Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 4. kapitola

12.04.2010 (07:00) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1718×

4. Nákupní maratón

Ariana – Forks

„Ari? Ari, jsi v pořádku? Prosím, promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Je mi to tak líto. “

„B-běž p-pryč,“ vykoktala jsem ze sebe. Snažila jsem se uklidnit, ale marně.

„Ne, já nikam nepůjdu.“

Sebrala jsem poslední stopy klidu a síly, které v mém těle ještě byly, abych mohla být sama. „Fajn, tak půjdu já. Uvidíme se zítra ve škole.“  Zvedla jsem se a bleskovou rychlostí vyrazila k domu. Věděla jsem, že je za mnou, ale nemohl nic nadělat. Byla jsem prostě rychlejší.

Pláč mi pořád nešel zastavit. Hrozně mě to bolelo. Sto let je málo na to, abych zapomněla na lásku svojí existence. Málo na to, abych se s tím smířila. Za těch sto let jsem dokázala jediné – potlačit svou bolest. Zahnat ji do kouta své mysli a nevnímat ji. A teď se mi to všechno vrátilo. Bariéry, kterými jsem opevnila svoje srdce, byly prolomeny. Zůstala jsem jen já a má bolest.

Za chvilku jsem byla u domu. Vrazila jsem dovnitř a okamžitě jsem si lehla na postel a stočila se do klubíčka. Všechno bylo jako před sto padesáti lety. Připadalo mi to jako první den, co mi oznámili, že je pryč. Zase ta stejná bolest.

Ať už jsem byla sebemocnější a sebekrásnější tohle mě v životě neminulo. Trpěla jsem za svůj život víc, než spousta jiných lidí. Je to asi cena za mou úžasnost.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a plakala, ale po čase moje slabší lidštější já potřebovalo spát, a tak jsem usnula. Ale nečekala mě úleva. Bolelo to pořád stejně, jen jsem měla zavřené oči.

Zase se mi zdál sen. Teď už tam nebyly barvy. Byl tam jenom Bruce a já. Byli jsme někde na louce. Oba jsme byli oblečeni jako Volturi, jenom mi to připadalo současnější.

On ležel na zemi se zavřenýma očima a já seděla vedle něj a rukama si objímala kolena.

„Bruci?“ zeptala jsem se opatrně. Bála jsem se, že zmizí.

„Hm?“

„Co se to děje? Kde to jsme?“

„Kdybych řekl v říši snů, asi by ses začala smát, ale je to něco takového, jen se to slovy nedá popsat a říše snů je tomu asi nejpodobnější,“ vysvětlil mi. Bylo hrozně hezké poslouchat jeho hlas. Byl to balzám pro moje uši.

„Takže jsi můj sen?“

„A záleží na tom?“ zeptal se mě a na jeho rtech byl vidět smích. Ani jednou se na mě nepodíval, což bylo zvláštní. Já z něj nedokázala spustit oči.

Zamračila jsem se. „Ne, asi ne.“

„Tak vidíš.“ Potom otevřel oči, posadil se a podíval se na mě. Seděl ve stejné pozici jako včera Edward. „Ari, nemůžu ti tvrdit, že všechno bude v pořádku, protože to nevím. Jen chci, aby ses netrápila. Podnikni něco s kamarádkama, jeď na nákupy a snaž se na mě nemyslet.“

Počkat, počkat jak mohl vědět, že na něj myslím. Jak mohl vědět, že se trápím. „Jak… Jak to všechno víš?“ zeptala jsem se ho udiveně.

Na to se pousmál. „Jsi v říši snů. Tady je všechno možné. Nezapomeň na to.“

„Ale ty nejsi Bruce, Bruce je mrtvý. Jsi jen přízrak.“

„Stejně jako ty nejsi Ariana. Ale mluvíš jako ona, chováš se jako ona. Ale jsi taky přízrak, stejně jako já. A nemiluješ mě, tak jako já nemiluju tebe.“

„Jak to můžeš říct?“ Teď jsem byla vážně zaskočená. Milovala jsem ho, o tom nebylo pochyb.

„Nech mě to prosím vysvětlit. Ariana miluje Bruce a Bruce miluje Arianu, ale my jsme jen jejich přízraky. Nemáme city. Jsme jen otisky jejich charakterů. Nemůžeme cítit ani milovat.“

Uklidnilo mě to. Věděla jsem, že má pravdu. Necítila jsem nic lásku, bolest. Nic. Byla jsem prostě prázdná. A nevadilo mi to.

„Teď už by ses měla probudit,“ řekl a posunul se blíž ke mně.

„Ale já se nechci probudit! Tam mě čeká jen samá bolest!“ řekla jsem mu naléhavě.

„Ty víš, jak jí máš čelit. Buď silná. Zapomeň na ni. Buď šťastná, stejně jako když jsi přijela do Forks.“

„Prosím ještě chvilku. Ještě chvilku nechci trpět. Ještě chvilku chci věřit, že jsi skutečný.“

Usmál se na mě svým krásným úsměvem, který jsem vždycky tolik milovala a naklonil se k mému uchu. „Neboj se, já ti pomůžu. Pomůžu ti zapomenout. Jen buď silná. Neztrácej víru,“ pošeptal mi. Než jsem stačila něco namítnout, chytil mě za ruku a já se probudila.

Pravdou bylo, že už to tolik nebolelo. Strávila jsem jednu noc s láskou svojí existence, i když jsme byli oba jen přízraky. Musela jsem být silná, jak mi řekl. Musela jsem to překonat.

Vyskočila jsem z postele a šla se podívat do zrcadla.

Hm, ale tyhle kruhy pod očima určitě nepřekonám. Vypadala jsem jako zombie. No nic, dneska se nejde do školy. Naložím se do vany a potom se půjdu ještě trochu prospat. A odpoledne bych mohla vyrazit s Alicí na nákupy. A taky bych měla na lov. Sice jsem byla asi předevčírem, ale to moje psychický zhroucení mě docela vysílilo.

Popadla jsem telefon a vytočila její číslo, který mi nenápadně podstrčila v zeměpisu. Nezazvonilo to ani jednou a už to vzala.

„Ahoj, Alice. Tady Ari.“

„Ahoj, Ari. Copak, že voláš? Vždyť se uvidíme za chvilku ve škole,“ zeptala se užasle.

„No víš, to je právě to. Já do školy dneska nepůjdu.“

„Jak to? Musíš jít, s kým budu sedět?“ zeptala se tentokrát sklíčeně.

„Alice, seděla jsi sama celou dobu, co jsem tu nebyla. Jeden den to přežiješ. Navíc mám pro tebe takový malý bolestný.“

„Jo a jaký?“ Tentokrát byla zvědavá jako malé dítě.

„Lov a potom nákupy. Dneska odpoledne. Hned jak ti skončí škola. Co ty na to?“

„Vážně? No to je perfektní. Pojedu s Ari nakupovat! Pojedeme nakupovat!“ začala pištět.

„Alice, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se se smíchem. Vážně jsem byla ráda, že je šťastná. Dost mi to pomáhalo.

„Jasně. Jasně, ale ty jsi mi tak zlepšila den. Jen už se nebudu moct celej den dočkat. Kde se sejdeme?“

„Alice mohla bys mě prosím vyzvednout. Ono je totiž možný, že bych zaspala. Kdybych neotevírala, klíč je pod rohožkou, ale nikomu ani muk.“

„Jasně. Hned po škole jsem u tebe.“

„Dobře, už se moc těším Alice.“

„Já taky.“

„Tak zatím ahoj.“

„Ahoj, Ari.“

Potom jsem se šla naložit do vany a tam jsem taky usnula.

Alice – Forks

Měla jsem vážně radost, že odpoledne vyrazím s Ari na lov a nákupy. Já věděla, že je prostě úžasná. Zlepšila mi den. Už teď se nemůžu dočkat.

Jenom nechápu, proč dneska nejde do školy. Myslím, že Edward o něčem ví, ale je tajemnej jako hrad v Karpatech. Něco se muselo stát včera, když spolu byli na lovu. Od tý doby se Edward furt mračí a nad něčím věčně přemýšlí. Teda, já jsem hotovej detektiv.

Musela se mu s něčím svěřit. Tak počkat, počkat. Jemu věří a mě ne? Dobře, uznávám, viděly jsme se dvakrát v životě, ale i tak mě to mrzí. Musím si nějak získat její důvěru. Chci se to taky dozvědět.

Podívala jsem se na Edwarda a ten se zamračil nad mými myšlenkovými pochody.

„Musíme do školy,“ řekla jsem ploše.

Edward – Forks

Ari je na tom dost mizerně. Slyšel jsem její rozhovor s Alicí a zjistil jsem, že dneska nejde do školy. No jistě, musí se cítit strašně, připomněl jsem jí její velkou lásku, se kterou se sto padesát let neviděla, a čekal jsem, že řekne, máš pravdu a skočí mi kolem krku. Jsem fakt kretén.

Místo toho se psychicky zhroutila a utekla se slovy: Uvidíme se zítra ve škole. Nedodržela to, ale já jsem ten poslední, co by jí měl něco vyčítat.

Když přijela do Forks, byla šťastná. A teď? Nepotřebuju schopnost Jaspera, abych věděl, že jsem to prostě totálně zpackal.

Alici to taky trápilo. Její myšlenky mi vůbec nepomáhaly.  Podívala se na mě a já se jen zamračil.

„Musíme do školy.“ Řekla plochým hlasem.

Ariana – Forks

Když jsem se probudila, byla jsem úplně rozmočená a voda byla hrozně ledová. Vylezla jsem, zabalila se do osušky a šla se podívat na hodiny. Dvě odpoledne. Dvě odpoledne?! Alice je za chvilku tady! Letěla jsem se obléct a namalovat. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné.

Když jsem se podívala do zrcadla, výsledný efekt nevypadal vůbec špatně. Kruhy pod očima mi díky pár hodinám spánku zmizely a já vypadala zase jako poloupír.

Netrvalo to ani moc dlouho, když jsem uslyšela na příjezdové cestě auto. Vykoukla jsem z okna a uviděla jsem skutečně Alici.

Když mě zpozorovala, zamávala na mě a usmála se.

Vzala jsem si kabelku a vyšla ze dveří.

„Ahoj, Ari.“

„Ahoj Alice, tak kam jedeme?“

„No, nejdřív vyrazíme na lov,“ řekla a pak mě táhla do lesa.

Potom jsme se obě rozběhly a začaly lovit. Ulovila jsem si pumu a medvěda. Když jsem byla hotová, čekala jsem u Alicina Porsche.

Když Alice nešla, začala jsem přemýšlet.

Bruce… Proč se mi musí zrovna teď připomínat. Je tu přece Edward. Dobře, uznávám, že ho nikdy nebudu milovat tak, jako Bruce, ale mám právo být šťastná. Vždyť já už ani nevím, co to štěstí je. Šťastná jsem byla naposledy před sto padesáti lety a potom už to nebylo nic moc. Po sto letech se to trochu zlepšilo, ale už to nebylo to pravé štěstí.

A teď, když už to konečně vypadá, že bych mohla být šťastná, ukážou se jeho přízraky a všechno mi zkazí. Tohle není fér!

„Ari!“ zapištěla mi Alice do ucha.

„Jé promiň, Alice, trochu jsem se zapřemýšlela.“

„No, to vidím, jsi hotová s lovem?“ zeptala se mě a podívala se mi do očí. Já se na oplátku podívala do jejích a uviděla, že je má krásně medové.

„Hm, zdá se, že ano,“ odpověděla si sama na svou otázku.

„Jasně. Tak kam pojedeme. Do Seattlu, Port Angeles nebo jinam?“

„Kam budeš chtít.“

„No, myslím, že to nechám na zkušenější odbornici. Přece jen znáš zdejší obchoďáky líp než já.

„Tak fajn, jedeme do Seattlu.“

A tak jsme jely do Seattlu. Nakupovaly jsme všemožné věci, ale nejvíce samozřejmě oblečení. Dávaly jsme si věci do kabinek navzájem a jedna druhé říkala, jestli ano nebo ne. No, bylo to prostě hrozně bezva. Každá jsme měla alespoň deset tašek, když jsme opouštěly obchodní centrum.

Alice mě hodila domů a já se s ní rozloučila.

„Měj se krásně, Alice. Bylo to moc príma. Uvidíme se zítra ve škole.“

„Jo, bylo to moc skvělý. Konečně jsem našla nějakýho shopoholika jako jsem já,“ řekla a při tom na mě mrkla.

„Tak to máš naprostou pravdu. Ve Volteře jsem měla, Jane a Heidi, ale tady jsem se upřímně bála, že nebudu mít s kým nakupovat.“ Když jsem to řekla, zasmála se. Evidentně ji to potěšilo.

„Zítra ve škole, Ari. Zatím ahoj.“

„Ahoj Alice.“

Potom už jsem jenom viděla, jak se za jejím Porschem zaprášilo a byla pryč.

Vydala jsem se teda po chodníčku domů.

Zase jsem padla na postel úplně unavená. Silou vůle jsem se dokopala do koupelny a ještě se osprchovala.

Ve vteřině jsem usnula a zdálo se mi tentokrát o Cullenových.

Viděla jsem je všechny. Byli šťastní. Alice objímala Jaspera a ten ji políbil do vlasů.

Emmett skákal ve vodě a cákal po všech přítomných, kromě zmíněné dvojice protože stáli moc daleko na to, aby je Emmettova sprška zasáhla.

Rosalie se na Emmetta mračila a nadávala mu do idiotů. A když to Emmett zaslechl, začal po ní cákat ještě víc, kvůli čemuž se Rose naštvala a odkráčela do domu.

Carlisle a Esme se této situaci jen tiše smáli a Edward seděl na břehu potoka a se záchvaty smíchu Emmetta pozoroval.

Když však odešla hlavní atrakce Rose, začal Emmett cákat po Edwardovi, kterému se to ale vůbec nelíbilo a tak začal litý boj.

Jejich zbraně – větve ze stromu, do sebe naráželi a oba divoce pokřikovali. Když však Edward roztrhl Emmettovi tričko, Emmett se naštval a nazval Edwarda volem, protože teď ho prý Rose doopravdy zabije, jelikož to byl dárek k jeho narozeninám.

Když to Rose uslyšela, nafackovala oběma a řekla Emmettovi, že nejmíň půl roku nic nebude.

Emmett se málem rozbrečel a prosil Rose na kolenou, aby to odvolala.

Ta však jen hrdě odkráčela domů s pocitem vítězství a Emmett měl po ptákách. Načež se mu celá rodina začala smát a tak radši utekl do lesa.

Potom jsem se probudila.

Když jsem si vzpomněla na svůj sen, musela jsem se smát. Byla to tak strašná blbost, že jsem nedokázala pochopit, jak mě něco takovýho mohlo vůbec napadnout.

I když musím uznat, že mě to dost pobavilo.

Jestli se tohle někdy vyplní, tak je mi Emmetta vážně líto.

3. kapitola Přehled povídek 5. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 4. kapitola: