Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá slza - 4. kapitola

23.03.2011 (13:00) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1176×

Ještě než se začtete, tak chci poděkovat za komentáře k minulému dílu a poprosit, zda byste si nenašli čas napsat pár slov i pod tuhle kapitolu, stačí smajlík, abych věděla, kolik mám úžasných čtenářek a možná čtenářů. ;) Děkuju, Zoey ♥

Byla jsem z nastalé situace dost zmatená. Kde se tady, proboha, vzal Edward? A navíc nevypadal moc zaskočeně, že mě vidí. Zřejmě jsem byla zase poslední, kdo se všechno dozvídal. A cítila jsem se z toho právem frustrovaná.

„Já tady dělám, Bello. Už jsem tě čekal, ale pak mě zavolali něco zařídit, takže jsem nebyl u tvého příjezdu. Omlouvám se." Objal mě a pak se sklonil k mým rtům. Vůbec jsem se nebránila, líbání Edwarda patřilo k mým nejoblíbenějším činnostem.

V tuto chvíli jsem byla vděčná, že mi nedokázal číst myšlenky. V této obzvlášť chaotické době bylo obzvlášť příjemné nechat se pouze unášet na vlnách krásných pocitů a zase cítit rosolovitá kolena. K líbání upíra to už prostě patřilo.

Bohužel, mezi Edwardovy speciality patřilo to, že pokaždé přerušil polibek v nejlepším, ani tentokrát nezklamal a odtáhl se. Já na něho celá zadýchaná pohlédla a on se pokřiveně usmál. Vybavila jsem si jeho předchozí slova, což mě přimělo zachmuřeně nakrčit obočí.

„Jak to, že jsi mi neřekl o Strážcích?"

„Bells, nemohl jsem ti nic z toho povědět," vysvětloval starostlivě.

„Stejně to od tebe nebylo hezký," stála jsem si za svým.

„Ale ty jsi vlastně dělala to samé. Neřekla jsi mi o Krvavé slze, tudíž si teď nemáme co vyčítat.

„Ale já nemohla, nesměla jsem ti to říct," pokračovala jsem v obhajování svého názoru.

„Já jsem vázaný neporušitelným slibem. Ostatně, už víš, kdy budeš mít zasvěcovací obřad?" zeptal se Edward jen tak mimochodem. Vykulila jsem oči.

„Sakra, jaký obřad? Já vážně nevím vůbec nic a už mě to začíná pěkně štvát!" rozčílila jsem se. No, mělo tohle vůbec cenu? Nikdo mi neřekl žádné podstatné věci a to babička v dopisech slibovala, jak budu o všem informovaná. Pche!

„Neboj, brzy se všechno dozvíš," uklidňoval mě tím jeho způsobem, „kam jsi vlastně měla namířeno?" povytáhl obočí.

„Takže zaprvé, už na mě nechoď s frází typu: brzy se všechno dozvíš, protože už mě to vážně vytáčí a zadruhé, šla jsem na záchod!" prskla jsem vztekle a odkráčela na dámskou toaletu bez jediného ohlédnutí.

„Počkám tu na tebe, lásko," zavolal za mnou ještě Edward. Zprudka jsem oddechovala, poněvadž mě tohle všechno rozčilovalo. Došla jsem si na záchod a při mytí rukou jsem si chrstla trochu vody i na obličej.

Chvíli jsem na sebe zírala v zrcadle, kapky ledové vody mi mezitím stékaly po obličeji a zanechávaly za sebou černé cestičky od maskary. Také veškerý make-up byl v troskách, takže jsem ho nakonec smyla docela.

Dál jsem zírala na svoje známé čokoládové oči. Najednou jako bych se ani nepoznávala, jak kdyby mě někdo přes noc vyměnil. Spolu s veškerým líčením naštěstí zmizela i všechna ta podivná zloba, takže jsem vyndala z kabelky řasenku a trochu si s ní přimalovala oči. Na nic jiného už mi stejně nezbývala síla.

Naposledy jsem pohlédla do zrcadla a vyrazila zpátky na prohlídku podzemních prostor. První, co jsem uviděla, byl Edward a Madison, kteří se spolu o něčem bavili. Dočista jsem zapomněla, že na mě Madison původně čekala. Jakmile oba zaregistrovali mou přítomnost, najednou zmlkli.

„Tak abychom se vrátili k původní prohlídce komplexu," začala Madison a vydala se chodbou dál se mnou po boku a s Edwardem v těsném závěsu. Při chůzi energicky klapala podpatky, trochu mi svojí povahou připomínala Alice.

„Jsou tady i ostatní z tvojí rodiny?" ptala jsem se přes rameno Edwarda.

„Ale jistě, jsme tu všichni v kompletní sestavě," zazubil se. Víc jsem se nestihla vyptávat, protože jsme se ocitli na rozcestí několika chodeb a Madison zastavila.

„Tohle je hlavní ubytovací centrum nebo prostě kolej, jak tomu říkáme my všichni. Je to tu rozdělené do chodeb podle druhu. Všechny jednotlivé části dokážou fungovat nezávisle na sobě pro případ nějaké pohromy. Tebe zajímá především tahle chodba," pokynula rukou doprava, „vede totiž k lidské části, po levé straně se nachází upírská ubytovna, ta je o něco méně rozsáhlá," zakončila Madison dlouhý monolog, popadla mě za loket a táhla mě do lidské chodby.

To rozdělení mi přišlo stupidní, protože všichni upíři odsud museli být vegetariáni, tak mi nešlo na mysl to podivné členění na více částí. Chtěla jsem být co nejblíže Edwardovi, což mi tenhle systém vlastně zakazoval.

Začínala se mě zmocňovat zase ta známá zuřivost. Naštěstí (nebo bohužel?), začala Madison zase brebentit o zdejším řádu a neúnavně dál vykládala všechny podrobnosti.

„A tohle je malá společenská místnost, když je chvíle času, tak se tu scházíme, ale není to tak často. Ty dveře támhle vedou do kuchyně a vedle najdeš záchody," dodala a už mě zase táhla dál.

Neměla jsem nejmenší tušení, k čemu tohle celé bylo, když jsem nebyla schopna si zapamatovat pomalu ani polovinu všech jmen, která dneska zazněla. Ale vypadalo to, že Madison je ve svém živlu, takže jsem jí nechtěla kazit radost stížnostmi. Stále se tak křečovitě usmívala, tak jsem jí nechtěla přidělávat starosti, vypadalo to, že jich má i tak dost.

„Doufám, že netrpíš klaustrofobií, jelikož bys měla docela problém," zasmála se ještě usilovněji a zamířila k dalšímu točitému schodišti.

„Počkat. My půjdeme ještě níž?" podivila jsem se užasle. Zatímco jsme za dusotu bot scházely stále níž po kovovém schodišti, Madison mi odpověděla.

„Jo, ale brzo ti to nepřijde až tak divný, člověk si zvykne. Zaslechla jsem dokonce, že se zvažuje vybudování dalšího podzemního patra, protože už pomalu ubývá místa."

No páni. Tímhle tempem byli Strážci na nejlepší cestě prokopat se až do Číny, nebo kam vlastně. A to jsem si ještě před nějakým časem myslela, že ta ohromná vila je úžasně důmyslná a nic už jí nemá šanci překonat.

Schodiště skončilo a Madison otevřela těžké dveře, za nimiž se skrývala chodba lemovaná spoustou dalších dveří. Připomínalo mi to nějaký hotel, kde jednotlivé dveře vedli do různých pokojů a apartmá. Všechno tady bylo krásně světlé, skoro jako bychom se vůbec nenacházeli v podzemních prostorách.

Dál jsme kráčely chodbou, která vypadala pěkně dlouze.

„Tohle je tvůj nový pokoj, vybrali jsme ti ho na základě dobrého umístění," zašveholila Madison před jedněmi ze stejných dveří a podala mi čipovou kartu. Vzala jsem si ji a rozpačitě dál jenom zírala.

Madison mi nedočkavě kartu vytrhla z ruky a projela s ní skrz čtecí zařízení. Vzápětí bliklo zelené světýlko a zámek tiše cvakl. Trochu jsem strčila do pootevřených dveří a vešla zvědavě dovnitř, Madison za mnou nadšeně poskakovala na místě. Já se zmohla jenom na udivený pohled.

Místnost sice nebyla nijak extra velká, velikostí připomínala náš malý obývák a kousek, ale vypadalo to všechno naprosto skvostně. Nikdy jsem nebyla zvyklá na žádný velký přepych nebo modernější nábytek. Doma jsme měli vždycky starší zařízení, protože Charlie na něj byl zvyklý.

Ale vstoupit do tohohle pokoje, bylo jako vejít přímo do orientální pohádky. Ze stropu visel krásný lustr vyrobený z malých lesklých sklíček a kovových háčků, u pravé stěny stála měkká postel z tmavého dřeva s prošívanými dekami, přehozy a malými polštářky. Na podlaze se rozprostíraly tkané běhouny a všechno bylo dokonale sladěné.

„Všechny pokoje jsou takhle krásné?" vydechla jsem, stále omámená vším novým kolem.

„Ne, jenom tenhle a pár dalších. Řadoví Strážci mají obyčejné a jednoduché zařízení, ale ty jakožto Ochránkyně máš právo na to nejlepší," odpověděla stále se usmívající Madison.

Mezitím jsem přešla k malé knihovně a vzala do ruky jednu z knih a listovala jsem jejími stránkami. Vůně knih mi vždycky připomínala dětství strávené s babičkou.

Z ničeho nic se za mými zády ozvalo tlumené odkašlání. Přitom Madison stála hned vedle mě. Kdo to sakra… leknutím jsem upustila knihu přímo na tkaný koberec.

< Předchozí díl - Další díl >

Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá slza - 4. kapitola: