Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá slza - 5. kapitola

05.04.2011 (21:45) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1367×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Tak znovu upozorňuji, že další kapitolu přidám, až tady budu mít alespoň 10 komentářů. Vaše názory jsou pro mě motivací k rychlejšímu psaní a přidávání. Takže čím víc tu bude komentářů (beru i smajlíky :)), tím dřív bude další díl. Další informace jsou na mém Shrnutí, kdyby měl někdo zájem. Vaše Zoey ♥

Vyděsila jsem se. A pak jsem jenom ohromeně zírala na tu dívku stojící ve dveřích mého nového pokoje. Vypadala, jako kdyby právě vylezla ze stránek nějakého šíleného komixu. Nenacházela jsem pro její vzhled jiné přirovnání.

Na první pohled mě zarazily hlavně modro - růžové vlasy a příliš odvážné šatičky sahající stěží pod zadek. Nechtěla jsem si představovat, co by se stalo, kdyby se sehnula. Mimoděk jsem se otřásla. Taky musela mít nějaké speciální kontaktní čočky, protože její oči vypadaly jako radioaktivní. Jinak se to prostě nedalo popsat. Tak svítivou zelenou jsm snad v životě nespatřila. Ze všech sil jsem se snažila moc nezírat, už tak bylo moje chování dost netaktní.

„Ahoj, já jsem bojovnice Xanthe, ty jsi Bella, nemám pravdu?" Xanthe ke mně přišla blíž a napřáhla ruku.

„Bojovnice?" To bylo jediné, na co jsem se pro tuhle chvíli zmohla. Vlastně jsem přijala nabízenou ruku a trochu přehnaně ji stiskla, vyznělo to nejspíš jako nějaká posmrtná křeč.

„To zní docela dobře, ne? Jsem Strážkyně, jako většina lidí tady, ale mně se prostě bojovnice líbí víc," mrkla na mě Xanthe vesele. Já pouze přikývla a donutila své obličejové svaly ke grimase úsměvu, ale hned jsem toho pro jistotu nechala. Bojovnice se rozhlédla kolem.

„Co říkáš na svůj pokoj? Myslím, že se mi celkem povedlo vybrat dobrý zařízení a všechno," zeptala se nenuceně a sledovala mě těma děsivýma očima. Konečně jsem se začínala probírat z prvotního šoku a donutila se normálně konverzovat.

„Je to skvělý! Tys to..."

Do naší debaty vstoupila nečekaně Madison: „Jo, navrhovala zařízení a dohlížela na zhotovení, Xan je ohledně interiérů vážně nepřekonatelná."

„Děkuju, je to boží!" poděkovala jseem nadšeně. Xanthe mi připadala naprosto v pohodě.

„Hele, ty se vážně jmenuješ Xanthe? Nebo to je nějaká přezdívka?" napadlo mě.

„Tak se vážně jmenuju, ale můžeš mi říkat Xan, nebo jakkoliv jinak," usmála se, „bylo mi potěšením tě poznat, ale už musím zase běžet." Při posledních slovech už byla skoro u dveří.

„Měj se!" zavolaly jsme s Madison do chodby, i přesto, že už nás nejspíš neslyšela.

„Xanthe sice vypadá kapku ujetě, ale patří k našim nejlepším Strážcům. I když v oboru nenápadného maskování by se mohla ještě zlepšit," podotkla sarkasticky Madison.

„Jo, člověk by neměl dát na první dojem," přisvědčila jsem zamyšleně a ohnula se přitom pro knížku, která mi před chvílí vypadla z ruky. Při pádu se otevřela a několik stránek se trochu pomačkalo. Opatrně jsem je uhladila a knížku vrátila zpátky do police.

„Tak kde jsme to skončily? Á, už si vzpomínám, pokračujeme v prohlídce." Madison opět energicky vypochodovala z místnosti a cestou mě za sebou skoro táhla. Jen stěží jsem stačila zamknout pomocí karty dveře, a už jsme rázovaly chodbou dál.

Míjely jsme spousty dveří, bylo až s podivem, jak rozsáhlý se zdál tenhle podzemní komplex být. Po pár minutách ostré chůze se za rohem chodba dělila do dvou ramen.

„V téhle chodbě," Madison mávla rukou doleva, „jsou nouzové sklady, které máme zapečetěné pro případ ohrožení. Ale tenhle skladový sektor tě nemusí zajímat, nemáš tam povolený přístup. Od toho jsou tu jiní. My půjdeme vpravo, do nejdůležitější místnosti tady. V samém srdci podzemí se totiž nachází hlavní centrála našeho systému," dokončila Madison.

Nevím jak ona, ale já v téhle spleti chodeb a dveří žádný systém nenašla, pro mě všechno představovalo příšerný zmatek. A hlavně jsem už dávno ztratila veškeré marné snahy se tu vyznat, prostě jsem jenom chodila s Madison a poslouchala její nadšený výklad. A zrovna tak jsem to udělala i nyní.

Před dveřmi na čip postávali strážní, krátce nás prověřili, než jsme mohly pokračovat. Za dveřmi se skrývala místnost, která mi až nápadně připomínala kancelář nějakého pěkně šíleného vědce.

„Tohle je ono? Nebo jsme zabloudily do dalších kanceláří?" dotázala jsem se zaskočeně Madison.

„Ani omylem, tohle je jenom na oko," zasmála se rozjařeně Madison, jako bych právě pronesla nějaký skvělý vtip.

Stejně jsem nechápala, proč dělají ještě nějaké falešné místnosti, když přes ty hromady Strážců by se nedostal ani David Copperfield. Tyhle jejich podivné manévry mi připadaly pěkně ujeté. Navíc každý, komu by se přeci jen povedlo dostat sem do podzemí, by zákonitě zabloudil ve spleti chodeb.

Vnímala jsem to jako takové bláznovství. Strážci se mi zdáli být paranoidní, když všude viděli jenom nebezpečí.

Madison mezitím přešla místnost a postavila se ke stěně, já si stoupla po její pravici. Sledovala jsem ji, jak s lehkostí zabořila prst do jedné nenápadné praskliny ve zdi. Vyvalila jsem oči úlekem.

„To je kvůli otisku prstu, vydrž moment," požádal mě Madison a vytáhla pomalu prst ze zdi. Zkusmo jsem se dotkla stěny přede mnou, ale byla normálně pevná. Začínala jsem mít pochybnosti o svém duševním zdraví. Oproti zdi, která svou konzistencí připomínala spíš želé, byl labyrint z chodeb úplně normální.

Trochu se mi zamotala hlava, měla jsem přitom co dělat, abych sebou nesekla přímo před tou nadmíru podezřelou zdí. Madison si mě naštěstí příliš nevšímala, dál hleděla před sebe.

„Pouze na tomhle kousku zdi je nanesená speciální paměťová hmota, kterou vyvinuli naši výzkumníci," pronesla patřičně hrdě. Nepřekvapovalo mě, že záležitost jako je divná zeď, vymysleli právě tihle pošukové. Pardon, vlastně Strážci. Pro sebe jsem se uchichtla, což přitáhlo pozornost mojí průvodkyně.

Naštěstí její soustředění odvedlo dřevěné obložení po levé straně. Neviděla jsem nic zvláštního, ale Madison zjevně ano. Jednoduše vzala za jednu dřevěnou desku a prostě ji odsunula stranou.

„Koukáš jako bych byla blázen," poznamenala a tiše se zasmála. Pokynula mi rukou a já ji následovala do krátkého tunelu, který mě trochu děsil, především mi vadila neprostupná tma. Po třech krocích mě oslepilo jasné světlo, když Madison odhrnula černý závěs, čímž do chodbičky proniklo světlo z další místnosti.

Párkrát jsem rychle zamrkala, aby si moje oči přivykly na nové světlo, a pak mi pohled sklouzl k obrovskému trezoru na protější stěně. Popošla jsem ještě blíž a uviděla velkou obrazovku připevněnou na zdi. Byla na ní jakási mapa, ale nedokázala jsem ji poznat. Uprostřed místnosti stály dlouhé stoly s počítači, za kterými posedávali lidé a občas upíři, ale všichni upřeně hleděli do obrazovek.

„Tak jsme tady. Určitě sis všimla trezoru, ve kterém máme naše nejúčinnější zbraně." Ani jsem nechtěla vědět, co znamenalo to slůvko "nejúčinnější", trochu mě děsila odpověď.

„Na téhle velké obrazovce je mapa celého našeho pozemku, který nepřetržitě moniturujeme a záběry z jednotlivých kamer se přenášejí sem na počítače, kde jsou pečlivě kontrolovány." V duchu jsem si připsala kamery na seznam místních šíleností. Vždyť to bylo k smíchu. Odkašláním jsem musela zamaskovat hrozící výbuch smíchu.

„Překročení hranice sektoru devět!" vykřikl náhle jeden z upírů u počítače. Madison na mě poplašeně pohlédla. Z jejích očí se dal jasně vyčíst strach a úlek. Všichni kolem mě zmateně pobíhali, ale já cítila, jako by se svět zastavil.

< Předchozí díl - Další díl >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá slza - 5. kapitola: