Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 2. kapitola

05.07.2010 (17:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2386×

Pohled upírky beze jména

Současnost, kdesi v lesích USA

Ta vůně, ta dokonalá vůně… Nikdy jsem necítila nic krásnějšího. Tolik mě přitahovala, nešlo jí odolat. Byla tak sladká, tak vábivá… tak omamná. Chtěla jsem, musela jsem ji vdechovat stále znova a znova.
Snažila jsem se nevnímat a potlačit ten žár, který jsem měla v hrdle. Jen jsem chtěla cítit tu vůni, byla tak dokonalá. Ale ten žár se mi utlumit nepodařilo, proto jsem se rozběhla za zdrojem té vůně v naději, že mi to pomůže… jakkoli.

Neběžela jsem příliš dlouho. Škoda, běh se mi líbil, mé nohy se téměř nedotýkaly lesní půdy, bylo to téměř, jako bych dokázala létat… moc se mi to líbilo.
Ta rychlost, jakou jsem dokázala běžet, ten vítr, všechny ty vůně, které jsem cítila, zvuky, které jsem slyšela… To bylo něco nádherného.

Ty zvuky, jeden z nich byl nejhlasitější. Pravidelné údery – buch buch, buch buch. Byla jsem si jistá, že ta věc, která vydává ty zvuky, je totožná s tou, která tak vábivě voněla. Ach, ta sladká vůně!

Lehce jsem změnila směr a dál se lesem hnala za vůní, přestože mi způsobovala bolest, musela jsem ji najít. Musela! Byla stále silnější a silnější, bylo nemožné jí odolat. Celé mé tělo spalovala ta touha ji najít. Cítit tu vůni ještě více, být jí blíž… a ochutnat ji. Ta vůně byla tak silná, cítila jsem, že se blížím k jejímu zdroji.

Ten pach byl tak silný, téměř jsem se nedokázala ovládat, netušila jsem, kam mě vede, ale šla jsem. Musela jsem ji najít. Musím. Ani jsem netušila, kam vlastně běžím… Před očima jsem měla tmavou clonu, cestu jsem nevnímala. Jen ta vůně, která již byla tak silná.

Všimla jsem si, že již nejsem v lese, nýbrž na okraji nějakého města… Byla noc a na ulici již nikdo nebyl… teda skoro.

Zdá se, že jsem právě našla zdroj té vůně. Lehce jsem se pousmála. Přibližně sto metrů ode mě šel muž, snad ještě chlapec. Měl svěšenou hlavu, nemohl mě vidět. Bože, voněl tak sladce… Jsem upír, to jeho krev voněla tak sladce. Ta bolest v hrdle, něco tak nesnesitelného, ale ta vůně. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem ochutnat.

Rozběhla jsem se směrem k němu. Byla jsem tichá, neslyšel mě. Vůbec netušil, že jsem tady… netušil, že za chvíli mi poslouží jako potrava. Možná by to pro něj měla být čest, bude mé první jídlo.

Jak vlastně chutná krev? Zbytečná otázka.

Zastavila jsem se těsně před tím, chtěla jsem, aby věděl, kdo mu vezme život. Chtěla jsem, aby se mi díval do očí.

Jak směšně, i když jsem stála přímo před ním, nevzhlédl. Stále absolutně netušil, že tam stojím.

Vlastně se divím, že jsem po něm ještě neskočila. Ten žár, který byl v mém krku, byl tak nesnesitelný. A já slyšela jeho srdce, tak pravidelný zvuk. Cítila jsem teplo jeho těla, teplo té krve. Musela jsem se ovládnout, alespoň na okamžik.

Když byl ode mě jen pár centimetrů, konečně si mě všimnul a lekl se. Zavrávoral několik kroků dozadu, ale nakonec udržel rovnováhu.

„Já… omlouvám se. Vylekala jste mě,“ řekl lehce přidušeně, a pak se dal opět do kroku, chtěl mě obejít, ale to jsem mu nemohla dovolit. Rychle jsem se přesunula před něj a usmála se.

„Vážně… řekla bych, že je mi to líto, ale na to ti už asi nezbude dostatek času,“ řekla jsem posmutněle a sklopila oči.

Nestačil ani nic říct, byla jsem na něj příliš rychlá, skočila jsem mu po krku. Nevadilo mi, že jsem nás oba převrhla na zem. Byla jsem zakousnutá do jeho krční tepny. Ochutnávala jsem tu životodárnou tekutinu, která mi proudila do úst. Byla tak sladká, neznala jsem nic, co by se té chuti mohlo vyrovnat. Dokonce ani ta vůně, která oproti chuti byla odpudivá.

Nasávala jsem další a další doušky a následně je polykala. Byly tak sladké, horké a zároveň chladivé… Cítila jsem, jak oheň v mém hrdle pohasíná. Nezažila jsem nic lepšího, byl to dokonalý pocit.

Jeho tělo dopadlo na cestu. Letmo jsem se podívala na tu zapáchající mrtvolu.

„První oběť…“ zašeptala jsem a usmála se.

„Bylo mi ctí, zabít tě…“ doplnila jsem a opět si prohlédla to bezvládné tělo, ze kterého jsem před chvílí vysála všechen život… doslova. Potlačovala jsem smích.

Ale nyní ta mrtvola byla nechutná. Odkopla jsem ji z cesty a vydala se dál na východ. Tušila jsem, že tohle bude dlouhá cesta. Mnoho hodin běhu. Nevěděla jsem, jak dlouho mi, jako upírovi, bude trvat, než se vysílím. Upřímně jsem doufala, že dlouho.

Běžela jsem tak rychle a bylo to tak přirozené. Stejně, jako byla pro člověka chůze nebo dýchání. Bavilo mě přeskakovat kmeny spadlých stromů stejně tak, jako dělat několika metrové skoky. Líbilo se mi všechno, co mi přineslo mé upírství.

Zbožňovala jsem svou kůži ve slunečním světle. Moc se mi líbilo, jak se zatřpytila v prvních paprscích východu slunce. Dělala duhu. Tisíce a tisíce odlesků.

Zasmála jsem se… a pak, že upíři se na slunečním světle změní v prach.

Po několika minutách zkoumání své kůže jsem se opět rozběhla za novým životem.

Většinu cesty jsem se skrývala před lidskými zraky v lesích. Upíry jsem nesměla prozradit, to mi bylo jasné. Proběhla jsem mnoha lesy, potkala jsem celkem sedm lidí, nikdo z nich nepřežil. Jaká škoda? Ne… žádná škoda, byli lahodní.

První část cesty mi zabrala mnoho hodin, byla to první část cesty, která mě dovedla k moři. Ale já se tam nechtěla zastavit, chtěla jsem se dostat co nejdále od svého lidského života, který jsem žila… Tedy, alespoň myslím, že jsem nějaký žila, daleko od bytostí, které jsem mohla znát, daleko od vzpomínek, které mi zůstaly utajeny…

<< Shrnutí >>

Takže... Zatím to je jej pouhý začátek, pořádně se to rozjede
až kolem 5. kapitoly.
No, doufám, že mi alespoň každý desátý čtenář napíše komentář, budu šťastná za jakoukoli kritiku.

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 2. kapitola: