Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 23. kapitola

12.12.2010 (17:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5840×

Květiny pro Bellu – 23. kapitola

Najednou se mi zatmělo před očima. Padala jsem a okolo mě bylo jen černo…

„Co se jí stalo?“ zaslechla jsem hlas mé matky, který ke mně doléhal jakoby z velké dálky. Chtěla jsem zareagovat, ale nedařilo se mi otevřít oči a hlas mě také zradil. Co to se mnou bylo? Omdlela jsem?

Snažila jsem se vzpomenout si, co se událo v několika posledních minutách. Odcházela jsem z práce, zoufalá, ale rozhodnutá, že se s Edwardem rozejdu. Píchlo mě u srdce, jen jsem si na ten svůj plán vzpomněla. Když jsem vyšla z knihkupectví, čekal tam na mě Edward. Oznámil mi, že dnes odjíždí na Aljašku. A také mluvil o rozchodu… Proboha, to je ono. Tělem mi projela vlna hysterie. On odjíždí. Dnes mě opustí. 

„Je jen unavená, René,“ slyšela jsem Edwarda, jak odpovídal mamce. „Uložím ji do postele,“ oznámil jí.

„Nemám ti pomoct?“ ptala se ho máma starostlivě. Jestli jí Edward odpověděl, tak zřejmě hodně potichu, protože to moje uši nezaznamenaly.

Cítila jsem, že mě nesl do schodů a pak mě v mém pokoji položil opatrně na postel. Vše jsem vnímala, ale tělo se mi odmítalo pohnout, oči jsem měla stále zavřené a při pokusu, vypravit ze sebe alespoň pípnutí - nic. Edward mi svlékl bundu a sundal mi boty. Mé nehybné tělo zabalil do peřiny, lehl si vedle mě a hladil mě po tváři.

„Omlouvám se, lásko. Tak moc mě mrzí, jak to dopadlo,“ šeptal mi do ucha. No tak, Bello, prober se! Třeba se ti podaří ho přesvědčit, aby dnes nikam nejezdil, nabádala jsem se. „Od první chvíle, kdy jsem tě spatřil, zamiloval jsem se do tebe. Za chvíli odjedu na Aljašku, ale ani ta dálka nezmění nic na tom, že tě miluji a vždy budu milovat. Jen… si myslím… jsem přesvědčen o tom, že rozchod pro nás bude ta nejlepší volba.“

Zalapala jsem po dechu, zavrtěla se a s vypětím všech sil jsem otevřela oči a otočila na něj hlavu.

„Neeeeee!“ vyhrkla jsem. „Ne! Dnes nesmíš odjet. Dnes ještě ne! Prosííííím…“ vykřikla jsem. „Nesmíš mě opustit,“ dodala jsem šeptem po chvilce.

„Bello, lásko,“ zašeptal Edward a maličko se na mě křečovitě usmál.

Zakroutila jsem hlavou, vymotala se z peřiny, posadila se, složila si kolena pod bradu a objala je rukama. Zamrkala jsem a nechala slzy, aby mi stékaly po tvářích. Snažila jsem se uklidnit - namluvit si, že se přece nebudu hroutit z toho, když mě opouští kluk, kterého znám necelé tři měsíce a se kterým jsem se chtěla sama rozejít. Ale nedařilo se mi to. Prostě to nešlo. Milovala jsem ho příliš… Srdce mi bilo jako splašené a tělo se mi třáslo pod návalem vzlyků.

„Bello, neplač, trhá mi to srdce,“ žádal mě zoufalým hlasem. Cítila jsem, jak se i on posadil, natáhl ke mně ruce a přitáhl si mě na svou hruď. Posunul se vsedě i se mnou ke zdi, o kterou se zády opřel. Pustila jsem si kolena, objala ho kolem pasu a položila si mu hlavu na prsa.

„Nejezdi, dnes ještě ne,“ šeptala jsem mu plačtivě do košile.

„Musím,“ odpověděl mi stručně a hladil mě přitom po vlasech.

„Ne, nemusíš,“ zakňourala jsem, pustila ho a odtáhla se od něj, abych mu viděla do tváře. „Nemusíš,“ přesvědčovala jsem ho. Chvilku mě pozoroval, pak vzal můj obličej do dlaní, palci mi setřel slzy z tváří a přiblížil se svými rty k mým.

„Rád bych tě ještě jednou políbil, než odjedu. Pokud mi to teda dovolíš,“ zašeptal s ústy tak blízko mých, že jsem se neudržela a místo odpovědi se jimi přitiskla na jeho. Dala jsem do toho polibku všechnu bolest a zoufalství, které jsem cítila. A nebyla jsem sama. Edward drtil svými rty moje a já si přála, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Tělo i mysl mi začala zaplavovat touha po něm.

„Miluji tě, tak moc tě miluji,“ šeptala jsem udýchaně mezi polibky.

„Miluji tě, lásko, navždy,“ vydechl a zase se přisál na moje rty.

Cítila jsem, jak se pomalu sune do lehu a mě si přitahuje stále blíž k sobě. Nahmatala jsem rukou první knoflíček na jeho košili a snažila se mu rozepnout jeden po druhém pomalými pohyby. Stále jsem čekala, kdy mě zastaví, ale neudělal to. Jakmile se mi povedlo rozepnout i ten poslední, chtěla jsem mu košili sundat. K mému překvapení se trochu nadzvedl a pomohl mi s jejím svlékáním.

Byla jsem zmatená a udivená. Zároveň mi ale to, co se mezi námi teď odehrávalo, umožnilo na chvíli přestat myslet na to, že se mohl co chvíli zvednout a odejít.

Jakmile odhodil košili na zem vedle postele, zase si lehl a rukou položenou vzadu na mém krku si přitáhl moje rty na své. Aniž bych postřehla jakýkoli pohyb, najednou jsem se ocitla na zádech. Edward ležel vrchní polovinou těla na mně, hltal moje rty a rukou mi přejížděl od krku až k pasu. Tam se na malý okamžik zastavil a po krátkém zaváhání mi vsunul ruku opatrně pod tričko.

Co měl v plánu? Chtěl mi snad „věnovat milování“ na rozloučenou? Ne, když to neudělal doteď, neudělá to ani v tento okamžik.

Znamenal pro mě tak moc. Když jsem si teď vzpomněla na to, jak jsem plánovala náš rozchod… Věděla jsem, že pokud bychom se skutečně rozešli, nesla bych to hodně těžce… Ale že mě to zasáhne až tak moc…

„Bello, miláčku, kde se touláš?“ vytrhl mě Edward z mých myšlenek. Uvědomila jsem si, že jsem se jim poddala až příliš a on si toho všiml. Všechno vzrušení bylo najednou pryč.

Edward si lehl na bok vedle mě a hlavu si opřel do dlaně.

„Promiň,“ zamumlala jsem. Pod tíhou svých myšlenek jsem ze sebe nedokázala vypravit nic víc. Lehla jsem si na bok a zadívala se mu do očí.

„Za co se mi omlouváš?“ zeptal se mě něžným hlasem a prstem mi přejel po tváři. Za co jsem se mu skutečně omlouvala? Že jsem nevěřila tomu, že by mohla naše láska překonat i tu pitomou dálku? Že jsem se chtěla rozejít s tím nejbáječnějším klukem, který si vybral právě mě?

„Zamyslela jsem se a nevěnovala se ti tak, jak bych měla,“ odpověděla jsem mu potichu a ostýchavě. Přimhouřil oči, chvíli si mě prohlížel, pak se usmál a pohladil mě po tváři.

„Za to se omlouvat nemusíš,“ zašeptal. Měla jsem pocit, že byla jeho slova spíš reakcí na moje myšlenky než na to, co jsem řekla.

Znovu mě začalo přepadat zoufalství, a i když jsem se mu bránila, jak jen jsem mohla, ten stav naprosté beznaděje mě hrozně vysiloval. Zívla jsem a náhle pocítila strašnou únavu. Kdybych tak mohla zaspat celou dobu našeho odloučení a vzbudit se až v momentě, kdy se opět setkáme. Jenže, setkáme se vůbec ještě někdy?

Edward se ke mně nahnul a vtiskl mi rychlý polibek na ústa. Pak se natáhl pro peřinu, přikryl mě a zase si lehl vedle mě. Neprotestovala jsem. Když ze mě opadlo vzrušení, začala jsem více vnímat jeho chladnou pokožku.

„Jsi unavená. Měla bys spát,“ pronesl. Copak jsem teď mohla spát?

„Mám strach, že když zavřu oči, zmizíš,“ svěřila jsem se mu se svojí obavou a přitulila se k němu.

„Bello…“ řekl zoufale a zavřel oči. „Vážně musím odjet už dnes. Pojedu autem, takže až tam dorazím, bude to tak akorát, abych se ubytoval a seznámil se s případnými spolubydlícími,“ snažil se mi vysvětlit.

Povzdechla jsem si. Musela jsem se ho zeptat…

„Ehm… Edwarde, jak to tedy s námi bude dál? Odjedeš a… a tím to všechno… skončí?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Bello,“ zašeptal nešťastně, „dnes se vidíme naposledy. Bude to tak lepší.“ Naposledy? Rychle jsem se od něj odtáhla a zakroutila hlavou.

„Lepší? Lepší pro koho?“ vypravila jsem ze sebe zděšeně. Nasucho jsem polkla, odkopla peřinu a vstala z postele. Únava byla v tu chvíli ta tam. „Lepší… lepší… lepší…“ mumlala jsem si pro sebe a chodila po pokoji. Jak mě mohlo napadnout, že bychom se měli rozejít? Taková pitomost. Nikdy jsem na to neměla pomyslet. Kdybych o tom nepřemýšlela, nedozvěděla by se to Alice… Stejně pro mě bylo záhadou, jak se to mohla dozvědět. Chtěl se snad Edward rozejít proto, že jsem to chtěla já? Nebo to tak vážně cítil? Co teď? Odjede a už ho nikdy neuvidím? Ne, to nemohl udělat. Přece nezahodíme skoro tři měsíce…

„Lepší pro oba,“ odpověděl mi po několika vteřinách. Zalapala jsem po dechu, jako hromádka neštěstí se zastavila u postele a ztěžka na ni dosedla. Slyšela jsem za sebou nějaký šramot a najednou se Edward objevil přede mnou. Klekl si a chytil mě za ruce.

„Lásko, prožil jsem s tebou krásné prázdniny a teď nás oba čeká studium na vysoké škole. Budeme od sebe hrozně daleko,“ šeptal zlomeným hlasem. „Už jsem ti říkal, že nevěřím na vztahy na dálku. Představ si, jak by to asi vypadalo. Volali bychom si, psali si, možná se párkrát setkali, ale po čase bychom zjistili, že to ani jednomu z nás nestačí a zřejmě by pak došlo k tomu, že by jeden druhému zavolal a rozešel se s ním po telefonu. Tohle chceš? Já ne. Raději budu žít s krásnou vzpomínkou na tebe a doufat, že se třeba někdy v budoucnu potkáme a budeme přáteli,“ dokončil svoji řeč a sklopil hlavu. Snažil se mě přesvědčit, abych mu uvěřila, že všechna ta slova myslel vážně? Ne, tohle jsem mu nemohla věřit. Přece to tak nemohl cítit.

„Edwarde, a co kdyby to bylo úplně jinak? Třeba bychom se vídali častěji. Letadlem… bude ta cesta trvat jen pár hodin. Prosím, zkusme to,“ žádala jsem ho zoufale. Chvíli se nic nedělo, pak zakroutil hlavou, zvedl ji, podíval se mi do očí a povzdechl si.

„Nejde to,“ pronesl zastřeným hlasem, vstal a nahnul se ke mně. Položil mi ruku pod bradu a donutil mě tak podívat se mu do očí. Viděla jsem v nich tolik bolesti, stejně jako on musel vidět mou bolest v mých očích.

„Musím jít,“ zašeptal, vtiskl mi polibek na tvář a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem slyšela jen bouchnutí dveří od pokoje. Zalapala jsem po dechu, vyskočila na nohy a rozběhla se ke dveřím.

„Edwarde!“ křičela jsem hystericky. „Počkej!“ Řítila jsem se po schodech dolů. Na konci schodiště jsem se málem srazila s mamkou.

„Bello…“ zkusila, ale já ji obešla a běžela k vchodovým dveřím. Otevřela jsem je, rozhlížela se na všechny strany, ale po Edwardovi jakoby se slehla zem.

„Je pryč, on je opravdu pryč. Jak mi to mohl udělat?“ vzlykala jsem. Nohy mě zradily a já se sesunula k zemi. Složila jsem si hlavu do dlaní a nedokázala zastavit pláč.

„Bello, drahoušku…“ snažila se mi něco říct máma, ale vypadala, že ji nenapadají ta správná slova. Klekla si ke mně a hladila mě po vlasech.

„On mě opustil,“ mumlala jsem si do dlaní mezi vzlyky.

„Bello, holčičko, oba jste šli do vztahu s tím, že po prázdninách nastupujete na školy, které jsou od sebe hodně vzdálené,“ říkala mi mamka klidným hlasem. A tohle mě jako mělo uklidnit? „Sama jsi… zažila na vlastní kůži, co udělá s lidmi odloučení,“ dodala ještě. Přestala jsem ji vnímat. Přišlo mi, že vůbec nechápala, jak jsem se teď cítila. Pomalu jsem si stoupla a vydala se beze slov zpátky do svého pokoje.

Jen se za mnou zavřely dveře, došla jsem k posteli a svalila se na ni. Přitáhla jsem si polštář, objala ho rukama a nechala slzy, aby ho smáčely. Jediné, na co jsem teď dokázala myslet, bylo, že je pryč. Odešel…

Snažila jsem se otevřít oči, ale nedařilo se mi od sebe rozlepit víčka. Zívla jsem, u toho si je rukama protřela a až pak je otevřela. Všude kolem mě byla tma. Opatrně jsem vstala a šla k oknu. Kolik mohlo být hodin? Došla jsem zpět k posteli a natáhla se na noční stolek pro mobil. Bylo skoro jedenáct. Jak jsem se dostala do postele? Měla jsem takový zvláštní pocit…

Zamračila jsem se a snažila se rozpomenout na cokoli z dnešního dne. Byla jsem v práci a rovnala nové knihy do polic. Během dne se za mnou stavila Alice a mluvily jsme o… Edward! Zalapala jsem po dechu, vyskočila z postele a hnala se z pokoje.

„Mami!“ vykřikla jsem, jakmile jsem dorazila do obýváku.

„Bello, už jsi vzhůru?“ zeptala se mě mamka nejistě.

„Kde je Edward?“ vyhrkla jsem, aniž bych jí odpověděla na otázku.

„Zlato, Edward už přece odjel,“ oznámila mi udiveně.

„Odjel… takže se mi to nezdálo. On mě skutečně opustil,“ zamumlala jsem.

„Bello, posaď se a uklidni se,“ nabádala mě mamka. Cítila jsem, jak se mi srdce rozpadá na malé kousíčky a nedostává se mi dechu. Objala jsem si hrudník.

„Nechci se uklidnit,“ odporovala jsem jí. „Musím za ním, musím ho ještě vidět,“ vyjekla jsem a řítila se zpět ke schodům.

„Bello!“ křikla za mnou mamka. Nereagovala jsem a běžela dál ke svému pokoji.

Hodila jsem na sebe košili, nazula si boty, popadla klíče od auta a mobil a vyběhla zase z pokoje. Na konci schodů mi mamka zastoupila cestu.

„Bello, kam si myslíš, že pojedeš?“ ptala se mě, popadla mě za ramena a zacloumala mnou.

„Ke Cullenovým, kam jinam?“ řekla jsem jí zlomeným hlasem.

„Bello, miláčku,“ začala mamka opatrně. Polilo mě horko. Co se mi bála říct? „Edward… už ho nestihneš,“ oznamovala mi potichu.

„Cože? To ne, to by mi neudělal! Přece by neodjel bez rozloučení. Ne!“ vykřikla jsem hystericky. Mamka jen zakroutila hlavou a pohladila mě po vlasech. Udělal to, odjel bez rozloučení. On mě opustil. Nešťastně jsem se posadila na schod.

„Jak mi to mohl udělat?“ vzlykala jsem.

„Stavil se tu, když jsi spala,“ pronesla mamka a hned poté jsem slyšela její kroky, jak se ode mě vzdalovala.

„Proč jsi mě nevzbudila?“ houkla jsem na ni zoufale. Neodpověděla mi, ale tušila jsem, že si to ON nepřál.

Vytáhla jsem z kapsy mobil, našla Edwardovo číslo a přiložila si mobil k uchu.

Asi po pěti zazvoněních se v telefonu ozvala Alice.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě naprosto klidným hlasem.

„Alice, je tam Edward?“ vyhrkla jsem na ni, i když jsem si byla jistá její odpovědí.

„Bello, on už je pár hodin na cestě na Aljašku,“ odpověděla mi jakoby nic.

„Odjel,“ vydechla jsem. „On fakt odjel.“ Nová vlna smutku a bolesti zachvátila celé moje tělo.

Moment, něco mi tu nesedělo. Volala jsem přece na jeho mobil. Nebo že bych se spletla?

„Alice? Jak to, že jsi mi zvedla jeho mobil ty, když on už je pryč?“ zeptala jsem se jí plačtivě.

Ve sluchátku se ozvalo povzdechnutí. „Edward ti u vás něco nechal. Pak pochopíš,“ řekla stručně a snad i trochu znuděně. To už jsem viděla mamku, jak se ke mně blížila s kyticí slunečnic.

„Díky, Alice, ahoj,“ ukončila jsem hovor.

Vstala jsem a zaměřila se na mamku.

„Než odjel, nechal ti tu tohle,“ řekla soucitně a podala mi kytici. Znovu jsem se posadila na schod. Přejela jsem očima po květech. Nepočítala jsem je, ale hledala jsem, zda mi v nich nenechal nějaký lístek. Zklamaně jsem se podívala na mamku.

„Nic víc?“ ptala jsem se jí zoufale. Mamka se maličko usmála a beze slov mi podala malou obálku, na které bylo napsané: Pro moji lásku. Chňapla jsem po obálce, opět vstala, kytici si přitiskla k tělu a spěchala do svého pokoje.

Slunečnice jsem položila na stůl a třesoucí se rukou jsem pomalu rozlepila obálku, ze které se mi podařilo po chvíli vysunout složený list papíru. Posadila jsem se na židli, po malém zaváhání jsem rozložila dopis, zhluboka se nadechla a s nadějí se dala do čtení.

Lásko,

v momentě, kdy budeš číst tento dopis, budu už pravděpodobně daleko od Forks.

Nezlob se na mamku, že Tě nevzbudila, když jsem se k vám stavoval. Bylo to moje přání. Víš, byl a jsem si jistý, že kdybych Tě ještě jednou viděl, už bych se s Tebou nedokázal rozloučit.

Oči se mi zalily slzami. Měl mě vzbudit. Třeba bychom pak nějak vymysleli, jak být spolu… Zamrkala jsem a několik slz mi ukáplo na dopis a rozpilo písmenka. Natáhla jsem se pro papírový kapesníček a opatrně vysušila místa, kam dopadly slzy. Pak jsem si otřela oči a sklonila hlavu zpět k dopisu.

Oba nás čeká studium, které jsme si vybrali, nové prostředí, noví přátelé…

Omlouvám se, že jsem to nechal dojít tak daleko, ale stále jsem doufal, že se mi do konce prázdnin podaří vymyslet způsob, jak být spolu i nadále. Kdybych mohl přestoupit na školu ve Vancouveru a být Ti stále po boku, neváhal bych ani vteřinu.

Kdyby mohl? Někdo mu to snad znemožnil? Kdo?

Rád bych Tě ještě, pokud to ode mě není troufalé, požádal o jednu věc. Nezkoušej mě jakkoli kontaktovat. Jsem si jistý, že už jsi zjistila, že jsem nechal mobil doma. Ani já Ti nebudu volat a psát. Slibuji. Myslím, že to tak bude lepší pro oba.

Miluji Tě, Bello. To se nikdy nezmění. Naše seznámení však přišlo v nevhodnou dobu. Nemůžeme být spolu. Ne teď.

Přeji Ti v životě jen to nejlepší.

S láskou

Navždy Tvůj Edward

Dočetla jsem dopis a uvědomila si, že naděje, v kterou jsem tak doufala, byla pryč. ON byl pryč. Definitivně.

Bylo to zvláštní, ale měla bych být smutná, brečet, možná křičet… Momentálně jsem ale necítila vůbec nic. Jen jsem tupě skenovala očima nesrovnalosti ve zdi před sebou…

„Bello, proč ještě nespíš?“ zaslechla jsem mamčin hlas od dveří. Chvíli čekala na moji odpověď, ale jakmile jí došlo, že se jí nedočká, rozešla se ke mně.

„Jsi v pořádku?“ ptala se mě dál. Jak dlouho jsem tu seděla? Zítra ráno musím vstát do práce. Jaké asi bude počasí?

„Bello!“ zakřičela na mě mamka, která ztrácela trpělivost. Otočila jsem se na ni a všimla si jejího zděšení ve tváři.

„V pohodě,“ odpověděla jsem jí klidným hlasem, který jakoby ani nebyl můj. Vstala jsem, dopis nechala ležet na stole, proklouzla jsem kolem mamky a vydala se do koupelny. Naprosto bezmyšlenkovitě jsem se svlékla, zalezla do sprchy, umyla se, pak si vyčistila zuby a převlékla se do pyžama.

Jen jsem vstoupila zpátky do pokoje, viděla jsem mamku, jak stojí u stolu s rukama za zády a zírá na dopis. Bylo mi to jedno.

„Dobrou, mami,“ popřála jsem jí a tím jí dala najevo, že by už měla odejít.

„Bello, vážně jsi v pořádku? Nechceš si popovídat?“ nabízela mi. Zakroutila jsem hlavou a pokusila se maličko usmát. Došla jsem k posteli, lehla si, zachumlala se do peřin a přestala vnímat svět kolem sebe.

Ráno jsem po zazvonění budíku vstala, vykonala ranní hygienu, oblékla se a poté, co jsem pozdravila mamku, která seděla v obýváku a četla noviny, jsem vyšla bez snídaně z domu a mířila do knihkupectví.

Den uběhl docela rychle. Zbytečně jsem nad ničím nepřemýšlela… Většinu věcí jsem dělala automaticky, některé na pokyn druhých. Asi dvakrát mě pan Weber musel upozornit na to, že na mě mluví zákaznice. Když jsem obsloužila tu první a ona odešla, ptal se mě, zda jsem v pořádku. Jen jsem pokrčila rameny. Nadechl se, jakoby mi chtěl něco říct, ale na poslední chvíli si to zřejmě rozmyslel a jen se usmál. Otočil se a odcházel dozadu, když v tu se na mě ohlédl.

„Všechno se zase spraví, Bello,“ zašeptal. Kéž by měl pravdu.

Okolo poledne mě poslal do vedlejší restaurace, abych se najedla, protože si všiml, že jsem od rána nestrčila do pusy ani kousek jídla. Dala jsem si jen polévku s pečivem, abych teda něco snědla. Hlad jsem neměla.

Jakmile jsem odpoledne dorazila domů, sedla jsem si k televizi a apaticky sledovala program, který se po jejím zapnutí na obrazovce objevil. Nevnímala jsem, co dávali. A bylo mi to úplně jedno. Mamka se se mnou snažila konverzovat, ale moje odpovědi ano, ne a nevím ji od tohoto úmyslu postupně odradily.

Ani tátovi se později večer nepodařilo najít se mnou společnou řeč.

V devět jsem se zvedla ze sedačky, popřála našim dobrou noc a přesunula se do svého pokoje.

Všechny zbývající dny do svého odjezdu jsem trávila podobným způsobem. Neměla jsem na nic náladu, nic mě nebavilo… Pokud to šlo, nepouštěla jsem si mysl na špacír. Nesmutnila jsem. Věděla jsem, že je pryč a už se nevrátí – a tak jsem prostě přežívala.

Dnes byl pátek. Nevěděla bych to, nebýt pana Webera, který mi v průběhu dne děkoval, že jsem mu pomohla v obchodě a nabízel mi, že pokud bych chtěla, příští prázdniny by mě s radostí opět zaměstnal… Poslouchala jsem ho, občas se usmála, ale na nic víc, než děkuji, jsem se nezmohla.

Chvilku před čtvrtou jsme se rozloučili, pan Weber mi popřál hodně úspěchů při studiu a já se vydala na cestu domů.

Nespěchala jsem, nebylo kam. Doma mě čekalo jen balení a na to byla ještě spousta času. Do Vancouveru jsem se chystala až v neděli dopoledne.

Došla jsem k lavičkám na náměstí a na chvíli se posadila. Naprosto samovolně jsem začala vzpomínat, jak jsme se s rodiči přistěhovali do Forks a při první procházce jsme s mamkou, když se šel táta ohlásit na policejní stanici, seděly právě na tomto místě. Nasála jsem nosem vzduch a ucítila vůni lesa. Stejně jako tenkrát. Uvědomila jsem si, že jsem tu vůni celé tři měsíce nevnímala. Brala jsem ji jako samozřejmost.

Přejela jsem očima po náměstí. Pohled se mi zastavil na Ráji květin u Cullenových. Až teď mi došlo, že jsem od jeho odjezdu nikoho z nich neviděla. Nikdo se za mnou nestavil do obchodu, nikdo mi nevolal, nepsal, nezeptal se, jak se mám… Nepřišlo mi to zvláštní, protože jsem si zakazovala přemýšlet a vzpomínat. Teď mi to ale zvláštní přišlo. Že by ani Alice nezajímalo, jak se mi vede? Napadlo mě, že bych se mohla stavit do květinářství, ale hned vzápětí jsem to zavrhla. Ne, na to jsem momentálně neměla. Moje vzpomínky na něj byly příliš spjaty s květinářstvím.

Zavřela jsem na chvíli oči a v tu chvíli mi moje zřejmě masochistická mysl promítla před očima jeho obraz. Rozcuchané vlasy zbarvené do bronzova, krásná bílá tvář, na sobě seprané rifle a světlé tričko, které bylo zašpiněné od stonků květin… To ne! Dost! Takhle jsem si ho pamatovala z našeho prvního setkání.

Najednou se mi nedostávalo dechu, oči se mi zalily slzami a v hrudníku v místě, kde by mělo být moje srdce, jsem cítila díru, která se stále víc rozpínala. Jen na malý okamžik jsem si dovolila zamyslet se, vyjít se svého světa přežívání a smutek a žal si ke mně okamžitě našly cestu. Objala jsem si hrudník a ruce tiskla co nejvíc k tělu, jako bych tím chtěla zmenšit nebo snad zacpat tu díru po srdci.

Proč jen jsem nemohla zůstat ve svém světě přežívání? Můj mozek mi ho naordinoval a dobře věděl proč. Teď bylo vše jinak. Emoce, které jsem v sobě téměř týden potlačovala, se hnaly napovrch. Bylo to tak silné, že jsem měla pocit, že co nevidět vybuchnu a rozletím se na milion malých kousíčků.

S pláčem jsem vstala z lavičky a rozběhla se k lesu. Nebylo to daleko, ale i přesto jsem už po chvíli cítila, že se mi nedostává sil. Musíš, Bello, běž! Můj vnitřní hlas na mě doslova řval. Slzy mi tekly jako hrachy, několikrát jsem zakopla a upadla, ale nevzdávala jsem se. Pokaždé jsem se zvedla, otřela si oči a běžela s vypětím všech sil dál.

Když jsem doběhla k lesu, nezastavila jsem se. Klopýtala jsem, padala, sbírala se ze země, ale stále jsem běžela hlouběji do lesa.

Zastavila jsem se až na mýtině, předklonila se a popadala dech. Jakmile jsem nabrala trochu sil, napřímila jsem se, rozhlédla se kolem, zatnula ruce v pěst, zaklonila hlavu a z plna hrdla zakřičela:

„Edwardeeeeeee!“ Jen co jsem si uvědomila, co křičím, zarazila jsem se a položila si ruku na pusu. Křičela jsem jeho jméno? Nová vlna smutku zaplavila moje tělo. Poprvé od chvíle, kdy odjel, jsem vyslovila jeho jméno.

Svezla jsem se k zemi a začala vzlykat. Všechno, co jsem se snažila těch pár dní v sobě potlačit, teď vyplulo na povrch.

V lese to zašumělo. Zvedla jsem hlavu. Zdálo se mi to nebo se na druhém konci mýtiny něco mihlo mezi stromy? Že by to bylo nějaké zvíře?

Pomalu jsem se zvedla, otřela si rukávem slzy a vydala se na cestu k našemu domu. Nedokázala jsem si vzpomenout, kudy jsem vběhla na mýtinu, tak jsem vyrazila první cestou, kterou jsem uviděla. Několikrát se mi zdálo, že se točím v kruhu, ale po nějaké době jsem konečně zahlédla více světla, takže jsem předpokládala, že se blížím k okraji lesa. A nemýlila jsem se. Když jsem vyšla z lesa, ocitla jsem se sice na místě, kde jsem nikdy nebyla, ale v dálce jsem viděla Forks, takže to nebylo tak strašné.

Domů jsem dorazila už skoro za tmy. Špinavá od neustálého padání a napuchlá od pláče.

„Proboha, Bello, kde jsi byla? Jak to vypadáš?“ zhrozila se mamka. Neměla jsem náladu jí cokoli vysvětlovat. V rychlosti jsem jí řekla, že jsem se byla jen projít a rychle jsem vystřelila ke svému pokoji.

Jen co jsem ze sebe svlékla zašpiněné oblečení, přesunula jsem se do koupelny. Horká voda mi určitě udělá dobře. Zakázala jsem si přemýšlet a „nahodila se do modu přežívání“.

Poté, co jsem se v pokoji oblékla do čistého oblečení a posadila se na postel, padl mi pohled na kytici slunečnic, které stály ve džbánu na stole. A také na přívěsek, který měl své místo v krabičce na stole, společně s náramkem od Alice.

Musela jsem odtud vypadnout. Všechno mi ho tu připomínalo. Musela jsem se od něj odpoutat. Nové prostředí by mi mohlo alespoň trošku pomoct. No, popravdě jsem tomu moc šancí nedávala, ale všechno bude lepší, než být tady. Rozhodla jsem se, že odjedu do Vancouveru už dnes. Vysunula jsem kufr, který byl uschovaný pod postelí, a začala do něj rovnat oblečení ze skříně.

Narazila jsem na tričko se slunečnicí od Alice. Po krátkém zaváhání jsem ho hodila do kufru. Natáhla jsem se i pro náramek, ale přívěsek od něj jsem na stole nechala. Ten jsem si s sebou vzít nemohla.

Byla jsem tak zabraná do balení, že jsem skoro přeslechla klepání na dveře. Zaposlouchala jsem se, a když se znovu ozvalo zaklepání, pozvala jsem dotyčného dál. Jakým překvapením pro mě bylo, když se ve dveřích objevila Alice.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě. Kývla jsem na ni hlavou.

„Mamka mě pustila dál, snad ti to nevadí,“ řekla a zastavila se přede mnou. Jen jsem zakroutila hlavou a ona pokračovala. „Koukám, že už balíš. Chystáš se odjet co nejdřív?“ zeptala se.

„Čím dřív, tím líp,“ odpověděla jsem jí a dala se zase do balení. Proč za mnou přišla? Určitě si nechtěla pokecat o mém odjezdu. Nebo snad ano?

„Proč chceš odjet už teď? Na školu to máš jen pár hodin. Myslela jsem, že bychom ještě mohly společně s Rose zajet zítra do Port Angeles na nákupy,“ obeznámila mě se svým plánem.

Vytřeštila jsem na ni oči.

„Alice, děláš si ze mě srandu? Co odjel, nikdo jste se za mnou nestavil, nezavolal mi, nenapsal a nezeptal se, jak to zvládám. Teď si sem nakráčíš a chováš se, jakoby se nic nestalo,“ říkala jsem jí naštvaně.

„Ale, Bello,“ bránila se, „myslela jsem, že kdyby sis chtěla promluvit, zavolala bys sama. Vlastně jsem čekala, kdy se ozveš,“ vysvětlovala mi. Přimhouřila jsem oči. Když jsem se nad tím zamyslela, mohla to být pravda. Určitě si nemohla myslet, že bych nesla rozchod jakkoli snadno. A já si na Cullenovy vzpomněla taky až dnes.

„Aha. Každopádně ten nákup už nedáme,“ informovala jsem ji. „Alice, musím pryč, chápeš?“ dodala jsem na vysvětlenou. V očích jsem cítila slzy, které si razily cestičku ven. Ne, už jsem nechtěla brečet. Ne teď a ne tady, před Alice.

„Chápu, ale jestli si dobře pamatuji, s nápadem na rozchod jsi přišla jako první ty. Nechtěla a možná ani nedokázala jsi připustit, že by ta dálka mezi vámi nemusela být až takový problém. Já osobně jsem měla za to, že vy dva k sobě patříte,“ pronesla. Zírala jsem na ni a musela si přiznat, že měla vlastně pravdu.

„Vím, že tě to s Lucasem… poznamenalo. I Edward už má za sebou rozchod kvůli dálce. Ale jsem si jistá, že věřil, že byste to vy dva překonali. Určitě už víš, že se pokoušel dostat na školu ve Vancouveru, ale nepovedlo se mu to. A když si v mé mysli přečetl, že-“

„Cože udělal?“ nemohla jsem se nezeptat. Přečetl si něco v její mysli? O čem to mluvila?

„Zkoušel se dostat na školu ve Vanc-“

„Ne, to jsem nemyslela. Co jsi to říkala o čtení mysli?“

„Jo tak,“ řekla váhavě. „Špatně jsem se vyjádřila. Bavili jsme se o vás a on na mně poznal, že jsem s tebou mluvila. A také o čem.“ Měřila jsem si ji pohledem. Nějak se mi to její vysvětlení nezdálo.

„Jestli chceš odjet co nejdřív, mohla bych ti pomoct s balením,“ nabídla mi nejistě. Chtěla snad zamluvit to čtení mysli? A co to říkala o jeho zkušenosti s rozchodem kvůli dálce? Zamyslela jsem se a pak mi to došlo. Nicol. Ona se s ním rozešla kvůli stěhování. A já jsem vlastně chtěla udělat to samé. Kruci. Proč ale navrhl rozchod sám? Mohl o nás bojovat.

„Bello?“ vyrušila mě Alice z přemýšlení.

„Nepotřebuji pomoct, Alice. Zase tolik toho oblečení nemám, takže mi to zabere jen chvíli, ale díky,“ odmítla jsem ji.

„Jak chceš. Tak já asi půjdu,“ pronesla, pokrčila rameny a rozešla se ke dveřím. Před nimi se zastavila, otočila se na mě a usmála se.

„Ráda jsem tě poznala, Bello,“ řekla a vytančila z pokoje dřív, než jsem jí stihla cokoli říct. Znělo to, jakoby počítala s tím, že už se nikdy neuvidíme.

Když mě prosil o to, abych ho nekontaktovala, myslel tím i svoji rodinu? Co se to tady dělo? Musela jsem pryč, okamžitě.

Naházela jsem do kufru zbytek věcí, přihodila kosmetiku, knihy a ještě pár dalších drobností. Jakmile jsem měla sbaleno, vyběhla jsem z pokoje.

„Mami, chtěla jsem… ráda bych… prostě… vyrazím do Vancouveru už dnes,“ oznámila jsem jí. Ze všech sil jsem se snažila zachovat klid.

„Holky, jsem doma,“ ozvalo se od dveří.

„Bello? Co jsi to… vždyť jsi chtěla odjet až v neděli. Kam tak spěcháš?“ zeptala se mě mamka zděšeně.

„Co to slyším? Bello, co se děje?“ ptal se mě táta, jen vešel do obýváku.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho. „Rozhodla jsem se, že pojedu na školu už dnes. Budu mít víc času se zabydlet, seznámit se se spolubydlícími a tak,“ vařila jsem z vody.

„Je to kvůli Edwardovi?“ zkusila mamka. Musela jsem uznat, že byla dobrá. Uhodila hřebíček na hlavičku. Táta povytáhl jedno obočí a našpulil pusu. Oba čekali na moji odpověď. Ach jo.

„Už tu nemůžu zůstat. Potřebuji změnit prostředí,“ řekla jsem jim. Podívali se jeden na druhého a pak zpět na mě.

„Bello, není rozumné jezdit na noc, nechceš počkat do rána?“ promluvil na mě táta. Jasně, policajt se v něm nezapře.

„Zvládnu to a zavolám vám, hned jak tam dorazím,“ ubezpečila jsem je. Mamka se mě snažila ještě chvíli přesvědčovat, že by bylo lepší počkat a jet až zítra, ale nedala jsem se. Další noc tady už bych nezvládla.

Nakonec to vzdali. Slíbila jsem jim, že budu často volat a jakmile to půjde, přijedu za nimi, protože to nebylo až tak daleko. Po pravdě... tím, že se v nejbližší době vrátím do Forks jsem si úplně jistá nebyla, ale to jsem jim říct nemohla.

Táta mi pomohl s kufrem do auta, objali jsme se, oba jsem líbla na tvář a během pár minut už jsem opouštěla Forks. Město, které mi tolik dalo, ale i tolik vzalo.

22. kapitola • 24. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 23. kapitola: