Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska či nenávist ? - Happy End

03.11.2010 (12:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2627×

Happy End – Vrácení v čase a můj nový začátek

Běželi jsme s Carlislem lesem a už nás skoro doháněli. Najednou se Carlisle zastavil.

„Nemůžeme jim uniknout, Bello. Musíš se vrátit zpátky do minulosti a varovat nás před tou hrozbou," vykřikl a potom ještě dodal, „chvilku je zdržím, ale budeš mít málo času, rozumíš?“ Přikývla jsem.

„Tady jde ale o víc,“ řekla jsem si pro sebe tak, aby to Carlisle neslyšel. Jeho schopnost fungovala na úžasném principu než ta Irenina schopnost. Dokázal přenést jakéhokoli člověka či jinou bytost. Přenesla jsem se do dne, kdy Edward a Carlisle přišli poprvé do Volterry a já se před nimi skrývala. Seděla jsem v křesle a chtěla jsem, aby má rodina nezapomněla na nic, co se za posledních sto let stalo. Edward najednou vyběhl ke Caiovi a utrhl mu hlavu. Demetri se napřímil, ale Felix ho strhl k zemi.

„Ty jsi to dokázala, Bello,“ řekl Carlisle a objal mě. Usmála jsem se na něho. Najednou ke mně přišel Aro. Edward si ale přede mě stoupl a zavrčel.

„Nechci jí ublížit,“ řekl Aro. Edward tedy ustoupil.

„Díky, já… nevím…, co mám říct, nikdy jsem ještě nikomu neděkoval, je to pro mě trochu nové. Neboj se. Carlisleova schopnost dolehla jen na určité upíry, které znáš. Takže nikdo jiný si nic nepamatuje. Takže třeba Emmett si něco pamatovat bude, ale ještě není upír. Vím, že tu asi nebudeš chtít se svou rodinou zůstat, ale i tak je ti tato nabídka vždy otevřená. Promiň, že jsem tě využil pro svoje vlastní účely,“ řekl a šel pryč. Bylo vidět, že děkovat mi už nebude. Vrhla jsem se okamžitě Edwardovi do náruče a políbila ho. Všichni na nás jen tupě zírali, když se zezadu přiřítil Demetri a bodl mě vší silou do zad svou rukou, takže jsem teď měla díru v hrudi. Skácela jsem se na zem. Po chvilce jsem se probrala a uviděla svého anděla.

„Je v pořádku,“ řekl Edward a nejspíš se všem ulevilo. Vstala jsem a uviděla na zemi mrtvého Demetrieho.

„Podívej!“ řekl Edward a ukazoval mi svou novou schopnost.

„Na co potřebuješ novou schopnost, když máš mě?“ zeptala jsem se ho a on se jen usmál.

„Aby si nebyla ta nejsilnější v rodině,“ pošeptal mi do ucha a políbil mě. Zasmála jsem se a šla ke své sestře.

„Jdi najít Emmetta! Běž! Je mi fajn, nemusíš mi pořád dělat chůvu, i když mi je jen 16.“ Objala mě a společně s Heidi a Felixem. Susan šla zatím s Carlislem pro Alice.

„Máš tu mobil?“ zeptala jsem se Edwarda a ten se jen začal hlasitě smát.

„Bello, v téhle době ještě žádné bezdrátové mobily nejsou.“ Jsem to ale pako.

„No… tak to budeme muset udělat postaru,“ řekla jsem.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat, Bello. Teď, když už nám v tom nic nebrání.“ A koukl se na Caiovo mrtvé tělo. Pousmála jsem se a nejspíš jsem věděla, co chce udělat.

„Ano,“ řekla jsem a on zůstal vyjeveně stát.

„Počkat… ještě jsem ani neřekl co…“ Nechtěla jsem zbytečně mrhat časem, a tak jsem se na něho pověsila a vášnivě ho políbila.

„Dost mluvení,“ pošeptala jsem mu do ucha a slastně zavrčela. Pousmál se, ale stejně to udělal. Klekl si na koleno a požádal mě o ruku, ale ne tak, jak by to udělali všichni normální chlapi či upíři v mém případě. Začal povídat a povídat a povídat a povídat… pak jsem zaregistrovala odmlku, takže jsem řekla ano.

„Ne… teď ještě nemáš říct ano.“ A povídal a povídal a povídal. Po půlhodině mě to už přestalo bavit. Poplácala jsem ho po tváři a zvedla ho rychlým pohybem nahoru.

„Já ti tu zplešatím a bude po vdavkách, Edwarde. Ještě mě unudíš k smrti. Příště, až budeš někoho žádat o ruku, tak z toho co chceš říct… vynechej tak 99,9 ½%, ano?“ řekla jsem a políbila ho, „řekla jsem ano, už asi víc jak před hodinou a za tu hodinu jsem si to taky mohla hezky rychle rozmyslet.“

„Ty by sis to ale nerozmyslela, viď?“ zeptal se.

„Ne, a ani nevím proč. Asi tě mám až příliš moc ráda. Možná bych měla jít k psychologovi, jestli to není nějaká nemoc.“ Obtočil své paže kolem mého pasu a políbil mě na krk.

„Ty jednou na tu svou drzost doplatíš.“

„Možná, ale ty zase na tu svoji upovídanost.“ Přitiskl si mě blíž k sobě a já dostala nápad.

„Co kdybychom mohli mít děti?“ vyjekla jsem.

„Jestli budou aspoň z poloviny jako ty, tak ne,“ řekl a já se usmála.

„No tak, Edwarde.“

„V žádném případě. Nenechám ve svém domě pobíhat haranty, kteří mi budou říkat tlouštíku a budou na mě drzí. Přinesou mi do kuchyně srnku, že si ji jdou uvařit, nebo mi zaneřádí koupelnu kečupem a pak budou tvrdit, že je to krev. V žádném případě, Bello. Na to nemá nervy ani upír.“ Však já ho nějak přiměju, abych dostala, co chci.

„Ach ne, ten tvůj pohled. Něco mi říká, že to budu mít těžké v následujících letech,“ vyjekl a svalil se na zem. Přešla jsem ho. Ne, kecám. Edward se nesvalil na zem, ale moc k tomu nechybělo. Děti jsme potom opravdu měli, Cennie a Petera. Cennie měla schopnost vymazat vše, na co si vzpomněla. Jednou omylem vymazala Emmetta a potom, když ho zase vrátila zpátky, tak trčel někde na Floridě. No a Peter může přeměňovat člověka v upíra a upíra v člověka bezbolestně i bolestně. Podle toho, jak se rozhodne. Sám ale musí být upír. Lucy a Emmett měli potom také dítě, ale tomu se ani dítě říkat nedá. Je to totiž ďábel. Má moc vyvolat oheň a pohybovat s ním. Každý se mu radši klidí z cesty. Kromě Lucy. Myslí si, že Chris je andílek, protože se tak před ní chová, ale není. Vždycky když jde Lucy s Emmettem na lov a má ho z nás někdo hlídat, tak si většinou taháme sirky. Samozřejmě, že všichni používáme svoje schopnosti, takže většinou se ani nedohodneme. Já vždycky zastavím čas. Carlisle se vrátí do minulosti. Esme, která má Caiovu schopnost, nás pak donutí, jestli říkáme pravdu, to pak já dám proti sobě štít, takže vždycky vyhraju, ale jelikož je Edward můj manžel, tak mi hned přečte myšlenky a já jsem v pasti. Jasper nám pak mění pocity a Alice si předpoví budoucnost. Jen Thomas, který se k nám pak připojil, je v klidu, jelikož vyvolá svou vlastní iluzi a jde na lov s Emmettem a Lucy. Naše rodina se každý rok rozrůstá o jednoho člena. Brzy nejspíš obsadíme celou Volterru a nikdo nám nebude stát v cestě, ale zatím to necháme, jak to je. ;)

Všem moc děkuji za to, že četli mou povídku. Moc si vážím také těch, co mi pod povídku napsali milý komentář nebo jen pouhého smajlíka, který mi v srdíčku udělal taky obrovskou radost. Prožili jsme v téhle povídce nenávist, radost, lásku a smrt zároveň. Doufám, že u této poslední kapitolky zanecháte komentář nebo smajlíka, za kterého taky jistě budu ráda. Mám vás moc ráda. Nemohu tu však vypsat všechny, kteří mi děláají radost, protože je vás hodně. Vaše Zira. :)