Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásnější než anděl, horší než ďábel 2. kapitola

25.05.2012 (16:30) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1620×

Běžela jsem a běžela. Nevnímala jsem nic ve svém okolí, nejdůležitější pro mě bylo, abych se dostala co nejdál od Jane s Alecem. Byla jsem tak rozrušená, že jsem se ani nevyhýbala stromům, takže za mnou zůstávala hotová paseka. Věděla jsem, že takhle na sebe upoutávám příliš velkou pozornost, ale nedokázala jsem se uklidnit. Toužila jsem ničit, zabíjet, donutit někoho trpět…

Přeskočila jsem řeku, když jsem uslyšela tlukot tří srdcí necelých padesát metrů ode mě. Přikrčila jsem se a začala jsem se přibližovat k místu, kde se nacházela dívka se dvěma chlapci. Chvilku jsem je pozorovala, dokud jsem si nevšimla, že dívka s jedním klukem chodí a ten druhý k ní také chová silný cit. Mohla bych se trochu pobavit… Jedno zlomené srdce, jeden pocit viny a především tři mrtvoly. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Můj plán byl dokonalý. Nikdo nedokáže vzdorovat mému daru, natož takoví ubozí lidé.

Rozepla jsem si horní knoflíčky u košile, roztrhala jsem si kalhoty a rozcuchala si vlasy. Začala jsem volat o pomoc a vyběhla jsem za nimi na mýtinu. Všichni tři leknutím nadskočili a já měla co dělat, abych se nerozesmála. Přiběhla jsem až k nim, ztěžka jsem popadala dech a snažila jsem se předstírat pláč. Když jsem byla nejblíž příteli té dívky, naschvál jsem zakopla a on mě na poslední chvíli zachytil.

„Pomozte mi, prosím,“ vydala jsem ze sebe mezi vzlyky. Schoulila jsem se tomu chlapci do náruče a spokojeně jsem se ušklíbla, když jsem zaslechla dívčin šokovaný výdech.

„Co se ti stalo?“ optal se mě ten druhý chlapec. Stále jsem zůstávala v náruči toho prvního chlapce, když jsem odpovídala:

„Byla jsem tady se svým přítelem. Procházeli jsme se, když z lesa vyběhl nějaký chlap s pistolí v ruce. Můj přítel se mě snažil chránit, ale on… On ho postřelil a pak… Pak se mě pokusil znásilnit. Ani nevím, jak se mi povedlo uniknout.“ Více jsem se k chlapci přitulila a nadále předstírala pláč.

„Hlavní je, že jste v pořádku a živá.“ Dívčin přítel mě pohladil po vlasech a pevněji k sobě přivinul.

„Přece jí nevěříš, Johne!“ zakřičela na něj dívka. Zřetelně jsem slyšela bolest v jejím hlase, která mě zahřála u srdce.

„Kim, jak můžeš být tak sobecká? Nevidíš, jak je na tom špatně? Viděla smrt svého přítele a navíc se ji pokusil někdo znásilnit!“ bránil mě druhý chlapec. To už jsem se neudržela a trochu jsem se zasmála, ale okamžitě jsem to skryla hlasitým popotahováním. Bylo zajímavé, jak mi oba chlapci uvěřili, a to jsem zatím na ně nepoužila svůj dar.

„Možná má Kim pravdu,“ hájil ji najednou ten druhý chlapec. Kim se spokojeně usmála a hodila na mě svůj povýšený výraz. Začala jsem se soustředit na toho chlapce. Jeho pohled se okamžitě změnil a díval se na mě jako na bohyni.

„Buď ke mně milý. Někdo se mi pokusil ublížit. Kim ti za to nestojí. Teď tu jsem já a miluješ mě,“ mluvila jsem na něj v mysli. Nekladl mi žádný odpor a já si hned připadala lépe. Chlapec se otočil ke Kim s jedinou větou: „Zmlkni!“ Tentokrát jsem to byla já, kdo se spokojeně usmíval.

„Dobře se dívej,“ upozornila jsem ji. Zahleděla jsem se Johnovi do očí a pak jsem ho dlouze a vášnivě políbila. Nekladl mi žádný odpor, byl zcela v mé moci. Kim se po chvilce rozbrečela a chtěla začít utíkat pryč, když jsem konečně polibek ukončila. Chvilku jsme se na sebe jenom koukaly, zřetelně jsem slyšela, jak mi v myšlenkách nadává, a já se jí začala smát. To už opravdu nevydržela a dala se do běhu. Než se nadála, stála jsem před ní.

„Jak-jak jsi to udělala?“ zajíkla se.

„Jsem upír, holka.“ Než stačila zaječet, prokousla jsem jí hrdlo a užívala jsem si, jak mi její krev proudí krkem. Ti dva chlapci ani nepostřehli, že jsem zabila jejich přítelkyni, stále byli pod mým vlivem. Když v dívce nebyla už ani kapička krve, zabila jsem ty dva. Nepokoušela jsem se po sobě zmást stopy, kdyby je někdo našel, tvrdil by, že je napadlo nějaké zvíře, protože je v blízkosti mnoho medvědů a pum. Dokonalé místo pro lov samotných lidí v lese, ale pro dnešek jsem už měla dost. Tři mladí lidé ve skvělé fyzické kondici… Co víc si přát?

Olízla jsem si rty, aby na nich nezůstala ani kapička krve, a pak jsem se rozběhla dál do lesa. Cítila jsem se o dost lépe, jako by jejich krev odplavila mou předešlou zuřivost. Ale ve skutečnosti jsem nebyla ta špatná já! Kdyby nebylo Volturiových a jejich špatných zákonů, kdyby mě nedonutili k životu, který jsem vedla jako princezna! Nebyla bych taková! Všichni se mě bojí! Všichni se mně straní ještě dříve, než mě poznají! A proč? Protože se děsí mé pověsti! Bojí se věcí, které umím! Jsem ta zlá já, anebo oni? Jsem opravdu Pomsta, nebo bych mohla být i tím Andělem?

Zabrala jsem se tak moc do svých myšlenek o mé podstatě, že jsem zpočátku nezaslechla dusot těžkých tlap. Zpozorněla jsem až v okamžiku, kdy jsem uslyšela vrčení. Smykem jsem zabrzdila a ohlédla jsem se. Za mnou stálo deset obřích vlků. Nevěřícně jsem na ně koukala, než se mi podařilo vykoktat: „Vlkodlaci?“

Ale to už jsem věděla, že je se mnou zle. Pamatovala jsem si, jak Caius nechal skoro všechny vlkodlaky vyvraždit. I když jsem byla velice mocná upírka, neměla jsem proti tolika vlkodlakům šanci. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem dokázala. Připadalo mi, jako bych letěla, ale věděla jsem, že to nepostačí. Chtěla jsem na ně použít svůj dar, ale nevěděla jsem, jestli by to zabralo, a nemohla jsem se tím teď zabývat. Za sebou jsem stále slyšela vrčení a dopady hned několika tlap. Naštvaně jsem zavrčela, a když jsem pořádně nasála vzduch do plic, ucítila jsem známou vůni. Upíři! Necelých sto metrů ode mě byli upíři! Vydala jsem se tím směrem. Jednalo se o mou záchranu. Vlkodlaci zabijí je a já mezitím uteču.

Vyběhla jsem ze křoví a uviděla jsem osm upírů, kteří okamžitě na mě začali vrčet, sotva mě zahlédli. Něco mi na nich přišlo jiné, ale než jsem se stihla zjistit co, narazil do mě jeden z vlkodlaků a odhodil mě na nedaleký strom. Když jsem dopadla do dřepu a nenávistně jsem se na vlkodlaka podívala, zjistila jsem, že jsem ještě ve větším průšvihu, než jsem čekala. Kolem mě stáli vlkodlaci a ti upíři a nebylo úniku. Chvilku jsem zvažovala situaci, když mě napadlo jediné možné řešení. Když už musím zemřít, tak jedině se ctí. Skočila jsem proti největšímu z vlkodlaků, ale uprostřed letu do mě vrazil jeden z upírů. Přišpendlil mě k zemi velký hromotluk a držel mě pod krkem, stačil jeden pohyb a utrhl by mi hlavu, když se ozvalo naléhavé: „Emmette, pusť ji!“

Moc děkuji všem, kteří čtou tuhle povídku a líbí se jim. Jsem ráda, když si čtu vaše pozitivní ohlasy, které mě pokaždé nakopnou k napsání další kapitoly. :-) Proto prosím o komentáře i k téhle kapitolce a další se pokusím přidat co nejdříve.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásnější než anděl, horší než ďábel 2. kapitola: