Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 3. kapitola

11.04.2010 (08:15) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

3. Školní strasti

Alice – Forks

Na můj vkus nás Ari opustila příliš brzo. Myslím, že z nás budou kamarádky. Nemůžu si být jistá, dokud bude používat svůj štít a já tak neuvidím její budoucnost, ale myslím, že nás má ráda. Já ji teda ráda mám, vlastně mi připadá skvělá, jenom trochu smutná. Nevím, co ji trápí, ale možná se mi časem svěří.

Trochu mě trápí, že ji Jazz nemá zrovna v lásce, ale to je nejspíš tím, že je Volturiová a z těch on radost zrovna nemá. Zvlášť, když se nastěhují do stejného města jako my. Ale mě připadá jiná, než ostatní Volturiovi. Snad na to taky časem přijde.

Ariana – Forks

Vrátila jsem se z lovu až pozdě večer. Byla jsem nasycená, ale taky špinavá a unavená.

Vlezla jsem do sprchy, která mě příjemně zahřála a já se uvolnila. Potom jsem si oblékla svou noční košilku a vlezla si do velké postele.

Moje myšlenky zakotvily u Cullenových. Zdají se jako velmi příjemní lidé, teda upíři. Líbí se mi Alice, je taková… zářivá. Je neposedná a připomíná mi slunce. Myslím, že budeme kamarádky.

Jen Jasper mě asi nemá moc rád, ale já to chápu. Je to docela pochopitelné, když se vám do města nestěhuje upíří princezna. No, kdo by měl radost?

Zanedlouho jsem usnula. Zdálo se mi o barvách. Byl to takový abstraktní sen, míchaly se tam různé barvy od pastelových až po ostré.

Najednou se můj sen vyjasnil. Stál tak muž. Krásný, ne krásný bylo slabé slovo. Musel to být upír, ale i na upíra byl překrásný.  Měl tmavě hnědé vlasy. Karamelové oči – vegetarián. Svalnatý, trochu mi připomínal Emmetta.

Pak se usmál. Kdybych mohla, tak asi omdlím. Vypadal jako bůh. Najednou jsem si uvědomila, že toho muže znám. Byl to ten, kterého jsem už sto padesát let neviděla. Byl to nejlepší přítel, láska mojí existence. Ten, kterého jsem tolik milovala. Byl členem gardy. Nejlepší z nejlepších. Jednoho dne se však vydal s gardou na nějakou čistku a už se nevrátil. Nikdo z těch, kteří tam byli, nevěděl, co se s ním stalo, nejspíš ho zajali Rumuni. Jedno je však jisté – je mrtvý.

Tenkrát jsem ho chtěla jít hledat, ale otec mi to zakázal. Hledala ho garda, ale nic nenašli. A tak zemřel Bruce Parker Volturi.

Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala, něco přes století. Ale to nezmění nic na tom, že jsem za svých dvě stě padesát let, nikoho nemilovala tak, jako jeho.

Potom Bruce zmizel a tak skončil můj sen.

Bylo půl sedmé ráno a to byl nejvyšší čas začít se chystat do školy.

Odploužila jsem se do koupelny, kde jsem si musela dát sprchu, abych se probudila. Potom jsem provedla ranní hygienu a už jsem si to štrádovala do kuchyně, kde jsem si udělala ke snídani vafle.

Pořád jsem nemohla zapomenout na ten sen s Brucem. Co to mělo znamenat? Bylo to snad nějaké znamení, že je naživu? Ne, hlavně si nezačni něco nalhávat. Neobjevil se už sto padesát let, to snad něco znamená.

Když jsem se nasnídala, běžela jsem se upírskou rychlostí obléct a namalovat. Dneska se mi nechtělo řešit, co si obleču a tak jsem na sebe hodila první, co mi přišlo pod ruku. Radši jsem se, ale koukla do zrcadla. Výsledek nebyl zase tak hrozný. Vzala jsem si batoh s učebnicemi a v rychlosti stáhla vlasy do culíku.

Zamkla jsem dveře od domu, nasedla do svého autíčka a valila ke škole.

Naštěstí tu bylo jen pár aut. A to jsem měla strach, že přijdu pozdě. Cullenovi tu ještě nebyli.

Tak jsem zaparkovala, pustila si hudbu a zůstala v autě. Zavřela jsem oči a vzpomínala na Bruce. První setkání, první pusa, první…

Z myšlenek mě vytrhlo klepání na okýnko.

„Co je?“ zeptala jsem se podrážděně a stáhla okno. Byla tam Alice. Zdálo se, že si mojí podrážděnosti vůbec nevšímala.

„Ahoj, Ari, já jsem tak ráda, že tě vidím,“ řekla nadšeně. Vypadalo to, že se na mě asi dost těšila a tak jsem nechtěla být nezdvořilá.

„Ahoj, Alice, já se na tebe taky moc těšila.“ Při těch slovech se rozzářila. Byla vážně sluníčko. Vylezla jsem z auta a zamkla ho.

„Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala jsem se jí.

„Myslím, že už šli na hodinu. Včera jsi u nás byla tématem číslo jedna. Ukaž, co máš za hodinu?“ zeptala se mě. Při těch slovech jsem jí podala svůj rozvrh. Vědoucně se na něj koukla.

„Hm, teď máš dějepis. Tak ten budeš mít s Rose. Potom španělštinu, tu budeš mít s Emmettem. Další hodinu máš biologii s Edwardem. Tělák s Jazzem a potom máš angličtinu bohužel sama. Potom mámě oběd – samozřejmě sedíš s námi, pak máme spolu matiku i zeměpis. Není to skvělý. Máš jenom jednu hodinu sama.“

„Bezva. No, to nám to hezky vyšlo.“

„Je to úžasný. Pojď, teď tě doprovodím na hodinu.“

Když jsme došly před učebnu, popřála jsem Alici hezkou hodinu a vešla do třídy. Rose už tam byla. Plná soustředění si něco čmrkala do bloku. Když mě uviděla, tak se pousmála.

Za chvilku vešel do třídy učitel. Samozřejmě chtěl znát můj příběh. Měla jsem ho už nachystaný. Matka mi zemřela, když jsem byla malá. Otec je velmi bohatý obchodník a hodně cestuje, takže se moc nevídáme. Potom mě učitel posadil k Rose.

„Ahoj,“ pozdravila mě Rose.

„Ahoj.“

„Tak co, jak to jde první školní den?“ zeptala se mě, když přímo přede mě přiletěl nějaký papír. Otočila jsem za tím, kdo to hodil, ale ten dotyčný dělal, že to nebyl on. Tak jsem to rozbalila. Bylo tam napsáno:

Ahoj, krásná neznámá,

Nevyrazila bys se mnou dneska ve tři do místní kavárny. Odepiš.

Tyler.

„Vždyť to vidíš,“ řekla jsem Rose a podstrčila jí dopis. Jen v rychlosti ho přejela a pak se zasmála. „Jo, tak to moc dobře znám, ale neboj, časem je to přejde.“

„Tak v to doufám.“ A pak jsem ten dopis roztrhala. Při tom jsem se vražedným pohledem podívala na toho kluka, co to hodil. Ten se na mě taky podíval, a když vyděl můj pohled, tak se lekl. No, tak ten už si jen tak něco nezkusí.

Učitel nás zrovna napomenul a tak už jsem s Rose nepromluvila. Pozvání na rande mi přišlo víc, ale už jsem je ani nečetla a rovnou je vyhodila. Vždycky, když nám něco přiletělo, se Rose pousmála. Jinak jsem myslela, že se k smrti unudím. Myslela jsem na Bruce. První setkání, první pusa, první… Zazvonilo. Ona je to snad nějaká magická formule. Když na to začnu myslet, vždycky mě někdo nebo něco vyruší.

„Užij si zbytek dne,“ řekla s viditelným sarkasmem. A pak dodala. „Uvidíme se na obědě.“

„Jasně, zatím ahoj, Rose.“

Další hodinu jsem měla s Emmettem. Docela jsme vtipkovali, z čehož učitelka neměla zrovna velkou radost, ale nechala nás být. Když hodina skončila, rozloučila jsem se s Emmettem, který na mě zamával a při tom se připitoměle usmál. To mě rozesmálo a se smíchem jsem se vydala na biologii.

Zase jsem se musela představit a pak mě učitel posadil, jak jinak než za Edwardem. Podívala jsem se mu do očí, měl je úplně černé a pod očima měl fialové kruhy. Potřeboval lov.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj, tak co jak se ti tu líbí?“ zeptal se mě.

„Ale tak, jde to. Jenom se bojím, abych nudou neusnula,“ řekla jsem se smíchem.

On se taky zasmál. „No vidíš, to já bych usnul docela rád, ale nemůžu.“

Sebrala jsem odvahu a zeptala se ho. „Edwarde, kdy jsi byl naposledy na lovu?“

„No, upřímně už je to nějaká doba. Učím se tak co nejvíce vydržet. Ale pravdou je, že už bych si měl zajít. Nechceš jít se mnou?“ zeptal se. Potom se na mě podíval a uvěznil mě ve svých očích. Nedokázala jsem se od něj prostě odtrhnout. Nejhorší bylo, že jsem ani nechtěla.

Co to zase sakra děláš, Ariano? Bruce, pamatuješ. Ten, nad kterým tolik truchlíš. Ten, na kterého si skoro zapomněla a který se ti dnes v noci tak hezky připomněl. Hádalo se mé věrnější já.

Neposlouchej to, buď šťastná, zasloužíš si to.

Držte zobák oba dva. Teď už jsem byla vážně naštvaná sama na sebe. Je to jenom lov. Kamarádství. Nic víc. Povedlo se mi od něj odtrhnout oči.

„Hm, předpokládám, že nepůjdeš. Vypadáš sytě.“

„Jo, sytá jsem, ale osobně dohlídnu, že na ten lov půjdeš a pořádně se nasytíš,“ řekla jsem mu přesvědčivě.

„ Fajn v kolik se sejdeme?“

„Ve tři, u cedule Vítejte ve Forks.“

„To je docela zvláštní místo pro sraz. Čekal bych, vyzvedni mě u mě doma nebo sejdeme se u tebe, ale u cedule, to je neobvyklé.“

„Zvykej si,“ řekla jsem mu a pak už se věnovala učiteli.

Celou hodinu si mě prohlížel. Bylo to k nevydržení. Těšila jsem se, až to skončí. No, i když potom mě čekala hodina s Jasperem, takže jedno lepší než to druhý.  Netrvalo moc dlouho, než zazvonilo.

„Tak ve tři u cedule,“ řekla jsem mu a vyřítila se ze třídy rovnou na tělocvik. Samozřejmě jsem byla u tělocvičny první.

Za chvilku přišla Alice a Jazz. Oba mě pozdravili. Potom Alice políbila Jaspera, mrkla na mě a odešla. Učitelka otevřela dveře od tělocvičny a my se šli převléct. Hráli jsme soft tenis. Já byla ve dvojici s Jazzem. Oba jsme měli vysoce znechucený výraz, protože jsme nemohli ukázat, co v nás je.

V rámci možností to bylo v pohodě.

Další hodinu jsem měla angličtinu, doufala jsem, že budu sedět sama a tak budu moct alespoň trochu přemýšlet, ale to jsem se mýlila.

Musela jsem se představit a pak mě učitel posadil k nějakému modrookému blonďákovi. Doufala jsem, že aspoň bude zticha, ale to on ne.

„Ahoj já jsem Mike Newton.“

„No a co má bejt,“ odpálkovala jsem ho. Ale to ho neodradilo.

„Nevyrazila bys dneska někam?“

„Tos uhodl, že ne.“ Jestli mě nepřestane otravovat, tak mu utrhnu hlavu.

„Proč?“ zeptal se jako nějaký neviňátko.

„Řekněme, že už mám trochu jinej program.“

„Jo, a jakej?“ zeptal se takovým tím hnusným tónem.

Co si to ten parchant dovoluje. Tak teď už mi vážně docházela trpělivost. „Tak hele. Za A – To, co dělám ve svým volným čase, ti může bejt ukradený. Za B – Já bych s tebou nešla ani do sklepa a za C – Jestli nepřestaneš žvanit tak ti utrhnu hlavu,“ podívala jsem se na něj vražedným pohledem a na něm bylo vidět, že se pořádně lekl.

Pak jsem se otočila a celou hodinu jsem si mohla přemýšlet a ani jsem nevěděla, že vedle mě někdo sedí.

Když zazvonilo, vyšla jsem se spokojeným úsměvem ze třídy a rovnou do jídelny. Cullenovi už tam byli. Koupila jsem si nějaké jídlo a vyrazila ke stolu. Všichni se smáli, což jsem nechápala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

Místo odpovědi na mě Emmett zahulákal. „Teda, ty jsi toho malýho Newtona hezky odpálkovala. Měl jsem to sice jenom se zvukem, ale i tak to byla hrozná sranda. Ale Edward nebo Alice. Ti se museli nasmát.“ No jasně, upíři, ti slyší všechno. „Musím říct, že jsi vážně talent. Já to říkal, že si budeme rozumět."

„No tak to doufám, že jste se dobře bavili,“ odpověděla jsem. Sedla si ke stolu a začala jíst.

Všichni se začali smát, dokonce i Jasper.

„No, musím uznat, že na Volturiovou to bylo dobrý,“ řekl mi. Páni, on mě pochválil. Tak to je něco.

„Díky,“ odpověděla jsem mu.

„No, ale co jsme měli říkat já a Alice. Učitel mě málem zabil, a tak jsem musel na chodbu, a tam jsem se přímo svíjel smíchy,“ dodal Edward.

„Tak to máš naprostou pravdu, byla to hrozná sranda. Ale nejlepší byla ta část s utrhnutím hlavy, a jak ses na něj ještě podívala, já jsem vážně myslela, že se neudržíš a tu hlavu mu utrhneš,“ řekla Alice.

„No co, alespoň by bylo o jednoho pitomce míň,“ řekla Rose.

„Tak to mi mluvíš z duše,“ přidala jsem se.

Po obědě jsem měla ještě dvě hodiny s Alicí. A potom už jsem konečně mohla domů. Doma jsem se převlékla do sportovního oblečení a vyrazila jsem k ceduli – Vítejte ve Forks. Byla jsem o pět minut dřív, ale on už tam čekal.

„Ahoj,“ pozdravil mě bleskově a při tom se na mě usmál krásným, pokřiveným úsměvem.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a taky se usmála.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se mě.

„Lovit?“

„Hm, platí, ale potom tě chci ještě někam vzít.“

„Fajn, jak chceš.“

Potom jsme vyrazili do lesa. Běžela jsem kousek za ním a jen ho pozorovala. Zavětřil a přidal na rychlosti, tak jsem taky přidala a už jsem cítila, za čím běží. Puma.

Jedním hladkým skokem ji sejmul. Za chvilku tam ležela mrtvá. Zahrabal ji a přišel ke mně. Jen tak jsem se opírala o strom.

„ Kdo jsi, Ariano Volturiová? Vždycky když už tě zařadím do nějaké skupiny lidí, tak mi ukážeš, že jsi úplně jiná. Vůbec se v tobě nevyznám.“ Trochu mě ta otázka zaskočila, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Chceš mě zpovídat nebo lovit?“ zeptala jsem se ho klidně.

„No abych byl upřímný, tak mám v plánu obojí.“

„Bezva, ale začneme tím lovem.“

„Fajn.“

Potom zase zavětřil a běžel a já ho jenom pozorovala. Byl vážně krásný. Když byl hotov a jeho zorničky měly medovou barvu a kruhy pod očima skoro zmizely, vzal mě za ruku a někam jsme běželi. Díky upírské rychlosti jsme tam byli za chviličku.

Byli jsme na malé krásné loučce. Všude rostlo kvítí. Byla to prostě nádhera. Posadili jsme se doprostřed.

Sedl si naproti mně, aby mi viděl do očí.

„Pověz mi tvůj příběh,“ žadonil. A tak jsem mu řekla všechno. Nic jsem nevynechala, ani tu část s Brucem. Věděla jsem, že se mu to nebude líbit, ale musel znát pravdu. Musel vědět, že už někomu patřím a to, že už je možná mrtvý na tom nic nezmění.

„Miluješ ho pořád?“ zeptal se mě a v jeho očích byla neskrývaná bolest.

„Ano,“ odpověděla jsem mu. „A vždycky budu a nikdy se to nezmění, ani kdybych žila věčně.“

„Ale on už je mrtvý a ty máš právo být šťastná.“

„To možná ano, ale malá část mě věří, že pořád žije. A tak to i zůstane.“

„Už je to sto padesát let, Ari. Sto padesát.“

„Já vím,“ potom už jsem nedokázala zadržet pláč. Plakala jsem a bylo mi jedno, že se na mě dívá. Bylo mi jedno, že jsem byla za tu slabou. Protože to otevřelo stavidla bolesti a ta se nekontrolovatelně vylila z mého srdce.

2. kapitola Přehled povídek 4. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 3. kapitola: