Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královská chůva - 3. kapitola

11.02.2011 (19:30) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2352×

3. kapitola - Brome, kam jsi ty oči dal?

Pohled Elenë

Už několik hodin jsme opět v sedle. Slunce nám svítí vysoko nad hlavou. Alice s Mettem se drželi vzadu. Jela jsem vepředu a dávala pozor na hrozící nebezpečí. Napravo ode mě jsem uslyšela odfrknout koně. Artex se začal vzpínat. Něco vycítil. Rychle jsem ho otočila a jela zpět. Šašek zrovna pomáhal Alice z koně.

„Přestaňte!“ zakřičela jsem na ně. „Kus odtud je někdo na koni.“

„To ještě nic neznamená,“ poznamenal Mett.

„Možná, ale Artex si myslí něco jiného.“ Uslyšela jsem dusot kopyt. „Nemáme moc času. Alice, ty bojovat neumíš, takže se schováš na stromě. Mette, mohl bys jí pomoci? Ty, šašku, se budeš držet dál a ať tě ani nenapadne mě zachraňovat, kdyby se něco dělo. Mě ani Metta. Rozumíš?“

„Jo, ale nemysli si, že se tím budu řídit.“

„Budete muset, jinak vám nasekám na holou, Vaše Výsosti,“ podotkl Mett a tvářil se naprosto ledově.

Ty tam byly Mettovi rošťácké jiskřičky v jeho očích. Nyní to nebyl ten dobrák od kosti, teď to byl nelítostný bojovník. Tuto jeho stránku znalo jen málo lidí. Pohladila jsem Artexe a modlila se, abych byla rychlejší než v bitvě u Beruny. Tehdy jsem byla pomalá a jeden Telmařan sekl Artexe přes oko. Bohužel nepočítal s tak silným poutem, který mezi mnou a mým koněm je. Onen voják zemřel v plamenech a ukrutných bolestech.

Přijelo sem několik jezdců v plné zbroji a na válečných koních. Vždy jsem byla proti tomu, aby koně byli cvičeni na zabíjení koní nepřátel v bitvách. Koně zlostně frkali a hrabali kopyty do měkké půdy. Naši koně stáli v klidu. Artex se vzepjal na zadních a zaržál. To bylo znamení pro mě a Metta.

„Za Aslana!“ zakřičel Mett a vrhl se vpřed.

Na nic jsem nečekala a vrhla se hned za ním. První voják, který se setkal s mým ostřím meče, spadl z koně a jeho kůň ho ušlapal. Dalšího protivníka jsem shodila z koně a bez milosti mu podřízla hrdlo. Jeden muž se chystal dát šaškovi smrtelnou ránu do zátylku. Jenže já sama jsem měla svého protivníka. Vytáhla jsem jeden šíp z toulce, který jsem měla připevněný na sedle. Šíp jsem hodila po nepříteli. Šíp přesně zasáhl nepřítelův krk, který měl špatně chráněn přilbicí. Máchla jsem mečem a posledního protivníka připravila o život.

Seskočila jsem z koně a začala brát padlé meče. Byly obyčejné. Nebyl na nich žádný znak, nebo erb. Zkrátka nic co by napovídalo, kdo je poslal. Mett sbíral těla nepřátel a házel je na jednu hromadu. Nemáme čas jim poskytnout důstojný pohřeb. Brzy za námi vyšlou další oddíly a my se s nimi budeme muset opět utkat. Přišla jsem k Mettovi a poplácala ho po rameni. Zadívala jsem se na hromadu těl.

„Brisingr!“

Těla vzplála jasným plamenem. Oheň hořel krátce, ale stihl obrátit všechna těla v prach. Prach jsi a v prach se obrátíš. Všechen prach rozfoukal vítr, který se kolem nás prohnal. Vítr mi rozvál vlasy z drdolu a nechal je spadnout na ramena. Postupně jsme s Mettem zabodli do země meče protivníků, na znamení jejich smrti. Alice k nám přišla a nakukovala mi přes rameno.

„Už je po všem, Alice. Musíme se vydat na cestu.“

Otočila jsem se a zběžně zkontrolovala naše koně, jestli neutrpěli nějakou újmu. Králíček seděl na kameni a držel si ruku. Přišla jsem k němu a hrubě si ji přitáhla k sobě. Měl sečnou ránu na hřbetu ruky. Zakroutila jsem hlavou. Spolkla jsem otázku, která mi přicházela stále na jazyk. A odešla pro obvaz a alkohol. Ránu jsem mu vypláchla alkoholem. Šašek vytrhl svoji ruku z mé a začal nadávat jako špaček. Hrubě jsem mu chytla ruku a obvázala ji. Nezapomněla jsem ji pořádně stáhnout a zavázat na mašličku. Zvedla jsem se a odcházela ke koním.

„Co ti zase přelítlo přes nos, Elenë?“

Neotočila jsem se a jen jsem na něj ukázala zdvižený prostředníček. Mett se začal smát mému chování. Umlčela jsem ho pohledem, kterým se na něj dívá jeho mamka, když se jí něco nelíbí a hned zmlkl. Přes nos mi nic nepřelétlo. Jenom nejsem dvakrát nadšená ze zabíjení lidí, kteří jdou do války, kvůli tomu že musí. A taky mi nejde do hlavy, že se šašek chová jako malý. Možná jsem mu záviděla. Ale jenom možná.

Jeli jsme několik hodin k dalšímu městu. Tarký napadávala na nohu. Nejspíš ztratila podkovu. Mett řekl to samé, ale nahlas.

„Alice, budeš muset jet s někým z nás. Musíme to Tarký co nejvíc ulehčit.“

„Dobře.“

Alice seskočila z koně a hned se rozešla za Mettem. Tak nejen že Alice popletla hlavu Mettovi, ale i Mett Alice. Jen se Emmette modli, aby pro ni šašek neměl vybraného manžela. Mett Alice podal ruku a vytáhl ji k sobě do sedla. Museli jsme jet krokem, a tak se do města dostaneme až dalšího dne. Pokud vím, tak nikde zde nebyla žádná jeskyně, kde by se dalo ukrýt. A nocování pod širým nebem není zrovna bezpečné, ale jako jediné přicházelo v úvahu. Ještě několik hodin jsme jeli v naprosté tichosti, než jsem musela uznat, že lepší místo k utáboření nenajdeme.

„Dobře, tady se utáboříme,“ zavelela jsem. „Do města se do soumraku nedostaneme a skalní převis nás alespoň z části uchrání.“

Mett nic nenamítal a seskočil z koně. Já už jsem byla dávno na zemi a natahovala se po toulci a luku. Už nám docházelo jídlo a tak jsem chtěla jít na lov.

„Jdu nám chytit večeři. Mette, postarej se tu o to. A hlavně o ně.“

„Neboj, se mnou jsou v bezpečí.“

„Budu ti věřit. Zatím.“

„Neztrať se a ahoj.“

Usmála jsem se a rozběhla se do lesa. Po chvilce jsem narazila a stopy vysoké zvěře. Zašklebila jsem se. Nikdy bych nelovila zvíře, které bychom nebyli schopni sníst. Bylo by to zbytečné a nešetrné k přírodě. Vždyť vlci také loví pouze zvěř, která je slabá a nepřežila by. Proto jsem se zaměřila na zajíce. Běžela jsem ještě chvíli a uviděla přede mnou hopsat zajíce. Skrčila jsem se. Sáhla jsem pro šíp v toulci, který jsem měla na zádech a vložila ho do luku. Napnula jsem tětivu a zamířila. Chtěla jsem pustit tětivu, když v tom jsem uslyšela křupnout větvičku.

Otočila jsem se stále v podřepu po zvuku  a mířila mezi stromy. Přísahala bych, že jsem viděla mihnout se něco černého za jedním stromem. Zatřepala jsem hlavou a opět zamířila na zajíce. Ale opět mě něco vyrušilo. Praskla další větévka. Otočila jsem se. Zahlédla jsem něco v křoví. Tak jo. Že by další blbý Mettův vtípek? Otočila jsem se na zajíce a vyslala na něj přesně mířící šíp. Ani jsem se nepodívala, zda jsem zasáhla a už jsem mířila na křoví, odkud se ozvala další prasklá větvička.

Nestačila jsem ani postřehnout jak, ale můj luk se válel několik metrů ode mě. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nadechla jsem se a ucítila neznámou vůni. Slyšela jsem narážení něčeho na vzduch. To něco moji pozornost upoutalo natolik, že jsem nevnímala skoro nic. Klidně by to mohla být křídla nádherného draka z Alagaësie, který nese na zádech dračího jezdce. Z mého rozjímání mě vytrhl dech. Rychlý a přetrhávaný. Jakoby někdo dlouho běžel a teď se vydýchává.

Najednou na mě skočila černá postava a srazila mě k zemi. Nade mnou se skláněl chlapec. Držel mě u země celou vahou svého těla. Snažila jsem se mu vzepřít, ale naše síly byly vyrovnané. Natahovala jsem se po dýce, kterou jsem měla v botě. Vytáhla jsem ji a přibližovala ji k jeho krku. Jenže ještě než jsem se dostala dýkou k jeho krční tepně, tak mi zastavil ruku. Sevřel moji ruku v pěst a donutil mě dýku pustit.

„Co si o sobě myslíš?“ zakřičel mi do obličeje.

„Co si o sobě myslíš, ty?“

Už se natahoval, že mi přikryje ústa, nebo že mě uhodí, ale zadržela jsem jeho ruku. Kus jeho rukávu košile se vytáhl a odkryl mi znak na jeho dlani. Hypnotizovala jsem pohledem jeho ruku. Spíše onen znak, který mi říkal jediné.

„Ty jsi dračí jezdec.“

Znělo to skoro jako obvinění, že někoho zabil. Ten chlapec se na mě překvapeně díval a nejspíš mi chtěl něco říct, ale vyrušil ho druhý chlapec.

„Murtagu, co tu děláš?“

Otočila jsem se na něj. Musela jsem hodně vyvrátit hlavu, abych ho viděla. Ty měkké chlapecké rysy mi byly tak povědomé, ale přes to neznámé. Jako bych ho znala. Někdy dávno. Vzpomínky před proměnou jsem měla lehce zastřené mlhavým závojem zapomnění.

„Eragone, ona ví, kdo jsem. Poznala, že jsem dračí jezdec.“

Eragon? Ne, to nemůže být to ušmudlaný štěně, které jsem kdysi znávala. Tohle byl mladý muž. Celkem pohledný mladý muž. Ale podobnost tam byla. Jenže jak by se z rolníka stal jezdec. A ke všemu dračí? Ale i z obyčejného fauna by mohl být král Narnie. Tak proč by rolník nemohl být dračím jezdcem?

„Jak o nás víš?“

Neodpovídala jsem. Ať si ten nafoukanec dedukuje. Murtag. Pche. Co to je za jméno?

„Proč nám to nechceš říct?“

Jestli si myslíš, že ti něco řeknu po tom, co jsi mě shodil a navíc málem uhodil, tak to jsi na omylu. Propalovala jsem Murtaga, který na mně stále ležel, nenávistným pohledem.

„Murtagu, možná že když ji pustíš, tak nám to řekne. Takhle si musí připadat. Ehm... Jako zajatec.“

Odhodlala jsem se ozvat a zkusit jestli to je opravdu Eragon. To ušmudlaný štěně.

„Máš pravdu, štěně.“

Nechápavě se na mě díval. Bylo doslova slyšet cvakání ozubených koleček v jeho hlavě. Ten jeho výraz byl k nezaplacení. Ano, tohle bude Eragon. Takhle hloupě se může tvářit jedině on. Využila jsem nepozornosti toho nad sebou a kopla ho do rozkroku. Podlomili se mu ruce a skutálel se vedle mě na zem. Vyskočila jsem na nohy a začala jsem si oprašovat oblečení.

„Jak si mi to řekla?“

„Štěně. Asi mě nepoznáváš, že?“

„Ne.“

„Nevadí, připomenu se ti. Jako malá jsem se učila v Alagaësii střílet z luku. Tvůj bratranec Roran se se mnou tehdy vsadil, že nestrefím jablko na tvé hlavě. Sázku jsem přijala. Ke tvému štěstí a mé smůle, jsem jablko nestrefila a šíp se ti zabodl do nohy.“

„Renesmé, jsi to ty?“

„Už dávno nejsem Renesmé. Nyní jsem Elenë. Pamatuješ? Už jsem dosáhla plnoletosti a prošla přeměnou. Tenhle patří k tobě?“

Nepatrně jsem pohodila hlavou k tomu klukovi, který nadávkami na moji osobu zrovna nešetřil.

„Ano, je to můj nevlastní bratr, Murtag.“

„Ty jsi taky dračí jezdec?“

„Ano, jsem. Proč?“

„Je nemyslitelný, že štěně, které neumělo ani plavat, je dračím jezdcem.“

Moji odpověď okázale ignoroval. Jedna jediná otázka mě pálila na jazyku.

„Co tu děláte, Eragone? Jste daleko za hranicemi Alagaësie.“

„Přijel jsem hledat svoji sestřenici. A má cesta je u konce.“

„Cože?“

„Slyšíš dobře. Přišel jsem hledat svoji sestřenici. Princeznu Renesmé nyní tedy Elenë.“

Sestřenici? Jak? Vše kolem mě se točilo. Rychleji a rychleji. Začala jsem omdlévat. Někdo mě zachytil. Zhluboka jsem se nadechla. A ještě jednou. Eragon ke mně poklekl a já si všimla meče, který měl. Byl to Zar'roc. Meč drakobijec. Míval ho strýček Brom. Najednou mi to došlo. Brom je Eragonův otec. Jinak bychom nemohli být bratranec a sestřenice.

„Brom je tvůj otec,“ zašeptala jsem ona slova, která mi divoce vířila v hlavě.

Eragon přikývl. Najednou mi došla jedna věc. Nejen že je Eragon můj bratranec, ale i Murtag a trochu i Roran. Eragon mě objal a já jeho. Všechna bolest způsobená odchodem mých blízkých slábla. Nikdo netušil, kolik v sobě mám bolesti. Ani já sama jsem to netušila.

„Ness, nechceš splnit své dětské přání?“

Hned jsem věděla, co myslí. Horlivě jsem přikývla a posbírala svoje věci i kořist, kterou jsem ulovila. Šli jsme pomalu. Na můj vkus až moc. Ale když jsme došli na místo, naplnil mě nádherný pocit. Přede mnou stáli dva krásní draci. Jeden barvy ohně a druhý barvy nejkrásnějšího nebe. Majestátnost, ladnost a krása z nich naprosto vyzařovala. Opatrně jsem přistoupila k tomu modrému a přeopatrně, jakoby byly z pavučiny, se dotkla šupin. Byly tvrdé jako kámen, ale hebké jako hedvábí. Cítila jsem život, který proudil celým drakem.

„To je Safira. Moje dračice.“

Trhla jsem při zvuku Eragonova hlasu. Otočila jsem se na něj a v jeho očích zahlédla tolik pocitů. Přátelství. Pochopení. Oddanost. Strach. Důvěra. Byli jedna bytost. Přikývla jsem. Safira se ke mně sklonila, až byly naše obličeje na stejné úrovni. Zadívala jsem se do těch krásných modrých očí. Lehce jsem ji pohladila po čele. Eragon se postavil vedle mě a objal mě kolem ramen.

„Ness, nechceš dneska s námi strávit večer?“

„Ráda bych, ale mám povinnosti. Doprovázím svého svěřence a jeho sestru na cestě do několika měst. Ale pokud stojíš o moji společnost, tak se připojte vy k nám. Emmett si jistě rád vyslechne nějaké novinky z Alagaësie a mně budeš moci říct celý svůj dlouhý příběh.“

„Já souhlasím a ty, Murtagu?“

„Taky souhlasím.“

„Dobře. Ness, nechtěla by ses proletět?“

Podívala jsem se překvapeně na Eragona a přikývla. Safira si lehla, aby nám usnadnila sednout si do sedla. První si sedl Eragon a potom mi pomohl nahoru k němu. Posadil si mě před sebe. Objal mě kolem pasu. Safira se vznesla do vzduchu. Pocity ve mně vířily jako na horské dráze. Měla jsem strach, který následně přešel v radost. Musela jsem se smát nahlas, když jsme letěli. Otočila jsem se na Eragona.

„Mohla bych zkusit být jedna bytost se Safirou?“

Zdálo se, jakoby přemýšlel. Nejspíš se na to ptá Safiry. Přikývl na znamení souhlasu. Zašeptala jsem slova ve starověkém jazyce a viděla vše. Naprosto vše. Byl to nádherný pocit. Najednou jsem ucítila jemné narážení na mojí mysl. Zmateně jsem se podívala na Eragona. Ten se jen pousmál a naznačil, že to je Safira. Otevřela jsem jí mysl, ale stále jsem měla možnost ji rychle uzavřít.

‚Jak se ti líbí let?'

‚Je nádherný. Je to ten nejúžasnější pocit, který znám.'

‚To jsem ráda. Kde je vaše tábořiště?'

‚Leť na jih. Utábořili jsme se pod skalním převisem.'

‚Dobře.'

Safira začala pomalu přistávat. S lehkostí a elegancí dosedla na zem a lehla si, abychom se líp dostali dolů. Mett s Kaspianem vyskočili a tasili své meče. Vedle nás se objevil Murtag se svým rudým drakem. Eragon seskočil a zakřenil se na Metta. Mett uvolnil svůj postoj a sklonil meč. Poté se Eragon natáhl a pomohl mi dolů jako skutečné princezně, což jsem vlastně byla, ale nechtěla jí být. Eragon se mi lehce poklonil a já se mu taky poklonila. Potom jsme se oba rozesmáli.

„Šašku, sklop ten meč. Eragon s Murtagem nám neublíží a Safira s -“

„Trnem taky ne,“ podotkl Murtag.“

Zašklebila jsem se na něj a odešla k ohni. Hodila jsem po Mettovi zajíce.

„Co s tím mám dělat?“

„Já lovím, ty vaříš. “

„Ne! Já vařím vždycky a to jsem starší.“

Pokrčila jsem rameny a stáhla k sobě na zem Eragona. Murtag si sedl vedle Eragona a díval se do ohně. Tak s ním bude ohromná zábava. Představila jsem je oba Mettovi, Alice a šaškovi. Při čemž se oba lehce poklonili, když Mett doplnil informaci, že je to princezna a král. Mně to bylo jedno. Neuznávala jsem jako autoritu někoho, kdo je mladší než já. Všichni jsme už byli po večeři a seděli okolo ohně. Všichni se spřátelili, teda až na Murtaga, ten moc družný nebyl. Bavili jsme se o nedůležitých věcech, když v tom Eragon vytáhl kapitolu, kterou jsem nikomu nikdy neřekla.

„Ness, pamatuješ na ten den, kdy jsi dostala svoje první kopačky?“

„Ness, proč si mi neřekla, že tě někdo odmítl?“ zeptal se Mett a přitom se smál od ucha k uchu. Jo, to je hrozně směšné.

„Protože mi tehdy bylo šest let. A bohužel pamatuju.“

Eragon se ušklíbl.

„Bohužel spíš pro Albriecha. Kdyby tě nenechal, tak by teď byl s tou nejkrásnější strážkyní na světě.“

Při slově strážkyně jsem Eragona praštila. Kaspian zbystřil. Narážela jsem na Eragonovu mysl a když se mi podařila bariéra prorazit, tak jsem dost hlasitě dala najevo, ať se o mém strážství ani titulech nezmiňuje. Jenže už bylo pozdě. Kaspian do toho začal šťourat.

„Jakou strážkyní?“

Honem, teď to chce nějakou lež. Hm. Jo, to by šlo.

„Jde vlastně o takovou blbost. Když jsme byli malí, tak jsme měli takové tajné místo. Krom mě, Eragona, Rorana, tam bylo ještě několik dětí z vesnice. Všichni jsme si říkali strážci tajemství.“

Mett se snažil nesmát. Murtag se usmíval taky. Pane jo. On se umí smát. Takže to nebude takový ledový čumák, jak jsem si myslela.

„Jo, Mette, Roran tě pozdravuje.“

Teď jsem se smála já. Mett totiž okamžitě ztuhl v pohybu a snažil se vypadat normálně. Eragon se na mě podíval takovým tím stylem: Řekl jsem něco blbě? Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu a pobídla ho k vyprávění svého příběhu.

Pohled Eragona

Jak jsem byl šťastný, když jsem našel svoji sestřenici Renesmé. I když se jmenovala jinak, stále to byla ona. Stále měla ten svůj rošťácký kukuč, stále jí v očích poskakovali ďáblíci, stále byla rázná a přímá. Byla naprosto stejná, alespoň povahově. A na vzhledu mi nezáleželo. Ona byla moje rodina. Měli jsme toho tolik společného.

Když mě poprosila o vyprávění mého příběhu, nemohl jsem ji odmítnout. Ness si položila hlavu do mého klína a zavřela spokojeně oči. Sem tam jsem ji pohladil po vlasech. Každý, kdo by nás viděl, by si myslel, že jsme milenci. Ale nebyli jsme. Když jsme byli malí, tak jsem byl do ní bezhlavě zamilovaný. Byla to moje dětská láska. Kolikrát mi bolestivě zkroutila ruce za záda. Kolikrát jsem díky ní přišel domů s rozbitým kolenem. Pamatuju, jak jsem se díky ní málem utopil. Ale stále to byla moje láska.

„Eragone, doneseš mi ten leknín?“

Podíval jsem se na krásnou dívku, která seděla na břehu rybníka. Dlouhé hnědé vlasy vlály ve větru a házely bronzové odlesky do všech stran. V čokoládových očích měla mléčnou nevinnost. Když jsem se svlékal, tak mě bedlivě pozorovala. Červenal jsem se jako jahoda. Skočil jsem do vody pro jeden leknín. Nepopírám, chtěl jsem se před ní vytáhnout. Jenže jsem zapomněl, jak je rybník hluboký a já jsem nebyl zdatný plavec. Udělal jsem pár temp a potom se dostal pod vodu. Poté si už jenom pamatuju někoho, kdo mě tahá z vody a rozčílenou Ness, která se nade mnou sklání celá mokrá a mlátí mě po tvářích. Nevnímal jsem její slova, ale to, že jí ta mokrá košile strašně sluší.

Vyprávěl jsem svůj příběh a ani si nevšiml, že Ness usnula.

„Eragone, jak jsi to udělal?“ optal se mě překvapeně Mett.

„A co?“

„No, El kolikrát několik dní nespí a když, tak jenom hodinu či dvě. A teď si přijdeš ty a El usne jako špalek.“

Murtag se ujal vysvětlování za mě.

„Elenë usla tak rychle, protože cítí bezpečí. Všichni lidé jako ona nemůžou spát, dokud si nejsou jistí naprostým bezpečím. A teď ho má. Její podvědomí ví, že bychom se dokázali zdatně ubránit komukoliv bez jakýchkoliv ztrát. Navíc jí dost pomáhá přítomnost draků, která na ni působí uklidňujícím dojmem.“

Usmál jsem se a pohladil Ness po vlasech. Opatrně jsem ji uložil vedle Safiry, aby jí bylo teplo. Ness se ze spánku usmála, něco zamumlala a přitulila se ještě blíž k mému drakovi. Sklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo.

„Dobrou noc, Renesmé.“

Odešel jsem zpátky k ohni a pohodlně se usadil. Kaspian zamyšleně hleděl do ohně, když jsem se usadil a přitáhl si plášť blíž k tělu, tak z ničeho nic promluvil.

„Mezi tebou a Elenë něco je?“

Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Ne, ani nemůže. Je to moje sestřenice, ale beru ji jako vlastní sestru.“

Ještě chvíli jsem pobyl u ohně, ale poté jsem se vydal k Safiře. Přikryl jsem Ness svým pláštěm a ulehl vedle ní. Ani jsem si neuvědomil, že spím, ale už jsem dávno spal.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královská chůva - 3. kapitola: