Každý den je vlastně takovým překvapením. Protože nikdo nemůže tušit, co si pro nás osud přichystal. A je na každém, jak nové skutečnosti přijme. Ani Bella nebude mít o překvapení nouzi, ale bude se snažit to nějak zvládat. Jenže, co když se na scéně objeví někdo, koho by na místě, jako je základna Strážců v životě nečekala?
13.03.2011 (11:30) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1318×
Ohromeně jsem vylezla z auta a zůstala zírat na stavbu přede mnou. Majestátně se mezi stromy tyčila obrovská vila v přímořském stylu. Jednoduché linie a sloupky, které doplňovaly vilu, mě naprosto uchvátily. Kenneth se zašklebil mému výrazu.
„Bello? Jak dlouho tady hodláš stát s pusou dokořán? Vlítne ti tam moucha,“ poštuchoval mě. Rychle jsem vrátila čelist do více inteligentní polohy a odtrhla pohled od budovy.
„Tohle je tedy základna?“
„Ano i ne. To, na co se právě díváš, je výcvikové centrum pro pokročilé Strážce a hlavní sídlo administrace,“ pověděl a poťouchle se ušklíbl mému nechápavému výrazu.
„Výcvikové centrum? K čemu to je dobré?“ podivila jsem se.
„Pojď se mnou dovnitř, myslím, že bude lepší, když ti budu moct všechno rovnou ukázat.“
Vedl mě ke vchodu, u kterého stála další ozbrojená hlídka s kamenným výrazem ve tváři. Tahle banda Strážců zřejmě zbožňovala hlídky a kontrolování totožnosti.
Když jsem kolem těch chlápků procházela, nemohlo mi uniknout jejich nepatrné sklonění hlavy. Ale co to sakra mělo znamenat?
„V téhle budově jsou cvičeni Strážci, kteří už dosáhli základního výcviku. Procházejí těmi nejpřísnějšími testy a úkoly. Jsou připravováni na ty opravdu nejdrsnější podmínky,“ vykládal Kenneth při chůzi.
Otevřel jedny dveře na pravé straně dlouhé a světlé chodby. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř. Přede mnou se nacházela prostorná tělocvična. Útočili tam na sebe kordy zakuklení muži a k mému úžasu i ženy. Dokázala bych se na šerm dívat hodiny, ale Kenneth zřejmě nesdílel můj názor, protože pokračoval dál.
„Tohle byla jedna z mnoha tělocvičen, ta největší, dohromady jich tu máme i s menšími sály asi deset, nevím přesně, nikdy jsem neměl potřebu to počítat.“ Mrknul na mě. Jenom jsem ohromeně poslouchala.
„Pak jsou tu samozřejmě třídy na vyučování teorie a psaní testů. V druhém křídle budovy jsou kanceláře, konferenční síně, kanceláře, zasedačky a pro změnu kanceláře. Není nad pestrost,“ zasmál se Kenneth.
Připadal mi skutečně fajn. Vypadalo to, že mu vůbec nevadí, že mi musí všechno vysvětlovat.
„A to je všechno? Abych pravdu řekla, čekala jsem mnohem víc než jenom kanceláře a tělocvičny,“ řekla jsem zklamaně. Takových tajností s tím nadělají, a nakonec to není nic extra.
„Blázníš? Tohle ještě není nic, následujte mě, madam,“ žertoval a nabídl mi rámě. Se smíchem jsem se do něj zavěsila. Zřejmě chtěl mít jistotu, že zase nezakopnu o vlastní nohy.
Vedl mě chodbou k dvoukřídlým dveřím a volnou rukou je zprudka otevřel. Neviděla jsem nic úžasného, pokud tedy člověk nepovažoval schody za vzácnost. V mém nemotorném světě byly však schody spíš na obtíž.
Kenneth se bez váhání vydal po točitém schodišti dolů a já ho samo sebou následovala. Brzy se mi začala motat hlava, připadalo mi, že to schodiště snad nemá konce. K mé úlevě jsem se mýlila.
Pod schody Kenneth mluvil s další ochrankou u dalších dveří. Vůbec mě to už nepřekvapovalo, Strážci byli podle všeho ujetí na dveře a nabušené chlápky u nich. Jeden z ochranky rychle vyťukal bezpečnostní kód na dveřích a ty se poslušně otevřely.
„Jsem neskonale vděčný za to, že jste konečně s námi,“ prohlásil mezitím druhý muž a provedl nepatrnou úklonu hlavou, přičemž si k hrudi přitiskl sevřenou pěst.
„Ehm… jo, já taky,“ dostala jsem ze sebe zaskočeně a následovala Kennetha dovnitř.
„Co to sakra mělo znamenat?“ vyptávala jsem se tlumeným hlasem.
„Vzdávají ti úctu, jakožto Ochránkyni. Je to... no, hodně starý zvyk,“ odvětil Kenneth, „mimochodem, vítej v samém srdci světa Strážců,“ zvolal, přičemž schválně přeháněl a rozhazoval rukama. Vypadal směšně, když takhle šaškoval v bíle natřené chodbě, kde nebylo k vidění vůbec nic.
Avšak když otevřel další bezpečnostní dveře pomocí karty, přestala jsem dýchat a jenom párkrát naprázdno otevřela a zase zavřela pusu.
Dívala jsem se do místnosti, kde to vypadalo jako ve včelím úle. Spousty pobíhajících lidí, z nichž někteří nesli krabice, jiní zase stohy papírů, další seděli za stoly a hleděli do monitoru počítače.
Další věc, kterou bych nečekala, byla neobvyklá prosvětlenost celého prostoru. Což vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli ve sklepních prostorách, znělo dost neuvěřitelně. Ocitla jsem se ve stavu podobném transu, takže šlo mimo mě dění kolem.
Až o chvilku později se mi podařilo zaregistrovat, že naším směrem míří skupinka neznámých lidí. Se zájmem si mě prohlíželi, já jim jejich pohledy oplácela.
„Jsme rádi, že jsi dorazila, Bello,“ promluvila menší žena v čele skupinky. Věnovala jsem jí rozpačitý úsměv.
„Měl bych vás nejspíš představit,“ ozval se zase Kenneth, „Bello, tohle je Gareth, Nicole, Madison, Francis a Jason,“ ukazoval postupně na osoby, kterým patřila ta jména. Každý z nich pokývnul hlavou nebo zamával.
Stejně jsem si v závěru polovinu jmen nepamatovala vůbec a tu druhou půlku jsem zcela jistě zkomolila.
„A tohle, vážení, to je naše dlouho očekávaná Bella!“ zahalekal Kenneth, čímž způsobil dokonalé pozdvižení. Všichni v místnosti zvedli hlavu od dokumentů a zahleděli se na mě. Potom začali hromadně vstávat, podávali mi jeden přes druhého ruce a představovali se.
Neměla jsem nejmenší šanci si zapamatovat byť jen jedno jméno. Takže jsem vzdala marné snahy a jenom se přitrouble usmívala a nechala se objímat od těch cizích lidí.
Když to všechno pozdvižení dospělo ke konci, připadala jsem si jako vymačkaný pomeranč. To už mě ale chytla za ruku jedna z těch dívek ze začátku, která se odtrhla od své skupinky. Beze slova mi podala kelímek s kávou, za což jsem jí byla vděčná. Pomalu jsem trochu usrkla.
„Teď budu na chvíli tvojí průvodkyní já, Kenneth tě totiž nemůže vzít do křídla pro nás holky, bude se ti tam moc líbit, uvidíš.“ Vykouzlila na tváři nejzářivější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Až se mě zmocnil strach, aby jí ten škleb nezůstal napořád.
Vykročila, aniž by se po mně ohlédla. Rychle jsem ji dohnala.
„Prosím tě, ehmm…“ Ani za nic jsem si nedokázala vybavit její jméno.
„Madison,“ usmála se znovu. To už jsem vážně přemýšlela o nějaké vadě. Třeba měla nějaký šklebící tik…
„Madison, jsou tady nějaké záchody?“
„Jasně, hned támhle za rohem, počkám tady na tebe, Bello.“
Radši jsem se nedívala, zda se opět usmívala tím svým způsobem, podala jsem jí nedopité kafe a vykročila rychle směrem za roh, protože už jsem potřebovala opravdu nutně navštívit onu místnost. K mé smůle jsem v té rychlosti a nesoustředění do někoho pěkně napálila.
„Ehm, promiňte,“ začala jsem s omluvou. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem vzhlédla.
„Co tu děláš, Edwarde?“
Jak se Edward ocitl mezi Strážci? Odpověď na tuhle otázku dostanete už v příští kapitole.
Minule jste mě trochu zklamali počtem komentářů, takže tuhle kapitolku vkládám o něco déle. Doufám, že si najdete chvilku času na vyjádření názoru, protože já si cením každého komentáře. Dík moc, Vaše Zoey ♥
< Předchozí díl - Další díl >
Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Krvavá slza - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!