Konečně jsem našla chvíli volna a sepsala pro vás Katky pohled. Nic není, jak se zdá a Katka si zde zažije hotové peklo. Mají s tím Culleni něco společného? Jak to dopadne s Janou? Odpovědi na tyhle otázky najdete v článku. Vaše Edemsova
01.09.2010 (16:30) • Edemsova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1411×
„Večeře,“ zavolala na nás Esme.
„Už?“ Byla Janča v šoku. „Tak brzo? Já vůbec nemám hlad,“ omluvila se Janča a šla si dělat úkoly. Já se najedla a šla taky nahoru, všem popřála dobrou noc, i když jsem věděla, že půjdu spát až nejdřív za hodinu, ale už jsem byla nějak znavená, ale ty blbý úkoly jsem musela udělat. Jenom divný bylo, že Edward ještě nebyl doma. Ale já věděla, co dělá. Tuhle část jsem si pamatovala z té anglické knížky, kterou jsem četla. Ani nevím, jak jsem to dokázala, ale usnula jsem rychle, když ráno mě pak probudila Janča. Jsem zvědavá co chce nebo co se stalo.
Janča mi mávala před obličejem knížkou. Jen, když jsem si přečetla název, hned se mi otevřely oči. Ta knížka se mi okamžitě zalíbila. Najednou tam vlítl Edward, vzal Janču na ramena, vyskočil z okna i s knížkou a už jsem je neviděla.
Když jsem se koukala z oka, tak mi došlo, že dneska nějak slunce vyšlo ven taky se nám ukázat. Koukla jsem se na budík.
Kolik to sakra je? Mně začíná hodina za 15 min... Proč mě nikdo nevzbudil? říkala jsem si pro sebe. Honem jsem na sebe hodila oblečení, vrazila učebnice do aktovky a běžela po schodech dolu. Jak jsem byla v šoku, tak jsem málem spadla. Zničeno nic se objevil Emmett se slovy: „Co se děje?“ Následoval hurónský smích. Koukla jsem se na sebe. Kalhotky vytažený přes břicho, tričko obráceně a o příklopci ani nemluvím. Doufala jsem, že se mi takový trapas nestane jako Janče hned na začátku. V tu chvíli bych se nejraději propadla pod zem. Vlítla jsem zpátky do pokoje a oblékla se normálně a šla zpět.
„My dneska nejedeme do školy?" Emmett byl ještě tak vysmátý, že mi nemohl odpovědět. Nato přišla Esme.
„Dneska venku svítí slunce, tak tam nemůžeme... Ale jestli chceš, tak tě tam dovezu.“
„Ne, to není potřeba.“ Byla jsem hodně ráda, že tam nemusím.
Hodinku jsem seděla na sedačce a přemýšlela, co bych mohla dělat. Dostala jsem nápad, že bych se mohla projet na motorce.
„Emmette, mohla bych si půjčit motorku? Neboj, vrátím ji celou a bez jediného škrábnutí. Slibuji!“ Emmett mi ji nakonec půjčil. Prý mu ji když tak Rose opraví. A tak jsem se vydala na cestu. Jela jsem tak 2 až 3 hodinky a užívala jsem si cestu. Najednou se přede mnou zjevila žena. Tak jsem se jí lekla, až jsem ztratila rovnováhu a spadla jsem v rychlosti asi 70 km/h na zem. Pěkně mě bolela žebra a strašně ruka, nemohla jsem s ní hýbat. Křičela jsem na celý kolo, ale bylo to marné. Ta příšerná bolest. Netušila jsem, že to může být ještě horší. Něco mě kouslo do zad. Teď už mě nebolela jen ruka a žebra, ale ze zad, kde se po kousnutí rozhořel oheň, se bolest rozšířila spolu s ohněm do celého těla. Svíjela jsem se na zemi. A křičela jsem stále dokola. Pomoci jsem se ale nedočkala.
Po nějaké době mě někdo vzal za bundu a hodil si mě na záda. Krátce na to jsem cítila změnu. Ovzduší se z čerstvého změnilo na zadýchané. Takové to domácí teplo. Pak mě dotyčný někam položil. Ta bolest pořád neustupovala. Je to vůbec možné? A pak jsem to pochopila! Někdo mě chce změnit na upíra! Když James kousnul Bellu, cítila se, jako že hoří. To je ono! Přijde mě někdo zachránit? Cullenovi? A co když mě kousnul někdo z nich? Na to má nejlepší sebekontrolu jen Carlisle. Ale co když se spolčili s někým jiným, aby mě přeměnil? A co Jana? Je v nebezpečí? A co když ji chtějí také změnit? Nebo to už udělali? Když jsem přemýšlela, slyšela jsem nějaký hlasy. Ale hned utichly. A ta šílená bolest. Proč ta bolest neustupuje? Jak dlouho vůbec trvá přeměna? Čas mi vůbec neutíkal. Jak dlouho už tu bolest snáším? Hodiny nebo dny? Vůbec nemám pojem o čase. Nevím, jak dlouho už jsem tu křičela, ale bolest pomalu začala ustupovat. Bylo tak opojné vědět, že ta bolest už ustupuje. Samou radostí jsem se začala soustředit na srdce a počítala údery. Nejdříve se zrychlovaly, jak se oheň přemisťoval do srdce a potom... Buch, buch... Buch, buch... Buch... Ticho! Zděsila jsem se. Já jsem mrtvá? Prudce jsem otevřela oči. Konečně! Dopadlo na mě světlo z okna po mojí pravici. Otočila jsem se tím směrem a zjistila, že je stále den. Takže to trvalo jen několik hodin. Poohlídla jsem se, kde ležím, byla to místnost bez nábytku. Jen postel, na které jsem ležela. Musím zjistit, co je s Janou. Rozeběhla jsem se ke dveřím. To je ale rychlost! Sotva jsem se jich dotkla, rozpadly se v třísky. Jen by mě zajímalo, kde jsem. Byla jsem blízko civilizace, protože jsem v dálce viděla trafiku a slyšela jsem auto. Hned jsem se tím směrem vydala. V trafice jsem vzala noviny a přečetla si datum. 6. říjen? Ale když jsem nabourala, bylo 4. října. To vím na 100%. Takže přeměna trvala 3 dny?
Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhla vůně. Tak sladká... Až teď jsem si uvědomila, jako moc mě pálí v krku. Běžela jsem k ní. Doběhla jsem k parku a tam jsem se schovala za strom. Ta sladká, lahodná vůně pocházela z 12ti leté holčičky, která venčila pejska. Pomalu jsem za se ní vydala. Moje mysl byla otupělá. Šla jsem tu holčičku zabít, tak moc jsem se chtěla nakrmit. Sáhla jsem jí na rameno. Lekla se mě a začala utíkat. Než uběhla cca 3 metry, zase jsem byla u ní. Moje ústa směřovala k jejímu krku. Když už jsem chtěla pomořit své špičáky do její měkké kůže a ochutnat její krev, začala šíleně křičet a pištět. A já si konečně uvědomila, co dělám. Snad nejsem vrah dětí? Ta holčička je jen o 5 let mladší než já, má rodinu a přátele. Otočila jsem se na podpatku a běžela co nejdál od ní. Musím najít Culleny. Snad Janě nic neudělali.
Byla jsem kousek od svého starého domova. Začala jsem cítit další lahodnou vůni. Asi byla Jany, čí by jinak mohla být, že? Byla jsem ráda, že je ještě člověk. Pálení v krku ale tenhle pocit nezahnal. Naopak. Najednou ze dveří vyběhl Carlisle, Edward a Emmett. Hned za nimi běžela Jana. Postavila jsem se do útočné pozice a vrčela jsem, stejně tak i Culleni. Páni! Vždycky jsem obdivovala Culleny, že umí vrčet a teď to taky umím.
„Katko.“ Jana proběhla kolem Cullenů a mířila přímo mně do náručí. V tom se ozvala ta bestie uvnitř mě. A až tě obejme, můžeš se jí zakousnout do šíje. Ne, to neudělám.
„Jani.“ Konečně jsem si troufla promluvit. Cullenům až teď došlo, kam se Jana žene, ale bylo už pozdě.
Autor: Edemsova, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Kouzelné Stmívání 7 - Katky pohled:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!