Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 7. kapitola

09.05.2010 (12:15) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1476×

7. Návrat do minulosti

Ariana – Volterra

Chtěla jsem, aby to nikdy neskončilo, ale bylo mi jasné, že všechno má svůj konec. Vždyť, vždycky všechno skončilo. Za jeden okamžik štěstí jsem platila dvěma okamžiky smutku a bolesti. Nemohla jsem to změnit ani zastavit.

Ale jak se člověk cítí, když mu odejde život a z něj se stane jen ubohá schránka bez života a citu. Já taková byla a nikdy to neskončilo. Nikdy jsem nepocítila nic jiného než tu starou známou otupělost.

Byl pryč, nikdy se nevrátí a mně nezbylo nic jiného než vzpomínat. Protože vzpomínky byly to jediné, co mi po něm zbylo.

Ariana - Volterra – léta Páně 1860

Už týden jsme nevytáhli paty z ložnice. A Aro přikázal, aby nám dali všichni pokoj, takže sem nikdo nelezl. A když nás nikdo nepotřeboval, tak kam bysme chodili. Vlastně jsem ani nevěděla, co se za ten týden stalo a upřímně mi to bylo jedno. Protože jsem byla s Brucem. A Bruce byl pro mě celý svět.

Možná, že to znělo směšně. Jako z nějakého trapného románu, ale pro mě ta slova měla význam. Věděla jsem přesně, co to znamená, když vám díky někomu zmizí celý svět a je jen on. V tu chvíli byl život nejkrásnější. V tu chvíli jsem si připadala tak normálně, tak lidsky.

Znala jsem Bruce od malička. Mohla jsem popsat každou linii jeho obličeje, každý sval, chuť jeho kůže, prostě všechno. Znala jsem ho nazpaměť, tak jako on znal mě. Jsme spolu už padesát let, ale znám ho už šedesát osm let. Byl vlastně moje první láska. A taky poslední.

Vím, že spolu nikdy nezestárneme a nebudeme se dívat, jak nám vnoučata hezky rostou, ale budeme spolu. Vždycky. Protože já ho nikdy neopustím. Budu s ním. Napořád. Ale věčnost je moc krátká na to, abych mu mohla ukázat, jak moc ho miluju. Moc krátká na to, abych se ho nabažila.

„Miluju tě," zašeptal mi do ucha svým krásným něžným hlasem.

Otočila jsem se na něj a podívala se do jeho bezchybné tváře. Vypadal jako anděl. Měl krásné tmavé hnědé vlasy, ústa do tvaru srdce a jeho tělo mi trochu připomínalo Felixe. Jenom Felix byl moc svalnatý. To Bruce měl taky pořádné svaly a taky mu to víc slušelo. Jednoduše nevypadal jako anděl – vypadal jako bůh.

„Taky tě miluju," odpověděla jsem mu.

„Já vím," řekl a přiblížil se ke mně ještě víc. Zahleděl se mi do očí a já zase úplně roztála. Tohle mě fakt štvalo, vždycky když tohle udělal, byla jsem jeho a on si se mnou mohl dělat, co chtěl. A to se mu právě strašně líbilo.

„Měli bychom jít na lov," řekla jsem mu, když jsem zjistila, o co mu jde. Šlo mu o to stejné, jako celý týden. Vlastně ani nevím, kolikrát jsme spolu za ten týden spali. Když to bylo poosmé, přestala jsem počítat.

Měla jsem radost z toho, že na mě nefunguje jeho schopnost. Dokázal lidi i upíry zhypnotizovat, měnit jejich vzpomínky. Přinutit je, aby mu řekli všechno, co vědí. Byla to vzácná schopnost a Aro z ní byl nadšený. A já vlastně taky, protože jsem to teď taky uměla.

Když táta zjistil, že jsme spolu, měl z toho až moc velkou radost. Nechápala jsem to, ale nevadilo mi to, protože Bruce jezdil jen na důležité mise, kterých moc nebylo, a já mohla být většinu času s ním, pokud jsem se zrovna nevěnovala studiu.

Nebo jsem se dívala na to, jak táta a strejdové soudí nějakého chudáka. Musela jsem se naučit správně, jednoznačně a nezpochybnitelně rozhodovat, a za tím si stát.

Nebyla to sice taková zábava, jako být s Brucem, ale patřilo to k tomu, kým jsem a já to přijala.

Někdy jsem se vracela až nad ránem, ale on na mě vždycky čekal. I když, co by taky měl na práci, když nespal. Vždycky jsem se těšila jako malé dítě, až ho uvidím. A vždycky jsem zjistila, že on to cítí stejně, když se vracím. Byli jsme nerozlučná dvojka. Od malička to byl můj kamarád a potom, když jsem vyrostla, jsme se do sebe zamilovali. Prostě pohádka.

„Más pravdu," usoudil. "Heidi by tu měla za chvilku být."

„No, víš, já… “

„Aha, já zapomněl na tvoje morální zásady. Tak zajdeme do lesa, ty si zalovíš a já se potom půjdu najíst."

„Dobře," odpověděla jsem mu a potom jsme vyrazili do lesa.

Já si zalovila a on mě při tom sledoval. Když jsem byl hotová, vzal mě za ruku a vyrazili jsme k hradu. Když jsem přišla na recepci. Susan (Pozn. autorky: Gianna tenkrát ještě nežila.) mi oznámila, že se mám dostavit do korunního sálu, abych přispěla svým názorem k nějakému rozsudku. U dveří stála Jane. Vysvětlila mi situaci.

„Je tam chlápek, který prozradil naši existenci lidské holce, protože ji miluje. A teď se tam řeší, co se s tím bude dělat," řekla a potom jsme společně vešly dovnitř.

První, co jsem uviděla, byl muž. Bylo vidět, že se trápí, ale kdo by se netrápil, když je souzen.

Vedle něj se krčila malá dívenka. Na lidskou dívku byla docela hezká. Když mě uviděla, bylo vidět, že ji udivuje barva mých očí. Nejspíš si všimla, že není krvavě rudá, jako všech ostatních, ale modrá.

Nechtěla jsem, aby se bála, nevím proč, ale cítila jsem potřebu tu dívku ochránit před smrtí.

„Ona je... ?" zeptala se toho upíra.

„Ne," odpověděl jí. „Ona není člověk, je dcerou Ara a je to poloupírka. Jmenuje se Ariana a je to upíří princezna."

Povzbudivě jsem se na ně usmála a jí se pusa otevřela dokořán. No jo, musím uznat, že nevypadám zrovna k zahození.

Jane se zastavila vedle Aleca a já přistoupila k otci.

„Žádal sis mou přítomnost, otče?"

„Ano, má drahá. Byl bych rád, kdybys nám pomohla vyřešit tuto situaci."

„Ano otče, vím, o co se jedná. Velmi ráda vám pomohu," řekla jsem a posadila jsem se na svůj trůn mezi Ara a Marcuse.

„Takže, jaké jsou vaše názory na tuto situaci?" zeptala jsem se otce a strýců chladným hlasem, až sebou ta dívka cukla. Do háje, já ji nechtěla vystrašit. Lidé toho vážně moc nevydrží.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku," pošeptal upír té dívce a podíval se na ni pohledem plným lásky.

„To bych ani netvrdil," ozval se Caius chladně. "Můj názor je, že oba zaslouží smrt," řekl a podíval se na mě.

„Podle mého názoru jsou tu dvě možnosti. Buď ta dívka bude přeměněna, nebo zemře, jiné východisko není," řekl Marcus.

„Co ty, má drahá?" zeptal se mě Aro.

„Já souhlasím s Marcusem, jiná možnost není. Nemůžeme porušit naše zákony a proto se tato dívka buď stane jednou z nás, nebo zemře."

Aro dělal, že se zamýšlí, ale mně bylo jasné, že rozsudek už zná.

„Dobrá tedy, rozhodni se, jak chceš. Buď bude tvá družka přeměněna, nebo zemře," řekl Aro naoko vroucným hlasem.

Ta dívka se podívala na toho upíra a bylo vidět, kterou možnost by si sama pro sebe vybrala. Možnost, kterou jsem pro ně chtěla i já sama. Přeměnu.

„Kolik dostaneme času na přeměnu?“ zeptal se opatrně ten upír.

„Pokud nebudou zabiti, požaduji, aby byla přeměna teď a tady, Aro,“ řekl Caius.

„Měsíc,“ řekl Marcus.

Aro se podíval na mě a očekával můj názor, ale já se na něj nedívala. Dívala jsem se na toho upíra a v jeho očích bylo vidět, že si pro svou družku přeje trochu více času.

„Rok,“ řekla jsem rozhodně.

„Tentokrát musím souhlasit s Caiem,“ řekl Aro. „Je nutné dát té dívce nesmrtelnost a to, co nejdříve.“

„Zítra, po východu slunce bude přeměněna, do té doby budete tady. Jane ukaž jim jejich pokoj, prosím,“ řekl Aro.

Když Jane odešla, sbalila jsem se a šla do pokoje.

Jakmile jsem vešla dovnitř, uviděla jsem Bruce. Seděl v křesle a četl nějakou knihu. Podle vazby jsem poznala, že je to Charlotte Bronteová.

Když mě uviděl, položil knížku na noční stolek a přešel ke mně.

„Jakpak jste se měla, princezno?“ zeptal se mě a cukaly mu koutky.

„Ále, šlo to. Jakpak ses měl ty?“ zeptala jsem se ho na oplátku.

„Hrozně špatně, ale teď už je mi líp,“ řekl.

„Nepovídej.“ S těmi slovy jsem k němu přistoupila a políbila ho.

Bylo to hrozně hezké, něžné a byla v tom taková láska, že mě to málem porazilo.

Když jsme skončili, svalili jsme se do jednoho křesla. Já měla hlavu položenou na jeho rameni a on vdechoval vůni mých vlasů.

Nevím, kdy jsem byla naposledy takhle šťastná. Vlastně jsem byla šťastná vždycky, když jsem byla s ním. On byl moje všechno, můj věčný život. A já mohla být s ním. Bez něj byl můj život jen černobílý, to on byl ta barva, barvil můj život do krásných, zajímavých barev a já si s ním připadala jako v pohádce. Bohužel i pohádky mají svůj konec.

Někdo zaklepal na dveře. Byl to Felix.

„Promiňte, princezno, ale Bruce si žádá Aro, Caius a Marcus do korunního sálu.“

Bruce se na mě omluvně usmál, lehce mě políbil na rty a byl pryč.

No bezva, jak znám Ara, tak se to pěkně protáhne. Asi bych si měla najít zábavu na večer.

První, co mě napadlo, byl nakupovací nálet, protože jsem se u toho soustředila pouze na oblečení a tak mi Bruce nemohl chybět.

A tak jsem s holkama vyrazila do Florencie. Myslím, že místní krámky budou našim tempem, brzo vykoupeny.

Samozřejmě jsem se vrátila do našeho pokoje dost pozdě a dost utahaná a se zklamáním jsem zjistila, že Bruce tu ještě není.

Vlezla jsem tedy do lázně a pořádně jsem se vykoupala.

Hodila jsem na sebe noční košilku a lehla si s knížkou do postele.

Netrvalo to ani moc dlouho a do pokoje se vřítil Bruce. Ve tváři měl smutný výraz, až mě to vyděsilo.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho.

„Musím na misi,“ odpověděl mi.

Fajn. Teď jsem byla perfektně zoufalá.

„Co? Proč? Promluvím s otcem,“ řekla jsem a chystala se k odchodu, ale on mě zastavil.

„Ari, nemělo by to smysl. Potřebují mě tam. Prostě tam musím jet,“ usadil mě.

„A kam vůbec? A na jak dlouho?“ zeptala jsem se zoufale.

„Rumuni,“ řekl prostě. „Ničí členy naší gardy, a tak tam potřebují silné bojovníky. Nedá se nic dělat. Navíc moje hypnóza taky nebude k zahození.“

No jistě. Já tady šílím strachy a to ještě nikam nejel a on se tam snad ještě těší. Zamračila jsem se.

„No tak, lásko. Vrátím se dřív, než stihneš postřehnout, že jsem pryč,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Kdy odjíždíš?“ zeptala jsem se smutně.

„Brzy ráno,“ řekl a jeho obličej zesmutněl.

„Budeš mi chybět, miláčku.“

„Ty mě taky, lásko,“ oplatila jsem mu.

„Miluju tě,“ řekl a zahleděl se mi svýma karmínově rudýma očima přímo do duše.

Tu noc jsem nechtěla spát ani minutu, ale bohužel jsem nemohla neusnout. Nakupovací nálet mě pořádně vysílil a já chtě, nechtě usnula.

***

Ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že jsem v pokoji sama. Fajn, to zas bude dneska den. Otevřela jsem oči a zrak mi padl na kartičku, která ležela vedle mě na polštáři.

Stálo na ní: Miluju tě. Vrátím se hned, jak to půjde. Bruce

Ach jo, nebyla jsem bez něj ani hodinu a už mi hrozně chyběl. Neměla jsem ponětí, co tu budu bez něj dělat.

O měsíc později

Ten měsíc, co tu nebyl, mi připadal jako věčnost. Seděla jsem v pokoji a nijak moc jsem nevylézala.

Hrozně moc mi chyběl a nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy se vrátí.

Ariana – Volterra

Tenkrát jsem ještě netušila, že už ho nikdy neuvidím. Bylo mi hrozně, jenom když mi nebyl na blízku, ale z představy, že už není, jsem nedokázala dýchat.

Tenkrát jsem chtěla jediné – zemřít, protože smrt pro mě byla vysvobozením, jenže nikdo si nepřipouštěl mou smrt, všichni se mě snažili udržet při životě, jenže já zemřela ve chvíli, kdy odešel.

6. kapitola Shrnutí povídek 8. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 7. kapitola: