Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 4. kapitola

04.12.2012 (17:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 7442×

4. kapitola

„Takže ses prostě vymazala?“ ptala se mě Mavis s plnou pusou bramborových lupínků.
„Nic jiného nezbývalo,“ pokrčila jsem rameny. „Nemůžu mu na stůl naservírovat seznam s mým jménem, to by byla sebevražda.“
„Pfff, sebevražda. Dovedu si představit horší věci. No představ si, jak si spojí dvě a dvě dohromady, přistoupí k tobě, sundá ti ty otřesné brýle a řekne, že ty jsi ta, kterou celou dobu hledal, a že tě konečně našel a už nikam nepustí a pak tě políbí. Pěkně vášnivě, až se s tebou zatočí celý svět a pak…“
„Odejdeme v západu slunce,“ dořekla jsem za ni. „Neměla bys tolik koukat na televizi.“ Napila jsem se piva. Mavisina představivost neměla mezí, občas jsem si říkala, že by mohla psát knihy nebo třeba scénáře ke sladkobolným romancím s typickým happy endem.
„Ale prosím tě, vsadím se, že by to tak bylo,“ mávla rukou nad mou zabedněností. Ona měla jasno. „Cullen je přesně ten typ. Každýho hrdinu by strčil do kapsy,“ horovala s očima na vrch hlavy. V tom jsem jí nemohla odporovat. S jeho vizáží by mohl dělat modela, herce… cokoliv. Znovu jsem si zasmutnila nad svou smůlou. Ale tak to je. Život nebývá spravedlivý a už jsem si mohla zvyknout na to, že ke mně obzvlášť ne.

Začalo to Michaelem na základce. Byli jsme v šesté třídě. Dennodenně jsme se míjeli na chodbách a v jídelně a nenápadně po sobě pokukovali. Pak na mě jednoho dne čekal u skříňky. Dali jsme se do řeči. Pozval mě do kina, kde mě taky vzal za ruku. Byla jsem z toho tenkrát v sedmém nebi. Asi týden jsme se scházeli po odpoledních. No a pak jsme si dali pusu. Moje první pusa. Upřímně pro mě byla zklamáním. Představovala jsem si to jinak. Hezčí. Sušší. Ale to nebylo to největší rozčarování, které mě čekalo. Hned druhý den po té první puse jsem Michaela viděla s nějakou holkou. Líbal ji. Tenkrát jsem s brekem utekla a dva dny nechtěla vylézt ze svého pokoje, jak mě ta zrada bolela. Druhý kluk přišel až na střední. Byl o rok starší, zkušenější, ale taky vypočítavější. Trvalo to přesně do okamžiku, než jsem s ním vlezla do postele. Teda, následovaly další dny, kdy se náš vztah postupně ochlazoval, až vyhasl úplně. Opět jsem v tom byla nevinně. Co všichni ti kluci mají s tím, že holku vymění za jinou, aniž by o tom tu první informovaly. Byla jsem z toho zničená a tehdy jsem si myslela, že i poučená. Nikdy nikomu nenaletím, říkala jsem si. Jenže pak přišla vysoká a s ní můj poslední přítel Chandler. Mluvit o tom, že to opět skončilo fiaskem, nemá asi smysl. Odůvodnil to tím, že pro jeho budoucnost nejsem dobrá. On potřebuje reprezentativní typ, který ho podpoří v jeho další kariéře. Jestli to byla kariéra zametače ulic nebo prodejce popcornu v kině nevím. Vysokou nedodělal a víc jsem o něm neslyšela. Závěrečnou tečkou za tím vším byl Rick, jako vyvrcholení mého velmi úspěšného milostného života.

Když jsem tak nad tím přemýšlela… jak by to asi dopadlo s Edwardem Cullenem, když jsem dosud měla takovou smůlu? Co já vlastně vím o něm a ženách. Třeba je střídá jako ponožky. Nebo je jen využívá pro potěšení a pak prostě odkopne. Možná to není smůla, co mě od něj drží dál, ale štěstí. Osud mi tak jen brání v dalším šíleném zklamání. Ano, tak přesně to je. Můžu být ráda, že jsem přišla na to, jak se tomu vyhnout. Nepoplácá mě někdo po ramenou?

„Ty máš takový štěstí,“ povzdychla si najednou Mavis. Zamrkala jsem, jak mě vytrhla z přemýšlení. Bradu si opírala o hrdlo pivní lahve, kterou měla postavenou na polštáři, jenž jí ležel na břiše.
„Štěstí?“
„Jo, ale nechci se hádat, tak mlčím,“ opáčila s úsměvem. „Co kdybychom si pustly nějakou tu slaďárnu, když je ten svět tak hnusnej?“ navrhla. Proč ne. Nebyla jsem moc ten typ, co by se v tom vyžíval a vzdychal u scén, kdy si hlavní pár vyznává lásku nebo se naopak loučí, ale bylo fajn dívat se na to, že aspoň ve filmu dopadají vztahy dobře, když už tomu tak v normálním životě není.

æææææ

Z tiskárny mi vyjel soupis jmen z inkriminovaného seznamu hostů. Byla to ženská jména, u nichž jsem si ověřila, že se nevyskytují ve firmě. Dál jen zbývalo pokusit se ověřit jejich totožnost a snížit jejich počet. Pak je předložím panu řediteli a ať si s tím dělá, co uzná za vhodné.

Bylo poněkud trapné pochodovat po podniku a shánět informace o daných osobách. Zabralo mi to spoustu času. Kolegové mě sledovali nechápavými pohledy. Proč se propánakrále starám o to, jestli je jejich sestra vysoká nebo jestli má sestřenice hnědé oči. Samozřejmě jsem nemohla říct pravý důvod. Takže jsem si vymýšlela, něco o fotkách, které se na večírku dělaly, a my bychom rádi udělali popisky. K mému překvapení na to skočili. A tak jsem získala aspoň hrubou představu o daných osobách. Vlastně i o svých kolezích. Jelikož jsem byla neustále k dispozici Edwardovi, neměla jsem zatím moc příležitostí seznámit se s nimi. Brali mě různě, ale u většiny bych řekla, že si na mě po mém odchodu z jejich patra nevzpomene. Ne, že bych se jim divila.

Seznam jsem proškrtala a s finálními pěti jmény šla za šéfem. Zaklepala jsem a vešla. Telefonoval. Rukou naznačil, abych chvíli počkala. Mluvil nějakou pro mě naprosto nesrozumitelnou řečí. Možná japonštinou, čínštinou. Nedokázala jsem ji identifikovat. Využila jsem toho okamžiku čekání k tomu, abych si ho prohlédla, respektive si užila pohled na něj. Hleděl do papírů a mě si nevšímal. Vlasy měl opět rozcuchané, pleť svěží, hladkou a jakoby sametovou. Na tváře mu dopadal stín, který házely dlouhé řasy. Závistivě jsem si povzdychla. Co bych za takové dala. Asi každá žena by pro ně vraždila a on je prostě jen má.

Nejspíš si mé povzdechnutí vyložil jinak, protože vzhlédl a přísně si mě prohlédl. Neuhnula jsem očima a snažila se o chladnou tvář. Zavěsil.

„Co potřebujete?“ zeptal se a zněl netrpělivě.
„Mám pro vás ta jména.“ Všimla jsem si, že jsem v něm svým oznámením probudila zájem. Přistoupila jsem blíž a položila před něj list papíru. „Jsou to ženy, které byly na té párty a odpovídají vašemu popisu,“ vysvětlila jsem.
„Výborně, slečno Swanová.“ Rty se mu roztáhly do nadšeného úsměvu. „Velmi dobře. Právě jsem mluvil s Tokiem. Příští týden můžeme očekávat jejich delegaci a snad dojde k podpisu smlouvy,“ informoval mě. „Budu potřebovat vaši plnou přítomnost a nasazení. Je třeba naplánovat pro ně nějaký program, zajistit ubytování…“ Ladně mávnul rukou, aby naznačil, kolik toho ještě je.
„Zařídím to.“ Přikývl.
„Je to velmi důležité. Budou tu tak čtyři dny. Tento kontrakt by firmě otevřel cestu na asijské trhy, takže žádné chyby,“ varoval mě.
„Chyby nedělám,“ odpověděla jsem, opětovala jeho tvrdý pohled a mírně našpulila rty. I když v hlavě se mi vynořovala každá jedna chvíle, kterou jsem ve svém životě zpackala, ale to není jeho starost. V práci jsem byla vždycky velmi schopná a dokázala splnit jakýkoliv úkol.
„Výborně. Tak vzhůru do práce.“ Skepticky jsem pozvedla obočí nad jeho povzbudivými slovy a odešla.

Hned jsem začala plánovat. Nejdřív ty Japončíky trochu naladíme a pak je přinutíme. Přišlo mi, že bude vhodné začít něčím nezávazným. Vybrala jsem hotel, do kterého se jede okolo filmy, aby hned první den měli příležitost vidět, proč tu jsou, ale zase aby neměli pocit, že po nich hned něco chceme. První večeře se uskuteční v hotelu. Jistě budou unavení po cestě a tak by nebylo příliš zdvořilé je hned někam tahat. Druhý den návštěvy navštíví Space Needle, kde poobědvají a pak bude následovat projížďka po Washingtonském jezeře. Večer pak proběhne večeře v Doubletree Arctic Clubu. Další den přijde na řadu návštěva firmy. S ní jsem počítala jako s celodenní. Taky by bylo vhodné pozvat je na večeři k panu řediteli domů. Japonci velmi oceňují domácí prostředí a zázemí. To bude třeba ještě probrat. Také bych mohla do programu zapracovat nějaké divadlo, aby poznali i naši kulturu.

Dělala jsem si poznámky a pomalu to začínala vidět jasně. To by bylo, abychom je nedokázali přesvědčit, že CM Investment je to nejlepší místo pro jejich tučná konta.

Tímhle vytřu Cullenovi zrak.

æææææ

Potítkem jsem si z čela utírala kapičky potu. Zbytečně. Vzápětí se tam objevily nové a pomaloučku mi stékaly po čele do očí a na spánky. Zafuněla jsem. Cítila jsem pnutí ve stehnech a modlila, abych si už mohla sednout do sedla.

„Ruce dvojky,“ zakřičela instruktorka do mikrofonu. Narovnala jsem se a opřela se jen o špičky prsů. Nohy mi šlapaly do rytmu hudby. Pokoušela jsem se zhluboka dýchat, ale dechu se mi pomalu nedostávalo.
„Dolů,“ zavelela a já se složila do sedla. Naskočila jiná písnička na rovinku, tak jsem povolila zátěž a pořádně to rozjela. Koukla jsem vedle sebe, jak je na tom Mavis. Ta si šlapala jak na procházce. Námaha na ní nebyla téměř vidět. Nespravedlnost. Děkovala jsem tomu, že jsem se nezapomněla odlíčit, protože jinak bych byla černá úplně všude. Otřela jsem si tvář ručníkem. Do konce hodiny už moc času nezbývalo.
„Dáme si ještě jeden kopec a pak se vrhneme na posilování,“ ozvalo se z reproduktorů. Ufff. Zatnula jsem zuby a do posledního stoupání dala všechny síly, které mi zbývaly.

Na spinning jsem chodila pravidelně už asi dva roky. Na jízdu na kole mě nikdy moc neužilo, ale tohle mě bavilo. Jen jsem nechápala, proč už jsem si na tu námahu nezvykla a po každé hodině jsem jak přejetá tankem.

Mile ráda jsem se zhroutila na položku a nejraději bych tam zůstala ležet a ani se nehnula. Bohužel to bylo nemožné.

„Já už nechci,“ zasténala jsem směrem k Mavis. Kamarádka po mě hodila úsměv a už klikovala. Proč jsou jen moje ruce tak slabé. Dvacet kliků, vzpor na rukách a posilování břicha mě definitivně vyřídily. Odplazit se do šatny byl nadlidský výkon.

„Proč vypadáš tak svěže?“ zavrčela jsem na Mavis.
„Bolí mě ruce,“ postěžovala si místo odpovědi. Musela jsem se smát.

Vzaly jsme si věci a šly domů. Fitko, které jsme navštěvovaly, bylo v blízkosti našich domovů. Jinak bych na to asi kašlala, někam jezdit by se mi nechtělo. Takhle jsem byla za pět minut doma, mohla se vysprchovat a rozvalit na gauči s něčím dobrým. Asi se to zrovna neslučovalo s účelem návštěv fitcentra, ale já si nemohla pomoct. Zmrzlina nebo čokoláda… no kdo by odolal?

„Jak jsi na tom s těma Japoncema? Bude to velká událost. Všichni jsme dostali nařízení dát do pořádku pracoviště a pěkně zabrat, až tu budou.“ Téma japonské návštěvy bylo teď v kurzu. S Edwardem jsme nemluvili o ničem jiném. Neustále jsme dolaďovali detaily jejich návštěvy. Snažili se, aby všechno sedělo a nedošlo k nějakým kiksům. Celé dnešní dopoledne jsem trávila telefonováním, rezervováním a vysvětlováním svých požadavků. Musím říct, že na některých místech byli velmi natvrdlí.
„Docela to jde, ale čím víc se to blíží, tím je Cullen náročnější. Dostala jsem seznam japonských frází, které by se mi mohly hodit, a musím se je naučit nazpaměť. Sranda je, že netuším, jak to číst.“
„Řekni si šéfovi, určitě ti to rád vysvětlí,“ zahýbala Mavis obočím.
„Ten určitě. Řekla bych, že Isabellu zrovna moc nevnímá. Dívá se na ni, jen když chce něco zdůraznit nebo ji upozornit, že je to fakt důležité. Jinak je to, jako by tam nebyla.“ Nechtěla jsem to říct nahlas, ale vadilo mi to. Kdoví proč jsem toužila po jeho pozornosti. Možná jedna malá část mého já naivně doufala, že mě opravdu pozná. Že si uvědomí, kdo jsem. Ne, byla to hloupost. Všimla jsem si, že lístek se jmény, které jsem mu dala, stále ležel netknutý na stole. Buď byl natolik zaneprázdněný, že si nenašel čas na další průzkum nebo si to rozmyslel. Přece jen už to byla nějaká doba…
„Máš, cos chtěla,“ pronesla Mavis hlasem, ze které bylo jasně slyšet já-jsem-ti-to-říkala.
„Mám,“ souhlasila jsem.

Doma jsem se postavila pod horký proud vody. Zbožňovala jsem ten pocit, kdy ze mě opadala ta největší únava. Na houbu jsem vymáčkla hromádku sprchového gelu s vůní malin a přejížděla jí po pokožce. Pak jen opláchnout a ven. Rovnou jsem si oblékla pyžamo, vzala si chundelaté papučky a župan a s večeří složenou s toustů, protože se mi nechtělo vytvářet nic složitého, jsem se uvelebila u televize. Zasekla jsem se u nějakého filmu. Slepá dívka, fešný mládenec a zatím neodhalené tajemství její mrtvé kamarádky. Zaujalo mě to natolik, že jsem to skoukla až do konce a byla dost překvapená závěrem. To se mi moc často nestávalo. S klížícíma se očima jsem doběhla zamknout dveře, dělala jsem to každý večer, co kdyby náhodou, a pak se zachumlala do peřin. Usnula jsem téměř okamžitě. Zdálo se mi o něm. Poprvé a bohužel ne naposledy.

Ráda bych vyjasnila to, na co v komentářích hodně narážíte. A to jak je to s Bellinou vůní. V první kapitole jsem psala, že byla Bella navoněná silným, pro ni smradlavým, parfémem, který na ni Mavis nastříkala několikrát za večer. Beru to tak, že přehlušil její vlastní vůni. Možná tam nepatrný podtón zůstal a třeba právě to k ní Edwarda dovede, na to si ale budete muset ještě pár kapitol počkat. Doufám, že tohle vysvětlení je pro Vás přijatelné. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 4. kapitola: