Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 6. kapitola

13.08.2010 (22:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6813×

Květiny pro Bellu – 6. kapitola

Jak jsme se blížili k Alice, všimla jsem si Edwarda, který seděl u stolu se skloněnou hlavou. Vypadal nějak smutně. Najednou ji zvedl a podíval se mým směrem. Tvář se mu rozjasnila a tak krásně se usmál, až jsem měla co dělat, abych nezakopla a nesesunula se k zemi. Přejel pohledem ze mě na Lucase a v tom okamžiku se mu tvář zachmuřila. Během pár vteřin se mu v obličeji vystřídalo několik emocí a já jsem neměla ani tušení, co měly vyjadřovat.

„Jééé, ahojte. Sednete si k nám?“ zakřičela na nás Alice, jen co jsme došli k jejich stolku. Svalnatý kluk vedle Alice ani nečekal na naši odpověď, zvedl se a po pár vteřinách se vrátil se dvěma židlemi. Postavil je napravo od Edwarda. Poděkovala jsem mu a chtěla se posadit naproti Alice. Než jsem si ale stihla sednout, předběhl mě Lucas.

Chvíli jsem na něj koukala s lehce pootevřenou pusou, protože se zase choval, jako bych vedle něj vůbec nebyla. A kdybych byla rychlejší a sedla si tam, kam jsem původně chtěla, zasedl by mě. Pokud by si teda vůbec všiml, že mi sedí na klíně. Samozřejmě, že jsem si také nemohla nevšimnout jeho pohledu na Alice. Jak jsem mohla být tak pitomá a uvěřit mu? Zklamaně jsem si sedla na volnou židli, hned vedle Edwarda. Moje zklamání nepramenilo z toho, že jsem seděla po boku anděla, ale z chování Lucase. Normálně jsem mu naletěla na jeho sladké řečičky.

„Asi bych vás měla seznámit s mými sourozenci,“ křikla Alice a jala se představování. Blondýna vedle Lucase se jmenovala Rosalie. Ten kluk, který nám donesl židle, byl Emmett. Ti dva spolu chodili, jak nám prozradila Alice. Zdálo se mi to trošku zvláštní, když jsem si uvědomila, že jsou vlastně bratr a sestra. Ale na druhou stranu to bylo jen papírově, takže jsem si po chvíli řekla, proč ne. Když nám Alice představila blonďáka vedle sebe jako svého bratra a hlavně přítele, musela jsem se v duchu zasmát Lucasovu výrazu. Jasper, jak se ten kluk jmenoval, se tvářil také pobaveně. Můj přítel těkal očima mezi Alice a Jasperem a u toho měl ještě otevřenou pusu dokořán. A máš to, pomyslela jsem si. Naštěstí začali hrát pomalé písničky, tak Alice nemusela tak křičet. K Edwardovi řekla jen, že už ho známe z květinářství. Jako poslední jsme přišli na řadu my s Lucasem. Alice nás představila svým sourozencům. Lucas už se naštěstí stihl vzpamatovat ze šoku, že má Alice přítele, takže se netvářil jako idiot.

Emmett se nás zeptal, co si dáme na pití. Podívala jsem se, co pili oni. Holky měly před sebou nějaký míchaný nápoj a kluci pivo. Požádala jsem ho, aby mi donesl Tequilu Sunrise a Lucas si poručil pivo. Emmett se zvedl a šel k baru. Jeho muskulatura mě fascinovala. Po chvíli byl zpět a postavil před nás nápoje.

Všimla jsem si Lucase, jak se rozhlížel po diskotéce. Pohledem se zastavil u stolku, kde seděly tři holky. Zdálo se mi to nebo na ně zíral nějak dlouho? Vedle mě se ozval zvláštní zvuk, jakoby zavrčení, a když jsem se podívala tím směrem, viděla jsem Edwarda, který právě odsunul židli a vstával. Na okamžik se mi podíval do očí a já v těch jeho viděla… Co jsem v nich vlastně viděla? Lítost? Nebo to byl smutek? Stále jsem koukala tím směrem, kde před chvílí stál, ale on už tam nebyl. Odešel. Netušila jsem proč. Netušila jsem kam. Vrátí se? Co měl znamenat ten jeho pohled?

„Bello, nechceš si jít zatancovat?“ křikla na mě Alice. Vrátila mě tak ze světa myšlenek do reality. Nebyla jsem zrovna taneční přeborník, ale pořád se mi zdálo lepší ztrapňovat se na parketu, než sedět vedle svého kluka, který mi vůbec nevěnoval pozornost a raději sledoval s lačným pohledem spoře oděné holky.

Tušila jsem, že budu jednou litovat svého odpoledního rozhodnutí - věřit mu. Ale že to bude takhle brzy, o tom jsem neměla ani páru.

Kývla jsem na Alice a ta se hned s úsměvem na rtech zvedla, vzala za ruku Rose a všechny tři jsme se vydaly na parket. Hráli zase rychlejší písničky. Holky rozjely tanec ve velkém a já si připadala, se svým šlapáním zelí, jako trapka. Nikdy jsem tanci moc nedala. Kate se mě snažila v Seattlu naučit nějaké taneční kreace, ale já na to byla prostě dřevo. Tak jsem se jen tak pohupovala a raději jsem se ani nekoukala kolem sebe, zda můj taneční um náhodou někdo nepozoruje a nebaví se na můj účet. Možná, kdybych si dala panáka, šlo by mi to pak lépe, napadlo mě.

Po třech písničkách už jsem měla tance dost. Nešlo mi to a necítila jsem se ve své kůži. Jakým pro mě bylo překvapením, když jsem u našeho stolku nenašla Lucase. Jako první jsem se podívala na ty tři holky, které předtím sledoval. Tam ale nebyl. Možná si jen odskočil na záchod, říkala jsem si.

Sedla jsem si ke stolku a připadala si opuštěná. Vedle mě stála z každé strany židle. Prázdná. Edward byl kdoví kde a Lucas jakbysmet.

Tak takhle ne. Vzala jsem do ruky sklenici, vyndala jsem z ní brčko, abych si jím nevypíchla oko, a její obsah jsem kopla do sebe. Jen jsem položila prázdnou sklenici na stolek, už u mě stál Emmett a ptal se, zda mi má donést další. Jen jsem kývla na souhlas a za pár minut už jsem v sobě měla i obsah druhé sklenice. Nechtěla jsem se opít. Jen jsem chtěla na chvíli na všechno zapomenout. Na Lucase, na Edwarda… na oba.

„Měla bys brzdit, Bello,“ nabádala mě Rose. Vždyť jsem toho zase tak moc nevypila. Ani jsem necítila, že by to na mě mělo nějaké účinky. Zvedla jsem se, podívala se na holky a pak jsem kývla hlavou k parketu. Tentokrát se k nám přidal i Jasper s Emmettem. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že všichni vypadali jako ze světa modelingu. Krásné vlasy, čistá světlá pleť, skvělé postavy, zářivý úsměv s krásnými bílými zuby… Ale na nic jsem nepřišla.

Ta troška alkoholu mi sice nepomohla zapomenout, ale alespoň jsem se cítila při tanci více odvázaná. Už jsem si nepřipadala tak prkenná. Bylo to fajn a s Cullenovými mi bylo dobře.

Ani nevím, jak dlouho jsme tančili, když se začala z repráků linout pomalá vtíravá hudba. Hmm, tak to nebylo nic pro mě. Usmála jsem se na ty dva páry, pokrčila jsem rameny a odcházela jsem z parketu.

Než jsem stihla dojít ke stolku, někdo mě chytil za ruku. Z toho doteku jsem poznala s naprostou jistotou, že to nebyl Lucas. Jak mohl mít tak chladnou pokožku, když tu byl hic na padnutí? I přesto, že mě jeho ruka trochu chladila v místě, kde mě držel, nezabránilo to zbytku mého těla, aby hořelo. Cítila jsem horkost i v palci u nohy. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na něj.

„Zatancuješ si se mnou, prosím?“ zeptal se mě Edward, a když jsem se zadívala do jeho očí, začala jsem se v nich topit. Měla jsem pocit, že kdyby mi teď řekl, ať se svléknu do naha, udělala bych to. Zamrkala jsem, abych se vymanila z toho pohledu a udělala jsem krok k němu. A pak ještě jeden. Stáli jsme proti sobě, pořád mě držel za ruku, ale stále to ještě nebylo dost blízko.

Najednou mě pustil a mě přepadla nečekaná… panika? Hned v zápětí mě ale znovu chytil za ruku a propletl naše prsty. Na malý okamžik jsem se zamyslela. Znamenal pro mě jeho dotek víc, než jsem byla ochotná si připustit? Druhou ruku mi položil zlehka na záda. Moje srdce znělo tak, jakoby hrál někdo na bicí a pořádně do nich mlátil. Vrátila jsem se pohledem k jeho očím. Ztrácela jsem nad sebou kontrolu. Ale nebyla to jen touha, která ovládala moje tělo i mysl. V jeho přítomnosti jsem měla zvláštní pocit bezpečí. Zvedla jsem volnou ruku a položila mu ji na rameno.

Tančili jsme v rytmu pomalé písně a vzájemně jsme si hleděli do očí. Vnímala jsem jen jeho a v pozadí hudbu. Nikdo kolem nás pro mě v tu chvíli neexistoval. Byla jsem zmatená ze všech svých pocitů. Některé jsem ani nedokázala přesně identifikovat.

Snažila jsem se najít v jeho očích alespoň náznak podobných pocitů, jako jsem měla já, ale bylo to jako dívat se do dvou hlubokých propastí a nevidět jejich konec.

Edward mě hladil po zádech a já jsem mu svoji ruku přesunula z ramene zezadu na krk. I když jsme se k sobě o kousíček přiblížili, stále mezi námi byla dost velká mezera. Chtěla jsem, aby zmizela, ale zároveň jsem se bála, že pokud se to stane, nebudu už mít možnost vrátit se zpět. Jeho náruč mě pohltí a já budu ztracená.

Ne, v tuhle chvíli jsem tu vzdálenost mezi námi nemohla nechat zmizet. Ještě ne. Ještě stále jsem měla přítele. A nic na tom neměnil ani fakt, že jsem vůbec netušila, kde se v tuto chvíli nacházel.

Téměř každá buňka v mém těle na mě křičela, ať se poddám tomu, co tak moc chci. Jen pár z nich mě přesvědčovalo o opaku.

Ještě jednu písničku, rozhodla jsem se. Bylo mi s ním tak dobře. A cítila jsem se… šťastná. Ano, to byl jeden z těch pocitů, které jsem měla před chvílí problém identifikovat. Užívala jsem si poslední tanec. Snažila jsem se zapamatovat si jeho vůni, vrýt si do paměti, jak příjemné pro mě bylo, když se mě dotýkal… Jakoby to mělo být naposled, co jsem mu mohla být takhle blízko.

Písnička skončila, zhluboka jsem se nadechla, a ač nerada, řekla jsem smutným hlasem: „Promiň.“

Ruku, kterou jsem měla na jeho krku, jsem spustila podél svého těla. Chvíli na mě nechápavě koukal a pak mě napodobil a i on spustil ruku, kterou měl položenou na mých zádech. O krok jsem couvla. Stále jsme se ale drželi za ruce. Věděla jsem, že budu muset dřív nebo později vyprostit svoje prsty z jeho, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. V očích se mu náhle objevil smutek, ale i přesto se pokusil usmát. Pak se nahnul k mému uchu.

„To já se omlouvám,“ pronesl a pak se zase odtáhl. Za co se mi omlouval?

„Edwarde, já-“

„To je v pořádku, Bello,“ řekl, aniž by mě nechal domluvit. O čem to mluvil? Zírala jsem na něj a snažila se přijít na to, na co myslel. Co vyčetl z mého obličeje? Očí? Chtěla jsem mu vysvětlit, že nemůžu překročit tu pomyslnou čáru, dokud nemám vyřešený svůj stávající vztah.

Co když byl ale Edward stejný jako většina kluků? Co když si se mnou chtěl jen pohrát a pak by mě odkopl? Co když mě chtěl jen dostat do postele?

Dívala jsem se mu do očí a viděla jsem v nich bolest. Ne, můj anděl takový rozhodně nebyl. Až jsem se zastyděla, že mě vůbec něco takového mohlo napadnout. Mohl tancovat s každou holkou na diskotéce, ale on si vybral mě. Chtěl tancovat se mnou. Nechal mi před domem a v knihkupectví slunečnici. Muselo za tím být něco víc. To napětí, které mezi námi bylo, jsem určitě necítila jen já.

Vzal snad moje ,promiň‘ jako odmítnutí? Byla jsem zmatená. Věděla jsem, že dělám dobře, ale to nezabránilo tomu, aby se moje oči nezalily slzami. S omluvným pohledem jsem se mu vytrhla a rozběhla se k východu. Už po cestě k lítačkám jsem cítila slzy, které přešly přes okraj. Za nimi už jsem přes slzy téměř neviděla na cestu. Vyběhla jsem schody a jen jsem se ocitla na ulici, začala jsem zhluboka dýchat.

Neznala jsem ho, věděla jsem o něm pramálo věcí, promluvili jsme spolu sotva pár slov… A přesto mě bolelo u srdce a chtělo se mi křičet. Opřela jsem se o zeď v postranní uličce a svezla se po ní k zemi. Všechno do sebe začalo zapadat a já si musela přiznat, že jsem se do Edwarda zamilovala. Co teď s tím? Proč jen se mi to stalo? S Lucasem nás rozdělila dálka, to, že jsme teď žili každý někde jinde. Nemohla jsem si přece začít s klukem, když jsem se chystala za pár měsíců na vysokou.

„Ale no tak, zlato,“ zaslechla jsem najednou za rohem známý hlas. Otřela jsem si slzy a postavila se. Nenápadně jsem vykoukla zpoza rohu a viděla jsem Lucase s nějakou holkou. Nebyla to jedna z těch tří? Byli opření o zeď vedle vchodu na diskotéku a tiskli se k sobě. Neslyšela jsem, co si šeptali, ale viděla jsem dobře. Lucas začal tu holku líbat na krku a rukou jí šmátral pod tričkem. Pak se otočil, rozhlédl se po okolí, chytil ji za ruku a zapadli zpátky dovnitř. Opřela jsem se zase o zeď a snažila si v hlavě všechno srovnat.

Přijel za mnou. V květinářství balil Alice. Poté, co jsme si to vysvětlili, jsem mu uvěřila, že to nic neznamenalo, a že mě miluje. Odpoledne jsme strávili v pohodě, ale jen co jsme dorazili na diskotéku, jako bych pro něj přestala existovat. A ve finále jsem ho nachytala v důvěrném objetí s nějakou holkou. Tohle že byla láska? Tohle mělo být vyjádření jeho citů ke mně? Napadlo mě, zda byl takový vždy nebo se to nastartovalo mým odjezdem. Ne, když byl se mnou, tak takový nebyl. I kdybych se snažila sebevíc pochopit, že jsme byli mladí, že jsme od sebe byli přece jen daleko, že byl teď určitě značně posilněn alkoholem… Stále mi nebylo jasné, proč mi zkrátka neřekl: ,Promiň, Bello, ale chci si ještě něco užít. Stejně od sebe budeme daleko. Měj se a najdi toho pravého.‘ Nebo tak něco. Bolelo by to, ale alespoň bychom v tom měli jasno. Vždyť jsme spolu chodili dva roky. To pro něj nic neznamenalo? Nejsem pitomá, aby mi nedošlo, že by to na tu dálku stejně nefungovalo. Doufala jsem, že jo, ale byla jsem realista. Život nebyl pohádka. Škoda...

Slzy mi opět zaplavily oči. Stékaly mi po tvářích a já jsem neměla sílu je setřít. Edwarda jsem odmítla kvůli klukovi, který si klidně užíval s jinou a vůbec si nedělal starosti s tím, že bych ho třeba mohla vidět. Přestala jsem si dělat iluze, že by se v Seattlu choval jinak. Pokud byl schopen tohohle tady, co pak asi dělal tam? Když jsem byla daleko?

Proč se to muselo stát zrovna mně? Měl to být náš víkend. Proč to takhle zkazil? Ano, tancovala jsem s Edwardem, ale nic se nestalo. Alespoň navenek. Co se odehrávalo uvnitř mě, to sice nebylo správné, ale co jsem měla dělat, když jsem si nemohla pomoct? Musím dát všechno do pořádku. Zítra pošlu Lucase pryč. Tahle kapitola mého života se musí uzavřít.

Bude o mě ještě Edward stát? Co když jsem propásla jednu jedinou šanci a vše je nenávratně pryč? Co když je pryč to kouzlo, které mezi námi bylo? Z očí se mi řinuly nové a nové slzy. Nedokázala jsem to zastavit. Srdce jsem měla rozervané na kousky a netušila jsem, jak dlouho bude trvat, než se zase zacelí.

„Bello?“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště. :-)

5. kapitola • 7. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 6. kapitola: