Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 28. kapitola

26.01.2011 (09:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6125×

Květiny pro Bellu – 28. kapitola

„Pamatuj na má slova, Edwarde. A pamatuj také na to, že vidím tvá rozhodnutí,“ pronesla rozhodně.

„Díky, Alice,“ stihl jsem jí ještě říct, než zavěsila.

Potřeboval jsem víc času, abych mohl dát Belle to, po čem její tělo toužilo. A po čem toužilo to mé. V první řadě jsem se musel zbavit chtíče po její krvi. Pokud spolu budeme trávit každou volnou chvilku, měl bych být schopen si na tu vůni znovu zvyknout a umět jí odolat. Ano, potřeboval jsem čas. Pár dní, možná týdnů…

Bella

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se ho podrážděně, jakmile dotelefonoval a posadil se na posteli.

„Alice,“ odpověděl mi stručně a otočil se na mě.

„Bylo to alespoň důležité, když jsi to musel vzít?“ vyhrkla jsem. Byla jsem naštvaná a cítila, jak to ve mně vřelo.

„Bello, promiň,“ omluvil se mi skleslým hlasem a natáhl ke mně ruku.

A tím si jako myslel, že si to vyžehlí? Odstrčila jsem mu ji, v rychlosti se posadila a poté vstala z postele. Přecházela jsem po pokoji a ukazováčkem si poklepávala o bradu.

No, když se to vezme kolem a kolem, musela jsem si přiznat, že i já jsem vzala hovor od Rebecy, než mě stihl políbit. Jenže to nebylo stejné. Teď jsme byli mnohem dál.

Bylo to, kvůli čemu mu Alice volala, vážně tak důležité nebo se mu to zrovna jen hodilo, že zavolala, protože se bál, kam až bychom mohli zajít? Však já přijdu na to, co přede mnou skrýval, slíbila jsem si.

Trochu jsem se uklidnila, zastavila se před ním a usoudila, že bych od něj mohla získat odpovědi na zbývající otázky.

„Edwarde, odkdy jsi zpátky ve Vancouveru?“ plácla jsem první, která mě zrovna napadla.

Povzdechl si, povytáhl jedno obočí a měřil si mě pohledem.

„Co?“ zeptala jsem se ho nechápavě v reakci na jeho pohled.

„Už se na mě nezlobíš?“ zakňoural, nahodil psí oči a provinile se usmál. Trochu jsem se zamračila a on se přestal smát. Bože, vypadal tak roztomile. Byla jsem ještě trochu naštvaná, ale při pohledu na něj ze mě ta naštvanost rychle vyprchávala.

„Co mám udělat, aby ses na mě přestala zlobit?“ zašeptal po chvíli. Jejda. Měla jsem možnost říct si o to, co jsem fakt chtěla. Ne, takhle to nemyslel a já nebyla zase tak lstivá, abych po něm chtěla něco, co mi z nějakého svého důvodu dát nemohl… nechtěl… zatím, byť mi tuto možnost nabídl sám.

Usmála jsem se na něj a jeho krásně tvarovaná ústa se roztáhla taktéž do úsměvu.

„Třeba… mi dát pusu?“ navrhla jsem mu a přitom na něj mrkla.

Sledovala jsem, jak jeho úsměv pomalu pohasíná a na tváři se mu usazuje zvláštní výraz. Jakoby se rozmýšlel, zda má vyhovět mému přání. Už ani pusu mi nechtěl dát? Nebo snad čekal, že si řeknu o něco jiného? Začínala jsem být zoufalá. Ušklíbla jsem se, uraženě se k němu otočila zády a pomalým krokem šla k oknu. Opřela jsem se o parapet a vykoukla ven. Co to s ním bylo? Nevěděla jsem, co si o jeho chování myslet.

„Bello, pojď zpátky ke mně, prosím,“ slyšela jsem ho promluvit po chvíli sklíčeným hlasem. Chtěla jsem jít k němu, ale… jeho chování před několika okamžiky vypadalo jako odmítnutí. Byla jsem zklamaná, možná i trochu naštvaná, uražená. Nemohla jsem jít k ně-

„Promiň,“ zašeptal mi najednou do ucha. Trhla jsem sebou. Vůbec jsem nepostřehla, že by se zvedl z postele a rozešel se ke mně. Na tváři jsem cítila jeho dech.

„Můžu ti dát pusu nebo jsem to zase pokazil?“ zeptal se a lehce se mi otřel rty o ucho.

Tělem mi projela vlna vzrušení. Pomalu jsem se otočila čelem k němu a podívala se mu do očí. Čišela z nich nejistota.

„Tak dlouho jsem tě neviděl, nedotýkal se tě, necítil…“ šeptal a kroutil u toho hlavou. „Je to pro mě těžké,“ pokračoval. Přemýšlela jsem, co myslel tím ,necítil‘, ale najednou mi přejel zlehka palcem po rtech a moje myšlenky se začaly ubírat úplně jiným směrem. A když se usmál, už jsem nedokázala přemýšlet vůbec nad ničím. Stoupla jsem si na špičky, propletla mu ruce do vlasů a přitáhla si jeho ústa na svá.

Líbal mě nesměle, jako bychom se snad líbali poprvé, ale jakmile jsem jazykem obkreslila linii jeho rtů, nesmělost zmizela. Rukou na zádech si mě přitáhl blíž k sobě a líbal mě se spalující vášní, že jsem měla pocit, že se mi co nevidět podlomí kolena.

Z úst mi vyšel samovolně vzdech. Bože, nemohla by tato chvíle trvat věčnost? Edward náš polibek ještě prohloubil a já byla úplně ztracená. Zavřela jsem oči a nechala se unášet na vlně touhy a vášně.

Jen na malý okamžik jsem se od něj trochu odtáhla, abych mohla popadnout dech a on hned využil situace, vzal mě do náruče a nesl k posteli. Opatrně mě na ni položil a lehl si vedle mě na bok. Otočila jsem se k němu. V očích měl takový žár, který mě celou spaloval.

„Nevěřím, že jsi pro mě nebezpečný,“ zašeptala jsem udýchaně. Ne, nemohl být. Každý jeho dotek byl tak něžný a jemný. Nedokázala jsem si představit, že by mi mohl jakkoli ublížit.

Natáhl ke mně ruku, ale hned ji zase stáhl. Pohled v jeho očích se náhle změnil.

„Nevíš, o čem mluvíš, Bello,“ řekl zastřeným hlasem.

„Nevím? Tak mi to vysvětli,“ požádala jsem ho. Chvíli mě sledoval, pak zavřel oči, povzdechl si a lehl si na záda. Hlavu si podložil rukou a druhou si položil na břicho. Měla jsem dojem, že se rozmýšlel nad tím, zda se mi svěřit nebo ne.

„Věř mi, že bych ti to rád vysvětlil, ale ještě nemůžu,“ pronesl tajemně. Bylo mi jasné, že víc z něj nedostanu. Veškeré kouzlo bylo pryč. Už zase. Odfrkla jsem si a lehla si taky na záda. Co jiného mi zbývalo? Vypadalo to, že se snad nikdy nedostaneme dál, než jen k polibku. I když bylo líbání s ním něco neskutečného, bylo to málo. Přestávalo mi to stačit. Chtěla jsem víc. Milovala jsem ho. On miloval mě. Tak v čem byl problém? Proč nemohla naše láska dojít naplnění?

„Chtěl bych tě o něco požádat,“ řekl po chvíli zamyšleně a periferním viděním jsem zahlédla, že ke mně otočil hlavu.

„O co?“ zeptala jsem se ho zvědavě a podívala se mu do tváře.

„Bello, dej mi, prosím, ještě trochu času. Pár týdnů. Dva, tři. Slibuji, že pak ti budu schopen povědět pravdu,“ ujišťoval mě. „Celou pravdu,“ dodal ještě.

Na co potřeboval pár týdnů? Co by se asi tak mohlo za dva, tři týdny změnit? Tohle mi nějak nebylo jasné, ale rozhodla jsem se věřit jeho slibu.

„Dobře,“ odpověděla jsem mu stručně. Na víc jsem se nezmohla, protože jsem byla lehce vzrušená představou, že se konečně dozvím jeho tajemství. Nechtěla jsem však, aby to na mně poznal. „No, a teď bychom se možná mohli vrátit k mojí otázce, jak dlouho jsi zpátky ve Vancouveru,“ navrhla jsem mu.

„Děkuji,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. I když mi jeho dotek způsobil zachvění po celém těle, ovládla jsem se. Doufala jsem, že až mi poví celou pravdu, osmělí se a dá mi to, po čem jsem toužila. A po čem toužil i on.

Otočili jsme se zase na bok a hleděli si do očí.

„No, otci se podařilo zařídit mi přestup, takže jsem musel do Juneau, abych si tam vyzvedl svoje věci. Do Vancouveru jsem dorazil ve čtvrtek večer,“ objasnil mi.

„Aha, ve čtvrtek. Předpokládám, že myslíš čtvrtek tento týden,“ ptala jsem se ho zadumaně. Kývl na souhlas. „Takže ses ubytoval na koleji a… A co? Říkal jsi, že ses mi nechtěl ukázat, dokud nebude jasné, že ti umožní přestoupit sem,“ ujasňovala jsem si. Povytáhl jedno obočí a já pokračovala. „Proč ses mi teda neukázal hned poté, co jsi sem dorazil? Nebo během pátku? Proč to bylo až v pátek v noci, kdy jsem potřebovala pomoc?“

Pár vteřin se nic nedělo, pak se nadechl a spustil: „Lásko, ve čtvrtek už bylo pozdě, abych za tebou šel. A v pátek jsem si zařizoval věci ve škole. Až do odpoledne.“ Jeho hlas zněl nějak ztrápeně. Natáhla jsem k němu ruku a položila mu ji na tvář. Zvedl svou a přikryl jí tu mou. „Večer jsem tě viděl-“

„Viděl? Kde?“ přerušila jsem ho udiveně.

„Mihla ses u okna. Tak jsem si řekl, že se za tebou vydám, ale nestihl jsem tě. Akorát jsi vycházela s Rebecou z kolejí,“ vysvětloval dál.

„Proč jsi nás nedohnal? Proč jsi na mě nezavolal?“ nemohla jsem se nezeptat.

„Bavily jste se s Rebecou a mířily jste do klubu. Nechtěl jsem vás… rušit,“ řekl a přes tvář mu přeletěl ztrápený výraz. „Kdybych to udělal…“ nedořekl. Lehl si zase na záda a obličej si skryl do dlaní.

„Byl jsi v klubu?“ položila jsem mu další otázku. Neviděla jsem ho tam, ale faktem bylo, že jsem ho ani nehledala, protože jsem nevěděla, že je ve Vancouveru. A jak bylo patrné z jeho vyprávění, uměl se skvěle skrývat. Sundal si ruce z obličeje a díval se do stropu.

„Nechtěl jsem tam jít, ale moje touha po tom tě vidět byla tak silná, že jsem se nakonec rozhodl tam jít. Bello, když začali hrát pomalé písničky, chtěl jsem jít za tebou, abych tě vyzval k tanci. Ale na pár vteřin jsem zaváhal a ten… kluk mě předběhl,“ prozradil mi skrz zuby. „Měl jsem co dělat, abych na něj nevlítl, když jsem viděl... ale udržel jsem se. Ovšem překvapilo mě, jak ses s ním vypořádala ty,“ řekl a škodolibě se zasmál. „Všiml jsem si zloby v jeho očích a tušil jsem, že se ti bude chtít pomstít. Když ses šla rozloučit s Rebecou a Robem, vyběhl jsem z klubu. Čekal jsem venku. A zbytek už víš,“ dokončil svoje vyprávění. Zírala jsem na něj nevěřícně a zpracovávala si v hlavě, co mi právě sdělil. Byl v klubu a viděl mě s Davidem. A chtěl se mnou jít tancovat. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme spolu tancovali tenkrát… Odkašlala jsem si.

„Děkuji, že jsi mi pomohl,“ řekla jsem mu šeptem.

„Lásko, nemusíš mi děkovat. Bylo samozřejmé, že ti musím pomoct,“ pronesl. Pak ještě něco zamumlal, ale jedinému slovu, kterému jsem rozuměla, bylo – zabil. Nedávalo mi to však smysl, tak jsem usoudila, že jsem se zřejmě přeslechla.

„Nemáš hlad? Přinesl jsem oběd,“ zeptal se náhle. Úplně změnil téma. Jakmile jsem zaslechla slovo oběd, zakručelo mi v žaludku. „Takže máš,“ řekl s úsměvem. „Myslím, že nám ten oběd už vystydl. Skočím ho ohřát do kuchyňky,“ oznámil mi a vstal z postele.

„Jsi tak pozorný, díky,“ pípla jsem.

Obešel postel, nahnul se ke mně, vtiskl mi lehký polibek na rty, usmál se a odešel z pokoje.

Zbytek soboty jsme si hodně povídali. Edward mi vyprávěl, jaké to bylo na vysoké v Juneau, a pak se mě vyptával na mou školu…

V noci jsem usnula šťastná v jeho náruči.

Po dlouhé době jsem prožila bezesnou noc.

V neděli mě Edward vytáhl do kina, šli jsme na procházku… Vlastně jsme pořád něco dělali. Jakoby se vyhýbal tomu, být se mnou o samotě na pokoji. I tak jsem se cítila spokojeně. Vodili jsme se za ruce a líbali se, ale hlavně jsme byli spolu.

V těch pár chvílích, kdy jsme byli u něj na pokoji, jsem na něj nijak netlačila. Vášnivě jsme se líbali, ale bylo jen otázkou několika pár okamžiků, kdy se ode mě odtáhl a bylo po všem. Slíbil, že mi za pár týdnů vše prozradí a já pevně doufala v to, že jeho odhalení bude zahrnovat i „otázku" odmítání.

Večer jsem se seznámila s Edwardovým spolubydlícím. Byl to takový nesmělý kluk. Zdál se být nervózní, když mi podával ruku.

S Edwardem jsme se před mojí kolejí loučili hrozně dlouho. Oba nás mrzelo, že spolu nemůžeme být přes noc.

***

Uběhlo skoro čtrnáct dní a čekal nás společný víkend u Edwarda. Jeho spolubydlící odjížděl k rodičům.

Edward na mě čekal každý den po škole. Ptala jsem se ho, jak je možné, že končil pokaždé dřív jak já, ale on se jen usmál a oznámil mi, že si to umí zařídit.

Čas odhalení Edwardova tajemství se blížil. Nijak jsem na to neupozorňovala. Tohle jsem nechala čistě v jeho režii.

Opřela jsem si ruku o lavici a místo poslouchání výkladu jsem vzpomínala na minulý víkend. Jeli jsme s Edwardem do Forks.

Naši byli tak rádi, že mě vidí šťastnou. Edward si vyslechl pár nepříjemných poznámek od táty, týkajících se jeho odjezdu a mého stavu, do kterého jsem se díky tomu dostala. Naštěstí ho to během večera přestalo bavit.

Před půlnocí jsem se s Edwardem rozloučila a on odjel. Usoudili jsme, že bude lepší, když budeme tuto noc spát každý ve své posteli.

Druhý den jsem jela k Cullenovým. Jen jsem vstoupila do domu, všichni krom Emmetta a Rose, kteří zůstali tento víkend na koleji, se na mě vrhli a začali mě objímat. Bylo to milé. Odpoledne jsme se vydali s Edwardem, Alice a Jasperem na procházku do města. Diskutovali jsme o školách, o spolubydlících a bylo to fajn.

Na večer jsme se stavili u nás, abychom mohli našim oznámit, že budu tuhle noc spát u Cullenových. Sice se jim to moc nelíbilo, ale nakonec souhlasili. Chápala jsem je, že mě chtěli mít doma, protože jsme se tak dlouho neviděli, ale na druhou stranu mi nechtěli bránit ve štěstí.

Naše společná noc proběhla jako ty předchozí. Líbali jsme se, trochu se mazlili, ale jakmile Edward usoudil, že už je to moc, odtáhl se ode mě.

V neděli jsme se se všemi rozloučili a vydali se zpět do Vancouveru. Jo, byl to hezký víkend. Jaký bude asi tenhle?

Povzdechla jsem si, a když jsem se rozhlédla kolem sebe, zjistila jsem, že už všichni odešli. Mrkla jsem na hodinky. Byly skoro dvě. Překvapilo mě, že jsem si vůbec nevšimla, že už vyučování skončilo.

Sebrala jsem učebnici a sešit a vydala se ze třídy. Edwarda jsem potkala na chodbě.

„Kde jsi byla? Už jsem o tebe začínal mít strach,“ řekl mi káravým hlasem.

„Ale no tak, co by se mi asi tak mohlo stát? Jen jsem se zamyslela a trochu se zapomněla,“ sdělila jsem mu a pokrčila u toho rameny.

Chvíli si mě měřil pohledem, pak mě vzal za ruku a společně jsme vyšli ze školy.

„Potřebuji se stavit na pokoj pro knihy a pak s nimi zajít do knihovny. Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se ho po cestě na kolej.

„Hmm, proč ne?“ odpověděl mi.

Na pokoji jsem si vzala na stole knihy a napsala Rebece vzkaz, že se stavím večer pro věci, protože budu o víkendu u Edwarda.

„Mám pro tebe překvapení,“ oznámil mi Edward záhadným hlasem po cestě.

„Překvapení? Jaké?“ ptala jsem se ho nadšeně.

„Uvidíš.“

„Řekni mi to, prosím,“ žadonila jsem. Co pro mě mohl mít?

„Už je to jen kousek,“ zamumlal. Kousek? Blížili jsme se ke knihovně, takže jsem neměla ani tušení, co tím myslel.

„Zavři oči,“ požádal mě něžným hlasem.

„Cože?“

„Lásko, zavři oči, prosím.“ Byla jsem zmatená, ale poslechla jsem ho. Cítila jsem, jak mi pevněji stiskl ruku a někam mě vedl. Tak moc jsem chtěla otevřít oči, ale neudělala jsem to.

Slyšela jsem, jak otevíral dveře, pak jsme vystupovali po schodech a nakonec odemykal další dveře. Kde jsme to byli? Najednou se zastavil, až jsem do něj narazila.

„Můžeš je otevřít,“ zašeptal mi do ucha.

Poslechla jsem ho a otevřela oči. Zamrkala jsem a rozhlédla se po… místnosti.

„Kde to jsme?“ vyhrkla jsem.

„No… je to jen návrh, nemusíš s tím souhlasit,“ lezlo z něj jak z chlupaté deky.

„Tak už to vyklop, kde to jsme?“ popoháněla jsem ho. Byla jsem netrpělivá.

„Bello, říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybychom spolu mohli být každou noc,“ pronesl opatrně. Co to říkal?

Zatvářila jsem se nechápavě.

„Pronajal jsem pro nás byt,“ vypadlo z něj. Zamrkala jsem a otevřela pusu v němém úžasu.

„Ale jestli nechceš, tak já to zruš-“

„Ty jsi pro nás pronajal byt?“ přerušila jsem ho. Nemohla jsem tomu uvěřit. Milovat se se mnou z nějakého svého důvodu nechtěl, ale přitom si přál, abychom spolu mohli být každou noc?

„Já… stýská se mi po tobě, když tě vedle sebe nemám,“ vysvětloval mi. Nadechla jsem se, ale slova se mi zadrhla v krku. Že by se snad konečně rozhodl, že je čas přejít k dalšímu kroku?

„Bello, řekni něco, prosím.“ Jeho hlas zněl zaskočeně a trochu nejistě.

V očích jsem ucítila slzy. Tohle jsem teda nečekala. Představila jsem si, jak se ráno probouzím vedle toho nejúžasnějšího kluka, jak spolu vaříme, smějeme se, sledujeme televizi, v noci vedle sebe usínáme… I kdyby ještě chvíli nemělo dojít na sex, tuhle jeho nabídku jsem nemohla odmítnout.

Rozhlédla jsem se po pokoji a našla stůl. Šla jsem k němu, položila na něj knihy a rozešla se zase zpátky k Edwardovi.

„Miluji tě a děkuji,“ zašeptala jsem, objala ho kolem krku a přisála se mu na rty. Nemohla jsem si pomoct.

„Počkej,“ zamumlal do polibku. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. „Znamená to, že souhlasíš s tím, že bychom bydleli spolu?“ zeptal se mě opatrně a přimhouřil přitom oči. Bože, někdy byl tak nechápavý. Rozhodla jsem se ho trochu pozlobit.

„No,“ začala jsem a pustila ho. Otočila jsem se a šla ke dveřím vpravo. „Hmm, kuchyň,“ řekla jsem a vešla dovnitř. Otevřela jsem pár dvířek, abych zjistila, zda je v lince nádobí. Omrkla jsem spotřebiče a šla zase za Edwardem. „Vypadá to, že je i vybavená. Co tu máme dál?“ zeptala jsem se spíš sama sebe, když jsem míjela Edwarda. Všimla jsem si, že mě se zaujetím pozoroval, ale mlčel. Vešla jsem do dveří nalevo. „Ložnice s velkou postelí, paráda,“ pronesla jsem nadšeně a vstoupila dovnitř. Našla jsem další dveře, zřejmě od koupelny. „Vana i sprcha, super,“ zamumlala jsem po cestě do místnosti, kde stál Edward a která měla být pravděpodobně obývákem. „I tenhle pokoj je zařízený. Myslím, že bychom to spolu mohli zkusit.“ Zastavila jsem se před ním a dala si ruce v bok.

„Bello, co to…“ zmateně zamrkal.

„Jen jsem si udělala takovou malou exkurzi po bytě. Vadí?“

„Vůbec ti nerozumím. Kdybys řekla, provedl bych tě tu. Něco zde už bylo a zbytek jsem dokoupil. Pokud se ti něco nelíbí, můžeme vybr-“

„Edwarde, zadrž,“ přerušila jsem ho. „Je to perfektní a jsem hrozně šťastná, že jsi sehnal byt a zařídil ho pro nás. Lásko, strašně ráda tu s tebou budu bydlet.“

Pohled v jeho očích okamžitě zjihl a na tváři se mu usadil blažený výraz. Sáhl si do kapsy a podal mi klíče s přívěskem srdíčka. Byl neskutečný. Vše měl do detailu promyšlené.

„Doufám, že počítáš s tím, že budeme platit nájem napůl,“ ujišťovala jsem se, než jsem si od něj vzala klíče.

„Bello, to není nutné. Mám dost peněz a nájemné není moc drahé,“ zaprotestoval.

„Ok, takže buď budu přispívat, nebo se nestěhuji,“ dala jsem mu na výběr. „A teď mě ještě napadlo, že bych si možná měla nechat i pokoj na koleji,“ dodala jsem zamyšleně. Netušila jsem, jak by se Rebeca tvářila, kdybych odešla a místo mě by jí šoupli na pokoj někoho jiného. Zeptám se jí, rozhodla jsem se.

Edward se trochu zamračil a hodil na mě zkoumavý pohled. „Chceš si nechat zadní vrátka?“ zeptal se mě nejistě.

Zakroutila jsem hlavou. Kdybych neviděla jeho výraz, začala bych se smát, ale měla jsem dojem, že by ještě víc znejistěl a to jsem nechtěla.

„Věř mi, že na to jsem teda rozhodně ani nepomyslela,“ ubezpečila jsem ho. „Jen mě napadlo, že kdybych zůstala zapsaná i na koleji, Rebeca by v našem pokoji mohla trávit čas s Robem. Kdoví, koho by vyfasovala za novou spolubydlící,“ snažila jsem se mu vysvětlit, jak jsem to myslela. „I když… prožila si toho se mnou za těch pár měsíců dost. Nejsem si jistá, zda by mohl být ještě někdo divnější jak já,“ zamumlala jsem potichu a ušklíbla se při vzpomínce na ty měsíce trápení.

I on si na ně zřejmě vzpomněl, protože jeho pohled potemněl.

„Aha. No, pokud by ses vážně rozhodla, že si necháš pokoj na koleji, souhlasil bych s tím, že bychom platili nájem napůl, ale ty bys mi dovolila platit ti kolej,“ navrhl mi.

„Edwarde, proč to komplikuješ?“

„Lásko, nejdůležitější teď je, že jsi souhlasila s tím, že se mnou budeš bydlet. Peníze jsou to poslední, čím bych se chtěl nyní zabývat,“ pronesl, natáhl se pro mou ruku a vložil mi do dlaně klíče od bytu. „Až půjdeme z knihovny, mohli bychom se stavit u vás pro tvoje věci a promluvit si s Rebecou, pokud tam bude.“

„To bychom mohli,“ souhlasila jsem a rezignovaně si schovala klíče do kapsy. „Tak jdeme?“

Místo odpovědi se na mě usmál, vzal ze stolu moje knihy a vyšli jsme ruku v ruce z bytu.

***

Byla středa, já seděla ve škole a bezúspěšně se snažila vnímat probíranou látku. Místo toho jsem se ale přihlouple usmívala a myslela na Edwarda. Dnes byl dlouhý den pro nás oba. Já jsem měla vyučování o dvě hodiny delší jak normálně a Edward mi včera oznámil, že ho dnes čeká výuka až do večera.

Sice jsme spolu bydleli jen pár dní, ale já měla pocit, jakoby to tak bylo minimálně několik měsíců. Soužití s ním předčilo všechny moje představy.

První, co hledaly moje oči po probuzení, byla jeho krásná tvář. A vždy ji našly.

Každý den mi popřál ,Dobré ráno, lásko‘ a vtiskl mi polibek na ústa. Snad ještě nikdy jsem se necítila tak šťastně.

Snídani jsem si chystala jen pro sebe, protože Edward nesnídal. Když jsem se nad tím víc zamyslela, tak vlastně ani nevečeřel. Nebo jsem ho večeřet neviděla.

V obchodě jsme byli pro potraviny zatím jen jednou a měla jsem dojem, že se mnou šel nakupovat jen proto, aby mi tím udělal radost. Zvláštní bylo, že když jsem se ho ptala, co by si přál, abych mu uvařila, tvářil se… spíš se zašklebil. Nakonec jen pokrčil rameny.

Společně jsme chodili do školy a i ze školy. Ostatní si velice rychle zvykli na to, že patříme k sobě. Tento týden jsem před školou zahlédla Davida, který měl nakročeno ke mně a při jeho pohledu mě až zamrazilo. Naštěstí se ale vedle mě objevil Edward a tak David vycouval.

S Rebecou jsme se domluvili… no, spíš nás o to požádala, abych si kolej zatím nerušila. Nabízela mi, že za mě bude platit moji část, ale to jsme s Edwardem odmítli. Edward nakonec přistoupil na to, že mi bude platit kolej a já si budu platit půlku nájmu. Byl to sice menší nepoměr, ale když jinak nedal…

Mým rodičům jsme zatím o našem společném soužití neřekli. Netušila jsem, jak by zareagovali, kdybych na ně vybalila, že už nebydlím na koleji, ale s Edwardem. Asi by mi těžko uvěřili, že to bylo ve vší počestnosti. Po pravdě, asi by mi to neuvěřil nikdo.

Zato jeho rodiče a také Alice – slyšela jsem ji vřískat v telefonu, když jí to Edward oznamoval – byli nadšení, že jsme se ke kroku společného bydlení odhodlali.

Líbali jsme se každou volnou chvilku, někdy se i trochu mazlili, ale vždy jen do chvíle, než se Edward na něco vymluvil nebo to prostě jen přerušil. Na tom se zatím nic nezměnilo. Stále jsem věřila, že mi o sobě brzy prozradí pravdu. A stále jsem také doufala, že odhalení jeho tajemství bude znamenat i velký posun pro náš vztah.

Usínání vedle Edwarda bylo kouzelné. Ležet vedle něj, vdechovat jeho vůni, cítit jeho doteky… tohle všechno bylo jako splnění toho nejkrásnějšího snu. Neustále mi opakoval, jak jsem krásná, šeptal mi slova vyznání lásky a já si to užívala.

Ze zamyšlenosti mě vyrušil zvuk, který se ozval nedaleko. Znělo to, jako když někdo odsouvá židli a vstává. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla, že si ostatní studenti balí svoje věci a postupně vycházejí z učebny.

Vyšla jsem ze školy a zamířila k našemu bytu. Chvílemi jsem se rozhlížela, zda někde neuvidím Davida a jeho kamarády. Když jsem byla sama, bála jsem se, co by mi mohli udělat. Od Rebecy jsem věděla, že se jí David ptal na Edwarda. Ještě aby tak ublížili jemu, strachovala jsem se. Nic tak hrozného jsem mu neudělala, ale jeho ješitnost a hrdost zřejmě utrpěla nějakou velkou újmu, ze které se bez pomsty nedokázal vzpamatovat. Hajzl.

Došla jsem až k domu, otevřela vchodové dveře a po schodech vystoupala k bytu.

Zasunula jsem klíč do zámku a chtěla odemknout. „Ráno jsme určitě zamykali,“ mumlala jsem si potichu, když jsem zjistila, že je odemknuto. Edward tu být nemohl, protože měl školu. Že by se sem snad během dne pro něco stavoval a zapomněl zamknout? Divné.

Pootevřela jsem dveře a opatrně nakoukla dovnitř. Stačil mi jediný pohled do chodby, abych se zastavila a žďuchla do dveří, aby se úplně otevřely. Zalapala jsem po dechu a vykulila oči. Na zemi byly poházené žluté lístky slunečnic, které tvořily cestičku do obýváku.

Co to… vždyť měl mít výuku až do večera. Kdy tohle stihl připravit?

„Edwarde?“ zavolala jsem do nitra bytu a čekala. Nic. Zavřela jsem dveře, odložila tašku na zem a bundu si pověsila na věšák. Zhluboka jsem se nadechla a pomalým krokem se vydala po směru květinové cestičky. Bože, bylo to tak romantické.

Ocitla jsem se v obýváku, a když jsem se podívala, kam směřovaly okvětní lístky slunečnic, zarazila jsem se. Ložnice?

Zamrkala jsem a snažila se vzpomenout si, co bylo dnes za den a čím by mohl být tak zvláštní. Na nic jsem ale nepřišla.

Na sucho jsem polkla a rozešla se k ložnici. Srdce mi přitom bilo jako splašené v očekávání... něčeho. Skousla jsem si ret a zastavila se před ložnicí. Opatrně jsem vstoupila dovnitř a jediné, co jsem stihla zahlédnout, byla postel zasypaná žlutými lístky slunečnic a zapálené svíčky na nočních stolcích. Pak mi dvě chladné ruce přiložily přes oči šátek, který mi vzadu na hlavě zavázaly.

„Edwarde?“ vydechla jsem.

„Ano, lásko?“ zašeptal mi do ucha ten nejkrásnější hlas.

„Proč… tohle všechno? Vůbec tomu nerozumím,“ vykoktala jsem ze sebe zmateně.

„Nelíbí se ti to?“ zeptal se, odhrnul mi vlasy zezadu na krku a lehce se o něj otřel svými rty.

„Je to krásné. Ale nechá-“

„Vážně to nechápeš?“ přerušil mě zastřeným hlasem. Na chvíli jsem přestala dýchat. Naznačoval mi snad… Přece by si nedával takovou práci s tím vším, kdyby… Rozhodl se snad, že už pro mě není nebezpečný?

„Ty… já…“ nedořekla jsem, protože se zcela bez varování svými rty přitiskl na mé. Přiškrceně jsem zasténala a nedokázala si vzpomenout na to, co jsem mu vlastně chtěla říct.

Zvedla jsem ruku k šátku. Chtěla jsem vidět jeho tvář, potřebovala jsem ji vidět.

„Ještě ne,“ zamumlal do polibku a chytil mě za zápěstí. Tak dlouho mě odmítal a teď chtěl být pánem situace? Jen jsem na to pomyslela, celým tělem mi projel záchvěv vzrušení. Ještě mě napadlo, kam až to asi nechá zajít, ale když se svým jazykem dostal mezi mé rty a našel ten můj, přestala jsem přemýšlet.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Holky, já vím, už zase. :-D Pokud mě ale ukamenujete, nedozvíte se, jak to bude dál. ;-) Možná byste mi mohly napsat do komentářů, zda si myslíte, že Edward zase couvne nebo TO tentokrát dotáhne až do úplného konce. ;-)

Děkuji a budu se těšit zase příště.

Vaše EdBeJa

27. kapitola • 29. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 28. kapitola: