Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 1. kapitola

25.06.2010 (12:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2790×

Pohled Isabelly Marie Swan:

Současnost, Olympijský poloostrov

Celým mým tělem prostupoval oheň, pálilo to, nikdy jsem nezažila nic takového, nebo tomu alespoň podobné. Bylo to nesnesitelné. Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem udělat vůbec nic, jen křičet. Cítila jsem se tak slabá a bezmocná. Řvala jsem bolestí, musela jsem, protože to bylo jediné, co jsem dokázala. To mi ovšem neubíralo na bolesti, která se dál šířila mým tělem. Pořád ta ostrá pálivá bolest, jako kyselina, která mi rozežírala žíly.

„Co se to se mnou děje?“ ptala jsem se zoufalou myšlenkou, která se ztratila někde v tom ohni, který se mi dostával do srdce. Tolik jsem si přála vstát a utéct od ohně, necítit tu bolest, která jakoby spalovala každičkou buňku. Tolik jsem si to přála, ale v hlouby mého nitra jsem věděla, že od toho, co se mi stalo, se nedá utéct. Že ta bolest nezmizí, že je předzvěstí něčeho mnohem horšího, něčemu, čemu se již nedá zabránit, že je pozdě.

Cítila jsem se, jako by do mě zabodávaly tisíce ostrých čepelí nožů, které mě probovaly skrz na skrz… zas a znova, stále a stále dokola, stále bolestivě a já neměla jedinou šanci se bránit.

Minuty utíkaly a bolest nemizela, ba ještě rostla a to jsem si myslela, že už to více nejde… ale k mé smůle to šlo.

„Proč já? Proč se tohle muselo stát zrovna mě?“ ptala jsem se sebe sama, na tak prostou otázku, ke které neexistovala odpověď. Ale možná bylo dobře, že ji neznám.

Ony stále utíkaly, minuty, běžely dál a dál… má bolest je následovala, nechtěla přestat.

Slyšela jsem své srdce; bilo tak rychle, chtělo se mi prorvat z hrudi, také se chtělo zbavit té bolesti, která se již dostala do jeho středu. Už chtělo konec, ale ten nepřicházel a tak bilo dál, rychleji a rychleji.

Už jsem nedokázala plynule přemýšlet, nerozuměla jsem slovům, která jsem slyšela v mé mysli, začínala jsem být opravdu zmatená. Mé smysly jakoby vypověděly funkci. Nic jsem neslyšela, necítila a neviděla… prostě nic. Cítila jsem strach a můj dech se pod jeho tlakem zrychlil. Ani tep mého srdce nezůstával pozadu. Nikdy jsem si nemyslela, že lidské srdce může bít tak strašně rychle.

Snažila jsem se nekřičet, udržet má ústa zavřená  a tělo klidné, to ale nebylo možné. Cítila jsem se, jako by mě upalovali za živa… I když to by možná bylo i snesitelnější, zemřela bych rychle, ale tohle už trvalo mnoho hodin a bolest se nezmenšovala, ba právě naopak.

Ale největší bolest se mi teprve dostala do srdce, bylo to o mnoho horší nežli to, co jsem cítila doposud. Byla jsem si jistá, že jsem musela řvát bolestí.

Oheň, který prostupoval celým mým tělem, začal zápasit se srdcem. Věděla jsem, jak tento boj může skončit, mělo to jen jediný možný výsledek, protože já na to nebyla dost silná. Já měla být na straně poražených, již brzy jsem měla prohrát.

Žár ještě zesílil a já se rozhodla, co chci, co je pro mě nejlepší… Chtěla jsem smrt, nic víc. Jen pryč od žáru, snesla bych všechno, jen ne tohle. Chci zemřít, ale jak? Jak, když to jediné, co se mi prodralo z úst, byly pouze bolestné výkřiky. Nic víc, jen řev, který se ani vzdáleně nepodobal lidským slovům.

Nedokázala jsem tu bolest nevnímat, to bylo nemožné. Pokusila jsem se o to, abych se alespoň trochu uklidnila. Trvalo to přeci už tak dlouho, přeci to nemůže být tak dlouhé.

Však kolik již uběhlo hodin? Mnoho, už to mohly být klidně i dva dny. Přeci to nemůže trvat na vždy, nebo snad ano? Já už chci konec…

A pak, jsem pocítila úlevu. Od konečků prstů se má bolest začínala stahovat. Velmi pomalu, ale přeci jen…

„Už to nebude trvat dlouho,“ uslyšela jsem vzdálený hlas. Neznala jsem jeho majitele, avšak jsem tušila, že mluvil na mě. Někdo je u mě, podporuje mě. To je tak… milé?

Myslím, že jsem v konec začala doufat příliš brzo, protože mě bolest opět donutila vykřiknout. Ona se pouze stahovala z končetin, nebylo ji méně. Mé ruce a nohy zanechávala chladné, bez bolesti… Avšak bolest v hrudi o to více sílila. Další výkřik…

„Promiň. Je mi to všechno tak líto. Nechci, abys trpěla. Odpusť,“ šeptal ke mně hlas, ve kterém bylo znát tolik bolesti. Bolest, lítost a část zlosti… nikdy jsem nikoho neslyšela mluvit hlasem, tak prosyceným těmito emocemi.

Nechápala jsem, proč se ke mně takto staví? To on mi způsobil tu bolest? Proč, nechtěl to snad udělat a teď se mi omlouvá? On ji nedokáže zastavit? Neznala jsem odpověď… nebyla jsem si jistá, jestli ji vůbec chci znát. Je totiž docela možné, že tu bolest mi způsobil on, měla bych ho nenávidět.

Mé srdce bilo stále rychleji, věděla jsem, že to dlouho již nevydrží, boj byl prohraný, již bilo z posledních sil. Nejhorší byla ta bolest, bylo to, jako by mi trhala hruď na kousky – zas a znova. Slyšela jsem ho tak jasně, ten zvuk se nesl místností. Nikdy jsem si nemyslela, že tep srdce může být tak hlasitý.

„Už to potrvá jen chvilku a bolest zmizí. Slibuji,“ šeptal hlas dál. Má úleva při těchto slovech byla zastíněna další návalem bolesti.

A pak se mi v mysli vytvořila jediná otázka, pokud nezemřu, jak budu reagovat na někoho, kdo mi způsobil toto mučení?

V mém tepu již nebyly slyšet žádné pomlky, byl to souvislý vrčivý zvuk… Měla jsem pocit, že se mi prodere z žeber, bylo to nesnesitelné. Stále se místností rozléhaly mé výkřiky.

A když už mi připadalo, že není šance k úniku před bolestí, oheň se stáhl, nezbyly po něm nejmenší památky… snad jen nepříjemné škrábání v krku. Zůstala jsem ležet a zaposlouchala se do toho krásného ticha. Až příliš velkého ticha.

Pak jsem si uvědomila, který zvuk mi chybí. Mé srdce utichlo, nebilo a to znamenalo jediné. Bylo mrtvé.

„Co to se mnou sakra je?“ ptala jsem se sama sebe zoufale, protože, když mi nebije srdce, znamená to, že jsem mrtvá, ale já vnímám.

Rychle jsem otevřela oči a zalapala po dechu, necítila jsem potřebu kyslíku. Přesto jsem začala dýchat velmi rychle. Byla jsem zmatená. Cítila jsem strach, paniku. Nevěděla jsem, co se stalo… co mám dělat.

Ani ne o vteřinu jsem se vyděšeně krčila v koutku světlé místnosti.

„Co jste mi to udělali?“ ptala jsem se a ve strachu si obezřetně prohlížela sedm osob přede mnou. Tři ženy, čtyři muži… já je neznala.

„Bello, je mi to tak líto, já nechtěl. Nedokázal jsem se ovládnout,“ začal jeden vysoký blonďák, jehož tělo bylo poseto tisíci jizvami. To mi udělal on? Proč se mi před tím omlouval někdo jiný? A kdo je sakra Bella?

„Vodu, potřebuji vodu… prosím,“ zašeptla jsem poněkud přidušeně, můj hlas zněl ale naprosto dokonale, jako zvonkohra. Při té myšlence na tu žízeň, kterou jsem cítila, mi ruka vylétla k hrdlu.

„Nepotřebuješ vodu,“ řekl opatrně další z nich. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Tvé tělo si žádá krev,“ dopověděl.

„Ne, ne… To ne, žádnou krev. To přeci nejde. Potřebuji se napít, tu vodu!“ rozkřikla jsem se, protože to škrábání v krku již bylo nesnesitelné.

„Bello, co si pamatuješ před tou bolestí,“ zeptala se poněkud vyděšeně drobná dívka s černými vlasy.

„Nic,“ řekla jsem, co m došlo a teď. Nic jsem si nepamatovala, cítila jsem se, jako bych před tím ani nežila. Cítila jsem, jak se mé tělo třese, byla jsem zmatená, v hlavě jsem slyšela tolik hlasů… nebyly moje. Tyhle byly cizí, protože ty moje na mě křičely, abych utekla a to rychle.

„To není dobré,“ zněl jeden z nich. Co není dobré? To nestačilo, že m ublížili, ale ještě se u toho něco zvrtlo?

„Bells,“ řekl bronzovlasý a opatrně ke mně natáhl ruku, leknutím jsem ucukla.

Proč mi tak říkají, to není moje jméno. Proč?

„Prosím, neboj se mě,“ šeptl bolestně. Byl to ten samý hlas, který ke mně mluvil při té bolesti.

„Ne, ne, ne. Já nechci slyšet žádosti, omluvy, cizí jména. Něco jste se mnou udělali. Nevím, co to bylo, ale vadí mi to. Nechci to. Bolí to. Mám žízeň, potřebuji vodu. Prý krev, jste šílení. Co jste mi to udělali,“ začala jsem odříkávat tiché věty a ve snaze se ode všeho osvobodit, jsem kroutila hlavou.

„Ta bolest, kterou si cítila, to byl jed ve tvém těle,“ řekla žena, která se na mě lehce usmívala, ale hlas měla nervózní a zmatený.

„V-vy jste mě otrávili?“ křikla jsem po nich zděšeně.

„Bello, proběhla u tebe přeměna v upíra,“ dokončil a já na něj zůstala zírat. Upír, který je nesmrtelný. Líbí se mi to… a moc.

„V upíra?“ šeptla jsem zmateně a oni přikývli. Co bych si měla představit pod tím slovem? Nesmrtelnost? Volnost… upíři bývají zlí.

„Já… potřebuju krev?“ řekla jsem roztřeseně, vlastně to ani nebyla otázka… spíš jsem sama sebe  potřebovala ujistit, že je to skutečné… že je to pravda.

„To bych si asi měla nějakou sehnat,“ řekla jsem si pro sebe a usmála se. Hned na to jsem vyběhla ze dveří, ale oni mě následovali, to jsem nechtěla. Chtěla jsem mít to, co je moje, co jsem dostala, když jsem se stala upírem. Já chtěla být volná.

„Ale vy, vy se mnou nepůjdete,“ zavrčela jsem na ně. Poslechli, zastavili se na místě a dali mi volnost. Rozběhla jsem se směrem na východ, tam, kam mě vedl instinkt.

Pohled nikoho:

Současnost, Transylvánie

Plavovlasá dívka směřovala svůj pohled kamsi do dálky. Cítila energii... Blížila se, byla tak silná. Dívka nikdy pocítila nic tak silného. Ostatní jejího druhu nedokázali cítit to, co ona, nebyli nadaní tímto směrem, ona ano...