Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 19. kapitola

13.10.2010 (12:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6481×

Květiny pro Bellu – 19. kapitola

„O co přesně ti jde, Sebastiane?“ položila jsem mu otázku. V ruce jsem žmoulala kousek veky. Čekala jsem, co z něj vypadne za odpověď. A byla jsem na ni vážně hodně zvědavá.

„Upřímně? Těšil jsem se, až se tu setkáme. Kate mi řekla, že jste se s Lucasem rozešli a jsem tomu vážně moc rád. Jenže mě ale zapomněla informovat o tom, že nepřijedeš sama. Ptáš se mě, o co přesně mi jde? Jsi chytrá holka, určitě si na to dokážeš odpovědět sama,“ pronesl laškovným tónem. Zírala jsem na něj s lehce pootevřenou pusou, neschopná čehokoli. Vedle mě vrzla židle a to mě dokonale probralo. Podívala jsem se na Edwarda. Stál naproti Sebastianovi a měřil si ho naštvaným pohledem. Vrčel na něj skrz zuby.

„Hele, klídek, kámo, jo?“ řekl Sebastian s povytaženým obočím Edwardovi a otočil se zase na mě. „Kdyby sis to rozmyslela…“ nedořekl, ale mrkl na mě, pak se otočil a odcházel od našeho stolu. Co to mělo znamenat?

Edward se po chvíli opět posadil, ale stále se díval směrem, kudy odcházel Sebastian.

„Vykašli se na něj,“ snažila jsem se ho uklidnit. Opatrně jsem mu položila ruku na tu jeho, kterou se držel stolu. Trochu jsem se bála jeho reakce. Vypadal, že nedýchá, nevnímá okolí.

Trvalo to několik vteřin. Pak ke mně otočil hlavu a zhluboka se nadechl.

„Nechal jsem se unést, promiň,“ omluvil se mi a nejistě se usmál.

„Myslela jsem si, že dospěl, ale teď už si tím tak jistá nejsem. O co mu ksakru jde?“ přemýšlela jsem nahlas. No, po pravdě jsem pochopila až moc dobře, o co mu šlo,  ale můj mozek to nějak nechtěl přijmout.

„Bello, je úplně jasné, o co mu jde. Chce tebe. Nic jiného. A tím, že teď odešel, to neskončilo. I když nechal rozhodnutí na tobě, má rád výzvu a není zvyklý prohrávat. On se jen tak nevzdá,“ pronesl Edward podrážděně. Na to, že znal Sebastiana sotva pár minut, dokázal z těch pár vět vyčíst daleko víc, jak já. A to jsem si ještě na začátku večera myslela, že Sebastiana znám. Jak moc jsem se mýlila. Jak hrozně moc se změnil. Kdy se to stalo?

„Nechceš si jít zatancovat? Nebo se projít… cokoli?“ zeptal se mě Edward a tím mě vytrhl z mých myšlenek.

„Možná bychom se mohli jít na chvíli projít ven,“ navrhla jsem. „Ještě bych ale chtěla pozdravit Kateiny rodiče.“

Zvedli jsme se a zamířili k nim.

„Bello, jsem ráda, že jsi přijela,“ vyhrkla na mě Kateina mamka, jen mě zahlédla.

„Zdravím vás, Carol. Jsem ráda, že mě Kate pozvala. Dobrý večer, Petere,“ pozdravila jsem je. S oběma jsem se krátce objala.

„A kdo je ten mladík vedle tebe?“ zeptal se mě Peter zvědavě.

„To je Edward, můj přítel. Přijel se mnou.“ Vzájemně jsem je představila.

„My se jdeme na chvíli projít ven, ještě se uvidíme,“ oznámila jsem jim, chytila Edwarda za ruku a s úsměvem jsme se vydali ke vchodovým dveřím.

Už jsme byli skoro venku, když se těsně přede mnou objevil Sebastian a stoupl si do dveří.

„Kampak? Snad nás už neopouštíte. To by mě mrzelo, Bello,“ řekl káravě.

„Uhni, Sebastiane!“ křikla jsem na něj. Zasmál se, ale ani se nehnul. Edward na něj opět zavrčel.

„Ale no tak, Bello. Co kdybychom si přestali hrát?“ Jeho hlas zněl tak úlisně. Copak mu vůbec nevadilo, že jsem měla vedle sebe svého kluka? Úplně ho ignoroval. Edward mi stiskl ruku, pak ji pustil a vsunul se mezi mě a Sebastiana. Uskočila jsem o krok dozadu.

„Varuji tě. Jestli nedáš Belle pokoj, budeš mít co dělat se mnou,“ pohrozil mu skrz zuby.

Sebastian se mu vysmál do obličeje.

„A tebe se mám jako bát?“ ptal se Edwarda a stále se smál. V tu chvíli ho chytil Edward pod krkem a přišpendlil ho ke dveřím.

„Jestli nechceš přijít k úhoně, zmiz. Hned!“ zavrčel na něj a pustil ho. Sebastian se přestal smát, s pohledem upřeným na Edwarda se chytil za krk a po chvíli ustoupil ze dveří. Nevypadal, že by se ho bál. Spíš se tvářil zaskočeně.

Edward otevřel dveře a lehkým tlakem svojí ruky na mých zádech mě vystrčil ven. Otočila jsem se, ale šel hned za mnou.

„Díky, lásko. Doufám, že už mi dá pokoj. Býval to tak bezva kluk,“ povzdechla jsem si, když se objevil vedle mě.

„Tím si nejsem tak jistý,“ zamručel Edward. Zastavila jsem se. I on se zastavil a podíval se na mě.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se ho udiveně. Co zpochybňoval?

„Jak jsem řekl. Nerad prohrává a určitě se jen tak nevzdá toho, co chce. Na chvíli se vylekal, ale za chvíli se oklepe,“ vysvětloval mi.

„A na to jsi přišel jak?“

„Věř mi,“ řekl mi místo odpovědi. Nechápavě jsem na něj zírala. Viděl mu snad do hlavy?

Edward se maličko usmál, pak si mě přitáhl k sobě a objal mě.

„Budu pořád s tebou. Jen… pokud bys mi řekla, abych odešel, že s ním chceš být sama…“ zamumlal.

„V žádném případě. Chová se jak pitomec. A nechápu, jak tě něco takového mohlo napadnout! Chci, abys byl se mnou. Pořád,“ zašeptala jsem a objala ho kolem pasu. Sklonil hlavu a lehce se dotkl svými rty mých. Přitiskla jsem se ještě těsněji k němu. Zareagoval okamžitě a začal mě hladově líbat. Připadalo mi to, jakoby veškerý vztek na Sebastiana zúročil v tom polibku. Hltal moje rty a nemohl se jich nabažit. Stejně jako já jeho.

„Fíha, tolik vášně. Tak přece je to pravda,“ ozvalo se nedaleko od nás. Edward mě přestal líbat a já zalapala po dechu. Pustila jsem ho a otočila se po zvuku známého hlasu. Jeho majitel stál pár kroků od nás, ruce založené na prsou, vedle něj Mark a ještě další dva kluci.

„Měla jsi s ním něco už v době, kdy jsem za tebou přijel, co?“ houkl na mě nenávistně místo pozdravu.

„Ahoj, Lucasi. Ne, neměla,“ pozdravila jsem ho. Snažila jsem se mluvit klidně, ale všechno ve mně vřelo.

„Nelži! Mělo mi to dojít už tam. Viděl jsem, jak na něj koukáš. A já blbec jsem ti ještě psal dopis. Že jsem se na to nevybodl,“ křičel na mě. Edward se postavil vedle mě a objal mě kolem pasu.

„Nebuď pokrytec, Lucasi. Vzpomeň si, jak ses choval ty!“ zakřičela jsem na něj. „A opakuji, že ne. Když jsi za mnou přijel, tak jsem Edwarda neznala. Jen jsem ho zahlédla v květinářství,“ obhajovala jsem se.

„Pche, to ti tak budu věřit,“ pronesl zlostně a udělal krok směrem k nám. Ostatní ho napodobili. I když jsem měla podezření, že se choval hrubě, jen aby zamachroval před kamarády, začínala jsem se ho bát. A bála jsem se také o Edwarda. Mně by snad nikdo z nich neublížil, ale co jemu?

Lucas udělal další krok k nám. Ruce měl stále založené na prsou a podivně se usmíval. Dělily nás asi tři metry. Mlčela jsem. Edward mlčel. Byla jsem si téměř jistá tím, že ať bych teď řekla cokoli, Lucase by to jen popudilo. A doufala jsem, že to došlo i Edwardovi a bude i nadále mlčet.

Skousla jsem si ret. Dva metry. Čím blíž byl, tím víc mi tlouklo srdce.

Metr. Jak dýchal, cítila jsem z něj alkohol. Tohle vůbec nevypadalo dobře.

Malými krůčky jsem se začala sunout před Edwarda. Snažil se mi v tom zabránit. Stisk jeho ruky, kterou mě držel za pas, trochu bolel. Zatnula jsem ruce v pěst a pokračovala ve svém úmyslu, dostat se za každou cenu před něj.

Lucas se zastavil těsně přede mnou. Kluci stáli kousek za ním.

„Víš, že jsem se těšil, až tě uvidím? Jen co jsem tě ale zahlédl s ním,“ zasyčel nenávistně, „přešlo mě to.“ Stále jsem mlčela. Nenápadně jsem zašátrala rukou za sebou. Edward mě za ni chytil a skryl ji ve své. Jeho dotek mě trošku uklidnil.

Podívala jsem se Lucasovi do očí. Hledala jsem v nich… něco, co by mě ujistilo v tom, že z něj teď mluvila jen uražená ješitnost, alkohol. Ale nic takového jsem v nich nevyčetla. Byla tam jen zloba a opovržení.

S tímhle klukem jsem chodila? Milovala se s ním? Milovala ho? Teď se choval jako hulvát a ať jsem se snažila sebevíc, pro jeho chování jsem nenašla žádnou omluvu. Rozešli jsme se, tak co měl za problém?

„Tak řekni něco, proč mlčíš?“ křikl na mě, jednu ruku spustil podél těla a druhou mě dloubl do ramene. Sykla jsem, jak to zabolelo. Spletla jsem se snad v tom, že by mi neublížil? Za mnou se ozvalo nenávistné zavrčení. Trochu jsem se oklepala. Mlč, nabádala jsem Edwarda v duchu.

„A co jako? Taky umím vrčet,“ houkl na něj přese mě zlostně Lucas. Přitiskla jsem se zády ještě víc k Edwardovi. Cítila jsem, že se lehce třásl. Musíme odjet, napadlo mě náhle. Nebo to dneska neskončí dobře.

Lucas si pročísl prsty vlasy. Nedokázala jsem odhadnout, co se mu teď honilo v hlavě. V takovémhle rozpoložení jsem ho ještě neviděla. O krok couvl, přimhouřil oči a zatnul ruce v pěst. Mark a ti dva se nahlas zasmáli. Vytřeštila jsem na ně oči a-

„Tady jste. Všude jsem vás hledala,“ zakřičela na nás Kate ode dveří. Nikdy jsem ji neviděla raději, jako teď.

„Marku,“ povzdechla si a řítila se k němu. Lucas se na něj ohlédl a Mark jen pokrčil rameny. Kate přiběhla až k němu, políbila ho na tvář, vzala ho za ruku a táhla ho za sebou do domu.

Lucas se zašklebil a odplivl si. „Ještě jsme neskončili, jasné?“ pohrozil nám a rozešel se i s ostatními k domu.

Sledovala jsem, jak odchází. Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem myslet. Edward mě stále držel za ruku a já se opírala o jeho tělo.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě. Zakroutila jsem hlavou a na důkaz toho, jak jsem se cítila, se mi podlomila kolena. Edward mě zachytil, vzal mě do náruče a někam mě nesl. Držela jsem se ho kolem krku a postupně mi docházelo, co se mohlo stát. Tohle nebylo jako se Sebastianem. Ten byl sám. S Lucasem proti nám stáli čtyři kluci, zřejmě značně posilněni alkoholem.

Dýchala jsem zhluboka a snažila se uklidnit. Oči se mi zalily slzami. Stékaly mi po tvářích. Edward se posadil na houpačku v altánku a mě si posadil na klín.

„Neplač, miláčku. Už je to pryč,“ šeptal a hladil mě rukou po vlasech.

„Já chci jet domů,“ zakňourala jsem.

„Oslava ještě ani pořádně nezačala, jsi si jistá?“ zeptal se mě opatrně.

„Jo. Prosím, pojeďme domů.“ Utřela jsem si slzy do rukávu.  

Došlo mi, že Seattle už je pro mě minulost. Mým domovem bylo Forks. Mými přáteli teď byli Cullenovi. Rozhodně jsem chtěla zůstat v kontaktu s Kate, ale ani jednoho z těch dvou už jsem nikdy nechtěla vidět. Zklamali mě na celé čáře.

Po pár minutách, kdy mě Edward kolíbal na klíně, jsem se postavila. I on vstal, vzal mě za ruku a šli jsme zpět do domu. Jen jsme vešli dovnitř, vyhledala jsem očima Kate a zamířila za ní.

„Jak se bavíte?“ zeptala se nás zvesela. Pak se zamračila, když se na mě lépe podívala.

„Bello, stalo se něco? Lucas?“ ptala se nejistě.

„Kate, mrzí mě to, ale my jsme se rozhodli, že pojedeme domů,“ oznámila jsem jí sklesle. Její otázku jsem úmyslně ignorovala.

„Proč? Bello, to mi nemůžeš udělat,“ ptala se zoufale. Usmála jsem se na ni a objala ji.

„Promiň, Kate. Napíšu ti, až dorazíme do Forks,“ šeptala jsem jí do ucha. „Mám tě moc ráda,“ dodala jsem ještě.

„Bello, prosím, nejezdi. Tak jsem se na tebe těšila,“ prosila.

„Promiň,“ omluvila jsem se jí znovu a pustila ji. S Edwardem jsme ji tam nechali stát a šli do našeho pokoje.

Jen se za námi zavřely dveře, sesunula jsem se po nich k zemi. Edward byl hned u mě, sedl si na zem, opřel se o dveře a přitáhl si mě do náruče.

„Lásko, je mi hrozně líto, že to nedopadlo, jak sis představovala,“ chlácholil mě.

„I mně je to líto. Asi jsem ti zkazila víkend,“ fňukala jsem.

„Co to povídáš? Já jsem rád, že jsem s tebou. To je pro mě hlavní. Miluji tě, princezno moje.“

Užívala jsem si jeho blízkosti a vdechovala jeho vůni. Uklidňovalo mě to.

Po pár vteřinách jsme se zvedli ze země a pobalili si věci z pokoje. Už jsem chtěla být pryč.

„Tak můžeme?“ zeptal se mě Edward, když jsem se zastavila u dveří.

„Jo. Už se těším domů,“ svěřila jsem se mu. Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. Otevřela jsem dveře pokoje, aby mohl projít, protože nesl svoji i moji tašku. Teď už nám zbývalo jen nenápadně se proplížit halou, aby si nás nevšiml ani Sebastian ani Lucas. Vlastně by bylo super, kdyby si nás nevšiml nikdo.

Scházeli jsme po schodech a já hypnotizovala pohledem zem. Neodvážila jsem se zvednout hlavu. Edward šel přede mnou a já se zezadu držela okraje jeho trička. Už jen kousek, říkala jsem si v duchu. Na okamžik jsem vzhlédla a viděla pár metrů před námi vchodové dveře.

Najednou jsem ucítila na rameni tlak. Chtěla jsem udělat krok, ale nešlo to. Edward se zastavil, pustil tašky na zem a otočil se na mě. Teda spíš na toho, kdo mě držel. Sebastian nebo Lucas?

„Pusť ji, ihned!“ poručil někomu s naštvaným výrazem ve tváři.

„Zdrháte? To je tak ubohé,“ zaslechla jsem Sebastianův hlas. „Právě jsem se bavil s Lucasem, říkal mi, že jste měli venku nahnáno. Kdyby do toho nepřišla Kate…“ dobíral si nás. Odkdy se bavil s Lucasem?

„Pusť mě,“ křikla jsem na něj, aniž bych se otočila. Sundal ruku z mého ramene, ale cítila jsem, jak přistoupil blíž ke mně. Polkla jsem a podívala se na Edwarda. Z očí mu šlehaly blesky směrem k Sebastianovi. Ten udělal další maličký krůček ke mně a svoje tělo přitiskl na moje. Oklepala jsem se. Edward se nadechl s pootevřenou pusou a vypadal, že chce něco říct. Nedala jsem mu šanci. Naprosto bezmyšlenkovitě jsem se otočila na Sebastiana a vlepila mu facku. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo.

Sebastian zalapal po dechu a bylo na něm vidět, že ho to překvapilo.

„A tím jsem s tebou skončila. Jednou provždy,“ procedila jsem skrz zuby a otočila se k němu zády. Kývla jsem na Edwarda, který se na mě díval s udiveným a snad i pobaveným výrazem ve tváři. Sehnul se pro tašky a rozešel se zase ke dveřím. Několikrát se ohlédl, zda jsem za ním. Určitě kontroloval i Sebastiana. Já se raději neotáčela.

Upřeně jsem sledovala, jak se zmenšoval prostor mezi námi a dveřmi. Snažila jsem se nevnímat lidi okolo nás. Netušila jsem, zda byl někdo z nich svědkem „scénky“, která se udála mezi mnou, Edwardem a Sebastianem. A bylo mi to jedno.

Jakmile se za námi zavřely vchodové dveře, spěchali jsme k autu. Celou cestu k němu jsem byla jako na trní. Doufala jsem, že nepotkáme Lucase.

Připadala jsem si jako zloděj. Jako kdybych v domě Kateiných rodičů něco ukradla a chtěla s tím co nejdříve zmizet.

Došli jsme k autu, nasedli do něj a Edward nastartoval. Začal se rozjíždět, když v tu se před autem objevil Lucas. Sám. Edward sešlápl brzdu.

„Objeď ho,“ vykřikla jsem na něj. Už jsem chtěla být pryč. Nestála jsem o další obviňování a kecy plné zlosti.

„Podívej se na něj,“ zašeptal Edward. Dost neochotně jsem se otočila na Lucase. Stál před autem a rukama prosil. Prosil o co? Proč?

„Co chce?“ zamumlala jsem si spíš jen pro sebe.

„Chce se ti omluvit,“ řekl tichým hlasem Edward. Omluvit? No moment…

„Umíš snad číst myšlenky?“ ptala jsem se ho nechápavě. Mlčel a křečovitě svíral volant.

„Bello, dej mu šanci,“ pronesl po chvíli.

„Šanci na co? K čemu? Proč?“ chrlila jsem na něj otázky. Edward se na mě podíval a usmál se.

„Promiň,“ řekla jsem mu šeptem. Došlo mi, že si svoji zlost na Lucase vybíjím na něm. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře od auta. Vystoupila jsem z něj, ale dveře jsem nechala otevřené. Jen to Lucas uviděl, rozešel se se skloněnou hlavou ke mně.

„Ahoj, Bello. Než odjedete, chtěl jsem se ti omluvit za svoje chování. Až když mi došlo, že ses mě fakt bála, uvědomil jsem si, že jsem to přepískl,“ vydechl a zakroutil hlavou. „Nezlob se, prosím.“ Edward měl pravdu. Lucas se mi omlouval. Jak to mohl ksakru vědět? Uvědomila jsem si, že to nebylo poprvé, co mě s něčím takovým překvapil.

„Bello?“ ozval se po chvíli Lucas.

„Hmm?“ zamručela jsem, ale myšlenkama jsem byla někde úplně jinde.

„Bello, no tak,“ zatřásl se mnou Lucas. Zamrkala jsem a očima vyhledala jeho tvář.

„Na rovinu, Lucasi. Chceš po mně, abych ti odpustila tvoje chování? Na to zapomeň. Bála jsem se tě a bála jsem se o Edwarda. Obvinil jsi nás z něčeho, co není pravda. Zalitoval jsi toho, že jsi mi napsal dopis… Promiň, ale řekl jsi toho moc, co mě ranilo a na to jedna omluva nestačí. Měj se, a jestli teď dovolíš, ráda už bych jela domů.“ Dívala jsem se mu do očí. Měl v nich lítost. Bylo pozdě na to, litovat svých slov a svého chování.

Sedla jsem si zpátky do auta a než jsem zavřela dveře, zaslechla jsem ještě Lucasova slova: „Mrzí mě to, zlato.“

Edward se znovu rozjel a za několik okamžiků už jsme vjížděli na silnici, která vedla ven z města.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se mě něžným hlasem.

„Ne,“ zněla má odpověď. Nechtěla jsem na to ani myslet.

Nahnula jsem se k němu a opřela se hlavou o jeho rameno.

„Jestli chceš, klidně si zdřímni.“ 

„Nejsem moc unavená. Jen jsem hrozně… zklamaná. Takhle jsem si Kateinu oslavu narozenin nepředstavovala.“

„Já vím a je mi to líto, kvůli tobě,“ řekl mi smutně.

„Jsem tak moc ráda, že jsi jel se mnou,“ zašeptala jsem. „Že tě mám,“ dodala jsem.

„No, jsem si skoro jistý tím, že by se takhle nechovali, kdybych s tebou nebyl. Oba popudilo hlavně to, že jsi nebyla sama. Lucase navíc to, že jsem s tebou byl právě já,“ přesvědčoval mě sklesle.

„Lásko, nechci přemýšlet nad tím, jak by se chovali, kdybych tam byla sama. Já jsem chtěla, abys jel se mnou, jasné?“ Odtáhla jsem se od něj a opřela se o sedadlo. Edward už k tomu nic neřekl a mně se také nechtělo mluvit. Ne teď. Dívala jsem se před sebe a pozorovala, jak světla auta rozrážela tmu.

Až v momentě, kdy jsme opustili Seattle, ze mě konečně spadlo všechno napětí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nevím, zda to bude už v příští kapitolce, ale každopádně nás čeká posun blíž ke konci prázdnin. Je láska Belly a Edwarda dost silná na to, aby překonala všechny nástrahy, které jim osud přichystal? To se dozvíte jen v případě, že budete číst dál...

Chci vám položit otázku. Ještě stále vás květiny baví? Mám dojem, že poslední dobou zájem o tuhle povídku klesl. Je to jen můj mylný dojem nebo je to pravda? Napište mi, prosím, do komentářů, zda vás zajímá, jak se bude vztah Belly a Edwarda vyvíjet dál. Nebojte se mi napsat cokoli. Nelíbí se vám něco? Napište mi to. Jsem ráda za všechny komentáře. I ty, ve kterých jsou jen smajlíci - vím, že ta dotyčná kapitolku četla a těší mě to.

Děkuji.

Vaše EdBeJa 

18. kapitola • 20. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 19. kapitola: