Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 26. kapitola

11.01.2011 (08:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6225×

Květiny pro Bellu – 26. kapitola

Náhle jsem na sobě ucítila něčí pohled. Zase. Stál snad jeden z nich za mnou a bavil se tím, jak se tu plížím podél zdi? Zastavila jsem se, na sucho polkla a nedokázala se ani otočit ani pohnout dál.

Neuběhly ani tři vteřiny a já cítila, jak se dotyčný právě postavil za mě. Zavřela jsem oči a přestala dýchat. Čekala jsem, kdy zavolá na ostatní, že mě našel.

K mému velkému překvapení se mi dotyčný nahnul k uchu a pošeptal mi do něj: „Potichu se otoč a pojď se mnou, Bello!“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten hlas…

Otevřela jsem oči, zalapala po dechu a prudce se otočila.

„Ed-“

Než jsem stihla vyslovit jeho jméno, položil mi ruku na pusu a ukazováčkem druhé ruky mi naznačil, abych byla potichu. Pak stáhl ruku z mých úst a maličko se usmál.

Ochromeně jsem mu hleděla do tváře. Pár pramínků vlasů mu padalo do čela, jinak měl stále ten roztomilý bronzový rozcuch. Pořád byl tak krásný, jak jsem si ho pamatovala a vídala ve snech. A jeho oči mluvily za něj. Viděla jsem v nich tolik trápení a bolesti. Byl na tom stejně jako já?

Zlobila jsem se na něj, protože mi nedal vědět, že je ve městě, ale zároveň jsem si přála skočit mu do náruče a přitisknout svoje rty na jeho.

Při pohledu na něj jsem si snažila zachovat chladnou hlavu, ale moje tělo mě zradilo. Podlomila se mi kolena a já se pomalu sunula k zemi.

Zachytil mě dřív, než jsem stihla dopadnout a vzal mě do náruče.

„Edwarde,“ zašeptala jsem nevěřícně, objala ho kolem krku, zavřela oči a hlavu si přitiskla na jeho rameno.

Nevnímala jsem, kam mě nesl a bylo mi to jedno. V tuto chvíli pro mě bylo důležité jen to, že byl se mnou. Chtěla jsem si vychutnat jeho přítomnost, dotek jeho rukou na svém těle, jeho krásnou vůni, která mě úplně omámila…

Chladný vzduch mě bodal do tváří. Připadalo mi, jako bychom se pohybovali hrozně velkou rychlostí, ale zakázala jsem si otevřít oči. Co když bych pak zjistila, že byl jen výplodem mé fantazie? A co když se mi skutečně jen zdál? Možná už byl můj mozek natolik unavený ze všeho toho zoufání, že se rozhodl mi „věnovat“ chvilku štěstí v jeho náruči.

Bylo by možné, abych snila takhle živý sen, aniž bych spala? Vše působilo hrozně skutečně, ale nějak jsem nemohla uvěřit, že by mohl být opravdu tady se mnou.

Že by se tu náhodou objevil zrovna v momentě, kdy jsem byla bezradná a potřebovala pomoc? Jak by se to dozvěděl? Sledoval mě? Rozhodl se mi ukázat zrovna teď jen proto, že jsem byla v nebezpečí? Kdybych došla v pořádku na kolej, neukázal by se? Ne, tohle musel být jen další z mnoha snů, které se mi zdávaly každou noc a ve kterých byl hlavním aktérem on. Začínala jsem pochybovat o svém zdravém rozumu a oči se mi zalily slzami. Tohle už hraničilo s nějakou psychickou poruchou. Zřejmě budu muset vyhledat lékařskou pom-

„Bello, lásko, neplač. Už jsi v bezpečí,“ přerušil moje myšlenky něžným hlasem. Na malý okamžik jsem zaváhala. Jeho hlas zněl tak opravdově. Co když se mi jen nezdál? Stále jsem odmítala otevřít oči, ale vnímala jsem, že už mi nebyla zima. Měla jsem hrozný strach, že jakmile je otevřu, zmizí mi.

„Zdáš se mi?“ zeptala jsem se ho zoufale. Ještě pořád mě držel v náruči a tiskl si mě k tělu.

„Otevři oči a podívej se na mě, prosím,“ zašeptal.

„Bojím se…“ řekla tichým hlasem. Nebyla jsem si jistá, zda mě vůbec mohl slyšet.

„Prosím,“ naléhavě mě požádal znovu.

Zhluboka jsem se nadechla a pomaličku začala otevírat oči. Trochu jsem od něj odtáhla hlavu, abych mu mohla vidět do tváře. Při pohledu do jeho očí se mi zatajil dech. Topila jsem se v té hloubce jeho pohledu. Jako bych v něm viděla všechen svůj smutek, který jsem prožívala poslední měsíce.

„Už mi věříš, že se ti jen nezdám?“ zeptal se mě a trochu se usmál. Postavil mě opatrně na nohy a pevně mě objal kolem pasu. Svoje ruce jsem měla stále omotané kolem jeho krku a rozhodně jsem se ho nehodlala pustit.

Na chvíli jsem se zamyslela. Nemohl tu být. Opustil mě a odjel na Aljašku. Rozešli jsme se…

Odpověděla jsem mu zakroucením hlavy.

Přimhouřil trochu oči, chvilku mi hleděl do tváře a pak ke mně začal sklánět hlavu.

Zamrkala jsem a tím vyhnala z očí pár slz. Toužebně jsem čekala, až se jeho rty střetnou s mými. Dokonce jsem i po dlouhé době slyšela tlukot vlastního srdce. Že by to snad opravdu nebyl jen sen? Mé tělo zaplavila touha, ale cítila jsem i nejistotu. Pokud by se mi tohle mělo jen zdát, jak dlouho se z toho budu dostávat, až procitnu a on zmizí?

Jeho rty se zastavily těsně u mých. Zaváhal? Proč nepokračoval? Plná očekávání jsem zrychleně dýchala, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. V případě, že to měl být jen sen, tak bez ohledu na to, jak moc mě raní, chtěla jsem cítit jeho rty na svých.

Edward se nadechl a zastřeným hlasem zašeptal: „Tak moc jsem toužil po tom tě znovu políbit. Miluji tě, Bello. Navždy.“

Jen to dořekl, přitiskl svoje rty na moje a vše okolo nás jakoby zmizelo, přestalo existovat. Zajela jsem mu rukama do vlasů a zkoušela se k němu přitisknout ještě víc. Cítila jsem, že se pokoušel o to samé. Rukama na mých zádech si mě tlačil k sobě, přestože jsme oba věděli, že v tento moment už si blíž být nemůžeme. 

Náš polibek získával každým okamžikem na intenzitě. Byl něžný, ale zároveň plný vášně a touhy, která se v nás obou hromadila posledních několik měsíců, v doprovodu trápení, zoufalství a smutku. Tím polibkem jako bychom spolu hovořili, vyjadřovali si jím vše, co jsme cítili…

„Bello,“ vydechl Edward, když jsem se od něj odtrhla, abych se mohla nadechnout.

Bylo to jako blesk z čistého nebe, když jsem si uvědomila, že je vážně skutečný. Opravdu byl tady. Se mnou. Tohle nemohl být jen sen.

Náhle mě přepadl vztek. Jak dlouho už byl ve městě? Proč se mi neukázal dřív?

Popadala jsem dech a snažila se vymanit z jeho objetí. Byla jsem na něj naštvaná a chtěla jsem znát odpovědi na svoje otázky. Veškeré vzrušení bylo rázem pryč.

Chvíli jsme se přetlačovali, až to vzdal a s nechápavým pohledem mě pustil.

„Promiň,“ pronesl a sklopil zrak.

„Promiň? Edwarde, jen promiň, mi nestačí. Byl jsi to ty, koho jsem viděla před víc jak měsícem venku? Proč ses mi připomínal slunečnicí?“ chrlila jsem na něj otázky zvýšeným hlasem. „Jak dlouho jsi vlastně ve městě? Proč, Edwarde? Proč jsi za mnou nepřišel?“ pokračovala jsem a u toho se rozhlížela kolem sebe. „Kde to vůbec jsme? Jak ses dozvěděl o tom, že potřebuji pomoc?“ Poslední věty už jsem křičela. Z očí mi vyhrkly nové slzy. Připadala jsem si jako hysterka, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem to ze sebe dostat ven. Moje dlouho potlačované emoce už jsem nedokázala udržet na uzdě.

„Bello, já…“ začal a zakroutil u toho hlavou.

„Co ty? Tak mluv, musím to vědět,“ křičela jsem na něj mezi vzlyky. „Nikdy jsem na tebe netlačila, abys mi něco vysvětloval. A že bylo co. Trpělivě jsem čekala, až se mi budeš chtít svěřit sám. Jenže teď už nechci čekat, potřebuji znát odpovědi.“ Udělala jsem malý krok k němu a napřáhla se, abych ho mohla udeřit pěstmi do prsou.

Chytil mi ruce a zašeptal: „Ublížíš si.“ 

„Proč bych si měla ublížit?“ nechápala jsem. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale držel mě pevně za zápěstí a nevypadal, že by mě chtěl pustit. „Rozešel ses se mnou. Tak proč jsi tady?“ Už jsem jen šeptala. Po tvářích se mi kutálely slzy a bojová nálada mě pomalu opouštěla.

„Co kdybychom se posadili?“ zeptal se mě zoufale a pustil mi ruce. Zírala jsem mu do tváře a zkoušela v ní něco vyčíst. Kluk, který mě opustil, kterého jsem milovala a trápila se kvůli němu, stál teď přede mnou. Vztek a naštvání vystřídala jako mávnutím kouzelného proutku touha dotknout se ho, přitisknout se k němu a vdechovat jeho nezaměnitelnou vůni. 

Předběhl mě, nejistě ke mně natáhl ruku a jemně mě pohladil po tváři. Zavřela jsem oči a položila si hlavu do jeho dlaně.

„Bože, lásko, tolik jsi mi chyběla. Od chvíle, kdy jsem odešel, neustále jsem přemýšlel, jak to udělat, abych ti mohl být zase nablízku,“ šeptal. „Rozejít se… to byla hrozná chyba. Teď už to vím,“ dodal zkroušeně.

Už jsem dál nemohla stát tak daleko od něj. Otevřela jsem oči, jediným malým krokem překonala tu vzdálenost mezi námi, objala ho kolem pasu a hlavu si položila na jeho hruď. Cítila jsem, jak mě políbil do vlasů.

„Tak moc se mi po tobě stýskalo,“ zamumlala jsem mu do bundy. 

Několik minut jsme stáli v objetí. Beze slov. Jen jsme se k sobě tiskli.

Až když jsem cítila, že mi začínalo být hrozné teplo, pustila jsem ho, rozepnula si zip na bundě a sundala si ji. Napodobil mě a sundal si svou. Pak mě chytil za ruku a vedl k posteli. Posadil se na ni a stáhl si mě na klín. Podívala jsem se mu do očí a všimla si, že má lehce skloněnou hlavu a upřeně sleduje… můj dekolt? Sklopila jsem zrak, abych zjistila, co ho tak zaujalo. Na krku jsem měla přívěsek od něj. To on ho tak zaujal?

„Edwarde?“ oslovila jsem ho. Zvedl hlavu a jeho oči vyhledaly ty moje. Měl v nich tolik něhy a lásky.

„Já… ani jsem si netroufal doufat, že by sis ho vzala s sebou a už vůbec ne, že bys ho nosila,“ zašeptal a dotkl se přívěsku.

„Abych byla upřímná, nechtěla jsem si ho brát. Ale když jsem balila, přišla za mnou Alice a jsem si jistá tím, že mi ho přibalila do tašky,“ vysvětlovala jsem mu. „Rebeca, moje spolubydlící, ho pak našla u mě ve skříni. Od té doby ho nosím,“ pokračovala jsem, „protože jsem náhodou objevila tvůj vzkaz uprostřed slunečnice, a i když to nezmírnilo moje soužení po tobě, alespoň trochu mi to dávalo naději, že i když nemůžeme být spolu, stále mě miluješ a záleží ti na mně,“ dokončila jsem už šeptem a skousla si přitom ret. Cítila jsem, jak mi zčervenaly tváře.

„Miluji tě, Bello, to se nikdy nezmění. I kdybychom od sebe byli na desetitisíce kilometrů, stále bych tě miloval. Žádné vzdálenosti by se nikdy nepodařilo, abych na tebe zapomněl, aby mi na tobě přestalo záležet, abych tě přestal milovat a toužit po tobě,“ vyznal se mi a jemně mě pohladil hřbetem ruky po tváři. „Omlouvám se za to, co jsem ti způsobil,“ dodal po chvíli.

„Tolik tě miluji,“ vydechla jsem a palcem přejela po jeho rtech. Vzal to jako výzvu, položil mi ruku zezadu na krk, přitáhl si moje rty na své.

Jednou ruku jsem mu obtočila kolem krku a druhou jsem ho hladila po tváři. Zasténala jsem, když se jeho jazyk dostal mezi mé rty a našel ten můj. Tenhle polibek byl jiný jak ten první. Edward hltal moje ústa, dráždivě si hrál s mým jazykem a já se mu přizpůsobovala. Věděla jsem, že se co nevidět budu potřebovat nadechnout, ale přála jsem si, abych kvůli tomu nemusela přerušit líbání s ním.

Prudce jsem se odtrhla od jeho rtů a zalapala po dechu. Překvapilo mě, že jemu se ještě dechu dostávalo. Dýchal zhluboka, ale nevypadal, že by mu dělalo problém, pokračovat dál v líbání.

Zatímco jsem nabírala vzduch do plic, lehce přejížděl rty po mé tváři.

„Kdy odjíždíš?“ vypadlo ze mě náhle udýchaně. Jen jsem to dořekla, zarazila jsem se nad svými slovy. Nepřemýšlela jsem nad tím, že by mě měl opět opustit. To by mi přece neudělal. Nebo jo?

„Proč si myslíš, že odjedu?“ zeptal se mě, aniž by přestal s poutí svých rtů po mé tváři. Byl to strach z toho, že by mě mohl znovu opustit, který mě donutil vyslovit ta dvě slova?

Uběhlo pár vteřin, a když se nedočkal mé odpovědi, podíval se mi do očí.

„Lásko, nikam se nechystám. Tohle,“ řekl a kývl hlavou do prostoru, „je můj pokoj po dobu studia. Když se podíváš z okna doleva, uvidíš budovu kolejí, ve které se nachází tvůj pokoj. Vidím odtud do tvých oken,“ prozradil mi. Zamrkala jsem a přehrála si znovu jeho slova. Pak jsem nevěřícně vstala a šla k oknu. Vykoukla jsem ven, a když se mi podařilo zorientovat, odhadla jsem, kde by asi mohlo být okno mého pokoje s Rebecou. Polkla jsem a trochu se zhrozila nad myšlenkou, jak dlouho už tu bydlel a co všechno mohl vidět. No, musela jsem přiznat, že to nebylo zas až tak moc blízko a ještě byl ten pohled do našeho okna hodně šikmý, ale i tak. Pokud by si pořídil dalekohled, kdoví, co by jím mohl zahlédnout. Ježiš, přemýšlela jsem nad ním jak nad nějakým šmírákem. Až jsem se za svoje myšlenky zastyděla.

Neslyšela jsem kroky, ale cítila jsem hodně blízko jeho vůni, takže jsem věděla, že stál za mnou. Chladnou rukou mi odhrnul vlasy ze zad a políbil mě na krk. Vnímala jsem jen dotek jeho rtů na své kůži a moje tělo začala zaplavovat touha.

Ne! Nemohla jsem se nechat rozptylovat. Nedokázala jsem pak jasně uvažovat.

„Přestaň, prosím,“ žádala jsem ho zastřeným hlasem. 

Buď mě fakt neslyšel, nebo jen dělal, že mě neslyšel. Rychlým pohybem, který jsem téměř nepostřehla, vklouzl mezi mě a okno, opřel se o parapet a rukou kolem mého pasu si mě přitáhl na svoji hruď. Udělal to záměrně, aby se vyhnul odpovídání na moje otázky?

Prsty volné ruky mi přejížděl po tváři, pak sklonil hlavu, políbil mě na čelo a pokračoval dál přes tvář až na krk. Trochu mi odtáhl tričko, aby se dostal ke klíční kosti. Nahlas jsem vzdychla, když jsem ucítila dotek jeho jazyku skoro až na rameni.

Prala jsem se sama se sebou. Jedna moje část ho chtěla stopnout, ale druhá se nechtěla jen tak vzdát jeho laskání a doteků. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím kouzelným pocitem rozkoše, který se mi vléval do každé buňky mého těla. Na zodpovězení otázek bude dost času. Říkal, že neodjede, že je tohle jeho pokoj po dobu, co tu bude studovat. Moment!

Otevřela jsem oči. „Edwarde, ty jsi přestoupil na lékařskou fakultu do Vancouveru?“ zeptala jsem se ho vyjeveně. Jak jsem to mohla předtím přejít? Tohle pro mě bylo sakra důležité.

„Miláčku, copak jsem to před chvílí neříkal?“ zamumlal, aniž by mě přestal líbat.

„Říkal?“ ptala jsem se ho nejistě. Místo odpovědi se mi přisál na rty. 

„Ed...“ zkoušela jsem ho zastavit, ale nenechal mě. Kradl mi polibky a moje dotazy, jak bylo patrné, pro něj v tuto chvíli nebyly vůbec podstatné. Když jsem ucítila chladný dotek jeho ruky na své holé kůži na boku, došlo mi, že místo toho, abych si to užívala, moc jsem nad tím přemýšlela. A to nebylo dobře. Nedokázala jsem vnímat všechny něžnosti, jak bych měla.

Zvedla jsem ruce, položila mu je na ramena a vší silou do něj zatlačila. Prvně se nic nedělo, ale po chvíli mu zřejmě došlo, že něco není v pořádku, protože mě přestal líbat a zmateně se na mě podíval.

„Já… nemůžu,“ vypravila jsem ze sebe udýchaně. Pustil mě s pohledem upřeným do mých očí a já ustoupila o krok dozadu.

„Lásko, co se děje? Proč mi utíkáš?“ zeptal se mě nešťastně. „Ty… ty už mě nechceš?“

Dívala jsem se na něj překvapeně. Jak se mě mohl na tohle ptát? Nechtít ho? Byla bych blázen, kdybych ho nechtěla. Ta otázka zněla dvojsmyslně a já věděla, jak to myslel. Jen sobě jsem ale v tuto chvíli dokázala přiznat, že jsem ho chtěla i tak, že po něm toužila nejen moje duše, ale i tělo. Chtěla jsem ho jako nikoho. A to, že jsme se ještě nemilovali, jen zvyšovalo moji touhu po něm. Ale byla jsem přesvědčená, že až se to jednou – snad brzy – stane, budu ta nejšťastnější osoba na světě a při každém dalším milování moje štěstí jen pokvete.

„Edwarde, jsem šťastná, že jsi tady. Miluji tvoje polibky a doteky. Miluji tvoji vůni, miluji tebe. Ale dokud nebudu znát odpovědi na svoje otázky, nedokážu se ti věnovat, vnímat vše... jak by bylo správné,“ vysvětlovala jsem mu.

Edward udělal nesmělý krok ke mně a vzal mě za ruce. „Miláčku, nechci se vyhýbat tvým odpovědím. Nezlob se, prosím. Jen si nemůžu pomoct. Po tak dlouhé době tě mám konečně u sebe a nechci poslouchat zvuk svého hlasu. Budu tu i zítra, pozítří… Slibuji, že ti vše vysvětlím, jen to po mně nechtěj teď, prosím.“

Na rozdíl od něj, já zvuk jeho hlasu milovala. Vše jsem na něm milovala. A i když jsem si znovu připomněla, že jsme byli delší dobu bez sebe, jak ve Forks spolu, byla jsem si jistá, že už bych nikdy nikoho nedokázala milovat tak jako jeho.

Maskovala jsem zívnutí, aby nepoznal, že jsem unavená. Nechtěla jsem od něj odejít. Už jsem se ani nebála, že by mi zmizel. Slíbil, že tu bude a já mu věřila. Ale spánkem bych ztratila spoustu času, kdy bych nemohla být s ním. I když… Bude se mi o něm zdát i nadále? Pche, teď už mě mé sny nedostanou do stavu přežívání. A nejen sny. ON byl tady a nikam se nechystal. Budeme spolu tak často, jak to jen půjde.

„Bello, lásko, nejsi unavená?“ zeptal se mě Edward, pustil mou ruku a pohladil mě po vlasech. Jako na potvoru jsem nečekaně zívla a nestihla to skrýt.

„Trochu,“ pípla jsem. „Možná bychom ty odpovědi mohli nechat na ráno,“ navrhla jsem neochotně. „Mohl bys mě, prosím, doprovodit na mou kolej? Já vím, že je to hned vedle, ale… pořád mám trochu strach,“ požádala jsem ho.

„Miláčku, a co kdybychom se k tobě stavili pro pár věcí a pak bychom šli zase ke mně? Můj spolubydlící přijede až v neděli večer. Mohli bychom spolu strávit víkend.“ Zněl trochu nejistě. Bál se, že bych ho mohla odmítnout? Blázínek.

„Lásko, doufala jsem, že to řekneš. Přála si to,“ svěřila jsem se mu.

Přimhouřil oči a hned vzápětí se mu ústa roztáhla do krásného úsměvu. Bože, uměl se tak krásně smát. Zírala jsem na něj a nebyla schopná pohybu. Uvěznil mě ve svém pohledu a úsměvu.

Natáhl ke mně ruce, chytil mě kolem pasu, zvedl mě ze země a zatočil se se mnou.

„Miluji tě, Bello,“ zakřičel se smíchem.

Musela jsem se začít také smát. Zvedla jsem ruce nad hlavu a na okamžik zavřela oči.

„Miluji tě, Edwarde,“ vyslovila jsem svoje vyznání a zasmála se.

Zastavil se a já ho objala kolem krku. Pomalu jsem se sunula po jeho těle, až jsem špičkami dosáhla na zem. Hleděli jsme si do očí a rty se přibližovali k sobě.

„Měli bychom jít. Potřebuješ spát,“ zašeptal tak blízko, že se svými rty lehce otřel o moje.

„Ještě chviličku,“ žadonila jsem a jazykem obkreslila tvar jeho rtů. Usmál se a spojil naše rty.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co, naplnila kapitolka vaše očekávání?

Momentálně stojím před volbou, zda se držet scénáře, který mám napsaný od začátku nebo se od něj maličko odchýlit. Povídka bude končit tak, jak jsem si to naplánovala. To je neměnné. Ale stejně jako si občas prsty píší něco, co jsem naprosto neplánovala, mohla bych udělat i malinkou změnu v ději naprosto úmyslně. Ještě si to nechám projít hlavou. ;-) Možná mi napoví i vaše komentáře. ;-)

Každopádně se nám KpB blíží ke konci. Netuším, do kolika kapitol se mi podaří nacpat zbytek děje, ale ráda bych ukončila povídku kapitolou číslo třicet pět. Držte mi pěsti, aby se mi to povedlo. ;-)

Moc vám děkuji za všechny komentáře.

Vaše EdBeJa

25. kapitola • 27. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 26. kapitola: