Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska či nenávist ? - 5. kapitola

25.12.2009 (19:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2254×

5. kapitola – Nečekaná návštěva

„Co to děláš Bello?“ zeptal se Aro a chtěl mi zase přečíst myšlenky pomocí dotyku.

„Nemusíš se mě dotknout. Všechno se dozvíš. Tohle je totiž můj bývalý kluk a… on je upír? Protože kdyby jo, tak…“

„Tak co? Žili byste spolu šťastně a věčně?“ zeptal se Caius sklesle a otočil se na svém trůnu tak, abych mu nemohla vidět do tváře. Blbec, ale zasloužím si to.

„Zapomeň teď na to Caiusi, musíme něco vymyslet, jak to uděláme, aby nám nepřečetl myšlenky. Jinak jsme já s Bellou pěkně v háji a to doslova.“

„Počkat… on umí číst myšlenky? Protože jestli jo, tak jsme pěkně v pěkném průšvihu.“

„A co je na tom, že tě uvidí? Je upír stejně tak, jako ty. Nemáš se za co stydět, zvlášť když jsi tak krásná.“ Caius se na mě díval svýma očima, které byly… ach jo ani to nedokážu popsat. Prostě řečeno… zase se na mě lepí a to i potom, co jsem mu řekla a udělala. Prober se, nejsem žádný magnet a ty žádný kov, který by se na mě přisál, kdybych byla magnet. Ach jo, je to složité.

„Takže najednou se ke mně zase lísáš? Jdi vážně k čertu Caiusi. Kliď se mi z cesty, přemýšlím. Počkejte… na něco jsem přišla. Lucy, ty máš schopnost číst myšlenky? Když říkal Aro, že jsme nejvýjimečnější upírky, které potkal. Nemohla bys vymazat myšlenky, nebo aspoň udělat štít, který by mu znemožnil, nám všem číst myšlenky.“ Lucy se na mě nejdřív koukla a pak si dala prsty na spánky a soustředila, jako ještě nikdy. Najednou jsem viděla modrý štít, který začal pokrývat všechny v místnosti. Kromě mého kluka a jeho… přítele.

„Není to krása,“ řekla jsem a všichni se na mě otočili.

„Co je krása?“ zeptal se Felix, který přišel a omotal svoje svalnaté ruce kolem Heidi.

„Ten modrý štít, který Lucy vyvolala. Vy ho nevidíte?“ zeptala jsem se a všichni řekli ve stejnou chvíli:  „Ne.“ Najednou se štít zastavil. Co se asi děje? Pokryl jenom polovinu.

„Aha. To je asi tím, že jsme sestry. Musí být všechno v mém životě tak komplikované. Lucy? Lucy co se děje?“ zeptala jsem se a viděla, jak sestra leží na zemi.

„Bello, sama to nezvládnu. Říkala jsem si, jestli bys mi nemohla píchnout. Když jsi moje sestra, mohla bys taky ten štít mít. Prosím, aspoň to zkus.“ Koukala jsem se na ni nevěřícně, ale šla jsem za ní. Vzala jsem její ruku a soustředila se na jediné, aby mi nemohl přečíst myšlenky. Vyšlo to. Posílila jsem sestřinu schopnost a tak byly pokryti všichni. Teď tu byl, ale další problém. Když tam vstoupím, tak mě samozřejmě uvidí.

„S tím si nedělej starosti. Sedni si na trůn a zakryj svou tvář pláštěm. A ty Lucy můžeš stát za Belliným trůnem. Ještě jsme neměli tu čest ti zhotovit tvůj trůn.“ řekl Aro, a když jsem se koukla na Lucy, vypadala jako malé dítě, když dostane novou hračku. Věděla jsem, že jsi přečetla Arovi myšlenky a že ví, že to myslí upřímně.

„Můžeme?“ zeptal se Aro a já s Lucy jen nečinně přikývla. Rozmrazila jsem všechny a během vteřiny jsme s Lucy byly na našich určených místech. Jen jednou jsem se koukla na Edwarda. Byl zmatený. Soustředila jsem se pořád jen na jedno, aby neslyšel ničí myšlenky. Najednou mě někdo bodl do srdce, obrazně řečeno. Koukla jsem se na Lucy, která se teď koukala na Demetriho a on se koukal na ni. Skvělý, takže ona se teď tady bude předvádět před upírem, který mě nenávidí a ještě teď… když je tady můj kluk, pardon bývalý kluk. Navíc teď se ani nesoustředí na štít a já nejsem zas tak silná, abych udržela štít za nás obě.

„Lucy? Lucy?“ řekla jsem trochu hlasitě a Aro se na mě zuřivě otočil. V tu ránu se otočil i můj… bývalý kluk, ale naštěstí se přede mě postavil Caius.

„ Co tady vyvádíte?“ Zeptal se a vlepil mi pusu, aby to našim návštěvníkům nepřišlo divné, že jsem pořád schovaná.

„Lucy stáhla svůj štít a já se ho teď pokouším obnovit. Jde mi to, ale dlouho to nevydržím. Je to na mě zatím dost silné. Nedokážu utáhnout štít na celou Volturiovskou gardu, to po mě nechtějte.“

„Ale to silové pole je jenom kvůli tomu, že to chceš ty. Ale to je teď jedno. Proč Lucy stáhla svůj štít?“ zeptal se a já jen ukázala na Demetriho.

„Panebože. Nemůžou si to vyřídit někdy jindy a někde jinde. Teď na to zrovna není ta nejvhodnější doba. Já z toho komatu vysekám Demetriho a ty zase Lucy. Jasný?“ zeptal se mě a já přikývla, ale než mi stačil upláchnout, dala jsem mu pusu.

„Myslel jsem, že jsi slabá, aby si utáhla celý štít, ale na to, dát mi pusu, čas máš,“ řekla a usmál se na mě.

„Tahle pusa mi dala energii a teď už běž.“ Vysvětlila jsem a zatím jsem přemýšlela, jak… vzbudit… Lucy.

„Lucy? Lucy? Já už to nezvládnu.“ Pak už byla jenom tma.

„Bello? Bello? Prober se!“ Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem ve svém pokoji.

„Caiusi? Proč jsem tady? Co tady dělám?“ Pak jsem si to uvědomila.

„Já jsem to nezvládla, že? Sakra. V tom případě, se ale dozvěděl, že jsem…“

„Nic se nedozvěděl. Hned, jak jsi upadla, se Lucy probrala ze svého milostného transu a hned obnovila štít. Tvůj… bývalý kluk si ničeho nevšiml, jenom tě chtěl za každou cenu odnést do tvého pokoje. Protestoval jsem a než mohl cokoliv říct, tak jsem tě popadl a odnesl do tvého pokoje.“

„A odešli nebo tady chvíli pobudou?“ zeptala jsem se a mdlila se ať ne.

„Ne. Potřebovali si zde jen něco zařídit, ale pak zase odešli. Ani nechtěli podat Arovi ruku. Věděli, co je čeká. Nejspíš… se báli, že by odhalil to, proč do Volterry vlastně přišli. Ale teď už vstávej, čeká nás spousta dobrodružství.“

Pochopte mě, že tady nechci rozebírat všechno, co mě za těch 108 let v mém věčném životě potkalo.

Takže vám řeknu… jen to podstatné… důležité pro mě, ale hlavně pro tento příběh.