Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá slza - 7. kapitola

27.04.2011 (17:45) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1749×

Přestala jsem dýchat. Moje mysl přehrávala poslední jméno stále dokola. Volturiovi. Volturiovi. Ne.

„Kde přesně jsou?" zeptala jsem se mírně přiškrceně.

„U vchodu do podzemí. Nemůžeme nic dělat, počkáme, co bude dál."

„Nemůžeme? Co třeba utéct?"

„Nikde pro tebe není víc bezpečno než tady, pochop to," pokoušel se mě uklidnit.

Jenže problém byl v tom, že já nechtěla být klidná, chtěla jsem sebou seknout o podlahu a začít ječet, jak je tohle nespravedlivý, a proč zrovna já musím mít takhle předurčený život.

„Strážci to zvládnou, Volturiovi podle všeho vyslali jenom část gardy. Neublíží nám," uklidňoval mě dál Edward. Pokusil se mi položit ruku na rameno, ale ucukla jsem. Zmateně na mě pohlédl, ale já už se otáčela a běžela jsem pryč chodbou.

Chtěla jsem co nejdál od toho všeho. Bála jsem se. Moc. Cestou jsem se ještě ohlédla, ale Edward za mnou neběžel. Najednou jsem do něčeho narazila. Vlastně spíš do někoho.

„Uch, pardon… Kennethe?" Vyvalila jsem oči, když jsem se pořádně podívala, do koho jsem to napálila.

„Jsi v pohodě? Vypadáš rozhozeně," vyptával se.

„Jo jsem v pořádku... Vlastně ne, vůbec nejsem v pohodě," vzlykla jsem.

Vteřinku předtím, než jsem se totálně zhroutila, se mi po těle rozlilo krásné teplo. Cítila jsem, jak moje srdce pumpuje do těla klid a odvahu zároveň.

Překvapeně jsem zamžikala očima, abych lépe viděla kolem sebe. Prostor kolem mě zalévala rudá záře, která sálala z mého těla. Vlastně z Krvavé slzy. Vydechla jsem úlevou.

„Opravdu... Karmínová záře," zalapal po dechu Kenneth. Světlo se pomalu začalo zase stahovat do přívěšku, až zmizelo docela. Ale ten klid tu zůstal se mnou.

Kenneth mě jemně stiskl v objetí, vděčně jsem se k němu přivinula.

„Ty jsi vážně... Ta pravá," zašeptal mi sotva slyšitelně do vlasů. Opatrně jsem se vymanila z jeho paží.

„Kennethe, máš nějaké nové informace o situaci tam nahoře?" Při posledních slovech jsem vzhlédla, abych naznačila, co tím myslím.

„Ne, ale zrovna jsem šel zjistit něco bližšího. Pojď se mnou, jestli chceš."

„Fajn."

Cestou jsme potkali nějakého chlápka, který měl zřejmě nějaké čerstvé zprávy o aktuálním dění. Neznala jsem ho, ale okamžitě jsem poznala, že je to člověk, ne upír.

Oznámil nám, že žádné nebezpečí už nehrozí, Strážci se prý o všechno postarali. Značně se mi ulevilo, začala jsem si vzpomínat na svou hádku s Edwardem. Zastyděla jsem se, protože moje chování bylo děsné.

„Kennethe? Budu muset jít za Edwardem," vysvětlila jsem mu.

„Dobře, Bells, kdybys něco potřebovala, tak klidně přijď," odpověděl a usmál se.

Oplatila jsem mu zvesela úsměv, protože už jsem se těšila na Edwarda. Za tu dobu už mi přece jen trochu chyběl.

Před dveřmi do jeho pokoje jsem se zastavila a urovnala si vlasy. Chtěla jsem zaklepat, ale dveře se otevřely ve chvíli, kdy moje ruka visela ve vzduchu připravená dotknout se studeného kovu. Nejistě jsem se podívala do jeho karamelových očí. Najednou mě opustila veškerá odvaha a jistota.

„Edwarde já -," začala jsem, ale přerušil mě.

„Bylas s ním, že jo. Nelži mi!" zavrčel rozzlobeně. Jenom jsem se instinktivně přikrčila.

„Ano, ale -."

Edward si naštvaně odfrknul, oči mu vztekle plály jako snad nikdy. Nikdy nebyl takhle naštvaný kvůli mně. Sklopila jsem pohled od jeho přenádherné tváře, kterou nyní halil stín zuřivosti a žárlivosti.

„Copak už mě nemiluješ? Nestačím ti?" ptal se, ale v jeho hlase byla patrná stopa zoufalosti.

„Necháš mě domluvit? Miluju tě, Kennetha ne. Chci jenom tebe, nikoho jinýho," vzlykala jsem sotva srozumitelně. Pláč překryl tu malou lež, která se v mé obhajobě zbaběle krčila před světlem světa.

Ach, Kennethe. Co to tady jenom provádím? Když já se nikdy nedokázala rozhodnout. Obavy ze špatné volby byly vždy příliš velké, nestravitelné. Proto jsem v návalu paniky raději zalhala.

„A proč se s ním scházíš? Copak nevidíš, že tě taky miluju? Ano, žárlím, ale proto, že tě strašně moc miluju a nechci o tebe přijít," soukal ze sebe můj úžasný upír.

Když jsem se k němu pevně tiskla, projel mnou zcela nový pocit. Bylo v něm cosi varovného, ale na tom teď nezáleželo. Ignorovala jsem ten divný pocit, protože jsem byla příliš zaměstnána Edwardovými rty.

* * *

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji v podzemí, když mi na mysl vytanula vzpomínka na Charlieho. Totálně jsem na něj zapomněla. Potřebovala jsem okamžitě dojet domů a uklidnit ho, protože už nejspíš šílel strachy o mě.

Rychle jsem vběhla do chodby, abych našla Edwarda a pověděla mu to. Podle očekávání byl ve svém pokoji.

„Edwarde!" vykřikla jsem rozrušeně už mezi dveřmi.

„Stalo se něco?" zeptal se starostlivě. Upřela jsem na něho svůj vyplašený pohled.

„Charlie má určitě strach," vypravila jsem ze sebe zadýchaně, protože se mi stále nedařilo pořádně popadnout dech po dlouhém běhu chodbami.

„Víš, Bello, ty už Charlieho nemůžeš nikdy vidět," oznámil mi chladně Edward. V překvapení jsem zamžikala očima. Na mé tváři se rozlil poněkud nechápavý výraz.

„Cože? Jak to, že ho nemůžu nikdy vidět?"

V hlavě se mi zatemnily všechny ostatní myšlenky, dokázala jsem se soustředit jenom na jedno. Charlie.

„Je to příliš riskantní. Nesmíš se vrátit domů, nebo zůstat v kontaktu s někým tam venku," vysvětloval bez špetky soucitu.

„Jestli to tak je, nechci teda být žádnou Ochránkyní, ani ničím podobným! Chci svůj život prožít, ne zůstat v podzemí jako v kobce!" křičela jsem a přes tváře mi přitom lily potoky slaných slzí bezmoci.

Věděla jsem, že by určitě nedovolili, abych se vzdala svého údělu, protože jsem byla podle jejich slov předurčená. Na druhou stranu jsem se stejně tak nedokázala vzdát svých blízkých.

Otřela jsem si slzy hřbetem ruky a vyrazila jsem bez jakéhokoliv cílu do chodeb. Nevnímala jsem význam Edwardových slov, když za mnou cosi volal, ani nic jiného. Moje srdce plakalo spolu s očima. Svírala mě nepopsatelná bolest, která se jenom stupňovala s každým trhaným nádechem.

Cítila jsem, že se Krvavá slza opět snaží použít svou moc k tomu, aby mě uklidnila, ale já chtěla plakat nad svým osudem. Chtěla jsem v duchu věnovat každou prolitou slzu těm, s kým už nikdy nebudu.

Už žádné poučování mojí pubertální mámy, žádné tiché sledování baseballu s Charliem, ani hodiny strávené s Jessicou a Angelou. Všechno bylo jako mávnutím kouzelné hůlky pryč, tak nedosažitelné, až se moje srdce bolestně sevřelo.

Prudce jsem škubla za řetízek a sevřela jsem Krvavou slzu v dlani. Příval emocí mě skoro smetl. Rubín zřejmě trochu tlumil všechny negativní emoce, které nyní udeřily plnou silou. Krev mi prudce bušila ve spáncích skoro ohlušivou silou. Svezla jsem se podél zdi na podlahu a stulila jsem se do těsného klubíčka.

Svět, jak jsem ho odjakživa znala, se přímo před mýma očima rozsypal jako nestabilní domeček z karet.

< Předchozí díl - Další díl >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá slza - 7. kapitola: