Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 6. kapitola

02.05.2010 (12:45) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1488×

6. Přízraky a sny

Ariana – Cesta do Volterry

Pomalu jsem se probouzela. Po chvíli jsem poznala, že jsem ještě pořád v letadle. Rozhodla jsem se podívat z okýnka.

Jakmile jsem to udělala, uviděla jsem to, co mi ve Forks tolik chybělo. To, co jsem milovala a co mi bylo z velké části odepřeno. Silné letní slunce. Byli jsme v Itálii, tím jsem si byla jistá. Za chvíli jsem zjistila, že mám pravdu. Florencie. Z letadla jsem viděla sochu Davida. Chystali jsme se na přistání.

Nemohla jsem se dočkat toho, až budu zase doma. Tentokrát mi ten velký vlhký hrad chyběl. A nejen ten hrad, ale i upíři v něm. Protože ti upíři byli mí přátelé. A já je milovala. Znamenali pro mě hodně. Jenže problém byl v tom, že do mého srdce nyní vstoupili i Cullenovi. A tak se mi začíná stávat, že mám v srdci tak trochu přeplněno. Ale o nikoho z nich nechci přijít a tak to budu muset zvládnout.

Štve mě ta záležitost s Edwardem, protože vím, že se to nemělo stát, že z nás mají být přátelé, a že jedině tak je to správně. Protože já už svou lásku mám, i když jsem ji sto padesát let neviděla. Jenže ho mám moc ráda na to, abych se dívala na to, jak trpí. Protože jsem věděla, že on si nezaslouží trpět, má být šťastný, tak jako jsem kdysi bývala já. Nekonečně. Absolutně. Opravdově. A to on nebyl. On si myslí, že tohle štěstí najde se mnou, ale já si nejsem jistá, jestli bych mohla být šťastná s někým jiným než s Brucem. Asi bych celou tu dobu měla pocit, že jsem ho podvedla.

Najednou jsem vedle sebe uviděla Bruce. Zalapala jsem po dechu. Jak je to možně?! Ne, tohle není možné. Vždyť on není skutečný.

„Buď šťastná,“ řekl mi svým krásným hlasem, který mi tolik chyběl.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem.

Ale on už nic neřekl. Pouze zakroutil hlavou a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Letadlo začalo pomalu klesat, ale na tom teď nezáleželo. Měla jsem plnou hlavu Bruce.

Proč jsem ho zase viděla? Ty přízraky mě trápily. Byly bolestivé, vyžíraly moje nitro jako kyselina, po které nezbylo nic jiného, než velká, hluboká díra. Nutily mě vzpomínat a vzpomínky nebyly zrovna nejlepší prostředek k tomu, abych se z toho dostala. Teď už jsem věděla, že na něj nikdy nebudu schopná zapomenout. I kdybych žila třeba tisíc let.

Než jsem se nadála, seděla jsem v autíčku a jela směrem Volterra.

Nemohla jsem se dočkat, ale zase na druhou stranu jsem si cestu z Florencie užívala. Nejela jsem nijak zvlášť rychle a užívala si toskánské přírody, která mě obklopovala. Všude kolem byli olivovníkové plantáže.

Byla jsem šťastná, protože jsem se tu cítila jako doma, což bylo asi tím, že jsem tu doma.

Těšila jsem se na to, až s holkama zase vyrazíme na nakupovací nálet. Ne, že by se mi nakupování s Alicí nelíbilo, ale tohle bylo něco jiného. Prostě zažitá tradice, bez které už bych se asi neobešla.

Chyběla mi Jane. Chyběla mi její nepatrná schizofrenie. Vždycky se chová jinak před někým, koho nezná a je u nás jenom na návštěvě. To je vždycky chladná, zákeřná a odměřená. Ale když je s lidmi, na kterých jí záleží, chová se úplně jinak. Je srdečná, milá a usměvavá. Chvilku mi trvalo, než jsem si na její povahové přechody zvykla, ale přibližně za měsíc jsem to nepovažovala za nic nenormálního.

Taky mi chyběl Alec. Její o pár minut mladší bratr. Je to skvělej kluk a mám ho moc ráda, ale asi nikdy se nenaučí ke mně chovat jako k normálnímu členu gardy a ne jako k princezně.

Moje myšlenkové pochody zabraly dost času a tak jsem za chvíli stála před branami Volterry. Bez váhání jsem vjela dovnitř. Auto jsem zaparkovala kousek od hradu a skočila jsem starou známou dírou.

Po chvilce procházení vlhkými chodbami jsem se dostala do krásné a mě tolik známé místnosti, které jsem s oblibou říkala recepce.

Gianna samozřejmě stála na svém místě jako vždycky. Když mě uviděla, zatvářila se šokovaně, ale v jejích očích jsem viděla i radost z toho, že mě vidí.

„Princezno? My vás neočekávali,“ řekla starým známým milým tónem.

„Já vím, jsem tu tak trochu neočekávaně. Je můj otec v korunním sále?“

„No, vlastně je ve své pracovně. Jinak vítejte doma.“

„Děkuji, Gianno. Hned se tam za ním půjdu podívat. A kdyby něco, vůbec jsem tu nebyla,“ řekla jsem s lišáckým pohledem.

Okamžitě pochopila, o co mi jde. „Nebojte se, princezno. Nikomu nic neřeknu. Pro všechny bude váš návrat překvapením.“

„Děkuji, Gianno.“

Věděla jsem, že pro jednoho člověka můj návrat překvapení nebude. Pro Jane, ale ta to doufám nikomu nic neřekla.

Použila jsem první výtah, který jsem uviděla. Když jsem dojela na patro, kde měl otec pracovnu, běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, ale zároveň jsem vnímala své okolí a byla šťastná z toho, že jsem opět doma.

Netrvalo mi to ani pět vteřin a už jsem stála před těmi známými dubovým i dveřmi. Rychle jsem zaklepala a ani nečekala na to, až mě pozve dál.

Potom, co se dveře rozletěly, uviděla jsem tu známou tvář, která mi tolik chyběla.

Aro okamžitě zvedl hlavu a mračil se. Bylo mi jasné, že chce toho dotyčného, který mu takhle vrazil do pracovny napomenout, ale když mě uviděl ve dveřích, jeho obličej okamžitě roztál a pokřivil se do krásného úsměvu.

Vyskočil ze židle a netrvalo mu to ani vteřinu a už mě objímal.

Měla jsem ho vážně moc ráda. Byl to jediný člověk, který mě nikdy neopustil ani nezavrhl. A i když jsem si ve Volteře našla nejlepšího kamaráda a kamarádku, tedy Demetriho a Jane, on pro mě byl člověk, který ať se stane cokoliv, tak mě podrží, podpoří a nikdy mě nezavrhne. Byl to člověk, kterému jsem bezvýhradně důvěřovala, i když pravdou je, že celý tenhle popis by se hodil i na Demetriho.

Mého úžasného přítele, se kterým jsme byli schopní tancovat dvě noci v kuse, běžet maraton Volterra – Oslo tam a zpátky a smát se jako malé děti. Svým způsobem jsem ho milovala, jestli chápete, jak to myslím, dodával mi energii a dělal mě šťastnou. Byl moje osobní sluníčko. Nejlepší přítel. Člověk, za kterého bych položila život.

Naproti tomu Jane, mi dávala pochopení, lásku a taky nezapomenutelné nakupovací nálety. Byla tu vždycky pro mě, hlavně v období, kdy Bruce odešel. Tenkrát jsme se spřátelily. Ona mě vždycky dokázala vyslechnout, pochopit mě a za to jsem jí byla a budu vždycky vděčná. Tenkrát byla jediná osoba, se kterou jsem mluvila. Moje spřízněná duše.

„Copak tu děláš, holčičko?“ zeptal se táta překvapeně.

„Co by, přijela jsem navštívit svého opuštěného, nebohého tatínka,“ odpověděla jsem prostě.

Zasmál se. „No, tak to mám vážně radost. Ale není za tím nic jiného, že ne?“

Na tohle jsem nemohla odpovědět. Věděla jsem, že kdyby se dozvěděl pravdu, tak by byli Cullenovi potrestáni, i když za to vůbec nemohli, ale na druhou stranu jsem věděla, že mu to budu muset říct, a tak jsem spustila.

Když jsem skončila se svým monologem, nechala jsem ho, aby se mi podíval do hlavy.

Po úsměvu nebylo už ani památky.

„Jak… Jak se to stalo? Jak to mohli dovolit, výslovně jsem jim řekl, že na tebe mají dát pozor,“ řekl a v jeho očích jsem uviděla jiskřičky hněvu, ale taky strach. Strach o mě.

„Tati, prosím. Oni si nezaslouží být potrestání. Ten muž mi dal něco do jídla. Nikdo to nemohl předvídat. Jediný, kdo má být potrestaný je ten grázl, kvůli kterýmu teď nemůžu používat svou moc a na to dohlídnu osobně, to se neboj.“ Teď jsem měla pro změnu hněv v očích já.

Když to viděl, úplně zapomněl na to, že chce potrestat Cullenovi. Nebo spíš myslím, že už je teď ani potrestat nechtěl. Jeho hněv se zaměřil na toho pitomce.

„Máš pravdu,“ řekl. A potom jsem musela na různá vyšetření. Do pokoje jsem se dostala až k večeru. Převlékla jsem se, ale nechystala jsem se jít spát. Cítila jsem se dost mizerně a tak jsem si řekla, že musím zaskočit za Demetrim, svým milovaným přítelem.

Nemusela jsem jít moc daleko, protože měl pokoj kousek od toho mého. Zaklepala jsem na dveře, a když se ozvalo to známé, sebejisté dále vstoupila jsem dovnitř.

Hned, jak mě zpozoroval, tak se na mě vrhl a já byla za chvilku na lopatkách. On se ne mně seshora díval a hrozně se bavil.

„Tohle se dělá princezně,“ pokárala jsem ho naoko.

„Jasnačka. Moc rád tě vidím,“ řekl.

Hned jak jsem se postavila, tak mě objal a domluvili jsme se, že bychom mohli vyrazit ven.

Samozřejmě, kam jinam jsme mohli jít, než do místního vyhlášeného klubu. Bylo tu spoustu lidí, ale Demetrimu to nevadilo. Byl zrovna po večeři, proto měl na očích modré kontaktní čočky, díky kterým vypadal jako Heidi.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se mě. Za normálních okolností, bych neslyšela ani slovo, ale já nejsem člověk, že?

„Jasně. Dala bych si mojito,“ odpověděla jsem mu a on už se tlačil do fronty u baru.

Řekla jsem si, že půjdu tancovat, však on mě najde.

Najednou jsem vedle sebe uviděla další přízrak. Bruce. A s jeho přízrakem přišla i ta známá vlna bolesti a smutku.

„C-Co se to děje?“ zeptala jsem se ho šokovaně.

Ale on se jen pobaveně zasmál a byl pryč.

No, tak to bylo rychlý. Pomyslela jsem si.

Bylo mi jasné, že tyhle jeho přízraky už nebudu schopná moc dlouho snášet. Strašně mě vysilovali a já byla den ode dne slabší.

Toužila jsem nebýt. Chtěla jsem, abych zmizela a se mnou i moje bolest, ale nešlo to. Věděla jsem, že sebevražda je blbost, a že by mi nikdo z gardy v sebevraždě nepomohl. Vyprovokovat otce jsem nechtěla a tak mi nezbylo nic jiného, než dál žít.

Jenže můj život stál bez Bruce za houby. Navíc je mi jasné, že tyhle přízraky mě za chvíli zničí.

Cítila jsem tu kyselinu ve svém nitru. Rozežrala zase o kus víc mě a ještě se z toho radovala. A já ji nechala. Pomalu jsem ztrácela sílu bojovat. Pomalu jsem umírala. Ale to se nikdo nesmí dozvědět. Musím hrát tu šťastnou, bezproblémovou Arianu a všichni budou fajn. Všichni kromě mě, ale na mě nezáleželo. Musím udělat, co se po mě chce. Musím být silná.

Právě dorazil Demetri s mým mojitem a potom začala divoká jízda, při které jsem úplně zapomněla na své problémy. Čekala jsem, kdy se ten taneční parket pod námi prolomí, ale on statečně vydržel až do konce. A tak to musím udělat i já. Vydržet až do konce. Do konce všeho.

Samozřejmě jsme s Demetrim vydrželi až do zavíračky a potom jsme se vydali směrem k hradu. Šli jsme pomalu a cestou si povídali. Řekla jsem mu o všem, co se ve Forks stalo. O všem kromě Edwarda. To je příběh pro Jane.

Když jsem dorazila do svého pokoje. Dala jsem si sprchu a úplně utahaná padla do postele. Poslední dobou jsem toho naspala víc, než za celý svůj život.

Hvězdy na obloze svítily a já se propadla hluboko do sladkého nevědomí. Do míst, kde bylo všechno možné. Tam jsem byla šťastná, protože tam jsem mohla být s ním. I když to vždycky trvalo jen chvilku.

5. kapitola Shrnutí povídek 7. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 6. kapitola: