Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kurtizána - 2. kapitola

15.03.2011 (20:30) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2428×

„No, slečno,“ řekla s dlouhým odmlčením sestra. Začínala jsem mít strach, „myslím, že ji přesunuli na pokoj č.10.“ Když to vyslovila, ulevilo se mi. Začínaly se mě totiž zmocňovat černé myšlenky. Lehkým zatřepáním hlavy jsem je vyhnala a vydala se na pokoj, kde měla maminka ležet.

„Ahoj holčičko,“ řekla slabým tichým hlasem. Zase jí bylo hůř. Velké kruhy pod očima znatelně ztmavly. Určitě opět nespala celou noc. Její pohublé tělo jako by vykřikovalo, že nemá dostatek živin. Bohužel nechtělo spolupracovat. Vypovídalo jí službu.
„Ahoj maminko.“ Vtiskla jsem jí pusu na tvář a silně ji objala. I když jsem za ní jezdila každý den, už teď mi moc chyběla. Snažila jsem se jí svou lásku dávat najevo co nejvíce, aby, až nastane její čas, věděla, že ji miluji nadevše. 
„Tak, jak to jde v práci? Máte teď hodně zákazníků?“
„No, docela to jde.“ Vlastně jsem ani nelhala, i když si maminka myslela, že stále pracuji jako servírka v baru. Neměla jsem dost odvahy na to jí říct, jakým způsobem peníze vydělávám teď a hlavně jsem věděla, že by s tím nikdy nesouhlasila. Možná jsem byla sobecká, ale chtěla jsem jí tu mít co nejdéle, ať už to stojí cokoli.
„To je dobře. Včera jsem mluvila s doktorem Blackem. Říkal, že můj stav se horší. Zbývá mi už jen něco okolo dvou měsíců, holčičko.“
I v jejím hlase byl slyšet smutek. Nechtěla mě opustit. Bylo mi teprve devatenáct a pro ni jsem byla ještě dítě. Já jsem ji také nechtěla ztratit. Od malička byla mým vzorem, od malička chtěla, abych byla slavnou modelkou stejně tak, jako jsem to chtěla já. Snažila se plnit mi každý můj dosažitelný sen, jen abych byla doopravdy šťastná. Takovýhle osud si nezasloužila. Neznala jsem lepšího člověka, tak proč si rakovina vybrala zrovna ji? To je Bůh takový sobec, že chce ty nejhodnější lidi pro sebe? 

Položila jsem hlavu na polštář a tváří se tiskla k té její. Plakala jsem, když jsem přemýšlela nad tím, co mi zrovna řekla. 

Blížil se konec návštěvní doby, atak jsem i já musela odejít. Rozloučila jsem se s maminkou a v automatu jí těsně před odchodem koupila čaj s citrónem. Ten měla nejraději. 
„Mám tě ráda, mami,“ zašeptala jsem jí do ucha a pohladila jsem její lehce prošedivělé vlasy.
„Já tebe také, Bello.“
Políbila jsem ji na tvář a odešla.

Když jsem přijela domů, měla jsem strašný hlad. Vyndala jsem z lednice předem připravené steaky v marinádě, zabalila je do alobalu a strčila do trouby. Zanedlouho byly hotové. Brambory se mi dělat nechtěly, a tak jsem si, jako přílohu, nakrájela nějakou zeleninu a vzala jsem si z chlebníku celozrnný rohlík. 
Jak jsem tak večeřela, má poklidná nálada ponuře odcházela stejně tak, jako dobrý pocit z volného dne. Neděle končila a zítra budu muset do práce. Sklesle jsem uklidila talíř do myčky a odešla se osprchovat. 

Celé tělo jsem si pečlivě promazala tělovým mlékem a pod oči si vmazala noční krém. Když jsem si vyčistila zuby, oblékla jsem se do starého vytahaného trika a pánských trenek velikosti XL, ve kterých jsem spala nejraději.

Uložila jsem se do postele a chvíli ještě vdechovala vůni nově povlečeného polštáře. Po pár minutách jsem po vyčerpávajícím dni usnula jako nemluvně.

Asi okolo půl noci mi na nočním stolku zavibroval mobil. Okamžitě mě to vzbudilo. Podívala jsem se na displej. Volal Gustav.
„Prosím,“ zamžourala jsem velice ospale.
„Ahoj, zlatíčko. Promiň, že tě budím. Potřeboval bych, aby si tenhle týden zůstala v klubu. Billymu jsem napsal, ať místo tebe vezme náhradu z těch nových holek. Jsi moje jednička a potřeboval bych, abys zastoupila Lindu. Je v nemocnici a její stálí klienti vyžadují někoho hezkého a zkušenějšího. Udělala bys to pro mě?“
Pane bože. Co jiného mi zbývá než to vzít? Byl sice velkorysý, ale nikdo mu nesměl odmlouvat.
„Jistě Gustave. Samozřejmě to vezmu.“
„Dobrá Bells. Moc ti děkuji. Jen se snaž tvářit trochu veseleji, než teď zníš, alespoň na zákazníky, jinak bych ti to musel strhnout z platu.“ Tak to je paráda, pomyslela jsem si.
„Dobře.“
„Dobrou noc. Doufám, že se brzy uvidíme.“ Zavěsila jsem. Už jsem ho nechtěla poslouchat.

Byla jsem moc ospalá, abych se rozčilovala nad tím, co jsem právě odsouhlasila. Znovu jsem zalehla do postele a pořádně se zachumlala do peřin. 

Ráno mě vzbudily paprsky slunce, které skrz okno dopadaly přímo na můj obličej. Světlo mě trochu oslepilo, tak jsem se posadila a čekala, až zase něco uvidím. 

K snídani jsem si dala misku cereálií a přemýšlela jsem, jak využiju volného dopoledne. Potřebuju nové boty a nějaké oblečení. Takže nákupy by se opravdu hodily. 

Rozhodla jsem se zajít jen na tržnici naproti baráku, takže jsem klíčky od auta nechala doma. Měli tu vše, na co si člověk vzpomněl. Od šperků, oblečení a kosmetiky až po věci do auta, rybářské náčiní a stavitelské potřeby. Zamířila jsem do části s oblečením. Do očí mě praštila kanárkově žlutá barva nádherného trička. Hned jsem se prodavačky zeptala na velikost. Bylo to M, což přesně odpovídalo mé postavě. Ani jsem si ho nezkoušela a nechala ho zabalit. Další, co mě zaujalo, byly plátěné hnědé kalhoty s velkými kapsami a krásná sněhově bílá sukně nad kolena. Oboje jsem si vzala do zkušební kabinky, ale nakonec jsem si koupila jen kalhoty, protože v sukni jsem měla moc velký zadek. Ještě mě napadlo podívat se po nějaké mikině, nebo slabé bundě.  Měli od všeho něco. Nejvíce se mi líbila černá mikina s kožíškem, která měla na kapse malý žlutý nápis. U kasy jsem si k ní koupila ještě velké černé brýle. Takové ty mouchy, jak se jim teď říkalo. 

Jediné co mi zbývalo, byly boty. Ty jsem potřebovala ze všeho nejvíc. Cestou k obuvi jsem procházela okolo stánku se šperky. Neodolala jsem a musela se zastavit. Moc se mi líbily stříbrné náušnice ve tvaru srdíčka. Koupila jsem je, ale ne pro sebe. Koupila jsem je pro maminku.

Bot na výběr moc neměli, a tak mi nezbývalo, než si vzít obyčejné černé tenisky. Vlastně mi to nevadilo, alespoň se budou hodit ke všemu. 

Nechtělo se mi ještě domů, kde by na mě opět padl stres a musela bych myslet na večer. Trochu jsem se toho bála. Po cestě jsem se zastavila v čínském bistru a objednala si kuřecí gyros s hranolkami. Než mi ho donesli, usrkávala jsem pomerančový džus a sledovala parkurové závody běžící v televizi. Zrovna nějaký kůň jménem Portos svrhl svou jezdkyni přímo hlavou do překážky, když mi číšnice s krásnými leskle černými vlasy donesla mé jídlo. Překrásně vonělo, a tak jsem se do něj s chutí pustila.

Musím říct, že jsem byla doslova přecpaná k prasknutí, když jsem se donutila sníst poslední sousto. Jídlo bylo dobré, ale bolelo mě z něj břicho. Odšourala jsem se k pultu, abych mohla zaplatit. Servírka mi podala účet a já jí na oplátku peníze. Slušně jsem se rozloučila a vydala se domů.

Doma jsem na sebe naházela nové oblečení, včetně tenisek a malý pytlíček se stříbrnými náušnicemi si zandala do kabelky. Společně s pytlíkem jsem zandala i peněženku a doklady. Klíče od auta jsem si připoutala kroužkem ke klíčům od baráku. Pořádně jsem zamkla dveře od bytu a zamířila ke svému autíčku.

V nemocnici jsem byla za chvilku. Svižně jsem vyběhla schody a můj žaludek se hlásil o pozornost, místo do pokoje jsem zahnula na záchod. Pohled do zrcadla mě zděsil, jelikož jsem v něm uviděla svou zelenou tvář. Okamžitě jsem se sklonila nad záchodovou mísu a chutný oběd ze sebe vyklopila. Tohle nebylo dobré.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou, osušila ručníkem a lehce si přetřela řasy řasenkou. Zastrčila jsem ji do kapsy a spěchala za maminkou.

Když jsem otevřela dveře pokoje, maminka vesele seděla na posteli a povídala si se svou sousedkou.
„Teda mami, vypadáš dobře!“ křikla jsem na ni samou radostí. Dneska vypadala mnohem lépe. Tak nějak jsem v ní viděla jiskru. Jiskru života, kterou už tak dlouho postrádala. 
„Ahoj dítě,“ pozdravila mě maminka a krásně se na mě usmála.
„Něco jsem ti donesla.“ Začala jsem se přehrabovat v kabelce a vytáhla malý papírový pytlík. Maminka nastavila ruku a já jí do ní vysypala obsah sáčku.
„Teda Bellinko, ty jsou krásné,“ rozplývala se maminka nad dárkem, který jsem jí dala. Měla radost a to potěšilo i mě. S radostí jsem jí náušnice nasadila a vyndala malé zrcátko, aby se mohla prohlédnout.
„Děkuji ti, zlatíčko.“ Políbila mě do vlasů a přitáhla si mou hlavu do klína. Ochotně jsem držela, když mi vískala vlasy. Milovala jsem to a ona to věděla. Dávala mi tak najevo svůj vděk.

Společně, i s máminou sousedkou, jsme prodebatovaly skoro celé odpoledne. Dneska jsem výjimečně měla od sestry dovoleno zůstat tu déle. Celý týden se tu totiž kvůli Gustavově žádosti neukážu. Práce v klubu vyžadovala totiž pracovat od deseti od večera do tří do odpoledne.

„Mamčo, celý týden nebudu moc přijít. Onemocněla mi spolupracovnice, tak musím vzít nějaký přesčasy. Stavím se tu hned v neděli, až budu mít volno,“ řekla jsem jí smutně.
„To nevadí drahoušku, uteče to jako voda. Mám tě ráda, Bello. Dávej na sebe pozor.“ 

Maminka mi ještě zamávala z okna a já nasedla do auta, abych mohla odjet domů. Vytáhla jsem ze skříně spodní prádlo, které doplňovaly podvazky, a natáhla na sebe krátké síťované šaty, které odhalovaly vše. Oči jsem si zvýraznila černou tužkou a pusu rudou rtěnkou. Fuj! Tenhle obraz v zrcadle jsem nesnášela. Kurva, kurva, kurva. To byla jediná slova, která mi při tom pohledu na sebe samou, napadala.

Obula jsem si vysoké lakované kozačky na dvanácticentimetrovém podpatku a vydala se do práce. Dnes jsem se rozhodla jet raději autem. Můj oděv byl až moc vyzývavý. 

Vstoupila jsem pro jistotu zadním vchodem. Nechtěla jsem na sebe poutat pozornost. Přehodila jsem přes sebe saténový župan a zamířila k baru. Sedla jsem si na židli a čekala. V půl jedenácté měl přijít pan Hochter, můj první zákazník. Dveře se otevřely a samozřejmě každý v místnosti upřel svůj pohled na nově příchozího. Nevím, jestli to byl zvyk, nebo to bylo tím, že dveře šíleně zaskřípaly, ale otočil se úplně každý. 

„Ach,“ vydechla jsem nad krásou toho muže. Co ten tu pohledává? Nikdy sem nechodí mladí hezcí muži. Buď jsou to ti staří, nebo ti opravdu slizcí. Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. 

Poznala jsem, kdo to je. Byla jsem však asi sama. Byl to muž z přední strany časopisu Violetin. To byl francouzský módní časopis, který vycházel jednou měsíčně a tenhle model tam měl pokaždé minimálně jednu fotku. U nás sice nevycházel, ale mě ho posílala kamarádka, která ve Francii bydlela. Zpozoroval můj pohled a krásně se pousmál. Zrudla jsem a vsadím se, že i v tom přítmí to bylo vidět.

->předchozí kapitolka<-                                            

->další kapitolka<-

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kurtizána - 2. kapitola :