Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska hory přenáší - 43. kapitola - Vítání

03.07.2010 (10:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5792×

43. kapitola – Vítání

„Zase tak špatně nevypadám, ne,“ promluvila jsem jako první já a propalovala jsem koberec.

„Bello?“ zeptal se s nejistotou.

„Bože Bello, jsi to ty?“ opakoval to stále dokola.

„Já ti říkala, že se mě už nezbavíš,“ usmála jsem se na něho. Hned, jak se vzpamatoval, mě držel v náručí.

„Bello. Miluji tě. Omlouvám se, kdybys tady nezůstala samotná, nikdy by se to nestalo,“ hrnuly se z něho slova a já stěží pochytila jejich smysl.

„Tvoje chyba to nebyla, to moje, kdybych byla pozornější, nemusela mě překvapit.“ Ještě víc jsem se zavrtala do jeho náruče a vdechovala jeho vůni. Tolik mi chyběl, pohupoval se z jedné strany na druhou. Mohla bych tady sedět navěky, ale vyrušil nás Carlisle.

„Omlouvám se, ale Bello, jak se cítíš?“ přistoupil ke mně a začal mě prohlížet.

„Už dobře, Alice mi dala dostatek krve, abych se mohla vyléčit. Ještě cítím tlak na hrudi a musím pravidelně dýchat, ale jinak se cítím v pořádku.“ Edward se vedle mě poodtáhl a tím dal možnost, aby mě objali i ostatní. Jako poslední byl Emmett. Ten mě vzal do náručí a drtil velkou silou.

„Emmette, nemůžu dýchat,“ vysoukala jsem ze sebe. Okamžitě mě pustil.

„Promiň, Bello, ale chyběla jsi nám. Bez tebe to tady nebylo ono.“ Všichni přikyvovali a já jsem si připadala jako v ráji. Ze zadu mě objaly Edwardovy ruce a já si položila hlavu na jeho hruď.

„Edwarde, jsem nějaká unavená, nemohli bychom…“ ani jsem to nedopověděla a už mě držel v náručí a nesl nahoru.

„Nemohli bychom si dát ještě koupel?“ zarazila jsem ho, když mě chtěl položit do postele.

„Moc rád,“ vydechl mi do tváře a zmizel v koupelně. Za pár minut mě už volal, poslušně jsem se zvedla a došla až do koupelny. Vana už byla skoro napuštěná. Edward se vysvlíknul a vlezl do vany. Udělala jsem to samé a vklouzla za ním. Položila jsem se na něho. Navzájem jsme se drželi za ruce. Druhou rukou mě hladil od klíční kosti až po břicho a já se vychutnávala jeho doteky. Potopila jsem se a tím jsem dostala vodu i na svoje vlasy. Pečlivě jsem si je umyla a Edward mě u toho pozoroval. Nepotřebovali jsme slova, naše pocity z nás přímo křičely a veškerou lásku jsme si projevovali doteky. Když jsem si domyla hlavu, opět jsem se na něho položila a zavřela oči.

„Miluji tě,“ promluvil jako první a tím porušil ticho, které tady bylo.

„A já tebe,“ přetočila jsem se na něho čelem. Ruce jsem obmotala kolem jeho krku a hlavu položila na rameno. Jeho ruce jsem měla obmotané kolem boků a nos měl zabořený do mých vlasů.

„Tolik jsi mi chyběla. Koukat se na tebe každý den a čekat, jestli se neprobudíš,“ jeho slova byla plná smutku.

„Kde je Tanya?“ neudržela jsem otázku v sobě.

„Eleazar s rodinou odjel několik hodin potom, co jsme tě našli. Ale Tanya se neukázala. Eleazar pravidelně volá Carlisleovi a ptá se na tvůj stav. Tanya asi utekla, ani domů se nevrátila.“ Její jméno skoro zavrčel.

„Je mi jí líto.“

„Líto?“ odvrátil svou hlavu a podíval se mi do očí. Viděla jsem v nich něhu, lásku, ale také nechápavost.

„Miluje tě tak, že by kvůli tobě i zabíjela. Její láska není opětovaná, je sama a jediného muže, kterého milovala, získat nemůže. Protože jí ho ukradla nějaká…“ opět mě nenechal dokončit větu. Přisál se na mé rty, líbali jsme se něžně. Byl to první polibek po 14. dnech a já si ho chtěla naplno užít. Voda již byla chladná, ale moje tělo ji samovolně zahřívalo. Nakonec jsme se odtáhla.

„Měli bychom vylézt,“ přitáhl si mě k sobě ještě blíž a společně se mnou se začal zvedat. Nijak jsem se nebránila, ruce jsem měla stále obmotané kolem jeho krku a hlavu položenou na rameni. Opatrně vylezl z vany a zabalil nás do ručníku. Rychle vypustil vanu a šel se mnou do pokoje. Tam na mě čekala košilka na spaní. Normálně bych protestovala, ale dneska mi to bylo jedno. Pomohl mi obléct se do košilky a zabalil do deky. Sám si vedle mě lehl. Přitáhla jsem se k němu a on svou paží obmotal kolem mě. Moje hlava se skoro dotýkala jeho těla a já tak mohla vdechovat jeho vůni. Okamžitě jsem usnula.

Ráno mě probudilo šimrání.

„Nech toho, Edwarde!“ zamumlala jsem ještě v polospánku. Najednou se ozval strašný smích. Okamžitě jsem věděla, že to nebyl Edward.

„Emmette,“ vyjela jsem teď už úplně probraná. Deku jsem přitáhla výše ke krku, protože ta košilka byla vážně odvážná. V ruce držel pírko a musel mě s tím lechtat pod nosem.

„Zkoušel jsem, jestli kýchneš,“ vysoukal v záchvatu smíchu.

„A nekýchla, takže si to můžeš namířit ze dveří,“ rozzlobeně jsem krčila nos.

„Nemůžeš mě vyhodit, tohle je i Edwardův pokoj,“ odmítl vypadnout a sedl si na postel.

„Takže můžeš jít,“ uslyšela jsem ten nejkrásnější hlas po ránu. Ve dveřích stál Edward a v ruce měl snídani.

„S vámi není žádná sranda,“ lamentoval Emmett a vycházel z pokoje.

„Děkuji.“ Nechala jsem spadnout deku a tak jsem mohla odkrýt Edwardovi odvážnou košilku.

„Nenechal bych tě Emmettovi na pospas,“ přisedl si ke mně a položil mi vajíčka na klín. Pustila jsem se do nich a vychutnávala si jeho přítomnost.

„Bello, musím s tebou něco probrat,“ obrátil se na mě.

„Co?“

„Dlouho jsme nebyli ve škole a Carlisle nás musel odhlásit, Esme koupila dům v Anglii, mohli bychom se tam vzít a pak nastoupit do školy, ale jenom když budeš chtít, nechci tě do ničeho nutit,“ vychrlil na mě tolik informací, že jsem pochytila asi tak půlku, ale i ta mi stačila.

„Takže říkáš, že se budeme stěhovat?“ ujistila jsem se, že jsem vše pochopila správně.

„Ano, přesně tak,“ přitáhl si mě k sobě a políbil do vlasů.

„Anglie?“

„Něco se ti nezdá, Esme může dům vrátit a vybereme jiné místo,“ ujišťoval mě.

„Ne, já jen, že jsem se v Anglii narodila,“ vydechla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Tak se přestěhujeme někam jinam.“

„Ne, do Anglie se přestěhuji ráda, jenom jsem nikdy netušila, že se tam vrátím.“

„Bello, vážně tam nemusíme jet.“

„Ne, já chci, chci mít svatbu, kde se brali rodiče, bude to pro mě čest.“ A bylo to tak, vždycky jsem si přála vdát se ve státě, kde jsem se narodila. Ale nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlela, teď to vidím jako skvělí nápad.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě Edward, protože jsem musela víc jak minutu koukat do zdi.

„Ano, jsme v pořádku,“ ujistila jsem ho a přitáhla si jeho rty.

„Takže souhlasíš se stěhováním?“

„Samozřejmě, s tebou půjdu i na konec světa,“ přitáhla jsem si ho opět k sobě a vyhledala jeho rty. S chutí mi to oplácel, pomalu mě položil na postel a začal zasypávat polibky. Najednou Edward zavrčel.

„Promiň, Edwarde, ale když Bella souhlasila, tak je největší čas, abyste začali balit svůj pokoj,“ vletěla do našeho pokoje Alice.

„Dnešní den je zakletý, nemáme žádné soukromí,“ zabrblala jsem, ale Alice to slyšela.

„Bello, máte na to celou věčnost, tak bys mohla obětovat několik hodin kvůli stěhování,“ obrátila se na mě stále s úsměvem.

„Vždyť už vstávám,“ podotkla jsem, ale vedle mě se ozvalo vrčení.

„Já vstávám, ale Edward ne, a jelikož nejsem tak silná, nemůžu nic dělat,“ samolibě jsem se usmála.

„Tak to se na to podíváme.“ V očích jsem jí viděla jiskřičky. Najednou padla na zem Edwardova knihovna se všemi knihami.

„Alice,“ zahřměl Edward vedle mě a já málem ohluchla.

„Tak teď stávej, nebo poletí z okna tvoje sbírka hudby,“ odešla s grácií z našeho pokoje.

„Promiň, nechtěla jsem, aby ti zničila knihovnu,“ ospravedlnila jsem se.

„To nic, zlato, vlastně se to dalo čekat.“ Opět mě políbil a začal se zvedat. Stejně tak jsem udělala já. Oblékla jsem se a zapadla do koupelny.

„Za jak dlouho jedeme?“ zakřičela jsem z koupelny.

„Asi za tři hodiny,“ odpověděl mi. Když jsem vylezla, už měl celou knihovnu uklizenou a knihy měl naskládány ve velkých krabicích.

„Měl jsi počkat, já bych ti s tím pomohla,“ obmotala jsem mu ruce kolem pasu.

„Ty nemusíš dělat nic,“ otočil se ke mně a políbil mě na čelo.

„Já ale pomoct chci,“ stala jsem za svým.

„Dobře, tak mi pomož zabalit ty desky,“ řekl to s úsměvem na tváři. S mojí pomocí jsme měli naše věci sbalené během hodinky. Náramně jsme se u toho bavili, několikrát jsme skončili v posteli, ale vždycky přišla Alice a z postele nás vyhnala. Když jsme sešli s krabicemi dolů, všichni už čekali. Postupně jsme veškeré věci naložili do aut.

„Edwarde, pusť mě,“ smála jsem se, když mě Edward držel před autem. Já jsem totiž jela vlastním autem a Edward měl Volvo.

„Budeš mi chybět,“ otřel se o můj nos.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska hory přenáší - 43. kapitola - Vítání: