Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krásná ošklivka - 13. kapitola

12.01.2013 (16:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 8563×

13. kapitola

Tak jo, nemá cenu to zdržovat. Je tu definitivní konec.

Vzala jsem za kliku a otevřela dveře.

Edward seděl v křesle zády ke dveřím, takže mě hned neviděl. Musela jsem sebrat další pořádnou dávku odvahy, abych se pohnula z místa a šla k němu. Mozek mi radil zalézt zpět do koupelny, zabarikádovat se tam a zůstat tam zavřená do té doby, než budeme moct chatu opustit. Ale věděla jsem, že to není řešení, jen odklad a navíc zbabělost.

S přemáháním jsem tedy vykonala pár kroků a se zatajeným dechem se postavila přesně před křeslo, v němž Edward seděl.

Ale i přesto se nic nestalo. Neviděl mě. Spal. Oči zavřené, hruď se mu pravidelně zvedala v klidném tempu. Pocítila jsem stah u srdce. Vypadal tak uvolněně, nádherně. Vlasy mu padaly do čela, svrběly mě prsty touhou mu je prohrábnout a urovnat.

Stála jsem tam a dívala se na něj. Znovu jsem bojovala sama se sebou, ovšem tentokrát ze zcela jiného důvodu. Přece by ničemu nevadilo, kdybych se ho dotkla. Jen pohladila a hned pak zmizela nahoru. Jenže pak…

Přešlapovala jsem nerozhodně na místě a nedokázala udělat nic. Kousala jsem se do rtu a váhala a váhala… Udělala jsem krok k němu a pak ještě jeden a další. Teď už jen stačilo natáhnout ruku. Byl tak blízko.

Zvedla jsem ruku a špičkou ukazováku mu lehce přejela po tváři. Sotva jsem se ho dotýkala. Bála jsem se, že by se mohl probudit. Opatrně jsem ho pohladila po linii čelisti, na nose, čele.

Odtáhla jsem se a čekala na nějakou reakci. Ani se nepohnul. Srdce mi bušilo, v břiše létali motýlci a hrdlo se mi svíralo.

Klekla jsem si vedle křesla, bezmyšlenkovitě se naklonila a dotkla se Edwardových rtů svými. Jen jemně. Ústa mě zabrněla. Opět žádná odezva. Dívala jsem se zblízka do jeho tváře. Pátrala v ní očima. Znovu jsem ho políbila. Tentokrát důrazněji. Ochutnala jsem jeho rty a nedokázala přestat. Bylo to jako by od toho prvního políbení neuběhla ani hodina. Jeho rty byly stále stejně chladné a hladké, stále stejně lahodné. Jakmile dáte alkoholikovi skleničku vodky, bude pít dál a dál. Se mnou to bylo stejné. Tak moc jsem po Edwardovi toužila, tak moc jsem celou tu dobu potlačovala své city, že jsem se toho teď nedokázala vzdát.

Najednou mi na tvářích přistály dvě chladné dlaně a Edwardovy rty se vpily do mých. Pootevřela jsem oči. On měl ty své stále zavřené. Jeho ústa dotírala na ta má, hladila je, laskala.

Posadil se, stále držíc můj obličej těsně u svého. Nevěděla jsem, jestli je vzhůru a rozhodla se to nezjišťovat. Upřímně mi to bylo jedno. Hodila jsem všechno za hlavu a poddala se jeho polibkům, které jsem mu s radostí oplácela.

Stoupnul si a mě vytáhl s sebou. Obmotal mi paže kolem pasu a zvedl ze země. Chytila jsem se ho pevně kolem krku. Byla jsem tak šťastná. Napadla mě slova jako návrat domů, celistvost. Ano, v jeho náruči jsem byla celá, úplná, svá… Bůhví proč se mi po tvářích začaly kutálet slzy. Asi radosti, co já vím.

Edward mi je prsty roztíral a rty slíbával slané potůčky.

„Neplakej,“ šeptal v polibku. Postavil mě na zem, a aniž by rozpojil naše rty, mi začal rukama putovat po těle. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem před ním stála jen v tílku a kalhotkách. I on byl bez košile. Pokoj byl osvětlen září z krbu. Edwardova pokožka se zlatavě leskla. Díval se mi do očí. Nedokázala jsem uhnout.

Tohle bylo něco úplně jiného, než jsem čekala. Bylo to lepší, tisíckrát, milionkrát.

Znovu si mě uchvátil do své náruče. Prsty mi zajel pod tílko. Zalykala jsem se slastí, když mi ústy sjel na krk a třásla se po celém těle, když v dlaních sevřel má ňadra.

Milovali jsme se na kůži před krbem. Nikdy jsem nic tak silného nezažila. Vyčerpaně jsem mu ležela v pažích a přemáhala spánek, který se mě pomalu zmocňoval. Cítila jsem jeho plíživé kroky, ale nechtěla mu podlehnout. Nechtěla jsem zaspat tu nádhernou chvíli. Na zádech mě hřál oheň z krbu, vpředu mi rozpálené tělo chladila Edwardova studená kůže. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni. Prsty pravé ruky jsem měla propletené s jeho levou, jíž mě objímal okolo ramen.

Vzdychla jsem. Edwardovy rty se mi otřely o temeno hlavy. Už po několikáté. Nemluvili jsme. V ten okamžik to nebylo třeba.

Myšlenky se mi postupně rozmazávaly, až jsem ani nevím jak, usnula.

æææææ

Probudila jsem se v posteli. Postupně mi docházelo, co všechno se v noci stalo. Kolik se toho mezi mnou a Edwardem událo. Přetáhla jsem si peřinu přes obličej a zaúpěla. Přece jsem nemohla být tak hloupá?!

Ale ano, vážně jsem to udělala. Sama jsem to začala a teď… Jak se k němu mám chovat? Co mu mám říct?

Celá noc strávená v jeho náruči byla to nejkrásnější, co jsme kdy prožila a nelitovala jsem toho, nejspíš bych to udělala znovu, jen jsem si nebyla jistá, co přesně to znamená. Jak to změní vztah mezi námi, když pravda vyplula na povrch.

Já jsem to viděla tak, že dostanu padáka a budu bez práce i bez něj. Ovšem pořád jsem tak nějak doufala, že budu moct zůstat alespoň jeho asistentkou. Bohužel byla velmi malá pravděpodobnost, že by si chtěl v kanceláři nechat někoho, kdo mu lhal.

Zavřela jsem oči a vybavila si jeho doteky. Ta pouhopouhá představa stačila k tomu, aby mé tělo okamžitě zareagovalo. Byl něžný a vášnivý zároveň… Nic mi nevyčítal. To přece musí něco znamenat!

Byla jediná cesta, jak to zjistit. Najít ho a promluvit si. Jsme přece dospělí a ty řeší problémy mluvením a ne schováváním.

Protože jsem byla nahá, bylo nezbytně nutné najít nějaké oblečení. Moje zůstalo dole a takhle jsem pro něj nemohla. Pak jsem si vzpomněla, že mi Edward nabízel oblečení ze skříně. Otevřela jsem první šuplík. Bylo v něm spodní prádlo – podprsenky, kalhotky, všechno s visačkami a v mojí velikosti. Zamyslela jsem se, nevšimla jsem si, že by některá z Cullenových měla stejnou postavu jako já. Druhý šuplík pak skrýval trička, mikinu, svetříky a v posledním jsem objevila kalhoty. Všechno nové, s cedulkou a samozřejmě moje velikost. Vypadalo to, jakoby někdo věděl, že tu budu a tak to sem připravil, ale to je přece hloupost.

Vybrala jsem si jednu sadu spodního prádla, ponožky, natáhla jsem si tmavě modré úzké džíny, k nim černé tričko a mikinu. Pak jsem se chvíli modlila, nadávala si a nakonec jsem sešla dolů. Celou dobu jsem zadržovala dech a slzy, jež se mi hloupě tlačily do očí a to k tomu zatím neměly žádný důvod.

V okamžiku, kdy jsem sestoupila z posledního schodu, se Edward postavil a otočil se ke mně čelem. Mlčky jsme se dívali jeden na druhého. Hledala jsem v jeho očích nějaké znamení, náznak toho co si myslí, ale nasadil tvář pokerového hráče.

Ticho se prodlužovalo. Připadalo mi husté, dusivé. Byla jsem to já, kdo nevydržel a promluvil první.

„Takže… já jsem… už asi chápeš… omlouvám se.“ Nevěděla jsem co říct. Usoudila jsem, že bych měla začít omluvou. „Je mi to moc líto,“ zašeptala jsem ještě.
„Co?“ zeptal se. Jeho hlas zněl neutrálně. Brnkalo mi to na nervy. Mačkala jsem si prsty a nepravidelně dýchala.
„Že jsem lhala. Byla to chyba, ale… stalo se.“
„Proč?“ Proč na mě třeba neječí? To by bylo rozhodně lepší než tyhle lhostejné jednoslovné reakce.
„Zpanikařila jsem… nechtěla jsem, aby se to zase opakovalo. Líbil ses mi, ale měl jsi být můj šéf,“ mluvila jsem zmateně, ale nepřerušoval mě. Abych se necítila tak hloupě, že před ním pořád stojím, sedla jsem si na schod a pokusila se utřídit si myšlenky a dát svému vysvětlení nějakou podobu. Edward si sedl na opěradlo křesla, aniž by se mě spustil pohled. „Asi bych měla začít od začátku,“ zamumlala jsem s očima zabodnutým a do dřevěné podlahy. Raději jsem studovala kresbu dřeva, než bych čelila jeho pohledu. „V předchozím zaměstnání jsem chodila se svým šéfem, byl ženatý,“ přiznala jsem zahanbeně. „Sliboval mi, že se rozvede, pořád to opakoval a já mu věřila, ale byla to jen lež. Měla jsem toho dost, dala jsem výpověď a odešla z práce i od něj. Pak mi Mavis našla místo u tebe,“ rychle jsem po něm švihla pohledem a pak hned zase uhnula. „Byla jsem jí moc vděčná, v hledání práce jsem neměla moc štěstí,“ vzpomínala jsem. „O Halloweenu mě přemluvila, abych ji doprovodila na podnikový večírek. Nechtělo se mi, neměla jsem náladu, ale i přesto mě navlíkla do kostýmu a vystrkala ze dveří. Nakonec to nebylo to hrozné. Bylo tam moc lidí a hluku, takže jsem se na chvíli vytratila a zapadla do jedněch dveří a pak…“ polkla jsem. „Přišel jsi tam ty, a co se stalo, víš sám. Když jsem zjistila, že jsi můj nadřízený, měla jsem na sebe takový vztek. Nechtěla jsem se znovu zaplétat s šéfem a bála jsem se, že kdyby ti tam nakráčela jako já, tak by se to stalo, protože to, co se stalo v té zasedačce… něco to znamenalo, tedy aspoň pro mě. A tak jsem si vymyslela Isabellu. Když jsi mě požádal, abych prošla seznam hostů, vymazala jsem se. Hrála jsem svou roli, ale stejně to nešlo tak jak jsem si představovala, já jsem…“ nechtěla jsem mu hned vyklopit, že jsem se do něj zamilovala, na to ještě nebyla vhodná doba, „nedokázala jsem na tebe přestat myslet. No a u tebe v bytě jsem totálně zpanikařila a vypustila další lež. Snoubence samozřejmě nemám, ten, kterého jsi viděl, je Steven, bratranec Mavis,“ vysvětlovala jsem. „Už jsem i přemýšlela o tom, že bych dala výpověď, ale nedokázala jsem to, protože…“
„Protože?“
„Bála jsem se, že bych tě už neviděla,“ přiznala jsem. „Jenže pak jsme se dostali sem a prasklo to.“
„Takže bys mi to jinak neřekla?“ pokládal otázky jak na běžícím pásu.
„Řekla… někdy,“ odpověděla jsem po pravdě. „Tolik mě vytáčely ty tvé narážky na mé chování, na oblékání a nejvíc ty na Jo… Jacka,“ ani teď jsem to nedokázala říct správně, „připadalo mi, to jako bys to věděl a to mě děsilo nejvíc.“
„Ale já jsem to věděl,“ řekl zvýšeným hlasem.

Překvapeně jsem na něj zůstala zírat s otevřenou pusou.

„Ty… tys… věděl jsi to?“ koktala jsem.
„Jistě, jen slepec by to mohl přehlédnout. Nepoznal jsem to od prvního okamžiku, ale když jsem tě našel u sebe, tak jsem to pochopil. A tvůj snoubenec,“ zachechtal se, „tomu jsem věřil asi pět minut. Jak jsem řekl, neumíš lhát. Jsi strašně průhledná.
„Ale… ale proč jsi mi nic neřekl?“ Byla jsem tak šokovaná. Myslela jsem si, že něco tuší, ale už tak dlouho?
„Čekal jsem, až mi to řekneš sama. Musím říct, že to byla docela sranda, ale jsem rád, že už nemusíme nic předstírat. Bylo to hodně těžké,“ přiznal. Teď už se netvářil netečně. Usmíval se, oči zářily něhou a spokojeností.

Přešel až ke mně. Klekl si, takže byly jeho oči v úrovni mých. Chytil mě za ruce a pronesl: „Stačil jediný okamžik, abych zjistil, že jsi ta, která má klíč k mému srdci. Najít tě mi trvalo trochu dýl, ale teď tě mám a už nikdy nepustím.“ Dívala jsem se na něj doširoka otevřenýma očima, v nichž stály slzy, a čekala, až ke mně dorazí význam jeho slov.
„Takže… ty se na mě nezlobíš?“
„Nezlobím. Bylo to chytré, ale ne dost.“ Přiblížil se obličejem k mému. „Mně jen tak někdo neoblafne,“ zašeptal.
„Příště se budu víc snažit,“ vydechla jsem. Pak jsem mu vklouzla do náruče a nechala se líbat.

Kapitola je tu o den dřív, to abych ušetřila Vaše nervy. :) Myslím, že tohle je poněkud jiný vývoj událostí, než jste očekávali, ale zrovna tohle jsem měla vymyšlené už nějaký čas, tak doufám, že Vás to nezklamalo. ;-) 

Jinak tohle je předposlední kapitola... myslím, že poslední vydám tak v úterý. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krásná ošklivka - 13. kapitola: