Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kouzelné Stmívání 1 - Katky pohled

18.05.2010 (12:00) • NatashaBedlife • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1885×

1. KAPITOLA

POHLED KATKY

„Katko, chvátej. Za chvíli zavřou!“ křičela na mě Jana, když jsem si už po několikáté zavazovala tkaničku u boty. Šly jsme si koupit Stmívání od Stephenie Meyerové. Jenže jsme měly školu do 4 a knihkupectví bylo strašně daleko. Ale my jsme tu knížku prostě musely mít! Tak jsem si už po několikáté zavázala tkaničku a běžela za ní.

Na Václavském náměstí bylo strašně moc lidí a my jsme ho musely celé ještě přeběhnout. Pro sebe jsem si nadávala, že jsem si vzala ty nejhorší boty, které se mi stále rozvazovaly. Když už jsem to nevydržela, tak jsem si ty boty prostě sundala a běžela. I když jsem věděla, že na něco šlápnu, ale já tu knížku strašně chtěla mít. Jana na mě začala křičet, že si něco vrazím do nohy. Nakonec to vzdala a nechala mě být.

Běh trval strašně dlouho, ale pak Jana říkala, že to bylo jen 10 minut. To jsem jí samozřejmě nevěřila. Umírala jsem štěstím, když jsem uviděla štítek „Kniha“ ve slepé uličce.

Doběhly jsme tam. Prodavačka byla ještě za pultem, tak jsem se v duchu radovala, že jsme to stihly. Prodavačka nás divně pozorovala. Chtěla jsem jí něco říct, ale ty nadávky jsem raději spolkla. Když jsme se vracely, řekla jsem Janče, že si ta prodavačka o nás musela myslet, že jsme blázni. Janča souhlasila. Byly jsme velice šťastné.

Ještě jsme se musely navečeřet. Další zdržení od knížky, ale když  jsme byly po večeři a došly na pokoj, skočily jsme na postel a knížku otevřely. Janča ještě musela uklízet, ona nemá ráda ani malinkatý nepořádek, a tak jsem jí začala předčítat. Když jsem jí přečetla předmluvu, tak se na úklid vykašlala a šla číst se mnou. Pak mi knížku vytrhla z ruky a začala předčítat ona. Mně to nevadilo, protože když bychom si četly pro sebe, tak by na mě musela Janča stále čekat, protože čte strašně rychle (taky, když já jsem se koukala na filmy, tak ona si četla), takže mi to takhle vyhovovalo.

Zase klepaly holky z maturitního ročníku. Došla jsem pro jistotu zamknout a vrátila se zpátky ke knížce. Četla jsem a vůbec si neuvědomila, že za chvíli budeme muset jít spát.

Potom se Janča zase zvedla a četla se mnou. Po pár stránkách mě začala bolet hlava a potom i točit. Zavřela jsem oči a pak je zase otevřela. Někam jsem padala. Hledala jsem Janču, ale ona nikde. Padala jsem do jámy, která neměla nikde konec. Začala jsem ječet, ale z úst mi nic nevyšlo. Vítr mi foukal do obličeje a do vlasů. Pak jsem se najednou musela vyhýbat písmenkům, ale bylo jich tu moc. Netušila jsem, jestli jsem hlavou vzhůru nebo ne. K zemi jsem se začala blížit rychleji a tak jsem schovala hlavu do dlaní a čekala, až umřu. Jenže nic. Odkryla jsem ruce a viděla Janču. Byla už skoro na konci jámy. Ne, to nebyla jáma. Byl to tunel. Pak jsem tvrdě dopadla na zadek hned vedle Janči. Byla jsem tak šťastná, že jí vidím, ale byla jsem někde jinde. Někde, kde jsem v životě nebyla.

Janča měla křečovitě zavřené oči. Rozhlédla jsem se, abych viděla, kde to jsme. Nacházely jsme se na nějaké chodbě. Po levé straně byly skřínky, jako z Amerických filmů a po pravé straně byly záchody a nástěnky. Někdo mi položil ruku na rameno. S jekotem jsem se otočila.

„Klid, to jsem já,“ oznámila mi Jana. Zhluboka jsem se nadechla a potom vydechla. Jana si to tu také prohlížela. „Nevíš, kde to jsme?“ zeptala se mě a já se znova rozhlédla.

„No, s jistotou ti mohu říct, že na intru rozhodně nejsme. Ve škole taky ne. Vůbec, myslím si, že nejsme v Česku,“ odpověděla jsem Janě. Bylo na ní vidět, jak moje slova zpracovává. Když mi to došlo.

„Jsme v knížce!“ vydechla jsem. Jana se na mě podívala a v očích se jí mihlo překvapení, strach a ještě něco, ale to jsem nedovedla nikam přiřadit.

„Myslíš, že jsme ve Stmívání?“ zeptala se opatrně. Trochu se jí třásl hlas.

„Jo.“ Ta odpověď ze mě vypadla okamžitě.

Stále jsem se dívala na Janu, když začalo zvonit. Obě jsme nadskočily. Tolik jsme se lekly. Stouply jsme si na nohy a dělaly, jako že tu nejsme. Téměř všichni se na nás dívali. Jana si četla nástěnku a já se rozhlížela kolem. Můj pohled zabloudil na jednoho kluka. Moje srdce vynechalo úder.

To nemůže být pravda. Opravdu. To je on. Jana mě zatahala za ruku a ukázala na jeden plakát. Bylo tam o Haloweenu. Podívala jsem se na Janu a ta poklepala na jeden řádek. Přečetla jsem si ho. Forks! Znova jsem se podívala na Janu a ta kývla. Takže jsme opravdu v knížce. Rychle jsem otočila Janu a ukázala jí ho. Kluka, který dokáže všem holkám vyrazit dech. Edwarda Cullena. Slyšela jsem, jak Jana zalapala po dechu.

„Jak poznáme, že to je on?“ zeptala jsem se Jany a čekala, co vymyslí. Na tohle byla expert. Pak mi došlo, že čte myšlenky, ale to už Jana odpovídala.

„Co ho k sobě v myšlenkách zavolat? Jestli je to on, tak přijde. Jestli ne, tak se nic nestane,“ odpověděla mi Jana.

„OK, tak ho zavolej.“ Jana se chvíli soustředila. Jakmile vydechla, otočil se naším směrem. Ve tváři měl zlost.

„Co jsi mu proboha řekla?“ zeptala jsem se a táhla ji pryč.

„No, jestli jsi upír, tak se na mě otoč,“ odpověděla mi a hodila na mě psí pohled.

Protočila jsem oči a táhla ji za sebou. Jenže jsem do něčeho narazila. Zvedla jsem pohled od země a proti mně se rýsovala velká postava. Hned mi došlo, že tohle je Emmett. Jana polkla a cítila jsem, jak mi silněji zmáčkla ruku. Vedle Emmetta se objevila bohyně s nádhernými blonďatými vlasy. Tohle musí být Rosalie. Otočila jsem se a ze zadu se k nám blížil Edward, Alice a Jasper. No skvělý, celá rodina.

Jana se už vzpamatovala a tak mě táhla kolem těch dvou, jenže Emmett nám znova zatarasil cestu. Na rtech měl úsměv.

„Doufám, že nejsou žíznivý,“ pošeptala jsem Janě. Znám její reakce, teda do teď jsem si to myslela. Začala se smát. Vyvalila jsem oči a sledovala ji. Emmett a Rosalie se tvářili stejně jako já. Nevím, jestli kvůli tomu, že víme, kdo jsou, nebo že se tomu Jana směje. Možná obojí. To už k nám ale ti tři došli.