Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 25

12.11.2009 (14:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1691×

BELLA
Dveře byly přivřené, tak jsem do nich jen drcla a to co jsem viděla mi naprosto vyrazilo dech…

Stála jsem tam jak opařená. Tolik krásy na jednom místě moje lidské oči nemohly pobrat. Uviděla jsem Edwarde, který stál kousek od okna s pohledem upřeným na mě. Na tváři měl ten svůj neodolatelný, odzbrojující úsměv. V tuto chvíli jsem zapomněla na všechny starosti, které mě sužovaly. V tuto chvíli bych mu odpustila naprosto všechno, třeba i vraždu. Ale to co jsem měla na mysli, jsem mu odpustila už dávno, jen jsem si to nechtěla připustit. Ale tohle všechno co udělal, aby mi dokázal jak moc toho všeho lituje, to se prostě ani slovy popsat nedá. On stál uprostřed toho všeho a dodával tomu ještě větší kouzlo. Rozhlížela jsem se po svém pokoji, který jsem teď nepoznávala.

Po celé místnosti byly růže všech barev. Byla tu jakákoli barva, na kterou jsem si vzpomněla, vážně nechyběla jediná. Kam jsem se podívala, tak tam ležely růže. Bylo jich tak moc, že se to nedalo ani spočítat.
Moje postel byla odsunutá do rohu a na ní místo růží byly položeny okvětní plátky.
Uprostřed pokoje byl skleněný stůl a na něm nachystaná večeře, pro DVA!
Na stole nechyběly ani svíčky, které celou krásu podtrhovaly a dodávaly tomu všemu romantickou atmosféru.

Můj obličej při pohledu na to, co pro mě nachystal můj anděl naprosto roztál. Nezmohla jsem se ani na slovo, jen jsem to všechno pozorovala a přejížděla pohledem po místnosti a zastavila se na Edwarda. Usmíval se ještě více než když jsem vkročila. Pomalými kroky se přesouval ke mně a těsně přede mnou se zastavil. Díval se mi do očí a vypadal trochu nervózně.
“Promiň, opravdu nevím jak bych se ti za to všechno co jsem ti způsobil omluvil. Nedokážu to ani vyslovit. A budu se ti navždy omlouvat, abych ti dokázal, že toho lituji a nikdy se to už nestane. Miluji jen tebe.” Tak teď mi vyrazil dech podruhé. Nemohla jsem najít svůj hlas, jen jsem se na něj usmála a on mi úsměv opětoval, pak ale najednou zvážněl. Jeho pohled sklouzl na mé rty a já cítila jak se mi do nich hrne krev. Že mu to ale dělám lehčí být v mé přítomnosti co?! Musela jsem se nad touto myšlenkou usmát, ale když zvládne být se mnou, tak co by nezvládl? 
Pomalu se začal přibližovat svým obličejem k tomu mému, kousek od mých rtů se zastavil a díval se mi do očí, hledal tam odpověď jestli smí pokračovat. Dřív než ji stačil najít jsem překonala ten chybějící kousek a hladově se přisála na jeho rty. Tak moc mi tohle chybělo, už jsem zapomínala, jak nádherně líbá a jak krásně jeho rty chutnají. On se snažil být něžný, ale já ho líbala čím dál tím vášnivěji. Čekala jsem, že se každou chvíli odtáhne a tím ukončí náš polibek, ale nestalo se tak. Přitiskl se ještě víc ke mně a líbal hladověji, jako by si tohle chtěl zapamatovat navždy. 
Jednou rukou mi přejel na záda a tam mu zabloudila pod mé tričko, unikl mi sten, který tišily jeho rty. V tom polibku se usmál, ale nepřerušil ho. Druhou rukou si mě chytl za krk, na který se přesunul, když mi docházel dech, on ho ale nepotřeboval a tak pokračoval na mém krku. Při každém dotyku jeho rtů jsem cítila, jak mi dané místo úplně hoří. Zaklonila jsem hlavu a on se přisál na můj krk, cítila jsem jeho zuby jak mi jimi jemně přejíždí sem a tam. Vyvolalo to ještě větší vzrušení než předtím. 
“Edwarde,” zasténala jsem. On se slabě usmál a povolil jeho sevření. Udělal pár kroků ode mě. Tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem aby přestával, chtěla jsem aby pokračoval a nikdy nepřestával. 
Omámeně jsem stála pořád na místě a provrtávala jsem ho pohledem. Stál tam jako anděl s ďábelským úsměvem. 
“Proč…” chtěla jsem dodat, proč jsi přestal, ale nedostala jsem tu možnost, protože mi skočil do řeči.
“Měli bychom to sníst, než to vystydne.” Vytřeštila jsem na něj oči.
“Ty budeš jíst taky?”
“Jo budu.” Trochu se ušklíbl a přešel ke stolu. Byl to nízký stolek a kolem byly místo židlí poházené polštáře. Posadil se a poklepal rukou na místo vedle sebe. Přešla jsem k němu a pozorovala každý jeho pohyb. Posadila jsem se na místo vedle něj a sledovala, jak bere do rukou příbor se soustem. Dal si ho pusy a chvíli přežvykoval a pak polkl. Ani se nešklebil, jen se podíval na mě a pobaveně se smál.
“Lásko měla bys zavřít pusu, aby ti tam nevletěla moucha.” Jeho smích prozvonil celý pokoj. Jen jsem zavřela pusu, která se mi údivem otevřela.
“Víš, že tohle nemusíš dělat.”
“Vím, ale chci to udělat. Pro jednou si chci připadat jako normální člověk, i když jím nejsem. Proč si to dnes neužít se vším všudy?” S těmito slovy po mně laškovně mrkl a mé srdce rozběhlo maratón a jeho to pobavilo.
Jemně mi přejel prsty přes tvář a obrátil se zase k jídlu. Já pořád jen seděla a omámeně na něj hleděla.
“Měla bys něco sníst Bells, vařil jsem sám.” Viděla jsem, jak je na sebe pyšný, no jsem zvědavá co z toho vzešlo. 
Ochutnala jsem první sousto. Všimla jsem si, jak Edward zpozorněl a sledoval, co na to řeknu. Bylo to výborné, to se musí nechat. Bylo to maso s banánem na cibulce a brambory. 
“Je to výborné. Kde ses naučil takhle vařit?”
“To víš, Esmé mi dala pár rad.”
Oba jsme dojedli svou porci a na mě čekalo další překvapení.

ALICE
Po přistání jsem si sehnala auto a vyrazila na cestu, věděla jsem, že na mě už budou čekat a taky že ano, byli nastoupeni před domem. A nejen oni.

Všichni se mi vrhli postupně kolem krku, aby mě přivítali a po přivítání zamířili do domu. Zůstala tam jen poslední osoba, ze které jsem nedokázala spustit oči.
“Ahoj, já jsem Patrick.” Poprvé na mě promluvil a jeho hlas byl jako hudba nejkrásnějšího nástroje, jako miliony zvonečků. V tu chvíli jsem zapomněla jak se vlastně jmenuju. Připadala jsem si jako obyčejný člověk, který právě ztratil hlavu.
“Ehm, není ti nic?” Zamával mi rukou před obličejem. Zatřepala jsem hlavou a podívala se mu do očí. Měl je stejné jako já a to znamená, že se živí také zvířecí krví.
“Máš jméno krásná slečno?” 
“Jo, já…já jsem Alice. Promiň jsem trochu mimo.” Nad tím se pousmál, ale nijak to nekomentoval.
“Víš nečekala jsem tě tady.”
“Jak to myslíš nečekala?”
“Víš mám schopnost vidím do budoucnosti.”
“Tak to jsme dva, ale u mě to funguje jen, když se dané osoby dotknu, ale má to i jednu nevýhodu.”
“Jakou to může mít nevýhodu?”
“No když se někoho dotknu, tak vidím celou jeho minulost. Ne jen nějaké útržky, ale je to téměř jako film a ještě k tomu všemu cítím všechny jeho emoce, které prožíval. Občas to není moc příjemný, hlavně třeba když někdo chce něco skrýt. Také bych nechtěl, aby mi takhle někdo lezl do mých vzpomínek.”

“Hele vy dva, pojďte dovnitř, čekáme na vás.” Vykoukla Kate ze dveří a zase v nich zmizela. Vydali jsme se za ní.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 25: