Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 9. kapitola

17.10.2010 (17:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1509×

Jak příjemný to pocit, když cítíte, že vaše síla a moc neustále roste a nikdy nepřestane…

Jaká to slast.

Nyní jsem si již plně uvědomovala svou podstatu, ztotožnila jsem se s tou bytostí, která je popsána v proroctví.

Jak já byla hloupá, když jsem tomu z počátku nedokázala uvěřit. Vždyť to byl můj osud, stát se tou nejmocnější, které by se nedokázali postavit ani bohové… stát se tou, která bude už brzy, jak mi všichni tvrdí, vládnout i smrtí.

Proroctví se brzy naplní a to přesně v okamžik, kdy poslední z italské rodiny zemře nebo se poddá naší vůli. Již brzy budu stát v čele celého společenství upírů.               

Lehce jsem se pousmála – čekala mě velice příznivá budoucnost…
Svůj zrak jsem na okamžik upřela na hodiny ve snaze pohnout myslí tou ručičkou a čekala jsem do příchodu Mirany, o které mi bylo řečeno, že dnes budu své schopnosti rozvíjet a testovat na ní.

Vlastně, Miranu jsem neměla za tu dobu, co zde jsem, příležitost poznat, ale hned ze začátku se zdála mi velmi nepříjemná, nikdy ve mně nevěřila… pro ni jsem byla jen hloupá novorozená, nic víc. Nechtěla mě přijmout za tu, která je má vést. Připadala jsem jí slabá, ale ona se mýlí, ani netuší, jak moc.

Kdo ví… třeba bude litovat, že kdy o někom jako jsem já pochybovala… možná se to stane její největší chybou, kterou kdy udělala. Konec konců, když už mi byla svěřena ta moc…

Stála jsem u otevřeného okna a sledovala to dění kolem. Tolik drobného života… Tolik vůní a jedna obzvlášť lákavá. Ta, které jsem se snažila ze všech sil odolat. Tak sladká a přespříliš lákavá, až jsem cítila tu chuť na jazyku. Dokonalou chuť lidské krve.

Ale já byla silná, přesvědčovala jsem o tom svou mysl upíra, byla jsem silná – odolám.

Po několik dnech jsem již vždy byla schopna úspěšně potlačovat část své přirozenosti, podařilo se mi téměř nevšímat si své žízně, stačilo se soustředit na jiné věci, než je zrovna krev, a bolest v krku se ztišila.

Zůstalo jen to pokušení vyrazit do města a najít zdroj vůně. Ale dokázala jsem se ovládat… po většinu času. Byla jsem výjimečná, jak tvrdil Nicolai… Podle něj jsem se naučila ovládat svou žízeň rychle… možná až příliš rychle.

Mou pozornost na okamžik upoutalo nebe, na kterém se  začala tvořit temná mračna a za okamžik se ozval hlasitý hrom. Další prudká změna počasí…                       

Po pár vteřinách jsem za sebou uslyšela tiché vrznutí dveří, když vešel někdo, koho jsem vlastně očekávala, i když původně měl přijít někdo úplně jiný,

„Ilie…“ pozdravil tiše a já slyšela, jak jeho kroky utichly -  zastavil se uprostřed místnosti. Nechával si ode mě odstup a já to dokonale chápala.

„Ano, Aureli?“ zeptala jsem se ve snaze zjistit, co ode mě žádá.

„Kde je Mirana? Čekám na trénink od ní…“ řekla jsem ještě dříve, než stačil odpovědět na první mnou položenou otázku.

„Mirana… Kvůli ní jsem přišel za tebou.“

„Proč nepřišla sama?“ optala jsem se ihned, ale nevěnovala jsem mu jediný pohled.

„To, o čem s vámi chci mluvit, není nejvhodnější probírat přímo před ní. Chtěl jsem, abyste na to byla připravená, protože až se to dozví Mirana, bude nepříčetná. Nemáme na to příliš času, brzy dorazí,“ vysvětlil rychle.

„To vypadá… závažně,“ zkonstatovala jsem tiše a v jeho odrazu v okně jsem uviděla, jak lehce přikývl.

Chystal si mi to vše vysvětlit a já ho nechala… neměla jsem zapotřebí mu vniknout do mysli kvůli něčemu tak… zbytečnému.

„Ona není ta, kdo tě dnes bude trénovat. Bude jen… věc, na kterou budeš své schopnosti používat,“ řekl tiše, nechtěl riskovat, že by ho Mirana, která již byla na cestě, slyšela.

„Jen věc? To mi nepřipadá jako oslovení pro tvou milovanou,“ poznamenala jsem suše.  

„Ale je to dobré označení pro někoho, na kom vám vůbec nezáleží.“

„Opravdu?“ optala jsem se se zájmem… tohle mě začínalo zajímat.

Podle hlasu bylo poznat, že on k ní ani z daleka nechová nějaký silný cit, natož něco tak silného, jak se zdá být láska. Ale nebyla jsem si tím jistá... každý dokáže lhát.

„Opravdu…“ ubezpečil mě a nadechl se pro pokračování.

„Byla vybrána, ještě když byla člověk, k tomu, aby vám posloužila jako –“

„Pokusný králík,“ doplnila jsem a zároveň s tím se otočila.

„Ano.“ Přikývl.

„Zajímavé. Ale pro upřesnění, pokusný králík k čemu?“ Upřeně jsem se mu podívala do očí.

„Pokud máme obsadit Volterru a zlikvidovat ty, co ji dnes obývají, musíte se naučit zabíjet myšlenkou – tak, jak se píše v proroctví,“ řekl naprosto klidně, až jsem se divila.

„Chceš ji jen tak poslat na smrt? Až se to dozví, zlomíš jí srdce… Zklameš ji jako její stvořitel. Ona tě miluje,“ zeptala jsem se a zpříma mu pohledla do očí.

„Já vím… ale ona pro mě neznamená nic. Je na obtíž, bude dobré se jí zbavit,“ namítl ihned skálopevným hlasem.

„Celé to říkáš to jako naučenou básničku,“ zavrčela jsem tiše.

„Ne. Chci, aby zemřela,“ řekl, ale jeho hlas se v polovině posledního slova zlomil a já z něj vycítila bolest.

„Lžeš. Nechceš to. Nikdy jsi to nechtěl, ale jsi rozhodnutý to udělat… Kdo tě k tomu nutí?“ zeptala jsem se…

„Nikdo.“ Tuhle odpověď jsem nechtěla slyšet.

„Já jsem ti položila jasnou otázku. Odpověz!“ řekla jsem k němu důrazně a zadívala se mu do očí.

„Nicolai,“ ozvalo se z jeho úst.

„Takže Nicolai, zajímavé. Proč?“

„Pokud to neudělám, zabije mě,“ zašeptal. Jeho zorničky se ve strachu zúžily.

„Nemusíš to udělat,“ dala jsem mu nabídku.

„Zabij ji,“ řekl opravdu tiše, téměř nepohnul rty. V myšlenkách jsem mu vyčetla něco, co pro Miranu bude velmi nemilé. Jeho život byl pro něj cennější, než ten její, než jejich láska.

„Je od tebe tak kruté poslat lásku tvého… života na smrt. Ale jak myslíš, je to tvé rozhodnutí, ale budeš toho litovat.“

Po dokončení této věty jsem se opět otočila k oknu a pozorovala zuřící bouřku.

„Zůstáváš tady? Neřekla bych do tebe, že se toho chceš stát svědkem,“ řekla jsem po chvíli. Odpovědi jsem se nedočkala, jen jsem v jeho odrazu na okně zahlédla ten utrápený výraz rvoucí srdce.

Dveře za mnou se otevřely a do místnosti tiše vklouzla Mirana. Ihned jsem se s chladným výrazem otočila. Vlasy měla upravené tak, že v přítmí, které způsobila bouřka, vzhledem působila velmi temně, dalo by se říct, že člověk by ji mohl nazvat živoucí smrtí.

„Vítej, Mirano,“ pozdravila jsem a dala jsem si záležet na to, abych v hlase nedala znát žádné emoce. Místo pozdravu jen kývla, ještě věnovala lehký úsměv Alaricovi. Jeho výraz ji nenapodobil, jen se stáhl do určité masky.

„Bylo mi řečeno, že vás mám dnes vést při tréninku. Nikdo mi však neřekl, jakým směrem vás mám cvičit,“ řekla poněkud omluvným, ale chladným tónem. Nebylo jí zrovna nejpříjemnější, že musí část své věčnosti trávit v mé společnosti.

„Naštěstí já to vím. Dnes se mám pokusit probudit schopnost propustit duši z těla, což má za následek smrt,“ usmála jsem se.

„Dobře. Na čem chcete trénovat. Můžeme v lese chytit nějaké zvíře, to by se ke tréninku hodilo,“ řekla tiše a pokynula ke dveřím.

„Myslím si, že chytat nějaké podřadné zvíře nebude třeba. Přeci jen mou schopnost hodlám využívat k zabíjení upírů a v téhle místnosti už je,“ řekla jsem a upřela na ni svůj pohled.

„Ali?! Ne!“ vykřikla zoufale a před Alaricem zaujala obrannou pozici.

„Ne, ty,“ zašeptal k ní Alaric hlasem neurčitého tónu.

„Co? Proč já?! To nejde. Nemůžu umřít, ne!“

„Byla jsi k tomu určena už v lidském životě,“ řekla jsem k ní.

„Ali… Prosím, nedovol jí to,“ zaúpěla k němu bolestně.

„Proč bych jí to neměl dovolit?“ optal se jí chladně, tím okamžikem ji zranil více, než bych to dokázala já.

„Jsi můj stvořitel. Miluješ mě a já tebe,“ šeptla.

„Nikdy jsem tě nemiloval,“ odmlčel se a pohlédl na mě „Ilie, můžeš…“

„Ne! Alaric, prosím, ne! Nedělej to... Prosím!“ křikla po něm, ale nezareagoval.

„Nikdy jsi nebyla dost dobrá, abys žila životem upíra,“ odbyl ji suše.

Miranin pohled se upřel na mě a sotva vteřinu po té, upíří rychlostí vyrazila ke dveřím. Ale marně, Alaric jí zatarasil východ vlastním tělem. Chytil ji pod krkem a druhou rukou ji sevřel, neměla šanci.

„To není nutné,“ řekla jsem a rukou naznačila, aby ji pustil. Jeho sevření povolovalo a já se soustředila na její mysl. Uklidňovala se a za okamžik byla krotká jako beránek.

„Slova na rozloučenou?“ Kývla jsem k Alaricovi, ten však jen odvrátil pohled.

„Tak začneme.“

Začala jsem se soustředit, tentokrát ne na Miraninu mysl, ale na její tělo, ve kterém jsem se snažila najít nějakou jeho podstatu. Nic se nedělo.

„No ták,“ zavrčela jsem tiše a přimhouřila oči. Hledala jsem něco silného, něco, co se dá přimět, aby zmizelo z těla.

Zatnula jsem čelisti a zrychleně dýchala, i když jsem to nepotřebovala. Stále se nic nedělo.

Po několika vteřinách jsem začínala být zoufalá, nevypadalo to nadějně. Zkusila jsem zavřít oči a dál hledat. Z několika metrů jsem ucítila teplo, bylo to slabé, ale teplo… Vycházelo z Miranina těla. Usmála jsem se.

„Smrt…“ proběhlo mou myslí slovo a hned na to jsem uslyšela tlumený výkřik, za kterým následoval výdech. Ihned jsem otevřela oči.

Na podlaze leželo nehybné tělo upírky… Když jsem se porozhlédla po místnosti, Alaric byl pryč.

<< Shrnutí >>

Taky se vám zdá, že Ilie se Belle už povahou ani trochu nepodobá?

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 9. kapitola: