Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 25. kapitola

02.01.2011 (07:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6268×

Květiny pro Bellu - 25. kapitola

„Tohle bude asi pro tebe,“ vydechla a podívala se dolů. Následovala jsem její pohled a v tu chvíli se mi zastavilo srdce, zalapala jsem po dechu a musela se chytit dveří, aby to se mnou neseklo.

„To není možné,“ zašeptala jsem a ucítila v očích slzy.

Rebeca se sehnula k zemi, když viděla, že nejsem schopná pohybu, pak se natáhla pro mou ruku a vložila mi do dlaně květ slunečnice.

„Je od toho Ed-“

„Neříkej to, prosím,“ přerušila jsem ji zoufalým hlasem.

„Takže je. Promiň, Bello,“ omluvila se mi. „Zvládneš to sama? Nemám tu s tebou zůstat?“ ptala se mě starostlivě.

„Zvládnu, díky,“ odpověděla jsem jí potichu.

„Kdyby něco, klidně mi zavolej a já dorazím, jak nejrychleji to půjde,“ řekla, usmála se na mě a nejistým krokem odešla.

Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se vzpamatovala. Po několika minutách, kdy jsem stála opřená o dveře, jsem je konečně zavřela a se slunečnicí položenou na ruce jsem se pomalým krokem vydala k posteli. Stále jsem zírala na květ, ale mozek mi nedovolil přemýšlet. Lehla jsem si na postel a květ si položila vedle hlavy na polštář.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala slunečnici. Musela jsem na chvíli usnout. Nevěděla jsem, zda to nebyl zase jen sen. Jakmile jsem ji uviděla ležet na polštáři, zatajil se mi dech. Takže se mi to nezdálo. 

Na mysl mi vytanula vzpomínka na kluka, kterého jsem viděla asi před čtrnácti dny venku. Co když to byl skutečně on? Teď už mi to přišlo pravděpodobnější. Proč by se ale skrýval a nedal mi o sobě vědět, kdyby byl už nějakou dobu ve Vancouveru?

Byla jsem si jistá, že květ byl od něj. K čemu mi to ale bylo, když jsem ani netušila, zda byl ještě ve městě? Pozoroval mě snad celých čtrnáct dní, než se rozhodl, že se mi připomene květinou? Jaký to mělo smysl? Jaký k tomu měl důvod? Proč mi tu nenechal i nějaký lístek s vysvětlením? Proč vlastně nepřišel sám? Pochyboval snad o mé lásce k němu? A co škola? Copak tam nemusel chodit?

Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Napadaly mě stále nové a nové otázky, ale ani na jednu z nich jsem neznala odpověď.

Chtěl snad, abych se trápila ještě víc? Pokud jsem měla být bez něj a měla se někdy nadobro dostat ze svého podivného světa přežívání, nesměl se mi připomínat tímto způsobem. Jakoby chtěl, abych se i nadále udržovala v tom stavu, ve kterém jsem byla několik posledních měsíců.

Ne, tohle určitě nemohl chtít. Říkal a psal mi, že mě miluje. Navždy. Takhle by mi určitě nechtěl ubližovat. Ale co za tím teda bylo?

Absolutně mi jeho počínání nebylo jasné.

Možná mi jen položil slunečnici za dveře a hned poté odjel. No, jako pravděpodobnější se mi spíš jevilo, že s ní někoho poslal. Přece by nestál za mými dveřmi s vědomím, že bych mohla být uvnitř a nezaklepal, nechtěl mě vidět. Nebo jsem se pletla?

Naprosto samovolně jsem se zvedla z postele a rozběhla se ke dveřím. Prudce jsem je rozrazila a vykoukla z pokoje. Pár lidí na chodbě se podívalo mým směrem, ale když zjistili, že jsem to jen já, ta divná, přestali si mě všímat. Zkoušela jsem zachytit nosem jeho vůni, ale tak dobrá jsem nebyla. Cítila jsem změť voňavek, potu a kdoví čeho ještě. Jeho vůni, která se mi vybavila ihned, jakmile jsem si na ni vzpomněla, nikoli.

Zavřela jsem rychle dveře a pohled mi padl na okno. Přeběhla jsem pokoj a vykoukla ven. Skenovala jsem očima okolí, ale bez úspěchu.

Opřela jsem se o zeď a svezla se po ní k zemi. Z očí mi vyhrkly slzy.

Je možné, že byl tak blízko a já ho propásla. Nedal mi šanci, abych se s ním setkala. Proč?

Dost! Potřebovala jsem se odreagovat, myslet na něco jiného, vyčistit si hlavu. Květinu jsem položila na stůl a natáhla se pro skripta.

I když jsem se snažila sebevíc, nedařilo se mi soustředit na učení. Možná by mi pomohla procházka, napadlo mě.

Vzala jsem si bundu a boty a vydala se ven.

Procházela jsem se po městě a přemýšlela, jak si pomoct.

Přece se do konce života nemůžu jen trápit. Milovala jsem ho a byla si jistá, že tohle se nikdy nezmění. I kdyby se mi časem podařilo najít někoho jiného... nemohla bych mu oplatit stejnou láskou, jakou by mi dával on. 

Jak je možné, že mi stačily jen tři měsíce, abych se takhle bezhlavě zamilovala? A také hloupě, vzhledem k tomu, jak to dopadlo.

Už jsem dál nechtěla trápit rodiče. Už jsem nechtěla být pro okolí ta divná.

Co kdybych si zamluvila letenku na Aljašku? Pomohlo by mi, kdybych ho ještě jednou viděla, promluvila si s ním a požádala ho, aby na mě zapomněl? Dokázala bych pak sama sebe přesvědčit o tom, abych na něj také zapomněla?

Jen jsem na to pomyslela, v očích se mi objevily slzy a bolest na hrudníku byla tak veliká, že jsem se musela zastavit. Dřepla jsem si, hrudník tlačila co nejblíže ke kolenům a rukama si objala nohy.

„Slečno, můžu pro vás něco udělat?“ ozval se mužský hlas nade mnou.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem dotyčnému plačtivě.

„No, jak myslíte. Vnucovat se nebudu,“ řekl uraženě a pak už jsem jen slyšela, jak odcházel. Ani jsem se na něj nepodívala. Nebyl důvod.

Po chvíli jsem se zvedla z dřepu, otřela si oči a usoudila, že procházení už bylo dost. Stejně mi v ničem nepomohlo.

Blížila jsem se pomalu ke koleji. Měla jsem takový zvláštní pocit, jako kdyby mě někdo pozoroval. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Před vchodem na koleje jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho, kdo by se díval mým směrem, jsem nezahlédla. Ten pocit u mě ale stále přetrvával. Začínala jsem být trochu nervózní. Hrál snad se mnou někdo nějakou svoji hru a zapomněl mě informovat o pravidlech? Byl snad on ještě stále ve městě a sledoval mě? Proč by to dělal? Proč by se mi neukázal?

Otevřela jsem vchodové dveře od budovy a vešla dovnitř. V momentě, kdy se dveře přivřely, zmizel ten divný pocit.

Uběhly dva týdny.

Žádnou další slunečnici už jsem na prahu nenašla. On se neukázal ani se mi neozval. Pocit, že by mě někdo sledoval, zmizel. Vše bylo zase jako před tím.

Jednou jsem slyšela Rebecu pronést, když si myslela, že ji neslyším - ,Ten Edward jí dává pěkně zabrat.’ - a od té doby už jeho jméno nevyslovila. Nebyla hloupá, takže aniž by se mě na rovinu zeptala, co mě trápí, moje noční výkřiky jeho jména, přívěsek, náramek, slunečnice na prahu… vše si spojila a vyšlo jí z toho, že se trápím kvůli lásce.

Seděla jsem u stolu a snažila se učit. Zakázala jsem si přemýšlet nad čímkoli jiným jak nad učením. Stejně jsem se ale přistihla, že jsem si musela každou větu přečíst nejméně třikrát, než se mi podařilo si z ní alespoň něco zapamatovat. A i tak to byla dost bída. 

Rebeca se drtila na posteli. Obě nás za pár dní čekala zkouška, kterou jsme si odložily.

„Mě už to nebaví. Jak jsi na tom ty?“ zeptala jsem se jí.

Vzhlédla od knihy a zašklebila se. „Mám pocit, že si z toho, co jsem právě přečetla, nic nepamatuji,“ pronesla znuděně.

„Hmm, jsem na tom podobně. Napadlo mě… co kdybychom si zašly do města? Mohly bychom se mrknout do obchodů, možná si zajít do kina. Co ty na to?“ navrhla jsem jí.

Rebeca zaklapla knihu a hned byla na nohách. „Tak jdeme?“

Usmála jsem se na ni. Nikdy mi nedala košem. A to to se mnou neměla zrovna jednoduché. Kývla jsem hlavou na souhlas a vyskočila ze židle. Oblékla jsem si mikinu a bundu, vzala si rukavice, čepici a šálu a snažila se ji popohánět, protože mi začínalo být hrozné horko.

„No jo no, vždyť už jdu,“ hučela na mě. Jakmile se dooblékla, vyšly jsme do ulic.

Obchodní dům, který jsme měly nejblíže, nebyl moc veliký, ale bylo v něm i kino a tím našim potřebám plně vyhovoval.

Prolezly jsme pár obchodů, něco málo nakoupily a pak jsme se šly podívat, co dávají v kině. Upozornila jsem Rebecu, že na žádnou romantiku nepůjdu. Neměla nic proti a tak jsme z pěti filmů, které dnes byly na programu, vybraly dva.

„Tak co dáme? Hon na čarodějnice nebo Gulliverovy cesty?“ zeptala se mě.

„Gulliverovy cesty, to bude určitě sranda. Zvlášť, když v nich hraje Jack Black. Ale já bych šla raději na Hon na čarodějnice,“ sdělila jsem jí.

„Jsem pro. Koupíme si popcorn?“

„Jasně, bez popcornu by to nešlo,“ odpověděla jsem jí se smíchem. Zašly jsme si na pokladnu koupit lístky, pak popcorn a měly jsme to tak akorát, protože film začínal za patnáct minut.

Posadily jsme se v sále.

„Moc lidí tu není,“ zhodnotila jsem šeptem, když jsem se rozhlédla. Napočítala jsem asi deset hlav.

„Koukám,“ zašeptala.

Během pár minut začal film.

Sledovala jsem plátno a po delší době se zase cítila tak nějak v pohodě. Nad ničím jsem nepřemýšlela, vnímala jsem jen film, jedla popcorn a bylo mi dobře. Bylo to až trochu divné, vzhledem k tomu, že uběhlo teprve čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem našla za dveřmi květ od něj.

„Bylo to docela strašidelné, že?“ zhodnotila Rebeca film po cestě na koleje.

„Docela jo,“ přiznala jsem. „Ale dalo se to,“ dodala jsem ještě.

„Zítra mám další rande s Robem,“ oznámila mi po chvíli.

„A jaké bylo to minulé? Dopadlo to tak, jak jsi chtěla?“ zeptala jsem se jí. Zbytek cesty už jsem pořádně neměla šanci promluvit, protože mě nepustila ke slovu. Se zaujetím mi vylíčila průběh celé schůzky a nevynechala ani detaily. Jí bych to nikdy nepřiznala, ale trochu jsem jí záviděla. Moje srdce bylo momentálně rozervané a v hrudníku mi po něm zbyla jen obrovská díra. 

V tuhle chvíli jsem zapochybovala o tom, že bych mohla být ještě někdy schopná milovat někoho nového.

Svoje srdce jsem darovala jemu. Byl to dar, ne půjčka. Nechtěla jsem ho zpět. Když odešel, část mého srdce odešla s ním a zbytek mi soužení po něm rozervalo na kousky.

„Bello?“ oslovila mě Rebeca. Rozhlédla jsem se a zjistila, že už jsme na pokoji. Zatřepala jsem trošku hlavou, abych zahnala myšlenky na něj.

„Asi se půjdu ještě podívat na učení. Nechce se mi, ale tu zkoušku za mě nikdo neudělá,“ sdělila jsem jí.

„I já,“ řekla a zašklebila se.

„Mám to,“ vyhrkla Rebeca za pár dní a zakřenila se na mě. Tak přece jen to naše ležení ve skriptech přineslo nějaké ovoce. Zkoušku jsme obě zvládly a domluvily se, že bychom to mohly jít večer zapít.

Pomalu jsem i pro ostatní přestávala být ta divná. Dokonce už mě i pár lidí ve škole zdravilo.

Pořád jsem se trápila, pořád to bolelo, ale už jsem nad tím tolik nepřemýšlela, protože každá myšlenka, vzpomínka na něj mě vyčerpávala, kradla mi energii. Stále jsem ale měla sny, ve kterých se objevoval on, a já křičela jeho jméno. Těch se mi zatím nepodařilo zbavit.

Večer jsme se vysprchovaly, oblékly se a vyrazily do klubu, který byl v nejvzdálenější budově kolejí od té naší. Rebeca mě seznámila s novými lidmi a také s Robem. Objednala jsem si oblíbené pití - Sex On The Beach -  a bavila se. Překvapilo mě, když mě vyzval k pomalému tanci kluk asi o rok starší, který si před pár minutami přisedl k našemu stolu. Šla jsem. Posilněná trochou alkoholu, s vědomím, že mám za sebou jednu z těch těžších zkoušek, jsem se rozhodla, že si tenhle večer užiju. Jmenoval se David a byl docela pohledný.

„Jak ti jde škola?“ zeptal se mě při tanci.

„Ale jo, docela to zvládám. A zatím mě to ještě pořád baví,“ odpověděla jsem mu.

„Tak hlavní je, že tě to baví. Už máš vybranou specializaci?“ ptal se dál. Nezdál se mi ani moc opilý.

„Zatím ještě ne. Rozmýšlím se nad trestním a rodinným právem.“ Nikdo jiný ze školy se mě na takovéhle věci neptal. Jen Rebeca, ale ta na tom byla stejně jako já. Také se nemohla rozhodnout, jakým směrem se budou ubírat její další kroky.

„Zajímavé,“ řekl a maličko se svými rty otřel o mé ucho. Doufala jsem, že to byla jen náhoda, ale když jsem při další písničce ucítila jeho ruku, kterou mě až do téhle chvíle hladil po zádech, jak ji pomalým pohybem přesouval k mému zadku, usoudila jsem, že tohle už rozhodně náhoda nebyla.

„Brzdi. Souhlasila jsem s tím, že si s tebou půjdu zatancovat, ale nic víc!“ řekla jsem mu s vážnou tváří.

„Ale no tak, kotě. Vždyť o nic nejde,“ zašeptal, znovu se rty otřel o moje ucho a pak mi lehce skousl lalůček. Přejel mi mráz po zádech. Na tohle jsem ještě nebyla připravená. Zkoušela jsem se od něj odtrhnout, ale sevřel mě v pase a vypadalo to, že mě nehodlá jen tak pustit.

„Mám začít křičet?“

„A kdo si myslíš, že by si toho tady všiml?“ ptal se mě takovým slizkým hlasem. Dobře, když to chce takhle, pomyslela jsem si a vší silou ho kopla kolenem do rozkroku. Okamžitě mě pustil a rukama si chytil bolestivé místo.

„A pak že to nepůjde,“ zašeptala jsem mu do ucha vítězně.

„Ty děvko…“ zakřičel na mě a zlomil se v pase. Nereagovala jsem a mířila si to zpátky ke stolu.

„Bello, co se stalo?“ ptala se mě Rebeca, jen co jsem dosedla a objednala si další drink.

„Měli jsme rozdílnou představu o tanci,“ sdělila jsem jí. Navenek jsem se snažila působit, jako že jsem nad věcí, ale uvnitř jsem se klepala. Připomněl mi Sebastiana. Neodbytný, nechápavý, hrubý. Tehdy jsem u sebe měla svého prince, který mě ochránil, jenže teď byl problém v tom, že jsem byla sama. Kdyby se mi chtěl pomstít za tu potupu, kterou jsem mu před jeho kamarády způsobila, a někde si na mě počkal, byla jsem si jistá tím, že bych se mu neubránila.

„Možná jsi ho nemusela… odpálkovat takovýmhle způsobem," řekla mi opatrně Rebeca. „Ale asi jsi v tu danou chvíli neměla jinou možnost,“ dodala. A jak jinak jsem se ho měla zbavit? Nebyla jsem násilnický typ, ale pokud nebylo zbytí… Zakroutila jsem hlavou a povzdechla si.

Několik měsíců jsem bojovala sama se sebou. Snažila jsem se proniknout do téhle komunity studentů a najednou jsem jimi byla zklamaná. Nevím, co jsem čekala, když jsem souhlasila s tancem. Mohlo mi dojít, že tu jde každému jen o povyražení. O to jsem ale já nestála. Chtěla jsem si dát jen drink, zatancovat si a jít dál. Nepřišla jsem sem hledat kluka na nějaké hrátky či sex. A nebylo mi jasné, jak došel David k závěru, že zrovna já bych mohla být vhodná kandidátka k jeho pobavení.

„Bello, jdu si zatancovat s Robem. Kdyby něco, klidně na mě mávni nebo tak něco,“ oznámila mi Rebeca. Mávnu, pokud to stihnu, pomyslela jsem si.

Zůstala jsem sedět u stolu sama - zády k parketu.

Najednou jsem na sobě ucítila něčí pohled. Otočila jsem se a u baru viděla Davida, který mě sledoval s naštvaným výrazem ve tváři, a z očí mu šlehaly blesky. To jsem si to pěkně zavařila. Teď abych se bála vytáhnout paty z pokoje nebo se ocitnout někde úplně sama. Vzala jsem si do ruky skleničku a napila se.

Zdálo se, že se DJ rozhodl hrát až do konce diskotéky samé pomalé písničky. Párkrát jsem se ohlédla a viděla, že byl parket stále plný objímajících se párů. Když hrál rychlé, tolik lidí netančilo.

David mi úplně zkazil náladu, cítila jsem se hrozně osamoceně a vadil mi jeho pohled, který mi propaloval záda.

Dopila jsem drink, zvedla se a rozešla se za Rebecou a Robem. Chvíli jsem u nich stála a čekala, až si mě všimnou. Jenže při činnosti, kterou spolu právě prováděli se zavřenýma očima, to vypadalo, že na tom místě asi zapustím kořeny.

„Já už půjdu,“ křikla jsem na ně. Přestali se líbat a oba se na mě podívali.

„Bello, to není moc dobrý nápad. Nechceš ještě chvíli počkat? My bychom tě pak doprovodili na kolej,“ navrhla mi Rebeca a Rob pokýval souhlasně hlavou.

„Není to daleko. Zvládnu to, nebojte se,“ řekla jsem jim nejistě. Nenápadně jsem se podívala k baru. David něco šeptal ostatním, ale stále mě sledoval pohledem plným pomsty.

Zvažovala jsem Rebečinu nabídku. Měla jsem takové divné tušení, že mě David nenechá jen tak dojít na kolej. Kdybych šla s Rebecou a Robem, snad by si na mě David nedovolil. Kdyby ale nešel sám, ohrozila bych ji i Roba a to jsem nemohla připustit.

Rebeca chtěla proti mému rozhodnutí protestovat, tak jsem zakroutila hlavou a popřála jim krásný zbytek noci. Se srdcem až v krku jsem se propletla mezi tančícími páry a po chvíli už jsem vycházela na ulici.

Nadechla jsem se studeného vzduchu a na moment se zamyslela, zda bych si pomohla, kdybych na kolej běžela. Ještě než jsem se stihla rozhodnout, uslyšela jsem na schodech za dveřmi klubu hlasy a rychlé kroky. Zpanikařila jsem a rozběhla se za roh. Bylo to docela daleko, ale doufala jsem, že tam doběhnu dřív, než se otevřou dveře a ti, co dělali hluk na schodech, vyjdou ven. Jen jsem zapadla udýchaná za roh, dotyční vyšli z klubu.

„Vidíte ji někde?“ slyšela jsem hlas Davida. Snažila jsem se oddechovat potichu, abych se neprozradila.

„Určitě běžela ke koleji,“ pronesl chlapecký hlas a zasmál se.

„Rozdělíme se. A žádné kraviny, chci ji jen pořádně vyděsit za to, co mi provedla,“ rozkázal jim David. Vyděšená už jsem byla a měla jsem pocit, že další stupeň vyděšenosti by asi byla moje smrt. Kdyby mě pak našli, měla bych vykulené oči a obličej stažený strachem do strašlivé masky. Klid, Bello, tak hrozné to snad nebude, nabádala jsem se.

Kdyby mě nechal na pokoji, nenakopla bych ho. Mohl si za to sám. Teď už mi nepřipomínal jen Sebastiana, ale i Lucase. Tenkrát, když stál se dvěma dalšími před Kateiným domem a snažil se jim dokázat, že on je pánem situace. David se choval dost podobně. Taky chtěl těm ostatním dokázat, že si nějaká holka nemůže dovolit ho ztrapnit na veřejnosti. Přišlo mi to hrozně ubohé, ale můj strach to nezmenšilo. Bohužel.

Opřela jsem se o zeď. Možná bych mohla jedním okem vykouknout zpoza rohu, abych zjistila, zda se ke mně někdo neblíží, napadlo mě. Zřejmě se rozdělili jen posunky - beze slov, takže jsem neměla tušení, jestli jsem za rohem mimo nebezpečí. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu, otočila se čelem ke zdi a pomalu se sunula k rohu.

Byla jsem hrozně vystrašená a začínala jsem mrznout. Co když vykouknu a David nebo někdo z těch jeho kamarádů si mě všimne? Ani jsem nevěděla, kolik jich vlastně celkem bylo.

Náhle jsem na sobě ucítila něčí pohled. Zase. Stál snad jeden z nich za mnou a bavil se tím, jak se tu plížím podél zdi? Zastavila jsem se, na sucho polkla a nedokázala se ani otočit ani pohnout dál.

Neuběhly ani tři vteřiny a já cítila, jak se dotyčný právě postavil za mě. Zavřela jsem oči a přestala dýchat. Čekala jsem, kdy zavolá na ostatní, že mě našel.

K mému velkému překvapení se mi dotyčný nahnul k uchu a pošeptal mi do něj: „Potichu se otoč a pojď se mnou, Bello!“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Holky, doufám, že se vám kapitolka líbila. Já vím, zase ten konec, ale copak jste si ještě nezvykly? :-)

Děkuji vám za hlasy v anketě o Nej povídku měsíce prosince. Moc to pro mě znamená. 

Všem přeji jen to nejlepší v roce 2011.

Vaše EdBeJa

24. kapitola • 26. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 25. kapitola: