Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 2. kapitola

10.04.2010 (08:30) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

2. Vítej, nový živote

Ariana - Forks

Když jsem vystoupila z letadla a vytáhli mi i moje Lamborghini, jela jsem do Forks. Byla tady hrozná zima, bylo to prostě strašný, i když upírům, co tu žijí, to asi nevadí. Těm zima ani teplo vůbec nevadí, ale já jsem na půl člověk! No co, vždyť tu žijí i lidi a za chvilku si určitě zvykneš. Jsi jenom vyhřátá z Itálie. No tak, nechovej se jako fiflena, která nejsi! Hádal se můj vnitřní hlas.

Fajn. Nebudu se chovat jako fiflena.

Nasedla jsem do svého Lamborghini a vydala se do Forks. Děkovala jsem otci, že mi do auta nechal dát i GPS, jinak bych byla asi vážně v háji.

Cesta netrvala ani hodinku, když jsem projížděla nápis „Vítejte ve Forks“. Bezva teď najít můj dům. Na kartičce z tuhého drahého papíru, na kterém bylo v záhlaví volturijské V, stálo drobným ozdobným písmem Forks 37/13. Super, projížděla jsem domy, až jsem uviděla jeden, který byl moc krásný.

Měl tmavou střechu a fialovou fasádu. Dveře byly dubové, ale nejvíc mě uchvátila ta velká dřevěná okna. Byla to přesně ta, která jsme měli na hradě, akorát byla trochu větší. Byla tam i zahrádka. Kvetly na ní drobné barevné květinky a taky různobarevné vřesy, bylo tam i pár menších tújí.

Byl to vážně překrásný dům. To musí být ten můj! Řekla jsem si v duchu. A taky, že ano. Vedle dveří bylo zlatým písmem napsáno 37/13.

Zaparkovala jsem auto do garáže a vytáhla si kufr.

Potom už jsem se vydala po kamenném schodišti ke vstupním dveřím. U dveří jsem si všimla zvonku. Bylo na něm napsáno - Ariana Volturi.

Oni vážně myslí na všechno. Potom jsem otevřela dveře klíčem, co mi dal Aro. Už jen ta předsíň byla krásná s dřeveným ostěním.

Ale chtěla jsem vidět všechno a tak jsem pokračovala. První, co jsem uviděla, když jsem vyšla z předsíně, byl obývací pokoj.

Byl vymalován bílou barvou. Jinak všechno ostatní bylo sladěno do volturijských barev- červené a zlaté.

Sedačky tam byly dvě menší. Jedna červená, druhá zlatá. Koberec byl jen v části pokoje a měl zlatou barvu. Ostatní byla plovoucí podlaha. Naproti sedačkám byla na zdi pověšena plochá televize.

Byly tu také různé dekorační předměty. Vázy, ve kterých byla sušina a další. Vypadalo to tu krásně.

Naproti obýváku byla kuchyň a mezi těmito dvěma pokoji bylo schodiště, které vypadalo úplně stejně jako to, které jsme měli v Itálii.

Vydala jsem se po něm do světlé chodby, kde byli troje dveře.

Můj pohled směřoval k těm, na kterých byl nalepený dopis a na něm krasopisně napsáno Ariana.

Jedním tahem jsem strhla dopis ze dveří a pak už jsem vešla dovnitř. První co jsem uviděla, byla krásná velká postel s nebesy a také bílá prostorná sedačka. Pokoj byl velký a prostorný. Měl fialovou barvu a bylo v něm všechno, co jsem potřebovala. Byl tu dokonce i krb a myslím, že za těmi dvojitými dveřmi bude šatna. Jediné, co mi tu chybělo, byla knihovna, ale myslím, že bude v jiném, mnou ještě neprozkoumaném pokoji.

Posadila jsem se na postel a otevřela dopis. Stálo v něm:

Má nejdražší Ariano,

Doufám, že se ti v tvém novém domově líbí. Pozval jsem na něj desingové specialisty, takže by se ti to mělo líbit. Kdybys cokoliv potřebovala, víš, že stačí zavolat a jsme hned u tebe. Užívej si každý okamžik svobody, protože nikdo z nás neví, kdy nastoupíš na trůn. Buď šťastná.

Všem nám budeš hrozně moc chybět.

Tvůj otec Aro

Když jsem ten dopis četla, bylo mi hrozně smutno. Chovala jsem se jako sobec, opustila jsem otce, rodinu a přátele, jen proto, že já se dusila. Od kdy mi vlastně záleželo na mně samotné?

Ale co na tom vlastně teď záleží. Bylo to moje rozhodnutí a za tím si musím stát, navíc nedá se říct, že by mi zrovna vadila svoboda. Za chvíli se uvážu jako pes u boudy a budu vládnout, jíst, spát a vládnout. Musím si užít svobody, dokud to jde.

Vydala jsem se pro kufr s oblečením a začala vybalovat. Všechno oblečení jsem si naskládala do šatny, která byla skutečně za těmi dvojitými dveřmi. Vybalování mi zabralo docela dost času a to znamenalo i dost času na přemýšlení.

Když už jsem vybalila, šla jsem si lehnout, protože jsem byla hrozně utrmácená. Netrvalo ani moc dlouho, než jsem usnula.

Probudila jsem se až ráno a řekla si, že bych se měla přihlásit na místní střední školu.

Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla svým vzhledem dráždit studenty- hlavně mužského pohlaví, oblékla jsem si džíny, tenisky a volné, moderní tričko. Vlasy jsem si rozčesala a nechala volně splývat. S make-upem jsem to radši moc nepřeháněla. Když jsem byla připravená, nasedla jsem do auta a vyrazila ke škole.

Na parkovišti nikdo nebyl, protože všichni studenti měli hodinu. Naštěstí. Oddechla jsem si.

Najednou jsem ucítila známou, i když cizí vůni. Upír. A ne jeden. To museli být Cullenovi. Takže upíři se dneska poslušně učí a já od zítřka začnu taky. Konečně nějaká sranda.

Vyrazila jsem rovnou ke kanceláři. Za stolem seděla malá obtloustlá paní.

„Dobrý den,“ řekla jsem jí. „Jmenuji se Ariana Volturiová a chtěla bych se přihlásit na tuto střední školu.“

„Ale jistě,“ odpověděla mi s úsměvem.

Potom po mě chtěla všemožné doklady, které byly samozřejmě falešné.

Když jsem měla všechno zařízené, odjela jsem zase domů.

Doma jsem si uvařila oběd a zapnula si televizi. Televizi jsem zrovna moc nevnímala a jen tak jsem přemýšlela.

Chybělo mi slunce, Volterra, nákupní nálety na Florencii. No, s kým teď budu nakupovat! Aro, strýčkové, Heidi, kluci a Jane. Jane! Měla jsem jí zavolat hned, jak přijedu.

A hned jsem začala se zoufalým hledáním telefonu, který mi dal Marcus.

Nakonec jsem ho našla, jak ležel na posteli v mém pokoji. Bleskově jsem vytočila Janino číslo.

Dvakrát to zazvonilo a pak se ozval její sladký hlásek.

„Haló?“

„Ahoj, Jane, tady Ari,“ odpověděla jsem až příliš klidně.

„Ari! Panebože já tě tak ráda slyším, proč mi voláš tak pozdě, já už se začínala bát. Ale to je jedno. Povídej, co ty? Jak to tam vypadá, mají tam aspoň nějakou pořádnou diskotéku? Řekla bych, že ne.“ Tu poslední větu si řekla jen tak pro sebe, ale já ji slyšela.

„No o diskotékách jsem toho tady zatím moc nezjistila, zatím jsem se dostala k zápisu na střední, jídlu, spánku a vybalování šatníku,“ odpověděla jsem jí se stopou smíchu v hlase.

„Tak to je něco, ona mi zavolá tak pozdě a ještě pro to nemá ani dobrej důvod. To je fakt zlej sen.“

„Promiň, ale já na to zapomněla jako na smrt, která mě stejně nejspíš nepotká,“ uchechtla jsem se.

„No to tě asi nepotká. A byla jsi navštívit Cullenovi, jak ti řekl, Aro?“

„Do háje, já na to úplně zapomněla. To bych to asi měla napravit, co?“

„No to bys měla, a to hned. Já bych stejně měla do korunního sálu, umučit nějakýho chudáka.“

„No tak to tě nebudu zdržovat, ale buď na něj hodná.“

„No jo, vždyť mě znáš, já jsem učiněnej svatoušek.“

„Jo, tak to já moc dobře vím.“

„Měj se hezky, Ari, a užij si to tam.“

„Ty se měj, taky hezky, Jane.“

A pak jsem to položila.

Vyrazila jsem k šatně a oblékla jsem si tmavě fialový top, jak jinak než moje oblíbené džíny a černé boty na jehlovém podpatku. Vlasy jsem si vyžehlila. Použila jsem fialkové stíny, řasenku a trochu lesku na rty a pak už jsem vyrazila do lesa a začala stopovat.

Plně jsem se soustředila na Demetriho schopnost a za necelou vteřinu jsem ji cítila. Zavětřila jsem a hned jsem cítila sladkou upíří vůni. Vystřelila jsem za ní a za chvilku jsem stála přede dveřmi vily Cullenových. Byla jsem docela dost nervózní a neměla jsem ani tušení, co jim řeknu.

Ahojky, já jsem Ariana Volturiová- dcera Ara, ale vůbec nemám v úmyslu vám ublížit. Jsem tady jenom proto, že jsem se v tom tmavým hradě nudila a tak jsem hledala trochu povyražení a můj tatínek mi doporučil Forks.

Za dveřmi se někdo zasmál. Nejspíš někdo s darem nebo blázen, protože uvnitř nikdo ani nepromluvil, takže nebylo čemu se smát.

Zase jsem se soustředila. Byl tam empatik, jasnovidka a čtenář myšlenek. Čtenář myšlenek! Vzpomněla jsem si, že jsem nepoužila psychyckej štít a tak jsem ho hned nasadila. No vida, jak mu najednou nebylo do smíchu.

Stačila mi jenom chvilička, abych se naučila ovládat jejich schopnosti. No co, když se mi pokusí ublížit, použiju na ně dar Jane, a to budou koukat!

I když otec by mě neposlal za někým, kdo by se mi snažil ublížit.

Povzdechla jsem si a zaklepala jsem na dveře. Nebyla to ani chvilička a už mi otevíral blonďatý upír s karamelovýma očima. Bylo jasné, že už mě očekávali. Trochu ho zmátlo, když uviděl moje modré oči a ucítil netypickou vůni, ale potom se soustředil na to, aby byl zdvořilý, a tak se usmál. Vypadalo to, že je to Carlisle.

Já spustila.

„Dobrý den, asi tušíte, kdo jsem.“

Nějaký obr, který stál hned za blonďákem, se uchechtl.

„Jmenuji se Ariana Volturiová a jsem dcerou Ara Volturiho.“ Jakmile jsem to řekla, všichni sebou cukli.

„Dobrý den, já jsem Carlisle Cullen.“ Jako bych to neříkala. „A tohle je má rodina. Pojďte prosím dál.“

„Děkuji a moc mě těší.“ Povzbudivě jsem se pousmála. „Myslím, že máte spoustu otázek.“

„Ano, ale napřed se prosím posaďte,“ pobídl mě Carlisle. „Asi bych vás měl představit. Toto je má žena, Esme. A toto jsou naše děti Alice, Jasper, Edward, Emmett a Rosalie.“

„Moc mě těší.“ Jen pokývali hlavou.

„Takže, Ariano, co vlastně jste? Víte ten pach mě docela mátne.“

„Prosím tykejte mi a říkejte mi Ari. Je to lepší.“

„Dobře, Ari, ale ty nám potom taky tykej.“

„Fajn, takže já jsem poloupír.“ Když jsem to řekla, všichni na mě začali zírat, čemuž jsem se musela zasmát. „No tak, já vím, že je to neobvyklé, ale pětiminutové zírání sedmi párů očí není zrovna dvakrát příjemné.“

„Promiň, ale je to vážně neobvyklé. Vlastně jsem se s něčím takovým ještě nesetkal. A jak… Jak ses stala poloupírem?“ zeptal se mě Carlisle.

„No, vlastně jsem se takhle narodila. Jako dcera čarodějky a upíra. Má matka zemřela při porodu a od mého narození se o mě staral můj otec a tím pádem i všichni Volturiovi.“ Zase na mě zírali jako bych spadla z višně. Čekala jsem asi tři minuty, že je to přejde, ale pak už mi začínala docházet trpělivost.

„Haló, Země volá Cullenovi. Je někdo doma?“ zeptala jsem se sarkasticky a máchala jim přitom rukama před očima. Carlisle se probral jako první a potom se začali všichni mému pokusu dostat je z transu smát. Samozřejmě nejvíc se smál Emmett, tím svým hurónským smíchem, což mě taky rozesmálo.

„Konečně někdo stejně vtipný jako já. Myslím, že si budeme rozumět,“ podotkl Emmett.

„Promiň, moc se ti omlouvám, ale jsi vážně zvláštní,“ ujal se slova jako vždy Carlisle, který naprosto ignoroval Emmettovu poznámku.

„Tak to mi povídej, o svojí zvláštnosti toho vím víc, než kdokoliv jiný.“

„A pročpak jsi odjela z Itálie?“ zeptala se mě Esme. To bylo poprvé, co promluvila.

„No ona to není moc velká zábava, žít celičkej svůj život mezi stěnami paláce. Občas jsem si sice vyrazila ven, ale těch pár vycházek mi zdaleka nestačilo.“

„To mi povídej, muselo to být strašný, chudinko. Kdybych mohl, brečel bych jako malej kluk,“ řekl Emmett a následně se svému vtipu náležitě zasmál, díky čemuž jsme se začali smát všichni.

„Pověz nám, jaké jsou tvé schopnosti. Víš, docela by mě zajímalo, proč ti nemůžu číst myšlenky, Alice nevidí tvou budoucnost a Jazz necítí tvé pocity?“ zeptal se mě Edward.

„No, je to tím, že mám psychický i fyzický štít, ovládám všechny živly a mám dar učenlivosti - to znamená, že když jsem v přítomnosti nějakého talentovaného upíra, dokážu jeho dar vycítit a následně se ho naučit a potom už ho nikdy nezapomenu.“

„Páni, tak to je fakt něco. A nemohla bys nám to předvést?“ zeptala se mě Alice.

„Jasně. Co chcete ukázat?“

„No mě by třeba zajímalo to ovládání živlů,“ řekla Rosalie.

Měli tady několik svíček. Nepotřebovala jsem se ani moc soustředit na to, abych ty svíčky zapálila jen při pohledu na ně.

Když se ty svíčky rozhořely, uviděla jsem v místnosti nějakou rostlinu. Tentokrát jsem se musela soustředit trochu víc, aby ta rostlina zvadla. Dalším pohledem jsem ji přinutila zase rozkvést.

„To… To jsi udělala ty?“ zeptal se Carlisle.

„Ano, kdo jiný, než já,“ odpověděla jsem.

Věděla jsem, že je ten správný čas odejít. Nevím proč, ale i za tu chvíli, co jsem s nimi strávila, mi nějakým způsobem přirostli k srdci. Vypadali prostě jako rodina. Esme mi připomínala mámu, kterou jsem nikdy neměla. Ale teď byl čas odejít. Chtěla jsem si ještě zajít na menší lov a tak jsem se rozloučila.

„No nic, jsem moc ráda, že jsem vás poznala, ale už bych měla jít.“

„Ty už chceš odejít? Vždyť si zrovna přišla. Ani jsme ještě pořádně neviděli, co všechno dokážeš,“ zeptala se mě Alice a vypadala vážně docela smutně.

„Neboj se, Alice, vždyť se uvidíme zítra ve škole. A na prozkoumávání mých schopností budeš mít ještě fůru času, to mi věř,“ chlácholila jsem ji.

„Slibuješ?“ Když se takhle zeptala tím svým hláskem připomněla mi mě a mé dětství. Tenkrát mi byl asi rok, ale vyspělá jsem byla tak na pět a hrozně jsem se bála o svého otce, když musel s gardou na nějakou výpravu za trestáním upírů. Musel mi slíbit, že mě neopouští napořád, že se ke mně vrátí, že to není tím, že nechci pít lidskou krev, že mě má rád. Má mě rád. Teď jsem si tím jistá, ať už se stane cokoliv, vždycky najdu oporu ve svém otci, protože on mě má rád.

Zdálo se, že Alice vycítila, že jsem byla pohlcena svými myšlenkovými pochody, ale trpělivě vyčkávala na mou odpověď. „Slibuju ti to Alice.“ V mém výrazu musela vidět přesvědčení. Stejné jako já viděla tenkrát v otcových očích, když mě přesvědčoval, že se vrátí.

„Skvělý, tak se uvidíme zítra ve škole Ari,“ řekla Rose.

„Mějte se hezky.“

„Ty taky, Ari.“

A pak jsem se vřítila do lesa a oddávala se svým zvířecím instinktům. Začal boj na život a na smrt, kde už bylo předem jasné, kdo bude vítěz. Vyhraje ten silnější predátor. Já!

1. kapitola Přehled povídek 3. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna nemrtvých - Ariana Volturi - 2. kapitola: