Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 6. kapitola

13.12.2012 (16:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 8309×

6. kapitola

Zastavila jsem se před mahagonovými dveřmi s číslem jedenáct. Nadechla jsem se. Měla jsem moc práce na to, abych tady půl hodiny stála a připravovala se, takže jsem strčila klíč do zámku a otevřela…

Vešla jsem do velkého otevřeného světlého prostoru. Nebyl tam ani jeden kus nábytku navíc. Pokoj byl zařízen účelně, moderně a přesto vyvolával dojem útulnosti. Obývák se nacházel na jakémsi pódiu, musely se vyjít dva schůdky, aby do něj člověk vstoupil. Naproti sobě stály pohovky s naducanými polštáři, které lákaly k posezení, mezi nimi trůnil dlouhý skleněný konferenční stolek na kovových nožkách. V zadní části byl jídelní stůl s osmi židlemi. Nechyběl krb, komoda, ve které se, jak jsem po malém průzkumu zjistila, schovávala televize a spousta další elektroniky, jíž jsem ani nedokázala pojmenovat. Co mě překvapilo nejvíc, bylo černé křídlo u okna. Dokonce na něm byly odložené noty. Že by měl pan ředitel skrytý talent? Ale musím říct, že bych si dokázala představit, jak jeho dlouhé prsty pobíhají po klaviatuře s lehkostí sobě vlastní.

Obývák měl západní stěnu téměř celou prosklenou. Zdálo se, že si na to pan Cullen potrpí. Celá ta stěna se dala otevřít dokořán a člověk mohl vyjít na velkou terasu s dřevěnou podlahou plnou mohutnými kamennými květináči s okrasnými keři nebo nízkými stromky. Nechyběla houpací lavička s markýzou a ratanová křesílka se stolkem.

Stejný, možná ještě větší obdiv ve mně vyvolala kuchyň. Moje chudinka by se do ní vešla aspoň šestkrát. Skříňky byly šedé s leskem, pracovní deska pak černá, obě barvy krásně ladily se stěnou za linkou, která měla stříbřitou barvu. Kuchyň byla dokonale uklizená. Nenašla jsem ani smítko prachu nebo třeba kapičku vody. Jako by ji snad nikdy nikdo nepoužíval.

Pozotvírala jsem všechny skříňky, abych se podívala, co obsahují. Měl všechno, na co si jen člověk může vzpomenout. Každý z těch strojů bych si přála, ale musela jsem se spokojit s vlastní silou a zastaralou technikou.

S velkou dávkou zvědavosti jsem prošla chodbou a opatrně nakukovala do jednotlivých dveří. Objevila jsem koupelnu s toaletou. Závistivě jsem si povzdechla při pohledu na ohromnou vanu s masážními tryskami a sprchovým koutem, kam by se vešli klidně tři lidi. Dokonce tam byla dvě umyvadla. Na co jeden člověk potřebuje dvě? A pak mě to napadlo. Pro případ, že tu přes noc není sám. Za jedněmi dveřmi z tmavého dřeva se skrývala pracovna. V té už nevládl takový pořádek jako v kuchyni. Byl tu docela chaos. Pocítila jsem svrbění v prstech. Nejraději bych mu to trochu porovnala, ale neodvažovala jsem se být tak drzá. U posledních dveří jsem maličko zaváhala. Bylo jasné, co tam objevím. Neodolala jsem. Touha vědět, kde spí Edward Cullen, byla silnější než já.

Nejdřív jsem otevřela jen na špehýrku, ale protože jsem toho moc neviděla, rozrazila jsem dveře dokořán. Ložnice byla prostorná. Většinu její plochy zabírala postel. Opravdu velká postel. Křečovitě jsem polkla, jak jsem si hned začala představovat věci, které jsem si představovat neměla. Odtrhla jsem od ní pohled a rozhlížela se dál. Na stěně proti posteli visela plochá televizní obrazovka, pod ní byl prádelník se šuplíky a zeď za dveřmi zakrývala vestavěná skříň s mléčným sklem.

Páni. Tomuhle říkám bydlení. Nic jsem proti svému bytečku neměla, ba naopak, měla jsem ho ráda, ale když jsem viděla, že někdo může žít i takhle bylo to pěkně nespravedlivé.

Oči se mi na okamžik zastavily na svítících číslicích budíku na jednom z nočních stolků. Ujistila jsem se, že není čas na další rozplývání se. Zase jsem za sebou zavřela a přesunula se do obývacího prostoru k jídelnímu stolu.

Alice Cullenová mi dala přesný popis toho, jak by to mělo vypadat. Byla jsem si ovšem stoprocentně jistá, že realita bude úplně jiná. Za jednou z pohovek jsem objevila naskládané krabice s porcelánem, sklem a dekorací, která přijde nejen na stůl, ale po celém bytě, tedy jen tam, kam se hosté dostanou.

Do každé krabice jsem nahlédla, abych věděla, kde co je. Pak jsem se zarazila. V bytě bylo takové ticho. Pohledem jsem zašilhala ke skříni s elektronikou. V takovém bytě má určitě pořádné stereo. Otevřela jsem dvířka a tipovala, která krabička by mohla být mým cílem. Trefila jsem se na první pokus. Dokonce se mi podařilo objevit slušnou, vlastně ohromující, zásobu cédéček. Měl skoro všechno, na co si člověk vzpomene. Vložila jsem do přehrávače mé oblíbené U2 a stiskla play.

Měla jsem pravdu, místností se rozezněly úvodní tóny písně. Trochu jsem přidala na hlasitosti a doufala, že jsou tu dost silné zdi, aby někdo nepřišel bouchat na dveře, ať ztlumím ten kravál.

Začala jsem si prozpěvovat. Nejprve potichu a postupně jsem přidávala na síle, až jsem vyla z plných plic. Přitom jsem se v tanečních krocích vlnila okolo stolu a aranžovala květiny, nějaké kuličky, látkové mašle a podobné srandy. Rovnala jsem talíře, aby byl jejich okraj centimetr od hrany stolu, příbory pak centimetr od talířů. Skleničky jsem leštila a následně rovna od špičky nože doleva. To všechno byly příkazy Alice. Přišlo mi to maličko směšné, ale já tu nebyla od toho, abych to nějak hodnotila.

Pro větší pohodlí jsem si zula boty a odložila i brýle. Promnula jsem si nos. Úleva. Zatočila jsem se kolem stolu v dlouhé piruetě, až hrozilo, že neudržím balanc. Stůl se mi zdál hotový. Obešla jsem ho a hodnotila ze všech stran. Nebylo to tak tragické, jak bych očekávala. Možná ze mě ještě něco bude. Uchichtla jsem se. To asi nehrozí.

V rytmu rychlých písniček, jejichž tóny duněly okolo mě, jsem se svíjela a křepčila. Doma jsem měla takovou malinkatou věž, hrála dobře, ale tak skvělý zvuk jsem z ní prostě nedostala a navíc jsem měla za souseda pana Wertleye. Byl to stařík, kterému vadil každý hlasitější zvuk. Vždycky na mě zabouchal přes zeď, a když to nepomohlo, neváhal vylézt na chodbu a zvonit a zvonit. Dostala jsem vždycky přednášku o tom, že v domě nežiju sama a měla bych to mít neustále na paměti, obzvlášť, když si pouštím hudbu nebo televizi. Všechno jsem mu to odkývala, jen aby mi dal pokoj. A další den to jelo nanovo. Jinak byl hodný a milý. Nosil mi poštu, která přišla, když jsem zrovna nebyla doma a vykládal novinky o ostatních obyvatelích domu. Ale s hlukem mi lezl na nervy.

Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do své nejoblíbenější písničky. Pomalu jsem se vlnila, pak skákala. Kdoví proč jsem se chovala jako blázen. Nejspíš jsem se potřebovala vybýt. Isabella byla taková rezervovaná. Potřebovala jsem ji trochu probrat.

„You say, love is a temple, love a higher law…“ ječela jsem a skákala jak hopík. „One love, one blood, One life, you got to do what you should, One life, with each other…“ Prožívala jsem to naplno. Opět pár tanečních kroků.

Ztuhla jsem na místě a okamžitě zmlkla. Do tváří se mi nahrnula barva přezrálých rajčat.

O stolek u dveří, na němž stála úžasná secesní miska, se opíral Edward. Zubil se od ucha k uchu. Ruce měl založené na hrudi a sledoval mě pobaveným pohledem. Rychle jsem se opanovala a nasadila pracovní masku. Pospíchala jsem pro boty a brýle a následně ztlumila hudbu na takovou úroveň, aby tvořila jen zvukovou kulisu.

„Tuhle mám taky rád,“ řekl Cullen.
„Ehm…“ odkašlala jsem si, abych si byla jistá, že promluvím zřetelně. „Omlouvám se, nechala jsem se unést.“ Nevydržela jsem se na něj dál koukat. Takhle veselý vypadal mladší, krásnější, přitažlivější. Proč já, Edwarde?!
„Musím říct, že jste se mi tak líbila mnohem víc.“ Jeho slova mě překvapila. „Mohla byste si zase sundat ty brýle? Myslím, že bez nich vypadáte… líp.“ Asi chtěl říct ne tak otřesně jako normálně. „A nejspíš bez nich vidíte dostatečně,“ narážel na to, že jsem tu bez nich trávila odpoledne.
„Brýle zůstanou tam, kde jsou,“ odvětila jsem ledově.
„Jak je libo,“ zvedl ruce v obraně. Podívala jsem se na hodiny. Bylo ještě docela brzo. Asi si všiml mého pohledu, protože řekl: „Jen jsem si pro něco přišel. Přijedu s hosty okolo šesté, jak bylo v plánu.“
„Dobře.“ Nevěděla jsem, co dělat, když tu bude se mnou. Modlila jsem se, aby zase pěkně rychle odešel.
„Klidně pokračujte v práci, vypadá to dobře,“ pochválil mě. Vydal se směrem k zadním místnostem. Povzdychla jsem si.

Byl zpět cobydup. Zamával černými deskami, připomenul mi, že o půl šesté doveze kuchař jídlo, najatý číšník by měl dorazit s ním a rozloučil se. Celou dobu co mluvil, jsem na něj jen zírala, uvnitř vzdychala a navenek se tvářila lhostejně, alespoň jsem v to doufala.

Po jeho odchodu jsem se neodvážila znovu zvýšit zvuk. Nerada bych zažila další překvapení.

Když bylo vše hotovo, raději jsem ještě jednou prošla seznam Edwardovy sestry, abych se ujistila, že je všechno na svém místě a nic nechybí. Vína byla uložena ve vinotéce, tvrdší alkohol zde byl taky.

Ozval se zvonek. Čas letěl rychleji, než jsem čekala. Kuchař se nakvartýroval do kuchyně, číšník, mladý muž s ulíznutými světlými vlasy mu šel pomoct a já měla chvilku pro sebe. Ne, že bych snad potřebovala něco vylepšovat, ale přesto jsem šla do koupelny, abych se přiškaredila, pokud to bude nutné.

„Slečno,“ zavolal na mě číšník. Jeho jméno mi vypadlo.
„Ano?“
„Tohle je vaše?“ podával mi velkou bílou krabici se zlatým nápisem v cizí řeči. „Leželo to na stole.“ Že by ještě něco od Alice? Ale když jsem byla v kuchyni předtím, vsadila bych, že byl stůl prázdný.
„Děkuji.“ Krabici jsem mu uzmula a šla zjistit, co se v ní skrývá.

Položila jsem ji na konferenční stolek, posadila se na pohovku a sundala víko. Vykoukla na mě hromada hedvábného papíru. Nechápavě jsem se zamračila. Odhrnula jsem papír a hlasitě vydechla.

Nebyly tam květiny, ani vázy nebo jiné propriety. V krabici si hověly šaty barvy noční oblohy. Za ramínka pošitá třpytivými kamínky, které se lesky jako hvězdy, jsem je vytáhla ven. U pasu byly na jedné straně nařasené a ozdobené sponou. Byly asi ke kolenům. Přesně moje velikost. Nechyběly ani boty ze stejné látky. Na jejich špičce byla tatáž spona jako na šatech, jen v menším provedení. Byla to nádhera. Ale pořád jsem byla zmatená. Ještě jednou jsem krabici prošla, zda nenajdu nějaké vysvětlení.

Bylo tam. Ze spodu na víku.

„Slečno Swanová, doufám, že se Vám budou líbit. Byl bych potěšen, kdybyste si je dnes večer oblékla. Edward Cullen,“ četla jsem nahlas. Obočí mi s každým slovem stoupalo výš a výš.

Tak potěšen. Ten je teda vyčůranej. Myslí si, že když mi šaty naservíruje až pod nos, tak si je obléknu. Asi si řekl, že už bylo dost ostudy. Je pravda, že zatím mlčel. Od toho prvního dne neřekl na adresu mého oblečení ani slovo. Tak si to asi šetřil na teď. To určitě.

Sice mi to trhalo srdce, ale uložila jsem šaty i s botama zpět do krabice a tu odnesla do ložnice a položila ji na postel. Mě nikdo předělávat nebude!

V koupelně jsem si poopravila make up, zastrčila si košili víc do sukně a popostrčila brýle. To je maximum co můžu udělat.

Spokojeně jsem sledovala Edwardův překvapený výraz, když mě uviděl v mém normálním oblečení. Lehce se zamračil, až se mu udělala vráska mezi obočím. Usmála jsem se na příchozí hosty a přivítala se s nimi. Číšník přinesl aperitiv, připili jsme si a pak se servírovala opulentní, avšak naprosto výtečná večeře. Následovala káva a sladká tečka, která se podávala před krbem, který Edward zapálil.

Chvílemi jsem na sobě cítila jeho pohled, ale naštěstí nebyl čas na mluvení. Na sto procent se věnoval návštěvě a já ho občas doplnila, ovšem bylo vidět, že by si poradil sám. Já byla jen takový tichý společník.

Večer proběhl skvěle. Japoncům se velmi zamlouvalo Edwardovo bydlení, došlo i na obchod. Řekla bych, že celý večer proběhl ke spokojenosti všech.

Auto s řidičem odvezlo návštěvu zpět do hotelu a já s šéfem osaměla. Cítila jsem únavu z celodenního běhání a taky lehkou nervozitu. Rozvalil se na pohovce a zavřel oči. Napadlo mě, že třeba usne a já se zatím vyplížím ven, ale brzo, až moc brzo se na mě zase podíval.

„Myslel jsem, že si vezmete ty šaty,“ řekl to, co jsem očekávala.
„Myslela jsem, že jsem jasně vyjádřila, že nestojím o žádnou charitu,“ opáčila jsem chladně.
„To ano, ale toto byl dar.“
„Nestojím o dárky od nadřízených. Obléknout se dokážu dost dobře sama. Můj styl mi vyhovuje a nebudu ho měnit. Jestli s tím máte nějaký problém, je nejvyšší čas, abychom si to vyjasnili a nezdržovali se.“ Můj hlas zněl klidně. Nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Když jsem říkala ta slova, moje já uvnitř mě křičelo, abych neblbla, že ho pak už nikdy neuvidím a to jsem přece nechtěla.
„Problém tu samozřejmě není,“ usmál se. Oddychla jsem si. Považovala jsem konverzaci o mém stylu za ukončenou, a proto jsem začala s něčím jiným.

„Nechutnalo vám?“ zeptala jsem se. „Řekla bych, že se kuchař překonal.“
„Chutnalo, nejsem zvyklý moc jíst,“ odpověděl. Cítila jsem jistý podtón v jeho hlase, ale nedokázala ho identifikovat. Na to jsem neměla co říct. Do jeho jídelníčku mi nic nebylo. Ale přišlo mi to divné.

„Půjdu domů, byl to dlouhý den.“ Zvedla jsem se a přešla ke dveřím, abych si oblékla kabát. Jako správný gentleman vstal také a pomohl mi do rukávů. Najednou byl tak blízko. Srdce se mi rozbušilo rychleji, než mělo zvykem. Zdálo se mi, jako by nosem zhluboka nasál vzduch, příliš blízko mé hlavy.
„Děkuji vám. Bez vás bych to nezvládl.“ Jeho hlas byl jako sametové pohlazení. Zatetelila jsem se, ale jen na okamžik, než jsem si uvědomila, kde jsem, a co dělám. Vzhlédla jsem k němu. Připadalo mi to jako ta chvíle v zasedačce. Jen on, já, noc…

„Jsem zasnoubená,“ vyhrkla jsem naprosto nelogicky. „Čeká na mě můj snoubenec,“ upřesnila jsem a sama vyvalila oči nad tou lží, která ze mě vypadla. Proboha, holka, co to meleš?!

Bella zmatkuje a to tak, že hodně. Ale lhát se nevyplácí...

Další kapitolu vidím až na příští týden, tak úterý, možná středa. Pustila jsem se do vánoční jednorázovky a nějak se mi to protahuje, řekla bych, že jsem tak v půlce, možná ani ne a mám 11 stran, takže bych ráda nejdřív dopsala ji, abych ji do těch Vánoc vůbec stihla. Ošklivka chvilku počká :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 6. kapitola: