Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska či nenávist? - 7. kapitola

18.01.2010 (08:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2156×

7. kapitola – Můj první přeměněný

Rozmrazila jsem ho a než se stačil na něco zeptat, kousla jsem do něho. Slyšela jsem a taky cítila, jak můj jed se mu lije do jeho otevřených žil. Jako by se do krásného, čistého potůčku lila jedovatá chemikálie, která zabije všechno živé, co v tom potůčku přebývá. Jeho krev nádherně voněla, ale neměla jsem potřebu se napít. To místo kam jsem ho kousla, jsem olízla. Rána se okamžitě zacelila. Olízla jsem mu i zbylé rány po medvědovi. Lucy se po mně tak divně koukla a… Caiuse taky. Jaksi jsem zapomněla, že jsem rozmrazila i Caia včetně Demetriho.

„Co to tady děláš?“ zeptal se Caiuse znechuceně, jako bych dělala něco neslušného.

„Jen tady proměňuju toho kluka…“

„Jak se opovažuješ proměňovat někoho. To je moje práce. To není tvůj úkol, ale můj. Neměla ses do toho plést. To není tvoje věc. A proč ho oblizuješ?“ Začal do mě narážet a osočovat mě? Tak to chlapeček narazil na špatného člověka.

„Jenom jsem mu olízla rány, aby se zacelily. Není to nic nechutného, když mu to zachrání život. Ztratil až moc krve a navíc jsem nechtěla, abys to udělal ty, protože jsem se bála, abys na něho nevystartoval. Včera si nešel na večeři kvůli mně a chtěl jsi jít na lov až se mnou, takže jsem ti nechtěla přidělávat zbytečné starosti. Promiň, jestli jsem tě zklamala, ale bylo to pro tvoje dobro. Nechtěla jsem tě zklamat. Věř mi,“ řekla jsem a vzala toho kluka do náruče. Běžela jsem k Volteře, a aby mě nikdo neviděl, tak jsem oběhla kolem celé Voltery a našla skrytý vchod, kterého by si normální smrtelník nevšiml. Lucy, která byla ve vteřině u mě, mi poklop otevřela a vklouzla přede mnou dovnitř. Slyšela jsem za sebou Demetriho a Caiuse, jak si něco šeptají, ale mluvili tak potichu, že jsem jim nerozuměla ani slovíčko. Vlétla jsem dovnitř stejně jako Lucy. Lucy už mi otevírala další poklop, který vedl do dlouhé chodby, kterou jsem už poznala. Běžela jsem s Lucy do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Toho kluka jsem položila na vedlejší postel a zkontrolovala ho ještě jednou. Žádné viditelné rány na jeho těle. Lucy otevřela bar a napila se vodky, nebo co to bylo za alkoholický nápoj.

„Co to piješ?“ zeptala jsem se, vzala deku a přikryla ho. Sténal celou dobu, co jsme dorazili do mého pokoje.

„Jsem upírka. Můžu si dovolit pít, nic mi to neudělá.“ To má pravdu. Nic jí to neudělá. Chtěla se znova napít, ale já jí vytrhla lahev z ruky a napila se. Nic mi to neříkalo. Žádná chuť. Žádná vůně. Prostě nic. Jako kdybych měla otupělé smysly. Ach jo.

„Ty jsi přeměnila kluka?“ Vtrhl do mého pokoje Aro a rozzuřeným hlasem mě zařval. Vzal mě za krk a zvedl ze země. Do pokoje vtrhli skoro všichni z gardy i Caius.

„Co tady všichni děláte?“ zeptala se Lucy, ale moc dobře věděla, co tady dělají. Slyšela jejich myšlenky. Zmrazila jsem všechny.

„Lucy, pomoz mi. Za chvíli mě opravdu uškrtí.“

„Jo jasně.“ Opatrně mě sundala. „Pojď, musíme vypadnout. Někam se musíme schovat.“

Vzala jsem toho kluka do náruče a dokončila její větu: „Do té doby než se nepromění.“ Pak bychom byly na ně aspoň tři.“

„Jo. Přesně tak. Jdeme.“ Běžela jsem těsně za Lucy, která mi otevírala mi všelijaké dveře, které vedly, bůh ví kam. Kdybych byla člověk? Určitě bych se ztratila v tomhle paláci. Zastavila a otevřela poslední dveře, které vedly do jediné místnosti.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se s úžasem, protože tohle místo bylo. Ach bože … ani to nedokážu popsat.

„Na nic se neptej. Teď budeš muset rozmrazit všechny.“ Nepochopila jsem ji. Proč bych měla všechny rozmrazovat? Najdou nás a pak je s námi konec. Vyčetla ve mně obavy.

„Protože někdo musí naše sídlo chránit a navíc si myslím, že všichni v našem pokoji nebyly. Aspoň polovina gardy chrání palác. Jenomže tvoje moc sahá až na vrchol, takže si myslím, že jsi zmrazila celý palác. Panebože, snad si nezmrazila i lidi venku. No to už teď stejně nevrátíme zpátky. Musíš je rozmrazit. Tady nás nenajdou. Tohle místo je víc chráněné než si myslíš. Pamatuješ si, jak nám Aro ukazoval před večeří knihu, ve které bylo psáno, že tato místnost tu je, ale že ji nikdo ještě nenašel. Jenom vyvolení. Já jsem ji našla, vlastně jsem ani nevěděla, jak ji mám hledat, prostě jsem si na ni vzpomněla a pak už jsem věděla cestu, jako bych tu už někdy byla. No to je teď jedno. Jediný problém, který máme, je ten, že ten kluk zkuhrá čím dál tím  víc nahlas a možná i podle toho by nás mohli najít.“

„Mám nápad. Co kdybych mu zmrazila pusu. Jed by dělal, co potřebuje a nikdo by se o něm nedozvěděl.“

„Tak jo ale od teďka nesmíme ani jedna promluvit. Pohyb, mluvení vše je omezeno na minimum. V našem případě vůbec. Tak honem ať to máš za sebou.“ Zmrazila jsem mu pusu a rozmrazila všechny v paláci. V tu chvíli byl všude slyšet hluk.

„Kde jsou? Kde je ten kluk?“

„Najděte je! Hned,“ řekl Aro.

Tyhle hlasy byly slyšet každou hodinu. Nemohli nás najít. To bylo pro nás dobře. Lucy poslouchala jejich myšlenky. Tak moc jsem chtěla vědět, co si o mně myslí Caiuse. Ale já moc dobře věděla, co si o mně myslí. Konečně po téměř dvou dnech se můj jed dostal do jeho srdce. Jed už svou práci vykonal všude kromě srdce a tuto úlohu si nechtělo nechat ujít. Po necelé hodině se jeho srdce zastavilo a on se začal probírat. Rozmrazila jsem mu pusu a naklonila se k němu. Koukala jsem se na něho. Byl tak krásný. Otevřel oči a koukal se na nás. Měl na sobě roztrhané oblečení, ale tak sexy. Kdybych nepotkala Caia asi bych se na tohohle kluka vrhla. Panebože. On se na mě vrhl a objal mě.

„Kdo jsi? Ty jsi mě zachránila, že jo? Já vím, že jsi to byla ty? To ty jsi mě zachránila před tím medvědem. “ Koukla jsem se na Lucy varovným pohledem, kterým jsem jí sdělila otázku typu: „Slyšeli nás.“

„Ne.“

„Tak jo. Teď mě dobře poslouchej, protože to řeknu jenom jednou. Ty jsi upír. Já jsem tě přeměnila a…“

„Já jsem tak hezký. Bože. Počkej, já vidím tvýma očima. To není možný a tvýma taky.“ Ukázal na mě a pak na Lucy.

„On má moc Bello. To je skvělé. Stejně je zmrazíš, ale i tak je to bomba. Třeba tím jedem prošel kus tebe a tak má i on moc. Aro přece říkal, že se to nestává tak často, že má někdo moc, ale za tenhle měsíc se to stalo třikrát. Není to paráda. Ale ne.“

„Co je? Co se děje?“ Koukla jsem se na ni a ona se koukala do prázdného kouta.

„Heidi. Našla nás.“ Najednou v prázdném koutě byla Heidi a usmívala se.

„Našla jsem vás,“ řekla a šla k nám. Chtěla jsem ji zmrazit.

„Ne Bello. Neublíží nám a ani to nikomu neřekne.“

„Bello, Lucy a. A ty jsi kdo? Jak se vlastně jmenuješ?“

„Já? No Emmet přece.“

„Aha. No všichni vás hledáme, ale ne proto, abychom vás zničili. Špatně jste si to vyložily. Aro jenom. Je trošku naštvaný. Nechtěl ti nijak ublížit,“ řekla a položila mi ruku na mé rameno.

„Heidi. Můj krk tomu moc nevěří.“ Ona se koukla a viděla, jak tam mám velkou modrou modřinu.

„To víš, když se Aro naštve. Je jenom naštvaný, že někomu strašně dlouho trvá, než se naučí ovládat a ty zvládneš člověka proměnit za necelý týden od své přeměny. Nevím proč tak vybouchl a ani nevím proč Caius? Caius tě má rád Bello. Nikdy by ti nechtěl ublížit. Psychicky a natož fyzicky. Chápeš?“

„Proč jsi tady? Jak si nás našla?“

„No já tuhle místnost znám a oni to i vědí, ale nikdy jsem jim tu místnost neukázala, jenom Felixovi, ale ten by jim to nikdy neřekl a rozhodně by se nenechal od Ara chytit, aby to Aro zjistil. Dal mi slib, že to neřekne. Manželský slib a ten prostě nemůže porušit, jinak by. No to je jedno. Pojďte a nebojte se. Kdybychom na vás něco chystali, určitě by to Lucy zjistila. Nemyslíš? A navíc bys nás mohla ve vteřině všechny zmrazit. Tak čeho se bojíš?“ Měla pravdu. My tři jsme měli navrch. Tak proč to nerisknout?

„Tak jo, ale Emmet.“

„Emmet už ví všechno, co potřebuje. Jsi upír a piješ lidskou krev. Jo a jsi ve Volteře v Itálii. A to že má Bella modřinu na krku, je tvoje vina.“

„Tak za to se moc omlouvám. Já můžu jít, jestli tady překážím.“

„Ne hlavně to ne. Potřebujeme tě tady a navíc za ty tři dny tě už beru tak trochu jako svého bratra. Proměnila jsem tě, jsi tak trochu můj svěřenec. Naučím tě všechno, co jsem se naučila.“

„Tak jo jdeme. Do té vaší „nepasti“.“ Heidi se ušklíbla a šli jsme.

6.kapitola - 8.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska či nenávist? - 7. kapitola: