Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 7. kapitola

18.12.2012 (16:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7700×

7. kapitola

„Jsem zasnoubená,“ vyhrkla jsem naprosto nelogicky. „Čeká na mě můj snoubenec,“ upřesnila jsem a sama vyvalila oči nad tou lží, která ze mě vypadla.

„Prosím?“ zeptal se obočí vytažené vzhůru.
„Co?“ Byla jsem totálně vykolejená. Co se tu právě teď stalo? Co jsem to provedla?!
„Ehm… vy máte snoubence?“ ptal se poněkud nevěřícně.
„Hmmm…“ Už jsem to nemohla vzít zpět. „Ano.“
„Zajímavé,“ zamumlal. „Tak to nemůžeme nechat vašeho snoubence… jaké je jeho jméno?“
„Jack.“
„Tak to nemůžeme nechat Jacka čekat. Ještě jednou vám děkuji za dnešní večer.“ Otevřel dokořán vchodové dveře. Byla jsem natolik konsternovaná, že jsem vyšla na chodbu. S nashledanou, které mi zmrzlo na rtech, za mnou zavřel.

æææææ

„Cože jsi udělala?!“ Vodotrysk vína potřísnil tričko o dvě čísla větší, které jsem nosila na doma i můj obličej.
„No fuj. Jsem celá mokrá.“ Znechuceně jsem se otírala a sledovala Mavis, jak se snaží nabrat dech.
„Ty mu řekla, že jsi zasnoubená?“ vyjekla. „Kde jsi takovou blbost sebrala?“ Byla jsem tak vykolejená z toho, co jsem toho večera řekla Edwardovi, že jsem ještě cestou domů zavolala Mavis, abych se jí mohla svěřit. Potřebovala jsem to někomu říct a napít se. Nutně jsem potřebovala panáka. A jelikož nemohlo zůstat jen u něj, rozdělaly jsme si lahev bílého.
„Já nevím, prostě to tam najednou bylo. On se na mě tak divně koukal a já jsem znervózněla a pak… Byl to nějaký obraný reflex nebo co. Třeba na to zapomene.“
„Tak to těžko,“ řekla Mavis rázně.
„Ale třeba…“
„Bello, prober se. Právě se z tebe stala zasnoubená šereda, myslíš, že to se zapomíná?“ Když jsem se na to podívala takhle, tak jsem uznala, že má pravdu. Bylo to sice ošklivé, ale kdykoliv jsem viděla holku… řekněme nevalného vzhledu, jak se vede s klukem nebo ještě hůř má snubní prsten, říkala jsem si, jak je to možné.
„Dobře, tak ne. Ale není to jeho věc, nebude to řešit a já si nebudu muset dělat starosti.“
„Starosti s čím? Že by po tobě třeba vyjel? Ty bys mě rozesmála.“ Mavis se napila ze sklenky a já se radši odklonila, kdyby následovala další sprcha.
„Kdybys viděla, jak se na mě díval. Já…“
„Bello, jak se asi tak mohl koukat. Nechci být hnusná, ale přemýšlej trochu.“ Skousla jsem si spodní ret a schovala hlavu do polštáře.
„Já vím,“ zaúpěla jsem. „Co si to nalhávám. Vidím to, co není,“ povídala jsem a pochybovala, že Mavis rozuměla třeba jen slovu z toho, co jsem říkala.
„To je určitě tím, že se ti líbí a ráda bys, aby se to dělo.“ Ty její psychologické analýzy.
„Nechme toho, je to tak strašně zamotané, že mě z toho začíná bolet hlava.“
„Spíš to bude z toho vína,“ zasmála se a oběma dolila.

Spala jsem, jako když mě do vody hodí, ale přesto jsem celou noc pobíhala ve snech.

Nebyla jsem tam sama. Edward Cullen se mi smál do obličeje. Úplně se prohýbal smíchy. Podívala jsem se do vysokého zrcadla, které se objevilo po mé pravé ruce. Zděsila jsem se. Neměla jsem ani brýle, ani make-up. Mé vlasy měly svou původní barvu, na sobě jsem měla džíny a tričko s krátkým rukávem. Koukla jsem se po Edwardovi. Jak jsem mohla být tak neopatrná a ukázat se mu? Pořád jsem tak úzkostlivě dbala na to, aby bylo všechno perfektní a teď tohle. Opět jsem vzhlédla. Stál asi dva kroky ode mě. Zrychlil se mi dech. Ve vzduchu se vznášela jeho vůně. Ta úžasná, sladká nepříliš vtíravá vůně. Zachvěla jsem se. Byl najednou tak vážný. Natáhl ke mně ruku. Lehce se prsty dotkl mé tváře. Zajíkla jsem se. Položil mi dlaň na tvář. Automaticky jsem do ní tvář vtiskla.

„Bello,“ zašeptal. Jeho oči byly něžné, láskyplné. „Bello.“

Ano, jsem tu, chtěla jsem zakřičet, ale z hrdla nevyšel žádný zvuk. Jeho obličej se pomalu přibližoval.

„Bello,“ řekl znovu a pak mě políbil. Zavřela jsem oči a nechala jeho pevné chladné rty putovat po mé tváři a vpíjet se mi do rtů. Bylo to jako vrátit se domů. Jako najít konečně klid, který jsem tak dlouho hledala. Tiskla jsem se k němu, jako bych s ním chtěla splynout. Ano, to je ono, křičelo mé já.

Zamžourala jsem okolo sebe. Po Edwardovi ani vidu ani slechu. Budík mi vyřvával do ucha a dožadoval se mé pozornosti. Vstávat ráno v šest nebyla žádná sranda. Bolest hlavy, která mě od večera neopustila, a určitě za ní nemohlo jen víno, vypily jsme sotva jednu lahev, jsem se nažila zahnat aspirinem a horkou sprchou. Vůbec se mi do práce nechtělo. Měla jsem spíš pocit, že jdu na popravu. Dala jsem si obzvlášť záležet na svém zevnějšku. Tedy na své ošklivosti. Maličko mě to uklidňovalo. Bylo to jako ochranný štít.

„Uklidni se, Bello,“ drkla do mě Mavis.
„Co?“ zamrkala jsem nepřítomně.
„Koušeš si nehet. Je to odporný,“ otřásla se kamarádka. Omluvně jsem se zadívala na pravý palec a provinile ruku strčila do kapsy.

Už jsme byly skoro u budovy firmy.

„Abych nezapomněla, něco pro tebe mám,“ řekla Mavis. Chvíli hledala něco v kabelce. Strkala mi na podržení věci, které jí překážely. Deštník, kapesníčky, kosmetická taštička, hřeben, mentolky, peněženka. „Ha,“ zvolala vítězně. V ruce držela malou sametovou krabičku. Že bych jí půjčila nějaký šperk a ona mi ho vracela? Lovila jsem v paměti, ale nic se mi nevybavovalo. To co jsem držela, naházela zpět do tašky. Pak se na mě pronikavě zadívala a řekla: „Bello, vezmeš si mě?“ Teatrálně otevřela krabičku, ve které si na polštářku hověl prsten s kamínkem.
„Cože?“ Nakrčila jsem obočí.
„Jelikož jsi zasnoubená, měla by si mít i zásnubní prsten, ne? Pokud tvůj snoubenec stojí aspoň trochu za to. Takže… nastav ruku.“ Poslušně jsem do prostoru mezi námi strčila levičku a nechala si na prsteníček navléknout prstýnek. Byl krásný, jemný, kamínek se blýskal.
„Kdes ho vzala?“
„Ten jsem kdysi dostala. Leží mi v šuplíku,“ vysvětlila. Nedalo mi velkou práci pochopit, co je prsten zač. Viděla jsem, jak se tváří lhostejně, ale znala jsem ji už dost dlouho na to, abych věděla, že to je jen přetvářka. Objala jsem ji kolem ramen.
„Díky. Vrátím.“
„No… možná by bylo lepší, kdybys ho pak hodila třeba do řeky.“
„Jak si přeješ.“
„A nějaká stoka by byla teprve to prvé,“ zasmála se.
„Nevím, že mě to nenapadlo. Prsten,“ vrtěla jsem hlavou nad svou zabedněností.
„Od toho máš mě. A teď pohni, je nejvyšší čas.“

Před CM Investment jsem se od ní oddělila, abych doběla pro kávu. Cestou jsem myslela na to, jaké to asi bude, až se uvidím s Cullenem. Pořád jsem věřila tomu, že má tolik taktu, aby to nekomentoval. Ale nemohl jsem si tím být vůbec jistá.

Seděla jsem u svého stolu. Sledovala vypůjčený prsten na své ruce a čekala. Edward se s přesností sobě vlastní objevil přesně o půl osmé. Na devátou se měla objevit japonská návštěva, a pokud všechno dobře půjde, dojde i k podpisu smlouvy, kterou jsem měla připravenou v kožených deskách v šuplíku stolu.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a v duchu se ptala: Tak co bude?
„Dobré ráno.“ Maličko se mračil. Nechal si vzít kabát a pak se zavřel u sebe. Hmm, že by nic?

Zaraženě jsem se posadila a napila se kávy.

„Slečno Swanová, na moment.“ Srdce se mi rozbušilo. Vzala jsem si blok a se sevřeným žaludkem zaklepala.
„Přál jste si?“ Seděl v křesle, pohodlně se opíral, v dlouhých štíhlých prstech držel kelímek s kávou.
„Jen jsem se chtěl ujistit, že vašemu snoubenci nevadilo, že jsem vás tak dlouho zdržel.“ Hmmm, to jsem nečekala. Ruce založené na prsou se mi trošičku roztřásly.
„Ne…“ marně jsem lovila odpověď, „samozřejmě, že ne. Ví, jak je pro mě práce důležitá.“ Přikývl a zazubil se. Byla jsem mimo.
„Hezký prsten,“ řekl. „Nový,“ dodal. Jeho výraz byl spokojený, veselý, vůbec jsem se v něm nevyznala.
„To je….“ Bezděčně jsem se na prstýnek zadívala. „Přece zásnubní.“
„Neměla jste ho.“ Namáhavě jsem polkla.
„Měla.“ Můj hlas nezněl tak jistě, jak bych si přála.
„Když myslíte. Musím říct, že ten váš… jakže se jmenuje?“ Jůůů, dobrá otázka, jak se jmenuje?
„John,“ vyhrkla jsem první jméno. Doufala jsem, že správné. Pan ředitel se uchechtl.
„Minule to byl Jack.“ Jasně Jack. Málem jsem se plácla do čela. Podvodník. On mě tu zkouší. To si nenechám líbit.
„Jmenuje se Jack John Smith. John má po otci,“ vysvětlila jsem a v duchu se plácala po rameni za to parádní objasnění. S ním to však neudělalo vůbec nic. Řekla bych, že jsem ho tím spíš ještě víc rozveselila.
„Ovšem. Tak toho svého Jacka Johna Smithe pozdravujte. Rád bych ho někdy poznal.“ Nepokrytě se bavil. Stiskla jsem rty a zamračila se. Ze mě si nikdo legrácky dělat nebude. Ne, že já bych si je z ostatních nedělala, ale to byla jiná situace. Jo, já jsem v tom nevinně.

Hoshika se zdál být chodem společnosti nadšený. Prošli jsme každým oddělením firmy. Hodně se vyptával a nakonec u Edwarda v kanceláři při kávě řekl, že souhlasí, a že se podepíše smlouva. Ulevilo se mi. Vím, že to byl cíl návštěvy, ale leccos se mohlo pokazit. Nenápadně jsem se vytratila, abych smlouvu přinesla.

Desky jsem položila na stůl a otevřela je. Usmála jsem se na Hoshika a podávala mu značkové pero, koupené speciálně pro tuto příležitost.

„Ani jsem si nevšiml, že jste zasnoubená, slečno Swanová,“ poznamenal, než parafoval první papír. Přistiženě jsem schovala ruku za zády. Jak by si taky mohl všimnout.
„Slečna je tajnůstkářka,“ vložil se do toho Edward. Hodila jsem po něm přísný pohled. Udělal by líp, kdyby mlčel. Sklonil se a podepsal obě smlouvy. Jedna jela do Japonska, druhá zůstávala u nás.
„Kdy se budete vdávat?“ ptal se Hoshiko. Nebyl v tom žádný úmysl, ale vypadalo to jako naschvál. Odpověď na otázku zajímala samozřejmě i pana ředitele.
„Hmm… datum jsme zatím ještě nestanovili.“ Nemohla jsem si nevšimnout, jak se Edward tváří. Taky by se mohl před návštěvou trochu ovládat.
„Šťastný muž, který vás získá,“ řekl. Na to jsem neměla co říct. Upřímně mě tím vyvedl z míry. Něco takového bych nečekala. Bezděčně jsem se očima zatoulala k šéfovi. Srazila jsem se s jeho pohledem. Hned jsem uhnula.

Byla jsem ráda, když se téma mého zasnoubení odsunulo za mnohem důležitější. Přípitek na spolupráci byl nutností, ačkoliv si Edward jen maličko loknul. Já do sebe hodila celý obsah sklenice. Potřebovala jsem to.

Když bylo vše vyřízeno, rozloučila se delegace s Edwardem a nezbývalo než se vydat na letiště. Opět jsem naše hosty doprovázela, aby byla jistota, že vše proběhne přesně tak jak má.

„Bylo mi potěšením.“ Hoshiko se se mnou vřele loučil. „S panem Cullenem tvoříte skvělý tým. Není vaším tajemným snoubencem náhodou on?“ zeptal se. Vykulila jsem oči. Jak na takovou hloupost přišel?
„To není.“
„Omlouvám se, jestli jsem se vás nějak dotknul, ale měl jsem pocit, že se mezi vámi něco odehrává.“
„Ehmm…“ Nevěděla jsem, jak na to reagovat. „Mezi námi je pouze pracovní vztah.“
„Moje chyba,“ usmál se. „Tak tedy nashledanou. Doufám, že nás s panem Cullenem navštívíte.“
„Bude mi ctí.“ Bylo to milé. Do Japonska bych se podívala moc ráda.

Těšila jsem se domů. Večer mě čekala hodina spinningu a pak jsem plánovala rozvalit se u televize a nepřemýšlet. Všechno dopadlo dobře, nemusela jsem už dál uvažovat nad tím, co proběhne zítra a zda to všechno klapne. Měla jsem před sebou dva dny svatého klidu. Žádný Edward, žádné převlékání, žádná přetvářka. Už jsem to vážně potřebovala.

Na spinningu jsem úplně vypnula. Soustředila jsem se jen na rytmus písničky, do které jsme šlapali, a nechávala ze sebe lít litry potu. Byla jsem unavená, všechno mě bolelo, ale cítila jsem se skvěle.

Musela jsem Mavis převyprávět všechno, co mi toho dne Edward řekl nebo neřekl. Tlemila se jako malá, když jsem jí pověděla o Hoshikově mýlce. Cesta, která normálně zabrala pět minut, nám díky tlachání trvala půl hodiny. Stály jsme před mým domem a pořád se nemohly rozloučit.

„Bello,“ řekla najednou Mavis se stopou napětí v hlase. Vypadalo to, že se dívá někam za mě. Chtěla jsem se otočit a zjistit, co se děla. Chytla mě za ruku a zabránila mi v pohybu.

„Edward.“
„Co je s ním?“
„Jde na druhé straně.“
„Cože?“ vyjekla jsem.
„Hlavně klid, nesmíme na sebe přitáhnout pozornost.“ Musela jsem se opravdu hodně krotit, abych se nepodívala směrem, kam Mavis namířila prst. „Dej si na hlavu kapuci a jdi domů.“

Slyšela jsem, co říká, ale tělo se nějak k ničemu nemělo. Co by se asi stalo, kdybychom se potkali tváří v tvář? Poznal by mě vůbec. Našel by v mém obličeji dívku z večírku nebo Isabellu? Měla jsem nutkání to vyzkoušet. Zůstat tam stát a čekat, co se stane.

„Hele, nechci být hnusná, ale měla bys sakra rychle vypadnout, jinak si koleduješ o malér,“ šťouchla do mě kamarádka.
„Jo, jo, jasně,“ probrala jsem se. Co blbnu? Musím rychle pryč. Kdyby na to přišel, byl by to průšvih mamutích rozměrů.
„Zavolám, až přijdu domů,“ slíbila Mavis. Přikývla jsem a vyběhla schody. Přišlo mi, že strašně dlouho hledám klíče a pak jsem se nemohla trefit do zámku. Když za mnou konečně zapadly vchodové dveře bytu, s úlevou jsem se o ně opřela. Tak tohle bylo o fous.

Tahle kapitolka je taková nijaká. Dost se mě natrápila a nakonec dopadla tak jak dopadla. Slibuju, že se vynasnažím, aby to příště bylo zajímavější. Předpokládám, že do Vánoc bychom ještě tak dvě kapitoly mohli stihnout a taky tento týden chystám vydání vánoční jednorázovky. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 7. kapitola: