Někdy vám prostě nezbývá nic jiného, než slepě věřit. Protože jakákoliv chybička či zaváhání by vás mohla stát život. A Belle se díky tomu již brzy otevře svět, o kterém se jí ani nesnilo.
23.02.2011 (22:00) • Zoey • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1551×
Bleskově jsem schovala krabičku s Krvavou slzou za záda a zároveň vzhlédla.
Jenom jsem zalapala po dechu a neschopna racionálně uvažovat dál zírala na muže, stojícího ve dveřích. Na sobě měl dlouhý, tmavě hnědý kabát a pod ním kostkovanou košili. Ve tváři se mu zračil autoritativní výraz, který nepřipouštěl kompromisy.
V netrpělivém gestu si nakonec prohrábl rukou kaštanové vlasy a udělal krok směrem ke mně. Já se ocitala proti němu v nevýhodě, protože klečíc na zemi jsem neměla moc šancí na rychlý útěk nebo jakýkoliv nečekaný manévr. Zřejmě si všiml mého nejistého rozhlížení kolem, a proto rozpřáhl ruce na znamení, že mi nechce ublížit.
„Buď v klidu, nejsem tu proto, abych ti ublížil. Spíš naopak,“ uklidňoval mě a já si oddechla. I přes jeho ujištění jsem zůstávala ve střehu.
„A proč tu jsi?“ chtěla jsem vědět.
„Protože tvoje babička všechno úžasně naplánovala. Byla to fakt fajn ženská a tys pro ní byla nejdůležitější, takže se snažila co nejvíc, aby ulehčila tvé poslání.“
Teď už jsem se ztratila úplně. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem ten chlápek mluví a proč vůbec vtrhnul do mého pokoje a života zároveň.
„Zapomněl jsem se představit, to bylo dost neslušný, promiň,“ zasmál se tak, že mi jeho hlas připomínal doby mého dětství, „jmenuju se Kenneth a jsem hrdým členem Spolku Strážců rovnováhy ve světě, zkráceně prostě Strážci,“ dodal žertovným tónem. Připadala jsem si jako ve špatném filmu.
„Cože to?“
„Není bezpečné, abych ti to tady vysvětloval, pojď se mnou.“
„Nevím, proč bych ti měla věřit, vpadnul jsi sem před pár minutama, proboha!“ Ke konci věty už jsem začínala být vážně nervózní. Co si sakra myslel?
„Jo, jasně, chápu tě. Možná bys mi věřila, kdybych ti dal dopis od tvojí babičky. Co ty na to, Bello?“ S těmito slovy na mě mrknul a začal se přehrabovat v kapse kabátu.
„Odkud znáš moje jméno? Nikdy jsem ti ho neřekla.“
„Ty možná ne, ale tvoje babička jo,“ zašklebil se a vytáhl z vnitřní kapsy kabátu obálku, kterou mi vzápětí podal. Netrpělivě jsem mu ji vyškubla z ruky a roztrhla. Vytáhla jsem pečlivě složený list papíru, pokrytý drobným písmem. Nepochybně patřilo mojí babičce.
„Hele, nechci tě nijak rušit, ale co kdyby sis ten dopis přečetla až v autě? Mám totiž tušení, že za chvíli už tady nebude bezpečno. Bylo by lepší, kdybychom tou dobou už byli pryč,“ řekl se známkami neklidu v hlase.
„Mám snad na vybranou?“ povzdechla jsem si poraženecky.
„Vždycky máš víc možností, ale některé volby by ti v téhle situaci mohly nadělat dost problémů.“
„Fajn, jdeme.“ Nečekala jsem na Kennethovu reakci, obešla ho a vyrazila do chodby. Za sebou jsem slyšela, že mě Kenneth následuje.
„Máš tu věc?“ zašeptal tiše.
„Myslíš-,“ začala jsem, ale nedokázala pokračovat, kvůli dlani na mých ústech.
„Neříkej to. Máš?“ Sundal ruku z mých úst. Mlčky jsem přikývla a dotkla se kapsy mikiny. I přes látku jsem cítila úzkou krabičku s Krvavou slzou uvnitř. Už jsme na nic nečekali a běželi společně k teréňáku před domem.
Mohla jsem si uvědomit, že běžet je s mojí nešikovností v podstatě hazardování se životem. Bylo už však pozdě, když jsem zakopla na příjezdové cestě. Kenneth se otočil, když slyšel žuchnutí a hned mi šel rychlým krokem na pomoc.
„Rhonda mi říkala, že je trochu neobratná, ale s tímhle jsem nepočítal, že zakopne na rovném povrchu,“ mumlal si tiše Kenneth, zatímco mi podával ruku a vytahoval mě zpátky na nohy.
„Já to slyšela,“ varovala jsem ho, „babička ti řekla, že jsem neohrabaná? Co všechno ti ještě pověděla?“ vyptávala jsem se dál. Kenneth mě popadl za loket a šel dál k autu. Já vedle něj musela neustále popobíhat, dělal totiž oproti mně mnohem delší kroky.
„Teď se mě na nic neptej a pospěš, jestli netoužíš po tom, skončit pod kytkama ještě dnes,“ zavrčel nervózně Kenneth. Nechala jsem to bez odpovědi a přidala do kroku. Taky mohl to auto zaparkovat o něco blíž.
Konečně jsme nastoupili a Kenneth vzal smykem hned první zatáčku. Vypadalo to, že se soustředí, nechtěla jsem ho tedy rušit. Jeli jsme po mně neznámé silnici, jež byla lemovaná pouze stromy. Nikde nebylo vidět stopy po civilizaci, skoro jako bychom se ocitli v jiné době. V době, kdy se neznačily cesty a dopravní značky i pouliční lampy byly velkou vzácností. Už jsem si chtěla začít číst babiččin dopis, když v tom mě něco napadlo.
„Kam to vlastně jedeme?“ Otočila jsem hlavu směrem ke Kennethovi.
„Na hlavní základnu všech Strážců. To budeš koukat,“ odpověděl pobaveně Kenneth. Měla jsem pocit, že tohle bude ještě hodně zajímavé.
I u téhle kapitolky bych chtěla poprosit o komentáře, protože jinak není chuť do psaní. Však to sami znáte. ;)
< Předchozí díl - Další díl >
Autor: Zoey (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Krvavá slza - 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!