Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá slza - 6. kapitola

11.04.2011 (21:45) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1356×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Tak zlatíčka, jak už jsem psala do svého Shrnutí, jsem zklamaná počtem komentářů u obou mých kapitolovek. Takže podle počtu komentářů u tohoto dílu se rozhodnu, zda má cenu pokračovat s psaním dál. Strašně mě to mrzí, protože mi obě povídky na pokračování přirostly k srdci, a s hlavními hrdiny mám ještě spoustu plánů. Tak prosím komentujte, pokud chcete číst další kapitoly téhle povídky. Je to na Vás. Budu ráda i za smajlíka, alespoň se dozvím, kolik mám úžasných čtenářů. Děkuju předem, Vaše Zoey ♥

Začala jsem vnímat až ve chvíli, kdy mě někdo pevně objal. Trochu jsem zamrkala, abych se rozkoukala. Nasála jsem do plic trochu té krásné vůně, která mě obklopovala. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a nechala se ještě chvilku konejšit.

Ale potom se můj mozek začal vzpamatovávat, najednou jsem si uvědomovala, že Edward voní nějak jinak. Ještě jednou jsem se pořádně nadechla a byla jsem si jistá. Trošku jsem se odtáhla a pohlédla do tváře Kennethovi.

„Už je ti líp?" ptal se mě starostlivě a setřel mi slzy, o kterých jsem neměla ani tušení, že mi tekly po tváři.

„Myslím, že jo... Co se vlastně stalo? Byla jsem mimo," vysypala jsem ze sebe zmateně. Očima těkal po mém obličeji, jako by se ujišťoval, že už mi vážně nic není.

„Rozezněl se poplach, tak jsem běžel sem a viděl tě tu stát a plakat."

„Ehm... děkuju, ale jak to vlastně vypadá?" zeptala jsem se vyplašeně, protože takovou situaci jsem ještě nikdy nezažila. Kenneth mi nestačil odpovědět, protože k nám zrovna přiběhl Edward a zíral na nás.

„Bello, musíš jít se mnou, odvedu tě do bezpečí," pronesl ustaraně, když však viděl, že se k ničemu nemám, zvedl mě do náruče, běžel chodbou, kterou jsem viděla jen jako rozmazanou šmouhu, a během pár vteřin mě položil na koženou pohovku v neznámém pokoji.

„Tohle je můj pokoj, prozatím budeme tady," konstatoval suše.

„Edwarde, co tě žere? A nesnaž se zapírat," dodala jsem rychle. Trhaně pokrčil rameny a usadil se na křeslo opodál. snažila jsem se ho zlostně propalovat očima, ale nakonec se to stejně minulo účinkem. Jak měl nakrčené čelo, vypadal vážně dokonale. Jako bůh pomsty. Při tom pomyšlení jsem se slabě otřásla.

„Viděl jsem vás. Jeho myšlenky mi sice nic neřekly, ale mám oči. Bello, copak ti nestačím já?" Při jeho slovech jsem se instinktivně nahrbila.

„Edwarde, to přece nic neznamenalo! Já ho nemiluju! Ty jsi moje láska, ale stále to nemíníš pochopit," rozčílila jsem se. Zároveň jsem doufala, že nepozná mou lež. V blízkosti Kennetha jsem totiž něco pociťovala, ale pokaždé jsem ten cit zahrabala co nejdál. Nechtěla jsem totiž ubližovat.

Chvíli bylo naprosté ticho, mezitím si Edward několikrát prohrábl rukou své bronzové vlasy. Potom se ke mně natáhnul a pomalu mě políbil. Pustila jsem okamžitě z hlavy všechny starosti a poddala se jenom jeho rtům.

„Promiň, Bells, já se prostě neovládl. Taky tě moc miluju, víc než cokoliv jiného," zašeptal, když se ode mě s námahou odtáhl. Ztěžka jsem dýchala, tohle se mi stávalo pokaždé, když byl Edward tak nebezpečně blízko.

Srdce mi znovu nahodilo a začalo rytmicky tlouct. Všechno se zdálo být v pořádku. Ale já v hloubi duše věděla, že to je jenom iluze.

„Kde máš Krvavou slzu?" ptal se zamyšleně Edward, když se usadil vedle mě. Sáhla jsem do kapsy a nahmatala malou krabičku. Vyndala jsem ji a otevřela. Na kousku vaty se zatřpytil lesklý rubín ve tvaru slzy.

„Dej si ji kolem krku," požádal mě Edward.

„Ale proč? Co se stane?"

„Jak víš, má určitou moc. Ohromnou moc. Svým způsobem chrání svého nositele, proto si ji hned připni."

Dala jsem si řetízek kolem krku, ale stále se mi nedařil zapnout. Temný rubín mě navíc studil kousek pod klíční kostí.

„Podrž si vlasy," přikázal mi mírně Edward, když viděl mojí nešikovnost. Jakmile zapínání cvaklo na své místo, rubín mě začal příjemně hřát. Zároveň Krvavá slza silně zajiskřila rudou září, která pomalu slábla, až zmizela docela.

Zachytila jsem Edwardův vykulený pohled. Pohlížel na mě jako na něco dokonalého, božského. Ale já si tak nepřipadala.

Nahlodávaly mě pochybnosti, že tohle nemůžu dokázat. Na mých bedrech ležel příliš důležitý úkol. Nebylo to jako písemka z matiky, kterou jsem si mohla opravit. Ne, tady nebyl prostor pro chyby. Výhra a prohra. Neexistovalo nic jiného, moje možnosti se zdály být tak jasně ohraničené a nedávaly možnost na nápravu.

Zachvátila mě čirá panika, nezředěná jinou emocí. Nesměla jsem selhat. Rozklepala jsem se pod tíhou náhlého uvědomění. Pak se mi zatmělo před očima a pocítila jsem prudkou bolest hlavy. Přes moje zpanikařené vědomí se převalila temná vlna prázdnoty.

* * *

Po nějaké době, kdy jsem se snažila vyhrabat se z černoty, která mě skoro dusila, začalo z dálky probleskovat červené světlo. Zadívala jsem se na něj s vděčností a čekala, až se přiblíží ještě víc.

Brzy už všudypřítomnou čerň nahradila rudá záře, stejná, jaká vycházela z Krvavé slzy. V mysli se mi ozývala změť slov v různých jazycích, která se postupně vytřídila jen na pár slovíček, která zněla všude kolem mě.

Věř svému srdci a Krvavá slza bude na tvé straně. Nepodléhej pochybnostem.

Nikde jsem neviděla zdroj toho nádherného hlasu, ale každou další vteřinou jsem byla stále klidnější. Uvěřila jsem hlasu svého srdce. Hlas srdce! To bylo ono, promlouvalo ke mně moje vlastní nitro. Záře na znamení souhlasu ještě zesílila a potom se vytratila.

Neměla jsem ale strach. Naplňoval mě pocit pochopení a vděčnosti. Už jsem zuřivě neodstrkovala temnotu, ale trpělivě jsem vyhlížela světlo. Užívala jsem si ten překrásný pocit propojení s Krvavou slzou.

A pak mě nějaká neznámá síla postrčila vpřed a v dálce se objevilo světlo.

* * *

Otevřela jsem pomalu oči. Ležela jsem na něčem měkkém, cítila jsem se pohodlně. Nade mnou  se sklánělo několik známých tváří, ale dvě jsem nedokázala zařadit. Rozespale jsem zamrkala, abych nechala oči přivyknout na světlo.

„Je vzhůru. Bello? Slyšíš mě?" ptal se Kenneth. Edward mi povzbudivě stiskl ruku. Chtěla jsem přikývnout, ale bolel mě krk, jako kdybych si ho přeležela. Alespoň jsem tedy slabě zamručela, jako že slyším. Edward mi pomohl si sednout a Madison mi podala sklenici vody. Pevně jsem ji sevřela zasláblými prsty a hltavě se napila.

„Co se se mnou stalo?" ptala jsem se, jamile jsem vyprázdnila celou sklenici vody.

„Začalo to Karmínovou září. Potom, co zhasla, jsi se začala třást a omdlela. Než jsem tě stačil zachytit, praštila ses o hranu konferenčního stolku. Rychle jsem tě odnesla sem na ošetřovnu," odpověděl mi Edward.

„Karmínová záře? A jak dlouho jsem byla v... mimo?" Nechtěla jsem říct bezvědomí, protože jsem vnímala. Vnímala jsem Krvavou slzu.

„Karmínová záře je prastarý mýtus, o kterém jsme si mysleli, že není pravdivý. Povím ti ten příběh," začal mluvit starší muž, „když byla Krvavá slza vyrobena, povídá se, že přesně takhle zazářila, v moment, kdy si ji připla první majitelka, která byl zároveň považována za nejlepší Ochránkyni všech dob. Podle legendy byla první nositelka k jejímu chránění přímo zrozena. Vypadá to, že ty jsi také vyvolená."

Chtěla jsem začít zase hystericky křičet, že to není možné, ale ještě než jsem stačila otevřít pusu, rozlil se mi po těle podivný klid. Podívala jsem se postupně do tváří všem, kdo stáli u mé postele. A pak jsem jednoduše znala odpověď. Stačilo jen naslouchat hlasu svého srdce. Neexistovalo nic jednoduššího.

„Udělám všechno pro to, abych vás nezklamala," pravila jsem prostě. Setkala jsem se s ohromenými a potěšenými pohledy. Nikdo z nich očividně nečekal tak klidnou a odvážnou reakci. Dokonce ani já sama.

„Tak zpátky do práce. Bells, dávej na sebe pozor," přerušil ticho Kenneth a odkráčel z místnosti. Ostatní odcházeli za ním, v místnosti jsem nakonec zůstala jenom já a Edward.

„Zvládneš jít?" optal se mě starostlivě a podal mi mojí černou mikinu a conversky, které už toho hodně pamatovaly. S menšími obtížemi jsem se nasoukala do seprané mikiny, nazula si boty, a místo odpovědi jsem spustila nohy z postele. Připadala jsem si celkem stabilně, za pomoci Edwarda jsem dokonce dokázala dojít až do svého pokoje. Zrovna když jsem dosedala na postel, začalo mi pěkně kručet v břiše. Uvědomila jsem si, že už jsem pěkně dlouho nejedla. Při představě řízku jsem se musela držet, abych neslintala.

„Oh, musíš mít hlad. Promiň, já na takové věci zapomínám," omlouval se rozpačitě Edward, „počkej tu, ano? Nemáš se čeho bát, před tvým pokojem budou Strážci, dokud se nám nepodaří zajistit bezpečí na celém našem území."

Chvatně odešel a já využila chvilky o samotě k přemýšlení. Opatrně jsem vstala a pomalým krokem došla ke zdobenému zrcadlu u toaletního stolku.

Až teď jsem si všimla čtvercového obvazu, který mi zakrýval půlku čela. Zřejmě následek mého nešikovného omdlení. Prohlédla jsem si celý obličej pozorně v zrcadle.

Vypadala jsem vážně příšerně. Vlasy mi trčely do všech světových stran, pod očima mi přímo zářily tmavé kruhy a moje zarudlé oči vypadaly jako po proflámované noci. Zhluboka jsem si povzdychla a pokusila se alespoň rukou uhladit neposlušné vlasy, než seženu nějaký hřeben a nejspíš i šampon.

Právě když jsem se snažila přijít na to, jak nejlépe odstraním ty ohyzdné kruhy pod očima, když vešel do mého pokoje Edward s tácem v ruce.

„Omlouvám se za zpoždění," řekl a položil tác plný jídla na stůl. Hladově jsem se k němu vrhla, když jsem zjistila, že na talíři mám přichystaný kuřecí řízek s bramborami. Měla jsem hlad, jako bych nejmíň týden nejedla. Právě když jsem dojídala rajčatový salát, Edwardovi v kapse zazvonil mobil.

„Dobře, díky." Zaklapl mobil a pohlédl na mě trochu znepokojeně. Odstrčila jsem zbytek rajčat, jelikož mě nějak přešla chuť. Věnovala jsem Edwardovi tázavý pohled.

„Bells, je to horší, než jsme čekali. Jsou tu."

„Kdo?"

„Volturiovi."

< Předchozí díl - Další díl >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá slza - 6. kapitola: