Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska či nenávist ? - 1. kapitola

11.12.2009 (18:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3811×

1. Kapitola – Skladiště

Ahoj… já jsem Bella Swanová, je mi 108 let a narodila jsem se v roce 1901. Jsem totiž upírka… mocná upírka, jak mě jednou Aro tak nazval. Mám moc zmrazit čas, zrychlit čas, odrazit schopnosti jiného upíra na něho samého, takže aspoň pocítí svojí moc. Potkala jsem se s upírkou, která pouhou myšlenkou dokázala působit bolest, ale když jsem její moc obrátila proti ní samé, nebyla moc nadšená. Bylo to asi před třemi roky. Bylo jí čtrnáct a jejímu bratrovi taky, ale to už je zase jiný příběh, i když moc podstatný v mém vlastním zapeklitém příběhu… v mém životě, věčném životě. Mám ještě jednu moc, ale teď byste ji asi nepochopily ani já jsem ji tehdy nepochopila. Můj příběh začíná v roce 1917, kdy propukla ve městě španělská chřipka. Tehdy jsem chodila s klukem, měl krásné bronzové vlasy, zelené oči a nádherný hlas. Moje mamka se nakazila… otec, sestra a já tím pádem taky. Mému klukovi jsem, ale nic neřekla.

Řekla jsem mu jen : „Musím do nemocnice, ale neboj se, není to nic vážného.“ Pak jsem ho chtěla políbit, ale zarazila jsem se. (Nechci, aby taky dostal španělskou chřipku.)

Řekla jsem mu jenom: „Sbohem.“ On si myslel, že se ještě uvidíme, ale já jsem moc dobře věděla, že ne, protože maximálně za týden budu mrtvá.

„Halo… Halo. Vy jste Isabella Swanová?“ Běžel za mnou nějaký pán a měl přes sebe černý plášť.

„Ano… Bella, ale kdo se ptá?“ zeptala jsem se tiše, ale pán normálně odpověděl, jako kdybych to říkala nahlas.

„Já jsem Demetri a jsem doktor, vím moc dobře, že jste nakažená. Pojďte se mnou. Vaši rodiče už na Vás čekají,“ řekl pán milým hlasem, ale já mu nevěřila, byl moc mladý na to, aby byl doktor. Tak jsem se zeptala.

„Nejste náhodou moc mladý na to, abyste byl doktor?“

„Ne… aspoň o tom nevím. Je mi dvacet… osm a dokončil jsem praxi před dvěma lety, takže jestli je Vám to málo.“ A šel pryč, ale asi věděl, že to vezmu zpátky.

„Ne… tak počkejte, tak jsem to nemyslela. Jenom na to nevypadáte. Vypadáte tak na 20 let maximálně,“ řekla jsem.

„Díky,“ řekl teď už klidným hlasem.

„Tak jdeme?“ zeptala jsem se a vzala ho za ruku, měl ruku studenější než led na zamrzlém rybníku.

„Ano… jdeme. Ale nedržte mě. Nechtěl bych… to… od Vás dostat,“ řekl upřímně, což se mi na něm líbilo.

„Ohhh… Omlouvám se.“ Šla jsem s ním k nějakému skladišti a byla už temná noc, takže jsem nechápala, co by mi rodiče chtěli říct na tomto místě. Otevřel dveře a ukázal rukou do prázdné tmy

„Nebojte se mě… já Vás neukousnu.“ A já na jeho obličeji uviděla slabý náznak smíchu. Tak jsem vstoupila do skladiště, co bych mohla ztratit? Stejně budu během jednoho týdne mrtvá, tak je to jedno. Najednou se rozsvítilo a já viděla jenom… prázdné skladiště.

„Kde jsou moji rodiče?“ řekla jsem vyděšeně, protože jsem věděla, jaké se mi dostane odpovědi.

„To ti maminka neříkala, že nemáš nikam chodit s cizími lidmi? Co si myslíš, že ti teď udělám?“ řekl a na světle jsem viděla jeho oči. Jeho oči byly… černé.

„Co jste zač?“ řekla jsem a posunovala se opatrně dozadu. Pak mě něco silného kouslo do krku.

„Ne Demetri. Felixi… odtrhni ho od ní, a když ho nezvládneš… tak ho zabij,“ řekl někdo, ale já to nevnímala. Nevnímala jsem ani tu bolest.

Bála jsem se.

Bála jsem se, že už nikdy neuvidím svoje rodiče. To byl prozatím… můj největší strach.  Neuvidím je. Je mi to jasné. Když jsem se vyrovnala se svým strachem, tak jsem se jen soustředila na tu palčivou bolest. Trvalo to skoro věčnost. Pak palčivá bolest skončila a stáhla se. Jenomže jako bych to přivolala, tak se najednou objevila znova. Trvalo to tak strašně dlouho. Pořád ustupovala a pak se zase objevovala. Pořád dokola. Pak se bolest stáhla do srdce. To bolelo mnohem víc, ale neječela jsem. Ať mi ten chlap… ten Demetri udělal něco, co způsobuje tu bolest, stejně mu nedopřeju tu radost, aby mě slyšel křičet. Ne… nedopřeju mu to. Kolem jsem najednou slyšela spoustu hluku, ale nebyla to policie, hasiči ani záchranka. Slyšela jsem muže, jak si mezi sebou povídají, ale nebylo jim pořádně rozumět, jako kdybych měla v uších obrovské špunty, kterými slyšíte jenom šum. Jenomže to je jako poslouchat rádio, které je rozladěné, ale já jsem chtěla poslouchat hudbu. To podstatné mi unikalo a já chtěla vědět proč. Bolest pořád neustupovala, držela se, jako klíště… přisáté klíště. Jestli mi rozumíte. Jako by do mě Demetri pořád bodal katanu… dokola a dokola. Najednou začala bolest ustupovat a měla jsem pocit, jako kdybych se mohla znovu nadechnout. Došlo mi, že mi ta nekončící bolest chybí.

Např.: Když máte škytavku a chcete, aby přestala, a když konečně přestane, tak Vám tak nějak… chybí? Tak nějak tak se cítím. Ale nic dalšího se nedělo. Bolest sice ustoupila, ale nic se nedělo. Jsem v nebi? Kdyby ano, tak proč je tady takové ticho a nemůžu otevřít oči. To je mám zalepené vteřinovým lepidlem? Pak jsem najednou otevřela oči a uviděla anděla. Měl blonďaté vlasy a červené oči, což mi u člověka či anděla přijde dost divné.

„Já jsem…“ Ale než jsem se stačila zeptat, odpověděl mi na moji poloviční otázku.

„Ne… nejsi v nebi. Ach bože. Jsi tak nádherná, kdyby ses viděla. Já… jsem Caius a nemusíš se mě bát. Teď když jsi jednou z nás, bych se spíš já, měl bát tebe, když jsi novorozená. Demetri si sice zasluhuje trest, ale jsem rád, že tě … proměnil. Na všechny tvé otázky ti dám odpověď, teď tě provedu po mém… vlastně teď i tvém domově … pokud budeš chtít. A já doufám, že budeš chtít kvůli mně. Tak jo můžeš se ptát?“ A vzal mě za ruku a otevřel veliké dveře do chodby, která byla ještě větší než skladiště.

„Kde jsem?“

2.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska či nenávist ? - 1. kapitola: