Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelné Stmívání 5 - Katky pohled

25.06.2010 (10:00) • NatashaBedlife • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1248×

5. KAPITOLA

KATKY POHLED:

„Edward potkal někoho jako vy a nemůže mu vůbec přečíst myšlenky.“ Koukla jsem se na Janu a pak jí pošeptala do ucha. „Trable začínají!“ A Janča přikývla.

„To ale ještě není všechno,“ oznámila nám Alice.

Alice nám podrobně vyprávěla, co všechno chtěl Edward Belle provést. Jasper přidal i popis jeho emocí.

„Kdybych věděla, jak mu pomoct,“ zašeptala Alice.

„Já vím, jak mu pomoct,“ oznámila Janča. Koukala jsem na ní jako vyoraná myš.

„Celou dobu jsem se na to Edwarda snažila připravit. To proto ty tajemné odchody. Poprvé mě zajímalo, jak moc se dokáže ovládat, co se týká chtíče. Spím v jeho pokoji proto, že když se občas říznu, tak chci, aby si Edward zvyknul na vůni krve. Vím, že to moc nepomohlo, ale aspoň ví, co se s ním děje. Ten poslední odchod byl, protože se dozvěděl, že Bella nastupuje dneska do školy. Nikomu to ale nechtěl říct a já jsem se stala jeho opora a útěcha. Nic s ním nemám. Moc bych chtěla, ale vím, že on je souzený Belle, a tak ji ho nechám.“ Málem jsem dostala infarkt. Já na ni vyjela a ona v tom byla nevině. Kruci!

Janča se hned sebrala a šla za ním nahoru. Chtěla jsem se jí jít omluvit, ale zastavila mě Alice se slovy, že na to bude času dost. Potom se zase zahleděla do blba (do budoucnosti) a začala skákat radostí.

„Jsi v pořádku, zlato?“ optal se Jasper.

„V naprostém,“ odpověděla mu Alice. Pak ho chytla za ruku a táhla do svého pokoje. Emmett vytáhl karty, prý abychom se prozatím zabavili. Souhlasila jsem. Přidala se k nám Esme, Rose a Carlisle. Po chvíli hraní i Alice a Jasper. Ti na to šli rychle. No jo, Jasper je asi na ty rychlovky.

Za nějakou dobu dorazila Janča.

„Jak je na tom?“ zeptala se Esme.

„Moc se to nezměnilo. Ale do neděle bude v pořádku. Musí si na to zvyknout. Vždyť je celou dobu sám a nikdy se do žádné dívky takhle nezamiloval. Musí si na ty city a emoce zvyknout. Co se těch týče, tam bude Jasper vědět více, než já,“ odpověděla a šla do kuchyně. Když se vrátila, spustila jsem.

„Moc se ti omlouvám, že jsem se takhle zachovala. Kdybych věděla, jak to je, tak bych tě z něčeho takového nepodezřívala.“

„Nic se nestalo. Aspoň vím, že jsi o mě měla starost,“ mávla nad tím rukou Janča a na důkaz toho do mě šťouchla a pak mě volnou rukou objala okolo ramen. V tu chvíli jsem byla šťastná jako blecha. Janča se pak zeptala Emmetta, jestli by jí Bellu nevyfotil. To by nebyl Emmett, kdyby to celé nepos... nepokazil.

„A chceš ji oblečenou nebo nahou?“ zeptal se Emmett a tím si vysloužil pohlavek od Rose.

„Co, jen jsem se zeptal,“ hájil se Emmett.

„Jasně, že oblečenou. Nejsem na holky, ale kluky,“ odpověděla mu Janča. Pak se všechny páry omluvily, že musí “pracovat“. Jasper a Alice jeli na lov, a tak spala Janča v jejich pokoji. Byli opravdu hluční.

Seděla jsem na pohovce, a pak se šla kouknout do ledničky a zjistila, že nejsou jahody. Tak jsem šla na louku a tam potkala Edwarda oblečeného v oblečení z 60tých let. No ty vo... tak tohle bylo na mě moc. A pak na mě někdo začal řvát. Vzbudila jsem se. Naštěstí to byl jenom sen, pěkně blbý, a nikdo na mě neřval, jen mě Esme vzbudila, abych šla spát do pokoje, že se tu blbě vyspím. Vstala jsem a šla do pokoje, kde bylo další nové pyžamo pro mě. Ráno, asi tak okolo páté hodiny, jsem se vzbudila. Naštěstí, žádný divný sen už nebyl. Převlékla jsem se do věcí, co byly na židli a šla se nasnídat.

„Dobré ráno, Esme, Carlisle.“

„Dobré ráno,“ odpověděli, ale Esme se na mě začala usmívat. Nějak jsem to neřešila a vzala si pečivo.

Najednou ke mně přišla Esme s Carlislem a drželi se za ruku, což jsem viděla poprvé.

Esme na mě vyhrkla: „Máme pro tebe překvapení!“

„Jaký?“ čekala jsem, co dostanu.

„Nechtěla bys jít do školy?“ zeptala se rychle a byla strašně šťastná. Carlisle na mě dělal výraz, abych přikývla. Vůbec se mi nechtělo. Ale, když má z toho takovou radost, tak proč jí zkazit.

„Jo, tak já půjdu a už dneska,“ najednou jsem slyšela, jak za dveřmi se všichni zaradovali. To tak, chtějí abych aspoň na chvilku vypadla z domu? Ale proč by na mě Carlisle kýval? A nebo, že když bych odmítla, tak by doma byl sekec mazec a to by se nikomu nelíbilo. To bude to pravý.

„No to víš, že dneska,“ odpověděla šťastně Esme.

„A už to Jana ví?“

„Ne neví, ale dozví se to za chvíli,“ odpověděla mi Esme a běžela za Jančou do Alicina pokoje.

„Díky, díky,“ děkovali mi Carlisle, Alice, Emmett a Jasper, který u mě nebyl blíž než 3 metry.

„Za co?“ dělala jsem blbou, jestli budu mít pravdu v mé domněnce, nebo ne.

„Že do té školy půjdeš, vím, že se ti tam asi moc nechce, ale zachránila jsi nás. Když se Esme naštve, tak to doma nejde vydržet,“ odpověděl mi Carlisle. Takže jsem měla pravdu.

„A neslyší nás?“ Byla jsem zvědavá, protože jsem se nechtěla hádat s Esme.

„Ne, ne, ta je teď zaměstnaná něčím jiným,“ odpověděl mi znovu Carlisle.

Najednou po schodech seběhla stále šťastná Esme a začala rozdávat pokyny.

„Támhle máš svoji školní tašku, tu růžovou.“ Emmettovi se zvedaly koutky. Jo. Růžovou, tak tu jsem zrovna nemusela, ale obětuji se.

„Jé, ta je hezká,“ odpověděla jsem a šla se do ní kouknout.

„Máš tam učení, svačinu a pití,“ odpověděla mi starostlivě Esme. Na schodech se objevila Janča.

„Dobré ráno ve spolek,“ pozdravila Janča. No, dobré ráno vidím jinak, ne, že musím do školy, ale že vstanu, až se mi bude chtít, ale co jiného můžu dělat?" Zase jsem si mluvila pro sebe.

„Dobré ráno,“ odpověděli jsme všichni společně jak sbor. To bylo divný.

„Janičko, támhle máš školní tašku. Se svačinou, pitím a učením.“

„Tu růžovou nebo tu fialovou?“ Byla Janča zvědavá.

„No, tu fialovou.“ V duchu byla Janča asi ráda, ale nedávala nic znát, protože nikdo nevěděl, že růžovou k smrti nenávidí.

„Jo a holky něco nového,“ začal povídat Carlisle a já a Janča jsme se na něj otočily se strachem, co to „nového“ bude.

„Jste naše sestřenice z Los Angeles. Přišly jste sem se učit, protože máma s tátou se rozvádějí a vy to nechcete poslouchat. A příjmení máte Cullenovi jako my. Pořádně se oblečte, venku je zima a budete chodit do druháku.“ Tak to příjmení se mi líbilo. Začalo mě bolet břicho, ale ne z toho, že mám hlad, ale tréma před novými spolužáky.

„Neboj, nebudete to bolet.“ Zase pootáčel koutky Emmett. Asi na mě bylo vidět, že mám trému.

„A pojede s námi i Edward?“ zeptala se Janča

„Jo, pojede,“ odpověděla Rose. V nenadání už jsme byly v autě. Na co jsem se to nechala ukecat? Koukla jsem na Janču. Vypadala, že nad tím uvažuje taky. Jely jsme v autě s Alicí, Rose a Emmettem.

„Už ti aspoň nemusí fotit Bellu, když ji uvidíme na vlastní oči,“ říkala jsem Janče, celá rozmačkaná, když si Emmett sedne dozadu k nám a ještě se rozvalí, tak jste prostě v pr... prčicích.

„Už jsme tady,“ vykřikla Alice. Byla jsem ráda, že už se nebudu muset mačkat. Ale dostala jsem trému a to hodně velkou, a to jsem se ještě nestihla ani se namalovat, no to je dneska den.

„Alice, nechceš nás tady provést?“ Ať tu alespoň nezabloudím, to by mi ještě scházelo. Vyšli jsme z auta a všichni na nás zírali i s otevřenou pusou. Tak to vůbec nebylo hezký. Připadala jsem si jako celebrita, ne, jako mega celebrita. Každý o nás mluvil, zíral na nás a pár lidí i vyfotilo.

Alice nás někam vzala, ale vůbec jsem nevěděla, kde jsme.

„A ukážeš nám potom Bellu?“ naléhala Janča na Alici.

„Jo, až na oběde,“ odpověděla s úsměvem Alice.

„Alice, nedošla by jsi potom pro nás, já vůbec nevím, kde jsme,“ volala jsem na Alici, když odcházela na svou hodinu a nás nechala napospas novým spolužákům.

„Jo, klidně,“ zase odpověděla s úsměvem

„Viděla jsi někdy Alici naštvanou?“ zeptala jsem se Janči.

„No, abych ti řekla pravdu, tak zatím nikdy. A ty?“ A vlezly jsme do třídy.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem.

Zazvonilo, ale kam si jenom sednout, abychom seděly spolu?

„Dobrý den, milé děti, “ začal na nás mluvit nějaký starý a asi i slepý učitel.

„Milé děti? To je jako, kdyby nám bylo 6 na nejvýš 10 let,“ šeptala jsem Janě do ucha.

„Taky si myslím.“

„No tak, děti, představte se nám a sedněte si tady,“ zvolal pan učitel.

„Ahoj, jmenuji se Kate Cullenová, přistěhovala jsem se sem ke strejdovy a tetičce.“ A sedla jsem si.

„Já jsem Jane Cullenová a jsem sestra Kate.“

„Ahoj, hezká milá, dětska,“ odpověděl s úsměvem pan učitel. Na slovo dětska, dětičky jsem začínala být alergická.

Pan učitel stále něco povídal, což nebylo vůbec záživný. A pak najednou udeřily zvonky štěstí. A já chtěla, abych byla už co nejdřív pryč. Ani jsem se nenadála a už tu stála Alice.

„Tak co, dětska.“ Jen nebýt větší než Alice, a být silnější než Alice, a nebýt to, že mám Alici ráda, tak bych jí jednu vrazila. To mi dělá naschvál. Říkala jsem si pro sebe. „Teď máte matematiku, což znamená, že by jste si měly chvátnout, aby jste to stihly,“ oznámila nám Alice.

Po pár hodinách zazvonilo na oběd. Janča už toho taky měla plný zuby. Ale strašně se těšila, až konečně uvidí Bellu.

Alice nám podrobně vysvětlovala, jak si volit jídlo k obědu a tak dále. Ale vůbec to nemělo cenu, protože mě ta škola stačí a už se mi do ní nebude nikdy chtít a Janča, ta hledala Bellu, už jsem jí začínala mít taky plný zuby, ale ještě jsem to strpěla.

„A kde je ta Isabella?“ zeptala se Emmetta, když jsme přisedly ke stolu.

„Támhle,“ a ukazoval na stěnu s plakátem.

„No ták, ukaž mi jí,“ doléhala Jana.

„Támhle ta holka, hnědé vlasy, zelené tričko, rifle.“ Jé ta vypadá skoro přesně, jak jsem si myslela. Edward vstal a šel pryč.

„Kam jde?“ Byla jsem zvědavá.

„Asi za Bellou,“ odhadoval Emmett.

„A to by mě zajímalo, co se bude dít teď.“

„Tak to mě taky,“ odpověděla Janča.

Shrnutí

Snad se vám pohled líbil. Zanechte komentáře. Moc nám to pomáhá v psaní.

Autor: NatashaBedlife (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelné Stmívání 5 - Katky pohled: