Bella jde s Lucy, Caiusem a Demetrim na svůj vůbec první lov. Jak to zvládne? A pro co se rozhodne? Co bude její potrava? Víc Vám neprozradím.
27.12.2009 (22:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2238×
6. kapitola – Lov
Pár dní po naší nečekané návštěvě, už bylo Arovi až podivné, že nemáme žízeň, a když viděl, že jsme se nechtěli účastnit společné večeře, tak nás poslal… mě, Caiuse, Demetriho a Lucy na lov za branami města. Zrovna svítilo Slunce. Zjistila jsem to podle toho, že sluneční paprsky razily cestu skrz škvírky cihel.
„Holky? Mám snad vidiny Demetri, nebo se ty dvě vážně netřpytí?“ Koukla jsem se na svojí kůži a dala jí přímo do slunečného paprsku. Nic se nedělo, jako bych v sobě potlačovala, co jsem, co se ze mě stalo. To samé udělala Lucy, ale zase se nic nedělo.
„My se máme třpytit? To mi nepřijde, když se kouknu na svojí kůži.“ Pak se mojí ruky dotkla Caiova ruka a ta se třpytila, jako tisíce diamantů na denním světle. Celá jeho ruka rozzářila celou vstupní halu a denní světlo se prodíralo cihlami víc a víc.
„Jenomže to vás někdo pozná, když budete takhle zářit? Nemám pravdu?“ řekla jsem a koukala se na moji ruku. Není s námi něco v pořádku?"
„Jistě, že máš pravdu, miláčku. Vezmeme si na sebe černé pláště a na ruce si hodíme kožené rukavice. Tady visí.“ Ukázal na velkou skříň. Otevřel ji a tam bylo snad sto černých plášťů a rukavic. S Demetrim se oblékli a pak podali pláště i nám, jenže v tu chvíli na nás hodil někdo něco jiného.
„Heidi? Co ty tady?“ zeptal se Demetri a chtěl ji odhodit, ale v tu chvíli zmizela.
„Co máš proti ní? Co ti kdo zase udělal? Ty se neshodneš s nikým kromě mé sestry. Všiml sis toho?“ Pak jsem si ho, ale už nevšímala. Přehodila jsem si přes sebe plášť, který mě a Lucy, Heidi donesla. Byl krásně žlutý. U něho byl ještě zelený šátek a zelené rukavice. Lucy měla modrý kabát, s červenožlutým šátkem a žlutými rukavicemi.
„Vypadáš krásně, jako vždy, že Demetri?“ zeptal se Caius Demetriho.
„Ano, ale spíš mě víc zajímá moje krasavice. Sluší ti to drahoušku,“ řekl a dal Lucy pusu. Po té návštěvě, dali svoje city, okolí jasně najevo, že se mají rádi. Já jim to i přeju, jen jsem kvůli jejich vztahu omdlela vyčerpáním. Když jsem se pak probrala a šla s Caiem neznámo kam. Zastihla mě Lucy a začala se mi omlouvat a řekla, že mi splní každé přání.
„Dej Demetrimu… svoje city jasně najevo. Stejně si myslím, že to ví, tak že běž a řekni mu to naplno.“
Caius mi dal pusu, vzal mě za ruku a vyšli jsme ze dveří. Viděla jsem to nádherné světlo, které obklopovalo celé nádvoří svou září. Kolem nádvoří byly malé domky, které byly už dost staré.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Navrhla jsem Caiovi, který mi zatím přidržel dveře, které mi otevírali možnosti, aspoň na chvíli vylézt ven z mého nového domova.
„Jasně. Jen se ptej. Odpovím ti na každou otázku, kromě toho jestli jsem žárlil na tvého bývalého,“ řekl smutně a já viděla, jak se ještě ve vstupní hale líbá Demetri a Lucy. Jsou tak šťastní. Přeju jim to. Naše nepřátelství s Demetrim se rozplynulo, když mu Lucy domluvila. Hodná holka.
„A žárlil?“ zeptala jsem se Caiuse a zvědavě mrkla. On na mě nemluvil a po jeho pár nejistých krocích, mi pustil ruku a šel sám. Co jsem mu zase udělala? Pak jsem to najednou ucítila. Vůni jakou jsem ještě nikdy necítila. Začalo mě pálit v krku. Do pusy se mi začala spouštět pálivá tekutina. To ne. Začínám mít žízeň. Caius poblíž nebyl, aby mě zadržel. Začala jsem utíkat za tou vůní. Samozřejmě jsem utíkala lidským způsobem, ale za branami už to tak nevadilo. Koukla jsem se, jestli mě nikdo nevidí a vyřítila jsem se do lesa. Pak jsem uviděla krásného srnce. Jeho hnědozrzavá srst se třpytila ve sluneční záři. Slyšela jsem, jak jeho krev kolovala v jeho krásných žilách. Najednou mě spatřil a začal utíkat. HA. Jakoby měl šanci. Běžela jsem za ním a za chvíli ho měla ve své náruči. Pořádně jsem se nadechla a přisála se k němu. Nejdříve chvíli cukal, ale pak už nevydal ani hlásku. Žádná krev už v něm nezůstala.
„Co to děláš? Nemáš náhodou žízeň?“ zeptala se mě sestra a dívala se na mě, jako bych si dělala srandu.
„Mám. Vlastně už tak moc ne,“ řekla jsem a Caius s Demetrim za námi přiběhli. Koukali se na mě, jako bych byla blázen.
„Miláčku? Ono ti to chutnalo? Lidská krev je lepší, jak zvířecí. Věř mi. Jednou jsem to zkusil.“
„Takže ty mi říkáš, že ti to nechutnalo. Ty si myslíš, že to chutná jinak než lidská krev? Tak to se pleteš. Bylo to… neskutečný. Ta chuť byla úžasná. Lepší než lidská. Navíc… nemohla bych zabíjet lidi… jako je zabíjíš ty,“ řekla jsem a uviděla tentokrát medvěda. Vrhla jsem se na něho, akorát tu byl menší problém. Pod ním byl člověk. Ten medvěd ho chtěl dodělat, po těch ránách, co tomu muži dal. Teda spíš klukovi mého věku. Dřív než jsem mohla něco udělat, tak jsem všechny zmrazila. Samozřejmě že Lucy zůstala nedotknutá.
„Co se děje? Proč jsi všechny zmrazila? Ten kluk tak nádherně voní?“ A než by si cokoliv rozmyslela, tak se na něho vrhla.
„Co to vyvádíš?“ řekla jsem jí a strčila do ní. V tu ránu letěla o dalších hezkých metrů dál.
„Musíme ho přeměnit Bello. Jinak zemře. Neboj, nemám hlad. Spíš má chuť na toho medvěda. Mohla by si toho medvěda rozmrazit. Prosím.“ Věřila jsem jí. Rozmrazila jsem ho a ona se na něho vrhla. Vysávala ho neskutečně pečlivě. Nezůstala v něm ani kapička. Kupodivu jsme vážně neuvěřitelné upírky. Místo lidské krve pijeme zvířecí krev. Nemáme nutkání ji pít. Prostě krev nepotřebujeme k životu, tak jako všichni ostatní upíři.
„Bello? Bello? Nesni! Musíme vymyslet, co s ním. Je hodně poraněný a vyteklo mu až moc krve. Na nemocnici je teď už pozdě. Na Caiuse taky, protože i kdyby to zvládl, což zrovna pochybuju, když neměl předevčírem tu večeři a čekal, až bude dnešní lov. Prostě si nemyslím, že by ten pach krve ustál,“ řekla a koukla se na mě, jak na to budu reagovat.
„Máš pravdu. Musí toho kluka proměnit jedna z nás. Ty chceš? Jsi starší, takže?“
„ Ne. Neber si to tak, že bych si nechtěla zašpinit ruce, ale bojím se toho. Uděláš to? Prosím. V horším případě mu přečtu myšlenky, a když to ucítí on, ucítím to taky, nebo spíš uslyším,“ řekla a chytila mě přátelsky za ruku.
„Tak jo jdeme na to. Připravená sestřičko?“
„Jako ještě nikdy sestřičko,“ řekla a stiskla mi ruku na povel.
Snad to zvládnu.
Jdu na to.
Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska či nenávist ? - 6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!