Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 20. kapitola

27.10.2010 (08:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5872×

Květiny pro Bellu – 20. kapitola

Edward

Zaparkoval jsem před domem Swanových. Podíval jsem se do oken a ani v jednom se nesvítilo. Zřejmě už spali jako Bella na sedadle vedle mě. Měsíc jí osvětloval tvář a já si už po několikáté ukládal do paměti každé znaménko, každou pihu na jejím nosíku, jizvičku na čele…

Natáhl jsem k ní ruku, ale hned jsem ji zase stáhl. Dotek mojí ledové ruky by ji mohl probudit. A to jsem ještě nechtěl. Věděl jsem, že jakmile ji probudím, budeme se muset rozloučit.

Najednou se zavrtěla a maličko se usmála.

„Edwarde,“ vydechla. Na okamžik jsem zaváhal, protože jsem si nebyl jistý, zda se nevzbudila. Chvilku jsem poslouchal její dech. Oddechovala pravidelně, tak jsem usoudil, že stále ještě spala. A vypadalo to, že zase snila o mně. Kdybych měl srdce, určitě by mi teď poskočilo radostí.

Najednou jsem pocítil lítost, ale zároveň i závist, že mohla spát a snít. Co bych dal za to, abych mohl spát. Byl jsem přesvědčený o tom, že by se ve všech mých snech objevovala ona. 

Bylo něco málo po jedné. Rozhodl jsem se ji probudit, protože spala v dost pokroucené poloze, takže jsem měl obavu, že až se vzbudí, budou ji bolet záda a za krkem. Znovu jsem k ní natáhl ruku, ale tentokrát už jsem necouvl a zlehka se dotkl prsty její tváře.

Byla tak hebká a křehká. Kdybych se jen na okamžik přestal ovládat… Zatřepal jsem hlavou. To se nikdy nesmělo stát. Jenže… Bella na mě „útočila" všemi dostupnými prostředky, aniž by o tom věděla. Její krev mi stále voněla. Vůbec jsem nedokázal domyslet, co by se stalo, kdyby se třeba řízla. Dokázal bych zklidnit tu zrůdu ve mně natolik, abych své lásce neublížil? I teď jsem cítil, jak se mi ústa zalila jedem a to jsem o její krvi jen fantazíroval. A další věcí byla touha po ní. Po jejím těle. Tak moc jsem po ní toužil, po jejích polibcích, dotecích… Toužil jsem po tom, milovat se s ní. Ale spolu s touhou po jejím těle šla ruku v ruce právě touha po její krvi. A to byla velice nebezpečná kombinace.

Stejně, jako už několikrát, jsem se zamyslel nad tím, jestli by se něco změnilo, kdyby věděla, kdo skutečně jsem. Dokázala by pochopit, s jakým monstrem v sobě se potýkám pokaždé, když jsem s ní?

Bella zamlaskala, ohnala se rukou, povzdechla si a spala dál. Potichu jsem se zasmál. Připadala mi tak hrozně roztomilá.

„Lásko,“ promluvil jsem na ni a položil jí dlaň na tvář. Trošku zakňourala, sevřela ještě víc víčka k sobě a olízla si rty. Stále ještě nebyla úplně vzhůru. Sledoval jsem její zvlhčené rty, které vybízely k polibku. Musel jsem je ochutnat. Teď a tady. Nemohl jsem si pomoct. Naklonil jsem se ještě víc k ní a zlehka ji políbil. Nereagovala. Políbil jsem ji ještě jednou a připadal si jako princ, který se snaží vzbudit Šípkovou Růženku, ale nedaří se mu to. Začal jsem se od ní odtahovat, ale nedovolila mi to. Nespala potvůrka. Omotala mi ruce kolem krku a zkoušela si mě přitáhnout ještě blíž k sobě.

„Už jsi vzhůru?“ ptal jsem se jí, i když jsem znal odpověď.

„Ne, spím a zdá se mi krásný sen,“ řekla zastřeným hlasem a usmála se. Překvapila mě svojí odpovědí a to mě přinutilo zasmát se.

„Nesměj se a dej mi pusu,“ žadonila. Pořád měla zavřené oči a špulila na mě rty. Přitiskl jsem svoje rty na její a ona mě začala nedočkavě líbat. Přizpůsobil jsem se jí, a když se odtáhla, aby se mohla nadechnout, pokoušel jsem se uklidnit. Moc se mi to nedařilo. Dávala mi pěkně zabrat. Vložila do toho polibku tolik vášně…

Na mysl mi vytanuly Lucasovy vzpomínky na Bellu. Jeho chování k Belle před domem Kateiných rodičů v kombinaci se vzpomínkami na jejich milování mě udivilo. V Lucasově mysli jsem našel… Sakra, připadal jsem si nejen jako šmírák, ale opět mě popadla žárlivost a také závist, že on měl to, čeho jsem se já bál. Úplně stačilo, když jsem si vzpomněl na to, jak jsem chtěl otestovat svoje sebeovládání a šel za ní do sprchy… No paráda, zrovna tyhle vzpomínky mi teda k uklidnění fakt nepomůžou.

Odklonil jsem se od ní, jak jen mi to prostor auta dovoloval. Nepomohlo to. Stále jsem vnímal vůni její krve a horkost jejího těla.

Otevřela oči a zkoumavě se na mě podívala.

„Miláčku, víš, že už jsme doma?“ zašeptal jsem. Potřeboval jsem odvést svoje myšlenky jinam. Ne, že bych už chtěl, aby šla domů, ale moje sebeovládání bylo značně nalomeno. Právě teď jsem pro ni byl nebezpečný. V ústech jsem znovu cítil jed.

„Půjdeš se mnou nahoru?“ odpověděla mi otázkou a skousla si ret.

„Bello, to není dobrý nápad. Co by tomu řekli vaši?“ Snažil jsem se jí připomenout naši společnou noc v jejím pokoji a následné ráno. Na jednu stranu jsem doufal, že na mě bude dál naléhat a na druhou, že to vzdá a půjde domů - sama. Potřeboval jsem si zalovit. Nutně.

„No, to nevím,“ zamumlala. Na okamžik přimhouřila oči, ale hned je zase otevřela a zasmála se. „Že mě to nenapadlo dřív. Pojedeme k vám. Naši neví, že už jsme přijeli, takže se po mně nebudou shánět. Co ty na to?“ ptala se mě nadšeně. I když jsem její nadšení nesdílel, nechtěl jsem ji zklamat. Jediné co mi zbývalo, bylo doufat, že brzy usne a než se probudí, stihnu si skočit na lov. A také jsem doufal, že mě nebude svádět. Jenže tím jsem si právě vůbec nebyl jistý. Chtěl jsem být s ní, ale…

„Bello, opravdu chceš jet k nám?“ zeptal jsem se jí opatrně. Musel jsem to zkusit. Trochu zaraženě se na mě podívala.

„Ty nechceš, abych jela s tebou?“ Její hlas zněl tak smutně. Nedokázal jsem se pohnout ani jí odpovědět, tak jsem na ni jen zíral. „Edwarde, vím, co jsem ti slíbila a svůj slib dodržím. Jen se s tebou ještě nechci rozloučit,“ pokračovala potichu. Sledoval jsem výraz jejího obličeje a něco mi na její odpovědi nesedělo. A pak mi to došlo.

„Lásko, oni tu nejsou. Neublíží ti,“ zašeptal jsem a položil jí ruku na tvář.

Nadechla se a zavřela oči. „Já vím, ale bojím se být sama. Můžeš být, prosím, tuhle noc se mnou?“ řekla ještě tišeji. Kdybych byl člověk, asi bych se musel na její slova hodně soustředit, abych jim rozuměl. Rozhodl jsem se okamžitě - lov počká, teď bylo nejdůležitější, aby se Bella cítila v pohodě a bezpečí. No, o tom, zda se mnou byla v bezpečí, bych se hádal, ale ona vypadala, že se se mnou opravdu cítila bezpečně. 

Nastartoval jsem. Otevřela oči a otočila se ke mně.

„Děkuji,“ zamumlala a opřela se o sedadlo. Prsty rukou měla propletené a svírala k sobě dlaně tak pevně, že jí bíle svítily klouby a rudly konečky prstů. Proč jsem zrovna jí nedokázal číst myšlenky? Tak moc jsem si přál vědět, nad čím přemýšlela.

Jak moc ji zasáhlo setkání se Sebastianem a Lucasem? Jejich chování lehce zaskočilo i mě. Lucas nás skutečně podezříval, že jsme spolu něco měli už v době, kdy přijel za Bellou do Forks. A chtěl dokázat svým kamarádům, že ze sebe nenechá dělat blbce. V jeho mysli jsem si přečetl, že se mi opravdu chystal jednu natáhnout. Na Bellu útočil slovně, ale i když do ní žďuchnul, neublížil by jí. On ji stále ještě miloval. Na ní si svým výstupem vybíjel zlost, kterou měl na mě.

Co mě ale opravdu překvapilo, bylo, že se mě Bella snažila před ním chránit. Stoupla si přede mě a dělala mi svým tělem štít. Kdyby jen věděla… Copak jsem jí ale mohl říct, kdo skutečně jsem? Mluvil jsem o tom s ostatními a všichni jsme se shodli na tom, že by to bylo nebezpečné nejen pro ni, ale i pro nás. Kdyby se Volturiovi dozvěděli, že jsme naše tajemství prozradili člověku… Ne, nemohl jsem jí to říct. A také jsem nedokázal odhadnout, jak by se zachovala, kdybych jí oznámil: Miláčku, já jsem upír. Snažil jsem se jí naznačit, že nejsem člověk, že jsem pro ni nebezpečný… Ale připadalo mi, že to brala tak, jakoby se jí to vůbec netýkalo.

Zabočil jsem k našemu domu a doufal, že Alice viděla moje rozhodnutí, vzít Bellu k nám.

Za pár vteřin už jsem parkoval před domem. Vystoupili jsme z auta, z kufru jsem vzal naše tašky a vydali jsme se ke dveřím. Svítilo se jen v obýváku.

„Oni ještě nespí?“ zeptala se mě Bella, než jsme vstoupili dovnitř. Jen jsem pokrčil rameny.

V obýváku seděla Rose s Emmettem a sledovali v televizi nějaký zápas.

„Ahojte, jste doma nějak brzo, ne?“ houkl na nás Emmett. Fakt by mě zajímalo, co se tam dělo, že jste přijeli o den dřív, četl jsem v myšlenkách Rose.

Bella je pozdravila a jediné, co jim řekla, bylo, že to v Seattlu nedopadlo tak, jak si představovala. Emmett se na ni podíval přimhouřenýma očima, ale víc se neptal. Alice s Jasperem byli ve svém pokoji. Alice se právě převlékala do pyžama a brala si na sebe župan. Chtěla nás jít pozdravit.

Bella je pěkně vystrašená. Poslal mi myšlenkou Jasper a dodal, že se Carlisle s Esme chvíli před naším příjezdem vydali na lov. Takže jsem se nemýlil v tom, že ji setkání se Sebastianem a Lucasem vyděsilo. Navenek to nedávala najevo, ale uvnitř jí muselo být hrozně.

„Půjdeme ke mně?“ zeptal jsem se jí a ona kývla na souhlas. Vydali jsme se po schodech do mého pokoje. Když jsme byli asi v půlce schodiště, objevila se před námi Alice. Měla trochu rozcuchané vlasy, a aby dodala věrohodnosti tomu, že se jako právě vzbudila, zívla.

„Jééé, co vy tady?“ zeptala se jako udiveně. Bella si povzdechla a během vteřiny se zcela nečekaně rozvzlykala. Zíral jsem na ni v němém úžasu a přemýšlel, proč mi neřekla, jak se skutečně cítí.

Tohle se teda vážně nepovedlo, pomyslela si Alice. Objala Bellu a hladila ji po zádech.

„Zlato, už je dobře,“ chlácholila ji.

„J-já vím,“ fňukala Bella. Zaběhl jsem do svého pokoje a nechal tam tašky.

„Já už se o ni postarám,“ řekl jsem Alice, jakmile jsem se vrátil k nim. Alice pustila Bellu, ta si otřela oči a posmrkla.

„Díky, Alice,“ zašeptala a vzala mě za ruku.

Čekám, že mi povyprávíš, co se stalo v Seattlu. Viděla jsem jen takové útržky, ale moc mi to nedávalo smysl. Mrkl jsem na Alice a pak jsem vzal Bellu do náruče a nesl ji do pokoje.

„Lásko, víš, že jsem tu pro tebe,“ řekl jsem jí, když jsem se s ní v náruči posadil na postel. Trochu se zavrtěla, ale mlčela.

„Měla jsi mi říct, jak se cítíš,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„Já… myslela jsem si, že to překonám sama,“ zamumlala mi do trička. „Chtěla jsem být silná. Netušila jsem, že to na mě takhle dolehne,“ pokračovala.

„Ty jsi můj blázínek. Příště bych byl rád, kdyby sis nehrála na hrdinku a svěřila se mi, prosím,“ požádal jsem ji.

„No, já jen doufám, že už žádné takovéhle příště nebude.“ I já v to doufal, ale Sebastianem jsem si tak úplně jistý nebyl. Jeho touha po výhře se mi zdála až příliš silná na to, aby se nepokusil na Bellu „zaútočit“ znovu. Pokud jsem dobře pochopil jeho myšlenky, byl ochotný přijet i do Forks. V jeho mysli jsem viděl Bellu jeho očima. Prvně ji bral jen jako malou holku, kamarádku své sestry. Až když začala chodit s Lucasem, zjistil, že mu na ní záleží víc, než si myslel. Jen co mu Kate oznámila, že se s Lucasem rozešla, rozhodl se využít svoji šanci. Jenže nevěděl o mně.

Když se s Bellou vítal, žárlil jsem, ale pak mě Bellino chování k němu uklidnilo. Neměla o něj zájem. Což ho ale ani v nejmenším neodradilo od úmyslu, dostat ji. Dokonce ani facka, kterou od Belly schytal, ho neodradila.

„Půjdu se umýt,“ oznámila mi Bella a tím přerušila moje myšlenky.

„Počkám tu na tebe,“ ujistil jsem ji. Zvedla se, naklonila se pro pusu a zaplula do koupelny. Po chvilce jsem slyšel, jak si pustila sprchu a v tu chvíli se otevřely dveře od pokoje a vešla Alice.

„Bylo to tak strašné?“ zeptala se mě potichu. Ve stručnosti jsem jí vylíčil, co se dělo v Seattlu.

„Takže bylo,“ zhodnotila moje vyprávění. Zvedla se a šla k Bellině tašce. Vytáhla z ní pyžamo, ve kterém spala Bella v Seattlu a položila ho na postel.

„Alice, myslíš, že ještě pořád není ten správný čas na to, abych řekl Belle pravdu o nás?“ zeptal jsem se své sestry po chvíli. Alice se zamyslela a v jejích myšlenkách jsem viděl útržkovité obrazy mě a Belly. Nic, co by mi dávalo smysl. Hned nato si začala v mysli přehrávat dnešní den.

„Alice, co jsi viděla?“ ptal jsem se jí nechápavě a zvědavě.

„Dej tomu čas. Teď není vhodná doba na pravdu,“ doporučila mi. Odpovědi na mou otázku se vyhnula. Ještě se usmála a odešla z pokoje. Co mi tajila? Viděla snad něco, co jsem neměl vědět? Proč?

Bella vyšla v mém županu z koupelny a mířila k posteli.

„Otoč se, prosím,“ požádala mě. Vstal jsem, pohladil ji po tváři a šel k oknu. Podíval jsem se ven a ve chvíli, kdy jsem zahlédl ve skle odraz Belly, mi došlo, jak moc špatné místo jsem si vybral. Právě si svlékala župan. Při pohledu na její nahé tělo jsem musel zavřít oči. Nepomohlo to. I přes zavřená víčka jsem měl před sebou stále stejný obraz. Touha po tom, vzít si ji teď a tady mě naprosto ovládala. Slyšel jsem její bijící srdce a jako bych slyšel i její krev, proudící jí v těle. Zatnul jsem ruce v pěst a snažil se zklidnit. Musel jsem na lov, co nejdřív.

„Hotovo,“ houkla na mě Bella. Ještě jsem se k ní nedokázal otočit.

„Edwarde, lásko,“ oslovila mě opatrně. Cítil jsem její ruku na zádech. Zatnul jsem zuby, abych na ni nezavrčel. Jednou už mi to odpustila a nemínil jsem riskovat, že by se mě znovu bála. Hladila mě po zádech a mě to kupodivu uklidňovalo. Neměl bych tu být, neměl jsem se vracet, byl jsem pro ni moc nebezpečný. Copak jsem ale mohl existovat bez ní? Pár dní jsem byl pryč a bez ní jsem to nebyl já. Nebyl jsem úplný, jakoby mě kus chyběl.

Zhluboka jsem se nadechl, povolil stisk rukou a zubů a pomaličku se otočil k ní.

„Miláčku, měla bys jít spát,“ zašeptal jsem.

„Budeš tu se mnou, prosím?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem jí a usmál se na ni. Snad brzy usne a já se budu moct vytratit na lov, aniž by si toho všimla. Vzal jsem ji za ruku a šli jsme k posteli. Bella si lehla a já ji zachumlal do peřiny. Pak jsem si lehl vedle ní.

„Ty budeš spát v tomhle?“ ptala se mě trochu udiveně.

„Ne, jen počkám, až usneš a pak se půjdu vysprchovat.“ Natáhl jsem ruku, Bella si na ni položila polštář a lehla si na bok s hlavou otočenou ke mně.

„Miloval jsi Nicol hodně?“ vypálila na mě bez varování. Zamrkal jsem a vykulil na ni oči.

„Lásko, proč se mě na to ptáš?“

„Ani nevím,“ odpověděla mi potichu. „Jen jsem si říkala, jestli jsi… jestli jsi ji také odmítal,“ dodala ještě tišeji.

Nicol jsem miloval, ale jinak než Bellu. Do té doby, než jsem poznal Bellu, jsem si myslel, že byla moje láska k Nicol maximum, co jsem kdy mohl cítit. Jak moc jsem se mýlil. Nicolina krev mi voněla, ale jen o maličko víc jak krev všech ostatních lidí. Bellina krev mi nejen voněla, ona mi zpívala. Úplně mi omámila smysly.

Ze začátku jsem se bál s Nicol milovat. Byla tak křehká. Po mém vysvětlení, že mám strach, abych jí neublížil, se víc neptala. V myšlenkách doufala, že ten strach překonám. Vlastně jsem si ani nikdy nevšiml, že bychom jí přišli nějak zvláštní. Při našem setkání se zarazila nad chladným dotekem mé ruky, ale to bylo vše. Nikdy jsem v jejích myšlenkách nenašel ani stopu toho, že by měla jakékoli podezření.

Nakonec jsem jí stejně podlehl, ale musel jsem se hodně soustředit, abych neztratil kontrolu sám nad sebou a neublížil jí.

S Bellou bylo i tohle jiné. Nebyl jsem si sám sebou jistý. Bál jsem se sám sebe, že by mě ta touha po ní naprosto ovládla a já se přestal kontrolovat.

Bella mě pozorovala a čekala na moji odpověď. Nevěděl jsem, co jí odpovědět. Když jí řeknu pravdu, že jsem se s Nicol miloval, bude zklamaná? Bude se ptát, proč ji odmítám? Dokud nebude vědět to, kým skutečně jsem, nepochopí moje důvody jejího odmítání.

„Bello,“ začal jsem. Jak dál? „Nechtěj to vědět, prosím.“ Jen jsem to vyslovil, došlo mi, že jsem zvolil tu nejnevhodnější odpověď ze všech.

„Takže ne,“ zamumlala. Samozřejmě si domyslela pravdu. Že jsem raději nemlčel! 

Přejel jsem jí prsty po tváři. Povzdechla si a zavřela oči. Proč jen jsem nedokázal číst její myšlenky?

„Lásko, miluji tě tak moc, až mě to někdy děsí. Právě proto se bojím,“ zašeptal jsem. „Bojím se sám sebe, bojím se o tebe.“ Díval jsem se na ni a hladil ji po vlasech. Viděl jsem, jak se nadechla, jakoby chtěla něco říct, ale neřekla. Mlčela. Jen se ke mně ještě víc přitiskla a objala mě kolem pasu.

„Miluji tě, dobrou noc,“ řekla mi šeptem. Políbil jsem ji do vlasů a po pár minutách už jsem slyšel, že pravidelně oddechuje. Vypadalo to, že ji návštěva Seattlu naprosto vyčerpala. Počkal jsem ještě půl hodiny, a když jsem si byl jistý, že opravdu tvrdě spí, pomaličku jsem se vymotal z jejího objetí. U dveří jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, že spí a vypadl jsem z pokoje.

„Půjdeme s tebou, můžeme?“ zastavila mě Alice na chodbě. Jen to dořekla, vyšel z jejich pokoje Jasper.

„Proč ne,“ řekl jsem a společně jsme vyběhli z domu a mířili do lesa.

„Edwarde, počkej, nestíháme,“ volala za mnou Alice. Zpomalil jsem. Vidina lovu mě hnala kupředu, až jsem zapomněl na Alice a Jaspera. Dokonce jsem nevnímal ani jejich myšlenky.

„Brácho, nějak moc spěcháš. Bella ti dává pěkně zabrat,“ ušklíbl se Jasper, když mě společně s Alice doběhli.

„Vůbec nevím, jak dlouho jí ještě dokážu odolávat. Kdybych jí řekl pravdu…“ svěřil jsem se jim.

„Edwarde, znáte se jen chvíli,“ řekl mi Jasper. „Nejsem si jistý, jak by se zachovala, kdybys jí řekl pravdu. A myslím, že si všichni uvědomujeme, co by pak hrozilo nejen jí, ale i nám ostatním, kdyby se to dozvěděl Aro,“ pokračoval. „Naše základní pravidlo, pamatuj na to,“ upozornil mě ještě.

„Tohle všechno vím. Jen... Možná by to pak bylo mezi námi jednodušší, kdyby věděla, kdo jsme,“ vysvětloval jsem mu.

„Co by se změnilo, kdyby o nás věděla?“ zeptala se mě Alice trošku nasupeně. Uhodila hřebíček na hlavičku. Sám jsem si nebyl úplně jistý tím, zda by se pak něco změnilo. „Myslíš, že by pak tvoje odmítání lépe pochopila? Možná, ale tvoje obava z toho, že bys jí mohl ublížit, by se nezmenšila,“ dokončila svoji myšlenku.

„S Nicol jsi takový problém neměl,“ podotknul Jasper.

„Ale měl, jenže… To co cítím k Belle je o hodně silnější. A její krev… Někdy mám co dělat, abych se udržel…“ říkal jsem jim nešťastně. „Neměl jsem se vracet.“

„To je blbost. Ty jsi neviděl, jak se Bella trápila tvým odchodem. Zvlášť, když nevěděla, proč jsi zmizel. Ona je šťastná, když je s tebou, jen nechápe, proč se bráníš tomu, být jí ještě blíž. A dokud nebude znát pravdu, nepochopí to,“ hučel na mě Jasper. Věděl jsem, že se mi snažili pomoct, ale nikdo z mojí rodiny nemohl přesně vědět, jak jsem se cítil. Nikdo z nich neměl po přeměně vztah s člověkem. Jen já.

„Jdeme lovit?“ zeptal jsem se jich, abych změnil téma. Oba přikývli. Rozběhl jsem se a oni se přidali.

Bude to dobré, Edwarde. Jen… v tuhle chvíli by pravda nikomu nepomohla. Ještě s tím počkej, mluvila na mě v myšlenkách Alice. Jasper přemýšlel nad tím samým. Kdybych si nemyslel, že mají pravdu, řekl bych o nás Belle co nejdřív. Jenže jsem se bál její reakce a také jsem netušil, zda by se mezi námi odhalením pravdy něco změnilo. Miloval jsem ji a ona milovala mě. Copak to nestačilo?

Bella

Uběhlo několik týdnů. Do konce prázdnin už nám zbýval jen měsíc.

Každou volnou chvilku jsem trávila s Edwardem. Stále mi něco tajil a já jsem nedokázala přijít na to, co to bylo. Mělo to ale co dělat s tím, že se se mnou nechtěl milovat. A já pořád čekala, kdy to v sobě překoná a dá mi to, po čem jsem toužila. Sebe. Vlastně i on toužil po mně, o tom nebylo pochyb, ale něco ho drželo zpátky. I bez sexu jsem se ale cítila šťastná. Měla jsem skvělého kluka.

„Tak co, Bello. Ještě u nás ten měsíc vydržíš?“ zeptal se mě pan Weber na konci srpna.

„Jasně,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. I on se usmál a zašel do zadní místnosti.

V obchodě nikdo nebyl a tak jsem se vydala k jedné konkrétní polici s knihami.

„Čarodějnice, to už jsem četla, Drákula, i to už jsem četla, Fantasy svět, to jsem měla půjčené od Edwarda,“ mumlala jsem si pro sebe a projížděla další tituly knih. Dojela jsem až na konec police a vrátila se zase zpět ke knize Fantasy svět. Našla jsem si pasáže, kde se autor zmiňoval o světlé pleti, chladné pokožce, neskutečné kráse těchto bytostí… A jako už po několikáté mi to připomnělo Cullenovy. Upíři? Zasmála jsem se nahlas, takže jsem přeslechla, že někdo vešel do obchodu. Až když jsem na své paži ucítila dotek, pustila jsem leknutím knihu, která spadla na zem a otočila se na příchozího.

„C-co tady děláš?“ vyhrkla jsem a vytřeštila oči.

19. kapitola • 21. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 20. kapitola: