Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá slza - 8. kapitola

02.05.2011 (21:30) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1742×

Pomalu jsem začala otevírat oči, které protestovaly proti náhlému světlu slzením. Nepamatovala jsem si nic od chvíle, kdy jsem si strhla z krku Krvavou slzu a sevřela ji v prstech. Uvnitř mě zela obrovská prázdnota. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo mi to, příliš mě bolelo celé tělo.

Chtěla jsem alespoň začít bezmocně plakat, jenže se zdálo, že moje tělo mě vůbec nehodlá poslechnout. V hlavě jsem měla podivně prázdno, nedokázala jsem si pořádně vybavit žádné vzpomínky. Všechno se zdálo být zastřené podivnou mlhou.

„Vnímáš mě, Bells?" Ten hlas jsem matně poznávala. Pokusila jsem se k němu přiřadit i obličej, ale nešlo to. Pak jsem ucítila lehký dotyk na tváři. Pohlazení.

„To jsem já... Kenneth."

Další pokus. Kenneth. Ano, vzpomínala jsem si na to jméno. Ale nic jiného tu nebylo. Jenom to jméno.

„No tak, jsi tady se mnou?"

S tím jménem jsem měla spojené příjemné vzpomínky, tím jsem si byla jistá. Podnikla jsem nový pokus o otevření očí. Pálely, ale dalo se to snést. Chtěla jsem najít jeho obličej, těkala jsem očima, ale nebyl tu. Chtěla jsem to vzdát, když opatrně vzal mou bradu do rukou a nasměroval můj pohled.

„Bell."

Z jeho úst znělo moje jméno jako modlitba. Chtěla jsem poslouchat jeho hlas věčně. Dívala jsem se do těch nádherných očí, kolem kterých se vějířovitě rozkládaly vrásky smíchu. Vypadal tak laskavě. Toužila jsem po tom, abych směla svoje rty taky roztáhnout do takového úsměvu, jakým mě nyní obdařil on.

„Jsem tak rád, že jsi se probrala. Ani nevíš, jaké to pro mě bylo utrpení."

Já trpěla taky. Bolest mě stále tiše požírala. Ach, Kennethe, ani nevíš, jak to bolí. Jak moc to bolí mou duši i tělo zároveň.

„Našel jsem tě zhroucenou na chodbě a donesl tě sem. Doktorka ti dala nějaká sedativa, asi se cítíš trochu otupěle."

Kéž bych se tak cítila. Cítila jsem se všechno, jen ne otupěle. Prášky zřejmě přestávaly účinkovat. Bolest se stupňovala, myšlenky se rozjasňovaly. Chtěla jsem navždy zapomenout, ale nešlo to.

„Možná by ses měla trochu prospat, bude ti líp."

Ale já nechci spát. Chci plakat, chci křičet, chci bojovat za svou minulost. Všechno, jen ne spánek, protože to by znamenalo prohru. Ztratila bych veškerou kontrolu nad svými myšlenkami, a už bych se nikdy nedokázla vzpamatovat. Avšak ospalost se mě snažila přemoci, chtěla mě stáhnout do hlubin agónie. Silou vůle se mi podařilo nepatrně pohnout rukou. Ten malý úspěch mě povzbudil, rozhodla jsem se zkusit posadit. Kenneth zjevně pochopil můj úmysl.

„Ne, musíš odpočívat."

Copak to nechápeš? Teď je čas bojovat, ne až se vyspím, protože až se vyspím, bude ze mě troska. Vzpomínky by zahubily mou duši. Znovu jsem pracně našla jeho oči a upřela do nich prosebný výraz.

„Dobrá, pomůžu ti."

Hledala jsem svaly, které by mě vytáhly do sedu. Nakonec jsem se s Kennethovou pomocí opravdu posadila na posteli.

„Děkuju," zachraptila jsem tiše. Začala se mi však znenadání motat hlava, celý pokoj se se mnou houpal a otáčel.

No tak, no tak, seber se. Snažila jsem povzbudit sebe samu. Sedativa už přestávala působit docela a vzpomínky na mě útočily jako supi na mršinu. A pak jsem klesla zpátky na polštář.

„Charlie," zaúpěla jsem, když se mi vybavil poslední rozhovor s Edwardem. Ještě než mě stačila ovládnout panika, přinutil mě Kennethův hlas vnímat.

„Bello, pokud jde o Charlieho, můžu ti zkusit pomoct. Nic neslibuju, ale možná bys ho mohla ještě aspoň jednou vidět."

„Vážně?" Nebyla jsem si jistá, jestli jenom neblafuje, aby mě udržel v bdělém stavu.

„Slibuju, že udělám všechno, co bude v mých silách, ale nikomu ani muk," varoval mě tiše. V jeho hlase zněl nádherný příslib. Chtěla jsem mu věřit, i kdyby lhal. Ale on nelhal, to jsem mu viděla na očích.

Přemáhala mě únava, tentokrát jsem se nevzpouzela tak divoce, věděla jsem, že není všechno ztraceno. A dokud není všechno ztraceno, není nic ztraceno. Usnula jsem a po duši se mi rozlila konejšivá Karmínová záře. Přivítala jsem ji s otevřenou náručí a lehkým úsměvem na rtech.

* * *

Od mého zhroucení uplynulo už... Ani nevím jak dlouhá doba. Pár dní, možná měsíců, ale to nebylo důležité. Hlavní byla naděje. Naděje, že ještě uvidím Charlieho a možná i další své známé. Upnula jsem se k tomu, i když to bylo v rozporu s tím, co jsem správně měla dělat. Měla jsem chránit Krvavou slzu a životy ostatních. Jenže já nechtěla dělat to, co bylo správné. Ne. Na správná rozhodnutí bude čas, až se pořádně rozloučím.

„No tak, Bello, pojď už! Nestihneš večeři," popoháněla mě Madison a ještě pár dalších holek.

„Jděte napřed, doženu vás," houkla jsem zpátky a věnovala poslední pohled svému odrazu v zrcadle. Vypadala jsem už o něco líp, spánek mi pomáhal všechno zvládat. A taky Kenneth.

Edward se mi začal vyhýbat, když jsme občas byli spolu, choval se chladně, odtažitě. Neměla jsem však sílu se tím trápit. Snažila jsem se soustředit jenom na to, co mě čekalo.

Madison a její partu jsem dohnala, až když vcházeli do jídelny. Jídlo se tady podávalo v menší kuchyni, člověk měl na výběr ze dvou uvařených jídel, nebo si mohl připravit salát.

Neměla jsem náladu cokoliv ještě chystat, tak jsem si nechala ukrojit kousek domácí pizzy s rajčaty. Do hrnku jsem si nalila trochu připraveného čaje a šla jsem se posadit k ostatním do naší malé jídelny. Bylo to tu moc pěkné. Na stěnách visela plátna s malbami a místnost osvětlovaly papírové lampy. Nic přepychového, ale všude bylo čisto, což je určitě lepší, než zaprášený luxus.

„Bello, půjdeš s námi po jídle zkoušet?" ptala se mě se svým obvyklým úsměvem Madison. Sakra. Dočista jsem zapomněla na tu jejich divadelní hru. Neměla jsem vůbec v plánu někam jít, ale bylo mi hloupé jen tak odmítnout.

„Víš... Možná příště, chci si ještě odpočinout," odpověděla jsem s očima přilepenýma k pomalu chladnoucímu čtverečku pizzy. Rýpala jsem nehtem do okraje, jenom abych se nemusela podívat Madison do očí.

„Chápu. Tak jindy," usmála se znovu, patrně nepoznala mou výmluvu. Tohle byla ta situace, kdy jsem byla za její dětskou naivitu ráda.

„Ahoj Bello, jak se těšíš na svůj zasvěcovací obřad?" šťouchla do mě Xanthe vesele. Vůbec jsem ji neviděla přicházet.

„Cožeto?" zeptala jsem se velmi inteligentně. Mohla by na mě mluvit čínsky a vyšlo by to nastejno. Ach jo.

„Každá Ochránkyně musí podstoupit tenhle obřad, tvůj se bude konat už brzy," mrkla na mě Xan.

„Nikdo mi o tom neřekl, budu se muset Kennetha pořádně zeptat na podrobnosti," odvětila jsem a pokusila se o úsměv.

Bojovnice Xanthe byla jiná než ostatní. Nejenže měla svůj poněkud odlišný styl, ale dokázala člověku nějakým zvláštním způsobem porozumnět. Nebo se mi to jenom zdálo?

„Dobrou chuť, já už zase musím běžet," zašveholila a byla pryč.

Zvedla jsem ze stolu hrnek čaje, když v tom se to stalo.

V hlavě jsem spatřila jenom záblesk, pouhý náznak, který ovšem stačil k tomu, abych pochopila. Hrnek mi vyklouzl z prstů a rozlétl se po podlaze na spoustu porcelánových střepů. Zadívala jsem se na ně. V těch střepech se totiž skrývala šance.

Ten záblesk byla Krvavá slza, promluvila ke mně svým vlastním jazykem. A ukázala mi, jak naplním svou touhu spatřit Charlieho a ostatní. Nechala jsem už tak vlažnou pizzu dál stydnout na talíři, nestarala jsem se ani o střepy. Pouze jsem je přeskočila a běžela za Kennethem, abych mu řekla o způsobu, jak se spojím s rodinou, aniž bych přitom vůbec opustila podzemí.

< Předchozí díl - Další díl >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá slza - 8. kapitola: