Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 6. kapitola

31.08.2010 (07:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1790×

Pohled upírky beze jména

Kdesi v Rumunsku

Pak se všichni otočili ke mně. Ta pozornost mi nebyla příjemná.

„Vítej mezi námi, má milá. Všichni jsme nesmírně potěšeni z tvé přítomnosti,“ řekl mile, ale ten chladný, marně skrývaný, tón nešel přeslechnout. Absolutně jsem netušila, co má čekat od něj a od ostatních. A vlastně jsem ani netušila, proč jsem sem vlastně lezla. Nejraději bych se otočila a utekla, ale chtěla jsem zjistit, co po mně chtějí...

„Co po mně chcete? Proč jste mě sem dovedli?“ zeptala jsem se zmateným tónem, musela jsem to vědět.

„Nebojíš se zeptat, to je dobře. Jsi tady, aby ses stala součástí něčeho velkého…

Mezitím, Pohled Nikoho

Kdesi v USA

Malá černovlasá upírka, někdo by si ji dokázal splést s elfem, systematicky pobíhala ve své ložnici a svou přirozenou rychlosti nosila věci do kufru… dobalovala poslední nezbytnosti. Nedělala to ráda, ale věděla, že musí. Věděla, že čím déle zde se svým milovaným zůstane, tím to bude horší nejen pro něj, ale pro všechny. Všichni truchlili… Smutná, bolestná nálada nad ztrátou sestry a dcery byla strašná a stávala se ještě nesnesitelnější. I když by tolik chtěli zůstat s rodinou, nesnesli by to.

Zabalila poslední věci, zavřela kufr a naposledy se podívala po místnosti, kterou tak nerada opouštěla. Nakonec se zahleděla do bolestných očí plavovlasého upíra, který seděl na posteli naproti ní. Byl čas a on se jen mlčky zvedl a ruku v ruce odešel s upírkou z pokoje, následně sešli schody a objevili se v prostorném obývacím pokoji, kde nebylo slyšet víc, než tiché psaní do počítače.

„Esme, můžeš na chvilku,“ zašeptala upírka a v jejím hlase bylo znát, že to, co se chystají udělat, jim není příjemné. Ale i přesto to chtěli učinit, tohle byla ta nejpřijatelnější možnost. Ona to tak nechtěla, nikdo to tak nechtěl.

Teď už věděli, že spřátelit se s člověkem bylo až příliš nebezpečné a jak jednou řekla jedna upírka… „Jestli to špatně skončí, sveze se s tím celá rodina.“ Nedopadlo to dobře ani pro onu lidskou dívku, ani pro upíry, kteří museli ihned opustit město, a nyní je stále hledají.

Netrvalo to ani vteřinu a před párem se objevila upírka s vlasy medového odstínu. Netušila, co po ní chtějí, ale, když si všimla toho kufru, co jim ležel vedle nohou, pochopila a kdyby byla člověk, oči by měla plné slz. Nechtěla tomu uvěřit… nedokázala uvěřit tomu, že se její rodina rozpadá.

„Ne, to mi nedělejte, prosím… ne,“ šeptala směrem k nim.

„Je mi to líto, Esme. Nikdo nechtěl, aby to dopadlo takhle, ale už je pozdě. Nemůžeme zůstat, je to příliš nápadné… hlavně teď, když nás hledají,“ vysvětlovala důvod černovláska. Upír vedle ní se raději ani neodvažoval promluvit, stále byl přesvědčen, že tohle celé je jeho vina.

„Nedělejte to. První Edward, pak Rosalie s Emmettem a teď vy. Prosím, neodjíždějte… Dokážeme najít nějaké řešení, půjdeme do Denalli, tam nás nikdo hledat nebude,“ žádala se vzlyky dál.

„Musíme… Chtěli jsme se jen rozloučit,“ řekla smutně malá upírka.

„Ale Carlisle… není tady a…“

„Nemůžeme déle čekat, je mi to líto,“ přerušila ji a drobnými krůčky dotančila až k ní a naposledy ji objala.

„Sbohem, mami. Budeš mi chybět… Vrátíme se, jak jen to bude možné,“ loučila se a mermomocí se snažila nevzlykat.

„Sbohem, Alice,“ zašeptala jen a hned na to se černovlasá upírka odtáhla, aby jí dala prostor k rozloučení i s upírem stojícím o metr dál.

„Je mi to tak líto,“ řekl a jedním dlouhým krokem se přesunul k upírce, která mu již mnoho let byla matkou. On ji nikdy nechtěl zklamat.

„Jaspere, nikdy to nebyla tvoje vina. Mohlo se to stát komukoli z nás. Neobviňuj se,“ řekla mu a natáhla se na špičky, aby ho objala.

„Sbohem, Esme. Budeš mi chybět,“ řekl na rozloučenou a podíval se jí do těch velkých očí, ze kterých vyzařovala mateřská láska, která nikdy neuhasne.

„Sbohem,“ vydechla jen, protože to bylo to poslední, na co měla sílu.

Mezitím, Pohled Nikoho

Kdesi v severní Evropě

Na schodech verandy jednoho starého opuštěného srubu nacházejícího se vysoko v horách seděl upír s bronzovými vlasy. Pršelo, ale to mu nevadilo, vlastně mu to bylo jedno, jako celý okolní svět, který již téměř přestal vnímat. Proč taky, jeho život už pro něj skončil, neměl už dál cenu, ale rozhodl se žít na tomto světě, dokud žije ona… Věděl, že je na živu a v pořádku, musela být.

Tolik mu chyběla, tolik toužil slyšet její hlas jinak než jen z pouhých vzpomínek, které byly oproti realitě chabé. Tolik si přál cítit její vůni a moct jí pohlédnout do očí… ať už byly jakékoli barvy, ona by pro něj byla vždy dokonalá, nezáleželo mu na druhu potravy, kterou si vybrala. Cítil tu neuvěřitelnou bolest na jeho hrudi, protože ona si s sebou odnesla polovinu jeho srdce a ta polovina byla již nenávratně pryč…

Jen chtěl být s ní, ale to jediné mu bylo odepřeno.

Už je to pár dní, co odešel od rodiny a ztratil s ní veškerý kontakt… Nedokázal tam zůstat a poslouchat ty myšlenky, nedokázal tam být, když mu ji tam vše připomínalo. Nemohl cítit její pach a vědět, že ji už zřejmě nespatří… už pár dní, co naposledy promluvil… jeho poslední slova, která vyslovil patřila jí.

„Prosím, neboj se mě,“ řekl jí tehdy… Ztratila paměť a bála se ho. Jeho anděl se ho bál, ničilo ho to.

„Proč?“ ptal se stále dokola v myšlenkách a nenacházel na tu prostou otázku odpověď. Proč odešla a nenechala si to vše vysvětlit. Proč si nevzpomíná. Proč už nic necítí… Stále bez odpovědi.

A tak dál seděl v dešti bez odpovědí… připomínal sochu, bledou s bolestným výrazem ve tváři. Sochu neschopnou pláče a slz. Dál seděl a nevnímal svět a čas, proč taky, když smysl jeho existence odešel. Ona… Isabella se jmenovala, tehdy vyslovila něco, o čem netušila, že to bude mít takovou moc. Vyslovila větu, vroucné přání, rozkaz, který byl neporušitelný, dokud by to ona sama nedovolila. Netušila, že je něčeho takového schopná, tehdy to udělala nevědomky a tím jim zabránila, aby jim na mysl přišla jen ta pouhá myšlenka, aby šli za ní a hledali ji…

„Ale vy, vy se mnou nepůjdete,“ to bylo to poslední, co slyšel z jejích úst. Stále dokola si celý ten rozhovor v mysli opakoval, aby slyšel ten překrásný tón jejího hlasu.

Pohled upírky beze jména

Kdesi v Rumunsku

„Nebojíš se zeptat, to je dobře. Jsi tady, aby ses stala součástí něčeho velkého… Existuje klan upírů sídlící v Itálii, který by se dal nazvat královským. Kdysi bylo sepsáno proroctví, které by teď bylo zbytečné ti číst, na to bude dost času jindy a jinde. Je v něm popsán příchod nejmocnějšího upíra bez minulosti, díky kterému se podaří nám svrhnout onen klan.“

„Moment, snažíte se mi vysvětlit, že jsem ten upír, ten nejsilnější upír, já?“ zeptala jsem se zmateně, protože to by… nešlo. Fajn, nepamatovala jsem si svůj život před tou bolestí, ale já a nejmocnější? To je pěkná blbost. A on k mému překvapení přikývl.

„To je ta největší blbost, kterou jsem kdy slyšela“ vypadlo ze mě okamžitě. „Tedy myslím,“ dodala jsem, protože jsem si tím opravdu nebyla příliš jistá.

„Tohle je realita. Stala ses upírem, protože jsi vyvolená, nejmocnější,“ promluvil jiný, byl vysoký a jeho černé vlasy byly dokonale staženy do ohonu.

„Ne, to není. Museli jste se splést. Je naprosto nemožné, abych byla nějaká vyvolená… Nejsem nejmocnější, jsem jen obyčejná upírka… nic víc,“ začala jsem poněkud nesouvisle zmateně drmolit.

„Nic víc? Ani netušíš, čeho všeho jsi schopná… naše schopnosti se těm tvým ani z daleka nedokáží vyrovnat,“ usmála se na mě ta podivně milá zrzka, která se mi představila, jako Ileana.

„Moje schopnosti? To je absurdní. Já žádné nemám,“ odpověděla jsem nechápavě. Kdybych měla schopnosti, tak bych o nich musela vědět, ne?

„Že, ne? Pamatuješ, když ses probrala do života upíra, byla jsi v domě a kolem tebe stálo sedm upírů. Chtěla jsi utéct a oni chtěli jít za tebou. Jen jsi vyslovila, že nechceš, aby šli za tebou a oni tě poslechli. Opravdu si myslíš, že by jen tak svobodně nechali pobíhat tak nebezpečnou novorozenou, jako jsi ty?“ promluvila ke mně upírka, která stála v rohu místnosti.

Byla to ta samá, na kterou promluvil ten hnědovlasý hned pro mém příchodu, z jejich krátkého rozhovoru jsem postřehla, že její jméno bylo Raisa, teda jestli to vůbec jméno je.

Na tom, co řekla něco bylo. Když jsem tak mocná a o upírech jsem tehdy vlastně nic nevěděla, mohla jsem klidně prozradit celému světu, že existují upíři…

„To, jak mě poslechli… To jsem je nějak ovládala? Nerozumím tomu, co všechno dokážu?“

„Dobrá otázka. Dokážeš ovládat mysl… číst myšlenky, vsugerovat je a ovládat. Podle toho, co se píše v proroctví bys měla dokázat měnit strukturu ducha, podle kterého se mění i tělo jeho nositele… Ať už u upíra nebo člověka. To znamená, že můžeš přimět ducha, aby své tělo opustil a tím zabíjet,“ řekl ten hnědovlasý.

„Wow… Takže bych mohla pouhou myšlenkou zabít třeba… třeba… Sakra, vždyť ani netuším, jak se jmenujete. Ani nevím, kdo jsem já? Do háje, to je jako špatný béčkový film, ještě mi řekněte, že znáte i Drákulu…“ zase jsem v hlavě měla ten zmatek a chaos, který vyvolal příliš velký přísun nových informací.

„Málem bychom se zapomněli představit…“ zasmál se ten černovlasý. Proč se sakra směje? Já už tu vážně nic nechápu.

„Když jsi se zmínila o mém jménu, začnu tedy já. Celým jménem hrabě Vladislaus Dragulián zkráceně Vlad, ale ano většina „lidí“ mě zná pod jménem Drákula. Jako nemálo z nás mám i já dar. Dokážu v komkoli probudit strach,“ dokončil a já nestačila zírat. Pravý Drákula, nejslavnější upír všech dob – wow! Pak pohledem předal slovo upírce, která stále vedle něj, podle toho, jak se na ni podíval, byla to zřejmě jeho družka.

Byla to drobnější blondýnka. Na první pohled měla velice dlouhé vlasy, které měla zapletené ve velmi složitém účesu. Měla ostře řezaný obličej, který i přes to vypadal něžně.

„Mé jméno je Maryshka…“ řekla opravdu velmi stručně.

Pak se slova ujal ten hnědovlasý, představil se, jako Kornel a podle toho, co řekl, tak dokázal rozeznat pravdu a lež. Rovnou představil i svoji přítelkyni Eržebet. Měla dlouhé rozpuštěné rudé vlasy, celkově vypadala hodně nedůvěřivě a jestli jsem správně pochopila, co dokáže ona, tak pouhým dotykem způsobí nesnesitelnou bolest, která se dá srovnat s bolestí při přeměně v upíra. Při té vzpomínce jsem se lehce zatřásla. A tak mě napadá, jestli bych myšlenkou dokázala způsobit něco podobného jako ona… ale zkoušení jsem ihned zatrhla.

Aurela a Ileanu jsem již znala, takže mi jen Ileana upřesnila její schopnost – vidění aury, prý vidí nad hlavou každého jistou barvu a každá znamená něco jiného.

„Jmenuji se Nicolai,“ začal další upír, který se trochu podobal jednomu z těch divných se zlatýma očima, které jsem viděla v tom domě. Byl vysoký s blond vlasy, vypadal starší než ostatní.

„Tohle je moje družka Ania. Dokáže ovládat a vytvářet oheň.“ Podíval se na upírku stojící vedle něj. Měla vlasy stejného odstínu jako on sestříhané do podkovy. Nevypadala zrovna nejpřátelštěji, ale zaujala mě její schopnost… pyrokineze.

Nicolai pak pohledem předal slovo dalším, ani se mi nechtělo věřit, že je jich zde tolik.

Ta upírka měla medově hnědé, lehce rozcuchané vlasy, které se jí ve vlnách kroutily do půli zad. Nevypadla, že by měla příliš velký zájem se mi představit a její pohled byl poněkud… podivný.

„Ona je šílená, ale nikomu to neříkej,“ zašeptala směrem ke mně Ania a od světlovlasého upíra, který stál vedle “té šílené“ k Anii dolehlo výhružné vrčení.

„No co? Vždyť je to pravda. Lepší to říct hned na začátku, ne?“ řekla a rozhodila při tom rukama, ale vrčení od toho upíra nepřestávalo.

„A jestli s tím vrčením nepřestaneš, nadělám z tebe květináč. Jsem si jistá, že tvé milované by se na nějakou tu další kytku náramně hodil,“ opětovala vrčení. Ti dva se asi nemají zrovna v lásce.

„Zkus si to,“ vyzval ji.

„Dovoluješ mi to, to je milé,“ zasmála se, ale z očí se jí nevytrácel ten vražedný pohled.

„Já jsem pořád tady,“ upozornila jsem je ve snaze, aby toho konečně nechali. Si to můžou vyřídit jindy, ne?  Aniino vrčení přestalo a po pár okamžicích přestal i ten druhý upír.

„Jmenuji se Godric, dokážu přečíst myšlenky ostatních, které se týkají mě. Tohle je Lila, mluví s rostlinami,“ řekl, ale nepřestával pohledem vraždit Aniu, jen při vyslovení Lilina jména se jeho výraz zjemnil.

Když přišla řada na další pár, černovlasá upírka s trochu jiným odstínem kůže, spíš do olivova než do bíla, jen protočila oči a chystala se promluvit.

„Jsem Mirana, tohle,“ oči stočila k upírovi, jehož vlasy byly tmavě hnědé, a objímal ji kolem pasu „ je Alaric, ovládá počasí.“

Pak už tak zbyla jen jedna upírka, která jako jediná nebyla s nikým v páru. Byla to ta, co celou dobu stála v rohu místnosti.

„Mé jméno je Raisa, vidím nevyhnutelnou budoucnost,“ zašeptala tiše.

„Dobře… teď vím, kdo jste vy, ale to mi moc nepomohlo k tomu, abych zjistila, kdo jsem já… ani si nepamatuji své jméno?“ řekla jsem…

„Tak si vybere nové, které se ti bude líbit,“ řekla Ileana, která se, zdá se, chovala nejpřátelštěji.

Nestačila jsem na to odpovědět, natož už nějaké vymyslet, když v tom promluvila Lila.

„Ilie... oni chtějí, aby nesla toto jméno. Řekli mi to…“ špetla. Ehm, kdo jsou oni?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 6. kapitola: