Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 22. kapitola

18.11.2010 (20:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6019×

Květiny pro Bellu – 22. kapitola

Měli jsme pro sebe už jen čtrnáct dní, než nám oběma začne škola. Tak moc jsem Edwarda milovala. A právě proto jsem se stále víc obávala našeho odloučení. V hlavě se mi proti mé vůli začal rodit plán…

„Kate? Ahoj, jak se máš?“ zdravila jsem ji nadšeně do telefonu. Od té doby, co jsme byli s Edwardem v Seattlu, se mi neozvala. Až dnes.

„Ahoj, Bello. Ale jo, jde to. Za pár dní odjíždím na školu, tak mě napadlo, že bych ti mohla zavolat, abych se tě zeptala, jak se ti daří.“ Přemýšlela jsem, zda se jí mám zeptat na Sebastiana, ale třeba o něm začne sama.

„To jsi hodná. Co Mark? Jste pořád spolu, ne?“ zeptala jsem se jí opatrně. Místo odpovědi jsem slyšela v telefonu povzdech a pak bylo ticho.

„Kate?“ zkusila jsem. To nevypadalo dobře.

„Bello, my už spolu s Markem nejsme,“ zašeptala plačtivě. „Po oslavě mých narozenin začal s Lucasem a ještě pár dalšími chodit stále častěji na různé párty, večírky a také na diskotéky, takže jsme se skoro nevídali. A když ano, tak mi líčil, jak to tam bylo super. Popisoval mi, jak tam Lucas flirtoval s tou a s tou… Začala jsem mít podezření, že mezi námi není něco v pořádku. Mark se mi vzdaloval. Připadala jsem si spíš jako jeho kamarádka a ne jako přítelkyně. A jednoho dne z něj po mém naléhání vylezlo, že už má chvíli jinou, ale nevěděl, jak mi to říct,“ vyprávěla mi mezi vzlyky.

„To je mi líto, Kate,“ řekla jsem jí stručně. Mrzelo mě, že je nešťastná, ale Mark mě zklamal svým chováním v Seattlu stejně jako Lucas, takže jsem byla přesvědčená o tom, že jí bude lépe bez něj. Zvlášť, když se choval jak utržený z řetězu a ještě jí byl nevěrný.

„Snad se na vysoké najde někdo, kdo o mě bude stát,“ povzdechla si.

„No, tak o tom nepochybuj,“ ujistila jsem ji.

„Bello, chtěla jsem se tě ještě na něco zeptat. Upřímně… už delší dobu se chystám, že ti zavolám, ale nějak jsem se k tomu nemohla odhodlat,“ pronesla váhavě. Měla jsem tušení, že za chvíli zazní jméno jejího bratra.

„Povídej,“ pobídla jsem ji.

„Týká se to mého bratra. Vím, že se za tebou chystal do Forks,“ začala. Netrpělivě jsem čekala, co bude následovat. „Odjel, ale večer ho přivezli dva kluci. A když jsem se ho ptala, co se stalo, nechtěl mi nic říct. Ani další den s ním nebyla řeč. Vlastně skoro vůbec nemluvil. O dva dny později se sbalil a se slovy, že potřebuje být sám, odjel. Od té doby jsem mu několikrát volala, ale nechtělo se mu moc mluvit, takže mi jen občas neochotně a jednoduše odpověděl na otázky, které jsem mu položila. Moc jsem se toho od něj ale nedozvěděla. Sdělil mi, že se momentálně pohyboval kolem své školy, a že to ve Forks nedopadlo tak, jak si představoval,“ pokračovala ve vyprávění. „Bello, viděl se s tebou vůbec? Co se u vás stalo?“ Paráda. Zhluboka jsem se nadechla. Doufala jsem, že tím naženu krapet času a mezitím vymyslím, co jí odpovědět.

„Kate, Sebastiana jsem viděla. Stavil se za mnou do obchodu. A… trochu na mě dorážel.“ Skousla jsem si ret. V tuhle chvíli jsem byla ráda, že nestála přede mnou. Jak dál? „Ti kluci, co ho dovezli domů, byli Edwardovi bratři.“ Úmyslně jsem vynechala tu část, kdy se začal Sebastian chovat jako hovado. Něco mi ale říkalo, že tahle odpověď Kate stačit nebude.

„To ale nevysvětluje jeho chování poté, co ho přivezli domů. Řekni mi, co stalo v obchodě. Co ti řekl, co udělal?“ naléhala na mě. Vypadalo to, že měla o svém bratrovi zkreslenou představu. Neměla ani tušení, jaký skutečně byl, jak se „uměl“ chovat.

„No… začal to přehánět. Bylo mi to nepříjemné. Choval se, jakoby vůbec nebral v potaz, že někoho mám,“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky. „Když za mnou přišel Edward a viděl, jak se ke mně Sebastian choval, naložil ho do auta, a jak mi pak přiznal, se svými bratry se mu snažil domluvit. A oni ho pak odvezli do Seattlu,“ dokončila jsem svoje vyprávění. Kate neříkala, že by byl Sebastian nějak potlučený, takže mu určitě fyzicky neublížili. Co mu ale mohli říct, že to u něj vyvolalo to odmítavé a nemluvné chování?

„To se mi nezdá, Bello. Znám svého bratra a to jak ho líčíš… jako bys mluvila o někom jiném.“ V jejím hlase byl slyšet nesouhlas. Přesně jak jsem si myslela. Měla o něm zkreslenou představu.

„Stalo se to přesně tak, jak jsem ti řekla, Kate. Promiň, ale asi ho tak dobře neznáš,“ nedala jsem se.

„Ne, tomu nemůžu uvěřit. Proč mi lžeš, Bello? Myslela jsem si, že jsme kamarádky,“ obviňovala mě. Byla jsem na ni naštvaná, že mi nevěřila, ale šlo o jejího bratra, takže jsem se ji snažila alespoň trochu pochopit.

„Nelžu. Nikdy jsem ti nelhala. A doufám, že jsme stále kamarádky,“ zašeptala jsem.

„Začínám o tom pochybovat. Musím si to nechat projít hlavou. Měj se, čau,“ ukončila hovor, než jsem stihla cokoli dodat.

Kruci. Asi jsem právě ztratila kamarádku. Copak jsem ale mohla za to, že mi nevěřila? Řekla jsem jí pravdu a ona mě podezřívala ze lži. Sakra.

Čekala jsem ve svém pokoji, až dorazí Edward. Měla jsem ještě půl hodiny. Rozhodla jsem se, že si dám rychlou sprchu, než přijede. Zapadla jsem do koupelny, svlékla se a pustila na sebe proud horké vody.

Nemohla jsem se ubránit myšlenkám na plán, který se mi samovolně utvářel v hlavě. Byla jsem dost silná na to, abych zvládla vztah na dálku? Abych se dokázala vyrovnat s odloučením? A co Edward?

Milovala jsem ho z celého srdce, ale zbývalo nám pro sebe tak málo času. Za pár dní se každý rozjedeme na svou vysokou a vzdálenost mezi námi bude skoro dva dny cesty. Kdy se zase uvidíme? Cítila jsem, že mi telefonáty nebudou stačit. Potřebovala jsem ho mít u sebe, cítit jeho přítomnost, mohla se ho dotýkat, mohla ho líbat… Ne, tohle nemohlo fungovat. Nechtěla jsem zažít další zklamání. Nezbývalo nám nic jiného, než-

„Bello, lásko, počkám na tebe v pokoji,“ křikl na mě Edward, jakmile otevřel dveře od koupelny. Hned poté je zase zavřel.

Zabolelo mě u srdce. I on mě miloval. Ani pro něj určitě nebude naše odloučení nijak jednoduché. Oba budeme nešťastní. Ta hrozná dálka...

V rychlosti jsem se umyla, oblékla se, vyfénovala si vlasy a s těžkým srdcem a hlavou plnou myšlenek, které mě tížily jako stokilový kus balvanu, jsem vyšla z koupelny a zamířila do pokoje. Už jen pár dní, Bello, připomínal mi můj vnitřní hlas. Nahodila jsem úsměv a vešla dovnitř. Edward stál opřený o stůl a usmíval se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a rozběhla se k němu.

„Copak?“ zeptal se, když jsem k němu doběhla a objala ho kolem pasu. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost víc než kdykoli jindy.

„Jsem ráda, že tě mám u sebe,“ zašeptala jsem a vdechovala jeho vůni. Jen na vteřinu jsem pomyslela na to, jak moc mi bude chybět a ihned mě začaly pálit oči. Ne, teď nesmím brečet, přikazovala jsem si. Na pláč budu mít dost času a prostoru, až ho nebudu mít u sebe. Až budu sama.

Edward mě hladil po vlasech.

„Miláčku, co se děje?“ ptal se mě něžným hlasem.

Zhluboka jsem se nadechla a maličko se od něj odtáhla.

„Dnes mi volala Kate,“ řekla jsem. Schválně jsem odvedla pozornost, aby si nevšiml, co se ve mně skutečně odehrávalo.

„A co říkala?“ zeptal se mě se zaujetím. Zdálo se mi to nebo ho to zajímalo víc, než by mělo?

„Myslí si, že jsem jí o Sebastianovi lhala. Vyprávěla mi, že se choval divně, když ho kluci dovezli domů. S nikým se nebavil a za pár dní se sbalil a odjel,“ líčila jsem mu ve stručnosti, co jsem se dozvěděla od Kate. „Zajímalo by mě, jak moc jste mu domlouvali,“ dodala jsem po chvíli a přimhouřila oči.

„Bello, přece bych ti nelhal. Prostě jsem mu jen vysvětlil, že já a ty… že spolu chodíme a že se milujeme. Nechtěl to přijmout, tak jsem mu trochu slovně pohrozil, aby už ti dal pokoj nebo že si ho najdu a příště mu nebudu hrozit jen slovně,“ vysvětloval mi.

„Věřím ti, lásko. Kate snad časem dojde, že jsem jí nelhala,“ řekla jsem mu zamyšleně. Mrzel mě její postoj ke mně, ale šlo o jejího bratra.

„Můžeme jet?“ zeptal se mě po chvíli.

„Jasně,“ odpověděla jsem mu. Těšila jsem se na jeho rodinu. I jich jsem si chtěla ještě užít, než odjedu na vysokou a dám jim všem sbohem...

 •••

„Bello, ještě zařaď tyhle, prosím,“ požádal mě pan Weber. Dopoledne nám dovezli nové knihy, takže jsem měla o „zábavu“ postaráno.

„Jdu na to,“ oznámila jsem mu, vzala pár knih a vyrazila s nimi k polici.

Ani jsem pořádně nevnímala jejich názvy. Moje mysl se, stejně jako poslední dobou každý den, zaobírala tím, jak se nejlépe zachovat, aby to mě a Edwarda bolelo co nejméně. Situace se mi ale zdála víc než zoufalá. Stále mi vycházelo, že ať udělám cokoli, oba se budeme trápit. Pokud bychom se nerozešli, oba bychom se trápili tím, že se nemůžeme vídat. A pokud bychom se rozešli… Přesvědčovala jsem sama sebe, že to jednou přebolí, že budu za nějaký čas schopná fungovat normálně… A doufala jsem, že mi Edward jednou moje rozhodnutí bude schopen odpustit a i on začne zase žít.

Naše společné prázdniny utekly tak rychle. Když jsem se s rodiči stěhovala do Forks, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych tu mohla potkat někoho, do koho bych se tak hrozně moc zamilovala. V době stěhování jsem stále ještě doufala, že náš vztah s Lucasem přežije i odloučení. Jak moc jsem se mýlila. 

Posledních pár dní jsem se musela snažit čím dál tím víc, aby na mě Edward nepoznal, co se mi honilo hlavou. Původně jsem si jen chtěla užít prázdniny se skvělým klukem. Jenže… pak náš vztah přerostl v lásku. Milovala jsem Edwarda tak moc, až jsem se svého citu k němu chvílemi… bála. Nedokázala jsem si představit, že bych žila bez něj, že bych ho neměla vídat každý den…

Mohli bychom sice zkusit vztah na dálku, ale… Už teď jsem věděla, že by to prostě nefungovalo. Stále bych se užírala myšlenkou na to, co asi Edward na Aljašce dělá, s kým se baví, zda se mu po mně stýská, jestli mě ještě pořád miluje…

I když jsem si to snažila nepřipouštět, konec vztahu s Lucasem mě dost poznamenal. Jeho chování ve mně zanechalo temný „stín“, a i když jsem nemohla a hlavně nechtěla srovnávat Edwarda s Lucasem, ani v případě Edwarda jsem se toho „stínu“ nějak nedokázala zbavit. Důvěřovala jsem Edwardovi, ale také jsem už věděla, co dokáže s city a potažmo se vztahem udělat odloučení.

Možná by náš vztah na dálku vypadal jinak. Těšili bychom se na těch pár okamžiků, ve kterých bychom se v čase školy mohli vidět… Ne, možná pro mě bylo málo. V tuhle chvíli pro mě bylo schůdnější se rozejít, než být za nějakou dobu zklamaná a nešťastná, že to nevyšlo. I za cenu toho trápení, které sebou rozchod nesl. Stále bychom ale věděli, že jsme se rozešli jen kvůli tomu, že nás dělila tak velká dálka a neumožňovala nám být spolu. Určitě to za nějaký čas přebolí, chlácholila jsem sama sebe. Musí!

Když jsem se před několika týdny zkusila zeptat Edwarda, jestli by nechtěl místo na vysokou v Juneau nastoupit na školu ve Vancouveru, odpověděl mi, že se nemám bát, že to nějak zvládneme. Tak už jsem se víc neptala. Věřil tomu, že to zvládneme? Já jsem o tom přesvědčená nebyla.

Rozejít se, dát tomu druhému možnost žít svůj život plnohodnotně, dát mu šanci najít si někoho, s kým mu bude dobře, s kým bude šťastný - to byla jediná možnost.

Neexistovalo nějaké kouzlo, které by dokázalo zastavit čas? Cítila jsem se na pokraji sil. Přemáhal mě pocit zoufalství a ten zapříčinil, že mi po tváři začaly stékat slzy.

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se náhle těsně za mnou chladným hlasem, až jsem nadskočila. Rychle jsem si rukou otřela slzy, zhluboka se nadechla a otočila se na Alice.

„Ahojky, Alice. Přišla ses za mnou podívat?“ zeptala jsem se jí a dávala si záležet, aby zněl můj hlas vyrovnaně. Alice přimhouřila oči a měřila si mě pohledem.

„To neuděláš! Řekni, že ne!“ vyjekla. Skousla jsem si ret. Že by poznala… Ne, jak by mohla poznat, o čem jsem přemýšlela?

„O čem to mluvíš, Alice?“ ptala jsem se jí udiveně.

„Bello, vím, co máš v plánu. To mu přece nemůžeš udělat,“ vyhrkla. A sakra. Že by na to fakt nějak přišla?

„Já… nechápu, o jakém plánu to mluvíš,“ zkusila jsem znovu a nahodila u toho nechápavý výraz. Při jejím pohledu mi ale došlo, že ví zcela přesně, co jsem měla v plánu. Netušila jsem, jak se toho mohla domáknout, ale věděla to.

„Bello,“ řekla káravě.

„Nechápu, jak jsi na to mohla přijít,“ začala jsem a kroutila u toho hlavou. „A vlastně je to jedno. Já už jsem se rozhodla, Alice," dokončila jsem svoji myšlenku.

„Špatné rozhodnutí, které vás oba bude stát hodně sil a trápení,“ podotkla. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo a měla jsem pocit, jakoby mi někdo zapíchl kudlu přímo do srdce.

„Dva dny cesty, Alice. Jak často se uvidíme?“ vysoukala jsem ze sebe s obtížemi po pár vteřinách. „Ne, už jsem se rozhodla,“ dodala jsem ještě. Kruci!

„A co to nejprve zkusit, jestli to nepůjde?“ navrhla mi. Bylo na ní vidět, že je naštvaná, ale zároveň byla i nešťastná.

„Nemysli si, že jsem nad tím nepřemýšlela,“ řekla jsem jí. „Ale nevěřím na vztahy na dálku. A zkušenost s Lucasem mě v tom utvrdila.“

„Edward není Lucas,“ upozornila mě, jako bych to sama nevěděla. Pouto, které jsme si k sobě s Edwardem vytvořili, bylo daleko silnější, než jaké jsem měla s Lucasem. A hlavně - Edward byl úplně jiný jak Lucas.

„Bude to tak lepší pro nás oba…“ pronesla jsem nejistě a rukama si objala hrudník. Měla jsem pocit, že mi pukne srdce. „Alice, moc mi na Edwardovi záleží, miluji ho z celého srdce, ale představa, že budeme od sebe tak hrozně daleko… Nemůžu… Pochop to, prosím.“ Alice si mě stále měřila pohledem a nesouhlasně u toho kroutila hlavou.

„Dělej, jak myslíš. Podle mě je to špatná volba,“ řekla šeptem. „Musím jít, uvidíme se později. Ahoj, Bello,“ dodala ještě, otočila se ke dveřím a tanečním krokem vyplula z obchodu.

„Alice!“ křikla jsem za ní, ale už byla pryč. Zapomněla jsem ji požádat o to, aby o našem rozhovoru pomlčela před Edwardem. Tohle jsem s ním musela probrat sama. Akorát jsem zatím vůbec netušila, jak to zvládnu.

Byli jsme spolu necelé tři měsíce, ale přišlo mi, jako bych ho znala celý život. Jakoby celý můj dosavadní život směřoval jen k tomu, abych se s ním setkala a zamilovala se do něj. Za pár dní mělo být po všem…

Padla čtvrtá hodina. Zašla jsem si dozadu pro batoh, očima přelétla obchod a vyšla ven. Tam už na mě čekal Edward, opřený o svoje Volvo. Zamknula jsem knihkupectví a šla k němu. Ruce měl založené na prsou a tvář lehce zachmuřenou. Snažila jsem se rozpoznat, zda ví, o čem jsme se dnes s Alice bavily.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a natáhla se pro pusu. Uhnul a tak moje ústa skončila na jeho tváři místo na rtech.

„Ahoj,“ odpověděl mi chladně na pozdrav. Věděl to. Moje srdce nabralo neuvěřitelnou rychlost. Klid, Bello, třeba se pleteš a jen nemá náladu - snažilo se mě uklidnit mé vnitřní já.

„Pojedeme k nám? Nebo se chceš projít?“ zeptala jsem se ho a dávala si přitom pozor, aby zněl můj hlas klidně.

„Hodím tě domů,“ odpověděl mi opět chladně. Hodí mě domů?

„A?“

„A pak pojedu domů,“ oznámil mi. Jako k němu domů? Znejistěla jsem a zakroutila hlavou.

„Lásko, ty se mnou dnes večer nechceš být?“ ptala jsem se ho opatrně. Aniž bych věděla, co mi odpoví, podvědomě jsem se jeho odpovědi bála.

„Bello, já… dnes večer odjíždím na Aljašku,“ pronesl oznamovacím tónem. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Cože? Už dnes? Proč? Vždyť… já myslela, že máme do víkendu čas,“ vyhrkla jsem. Každá buňka v mém těle křičela NE! Sledovala jsem jeho klidnou a chladnou tvář. Doufala jsem, že mi alespoň pohled do jeho očí prozradí víc, ale neprozradil. To nemohl myslet vážně. Z očí se mi začaly řinout slzy.

Sice jsem plánovala náš rozchod a věděla jsem, že to nebude nic snadného, ale myslela jsem, že pro sebe máme ještě pár dní. Že se mi do našeho odjezdu podaří vymyslet, jak ho se svým plánem obeznámit, aniž bych se u toho zhroutila. Na tohle jsem ale nebyla připravená. Proč odjížděl už dnes?

Sklopil hlavu a mlčel.

„Edwarde, lásko, nejezdi. Dnes ještě ne, prosím,“ žadonila jsem. Položila jsem mu ruce na hruď a křečovitě sevřela v dlaních jeho košili. Nedokázala jsem zastavit slzy ani vzlyky. „Ne, ne, ne!“ zašeptala jsem.

„Neplač, Bello,“ řekl mi šeptem a hladil mě po vlasech. „Oba jsme věděli, že se budeme muset po prázdninách rozloučit.“

„Věděli, ale ty jsi mi říkal, že to odloučení nějak zvládneme,“ šeptala jsem mu do košile. Došlo mi, že jsem najednou vnímala jen to, že Edward odjíždí a můj plán na rozchod se mi teď vůbec nezdál jako dobrý nápad. Nemohl mě opustit. Ne teď a ne takhle.

„Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k závěru, že bude lepší, když… se rozejdeme. Miluji tě, lásko, a vždy to tak bude, ale nevěřím, že by vztah na dálku mohl fungovat,“ šeptal mi do vlasů.

„Ani ten náš?“ vzlykla jsem.

„Rád bych věřil tomu, že by to zrovna nám mohlo i přes tu zatracenou dálku vydržet, ale nemůžu, Bello,“ odpověděl mi.

Jeho hlas už nezněl tak chladně, ale i tak mě jeho slova bolela. Z očí mi vytékaly stále nové a nové slzy. Jediné, na co jsem teď dokázala myslet, bylo, že dnes odjíždí. Opouští mě. Zítra už tu nebude…

Najednou se mi zatmělo před očima. Padala jsem a okolo mě bylo jen černo…

21. kapitola • 23. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 22. kapitola: