Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska či nenávist ? - 2. kapitola

16.12.2009 (14:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2875×

2. Kapitola – Co?

„Jsi v Itálii ve městě Volterra.“

„Co? Jak jsem se sem dostala? Kdo jste? Co jste vlastně zač?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Přemístili jsme tě, protože tě tak trochu rodiče hledali a kdyby tě našli v tom stavu, v jakém jsi byla, tak by naše tajemství bylo vyzrazeno. A to jsme nemohli dopustit,“ odpověděl mi a zatím otevíral dveře, které vedly do té největší knihovny, kterou jsem kdy viděla. Pustila jsem mu ruku.

„Co jste zač? Jak to, že nejsem mrtvá? Demetri mě nezabil?“

„Já jsem upír a ty taky. Demetri tě nezabil, ale přeměnil na upíra,“ řekl to tak strašně klidně, jako by to byla samozřejmost.

„ Cože? Upíři neexistují. Jste blázen nebo co? A i kdyby… Jak Vám to mám věřit? Já nejsem upír.“

A on se ke mně přiblížil a políbil mě. Tak nádherně líbal… Co to tady vlastně plácám? Tak jsem ho odstrčila a on přeletěl přes celou knihovnu a narazil do dveří, kterými jsme přišli. Dveře se roztříštily na malé kousky třísek. To jsem tak silná.

„Tak to je odpověď na tvoji otázku. Člověk by jistě nerozbil dveře… ne takových rozměrů,“ řekl a pomalu vstával z trosek, které jsem nechtěně napáchala

„Omlouvám se… to jsem nechtěla. To si mě vyprovokoval schválně, nebo jsi mě chtěl opravdu políbit?“ Zeptala jsem se. On u mě byl, jak rychlostí blesku a řekl: „Schválně jsem tě vyprovokoval, ale v hloubi duše jsem tě chtěl políbit.“ Zasmál se a vzal mojí ruku a táhl mě do další místnosti. Další místnost byla jiná než ty ostatní. Tahle místnost měla něco, co ostatní místnosti postrádaly. Lidskost. Všechno tady bylo tak… velké a tenhle pokoj byl tak útulný, jako by mi patřil celý život. Jako bych tu… žila celý svůj život.

„Tohle je tvůj pokoj. Je sice trochu malý, ale jestli chceš, dám ti svůj. To pro mě není problém.“ A políbil mojí ruku. Pak poodstoupil a odešel.

„Neodcházej!“ Ale on pořád šel dál, nezastavoval se.

„Řekla jsem, abys počkal.“ A pak se zastavil, ale neotočil se. Pomalu jsem k němu šla a vzala mu ruku, ale měl ji ztuhlou. Podíval jsem se mu do očí, ale koukal se pořád na to samé místo. Neuhnul pohledem. Dala jsem mu facku, ale nic. Nehrál to… to bylo jasné, tak co se teda stalo?

„Co jsi mu udělala?“ Přiběhl… Demetri a koukal se na něho.

„Já jsem mu nic neudělala. Jenom jsem chtěla, aby neodcházel… a on mě neposlechl.“

„A proto si ho musela zmrazit? Ty jsi teda potvora, měl jsem si vybrat jinou oběť a ne tebe.“

„Já jsem ho nezmrazila a neurážej mě nebo na to rychle doplatíš.“ A zvedla jsem ruku.

„Na tvém místě bych si nevyskakoval, mám taky moc a nebojím se ji použít,“ řekl výhružně, jako by to fungovalo.

„Už se tě bojím.“ Vzala jsem ho za krk a zvedla ho nad zem.

„Vidíš… jsem silnější než ty.“

„To se změní, až nebudeš novorozená. Za rok budeš jako my a pak si tě podám. Vlastně si tě můžu podat rovnou teď.“ Zvedl ruku a mávl a já… byla na zemi.

„Jak si to udělal?“ zeptala jsem se a zvedla.

„Mám schopnost telekineze. Tak aspoň mám tady trošku sebeúcty,“ řekl a chtěl to udělat znova.

„Ne.“Natáhla jsem ruku proti sobě v ochranné pozici. Když se ale minutu nic nedělo, koukla jsem se. Demetri ležel na zemi.

„Co se stalo?“ Pak jsem si vzpomněla na Caia. Je pořád zmražený. Zkusila jsem to obráceně. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho zastavila pomocí mysli. Chtěla jsem, aby se zastavil, ale on to neudělal. A já si přála, aby se zastavil. Soustředila jsem se na to, že ho chci rozmrazit. Rozmrazila jsem ho. Zvládla jsem to a on šel pořád dál, jakoby se nic nestalo. Chudáček.

„Vstávej, blbče.“ Demetri nevstával. Koukla jsem se na něho, měl rozraženou lebku. Ach můj bože. Já ho zabila. Začala jsem panikařit. Já jsem ho zabila. Panebože. Najednou se začal probírat.

„Díky bohu. Ty jsi naživu. Já tě nezabila?“ zeptala jsem se ho a pomáhala mu na nohy.

„Ty svině. Jak jsi to udělala? Chtěl jsem tě odrazit, ale ty jsi mě odrazila dřív. Zkus to znovu. Odraz mě.“

„To ne. Já nechci, aby si zemřel, i když? Tak jo. Jdeme na to.“ Zkusila jsem to, ale nešlo to.

„Jak to, že to nejde?“ Divila jsem se a zkoušela to znova.

„Protože máš nejspíš… odrazující schopnost. Už jsem se s tím jednou setkal. Teda spíš s upírem, který tuto schopnost měl. Dost mě štvalo, že jsem mu… teda vlastně jí nemohl nijak ublížit. Jenomže ona se svojí mocí nezačínala, tak jako ty, takže teď se nemusím ničeho obávat. Pro mě nejsi nebezpečná.“ Začal se smát a odcházel z mého pokoje.

„To se ještě uvidí.“ A na důkaz, že to myslím vážně, jsem ho zmrazila. A teď si tady může chlapeček shnít navěky. Šla jsem chodbou a potkala jsem ženu, která byla okouzlující ještě víc než Caius.

„Ahoj. Ty jsi Bella. Já jsem Heidi. Nechceš tady provést. Já vím, že tě tu měl provést Caius, ale jak tak vidím, tak jsi tu stejně ztracená. Vidím, že jsi zmrazila Demetriho. Chytrá holka … aspoň konečně zavře ten svůj zobák. Caius mi vyprávěl, že jsi ho zmrazila. Ty jsi opravdu unikát, jak Aro říkal,“ řekla a vedla mě do velké místnosti. Najednou u mě stál muž. Upír, abych byla přesná. Vzal moji ruku a zavřel oči.

„Zajímavé. Nic nevidím, jako by sis nic nepamatovala. Nevím, ale to je teď jedno. Já jsem Aro. Vítej ve Volteře. Jsem poctěn, že tě tu mohu mít. Víš, že jsi mimořádná. Řeknu ti, jak tě znám. Mám moc vidět všechny tvé myšlenky, které tě za celý tvůj život napadly, pomocí dotyku. Jednou jsem tady měl upírku, která má moc vidět budoucnost, a já viděl tebe, jak budeš tady sedět na trůně a budeš neporazitelná. Víš, že kdyby sis usmyslela, že mě zabiješ, tak mě můžeš zabít. Oproti tobě jsem párátko, Bello. Můžu ti tak říkat? Víš, jsi neuvěřitelná už jenom tím, že tvoje proměna trvala, tak dlouho. Nikomu netrvala, tak dlouho, jako tobě. Normálně trvá tři nanejvýš čtyři dny, ale tobě trvala dva týdny, ale to jenom dokazuje, že jsi výjimečná a budeš výjimečná upírka, celý svůj věčný život. Nestůj tu tady tak. Posaď se. Vždyť stejně ti ten trůn patří. Já a Caius jsme vůdci Volturiů,“ řekl a já si sedla. Tahle věta mě zaujala, že to bude můj trůn. Nebyla jsem si jistá, že tu chci zůstat. Kde jsou moji rodiče? Chci vidět svého kluka? Já vím, že bych ho už nikdy neviděla, ale teď když jsem upírka, tak bych ho mohla vidět. Moji rodiče jsou nejspíš mrtví. Chřipka je zabila dřív, než jsem se stačila proměnit. Ale teď nic nemám. Máma, táta sestra… můj bývalý kluk. S tím, že je ještě jednou někdy uvidím, se můžu rozloučit z dvou podstatných důvodů. Za prvé jsem upírka a asi bych jim ublížila a za druhé, moji rodiče jsou mrtví. Sestra? Kde je moje sestra?

„Moje sestra. Kde je moje sestra? Musím aspoň naposledy vidět Lucy. Hned. Jak se odtud dostanu?“ řekla jsem Arovi.

„Je ve vedlejší místnosti. Proměnili jsme ji také. V y dvě budete ty nejmocnější upírky, které kdy byly. U Lucy taky trvá proměna tak, jako u tebe. Je to tak neuvěřitelné.“ Vysvětloval a v očích měl udivení. Je blázen.

„Co? Snažila jsem se pochopit, proč jste proměnili mě, ale i ji. To už je na mě až moc. Tak dost.“ Zmrazila jsem všechny a vletěla do vedlejší místnosti.

„Lucy. Co ti to udělali?“ Viděla jsem ji na podlaze, jak sténala a kroutila se v křečích. Tak to přehnali. Vzala jsem ji do náruče, nebyla těžká, byla jako pírko a utíkala jsem s ní do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a opatrně ji položila na zem. Podle toho už měla skoro celou proměnu hotovou. Zbývalo jen, aby se jí jed dostal do srdce, a pak bude upírka. Jak jí mohli tohle udělat. Vím, že proměna bude hotová za dvě hodiny. Takže jsem se rozhodla, rozmrazit všechny, které jsem zmrazila včetně Demetriho a postupně, jednoho po druhém, všechny zabít i Caiuse, protože i on se na tomhle podílí, podílel a bude podílet. Vylétla jsem z místnosti, ale nezapomněla jsem zavřít dveře. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že je Lucy u mě. A pak jsem šla za svojí pomstou, byla jsem tak naštvaná, že mi bylo jedno, kdo mi přijde do cesty, všechny je pozabíjím.

1.kapitola - 3.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska či nenávist ? - 2. kapitola: