Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 22

06.11.2009 (17:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2070×

EDWARD
Naši debatu ukončilo rozdivočelé bití srdce.

Šel jsem za tím zvukem do pokoje a tam uviděl vyděšenou Bells, která se krčí na posteli a po tváři ji stékají slzy. Přišel jsem k posteli, na které seděla a posadil se kousek od ní. Odtáhla se na druhý konec, ale ani jednou se na mě nepodívala, dívala se před sebe do zdi, do prázdna.
Bolel mě pohled na ni, bolelo mě, že se trápí.
“Bells, já… promiň mi to.” Otočila hlavu mým směrem a nevěřícně se na mě dívala.
“Za co se mi omlouváš? Pokud vím, tak to nejsi ty, kdo se mě snažil znásilnit.” V jejím hlase byl slyšet vztek a vzdor.
“Omlouvám se za to všechno, za to co jsem ti způsobil. Všechno je to moje vina, kdybych…nevím co bych mohl udělat, abych to odčinil, ani nevím co jsem měl dělat tehdy, když jsem jen za ní, nešlo se tomu bránit. Její schopnost je silnější než naše, ty naše jsou nám v tomto případě k ničemu. Prostě chci říct, že i když vím, že to co se stalo nemůžu odčinit, tak se ti moc omlouvám a pořád tě miluji, na tom se nikdy nic nezmění.” Nastala tichá chvilka, viděl jsem na Belle, že přemýšlí a tak jsem ji nechal dostatek času, než konečně promluvila.
“Víš Edwarde, že tě taky miluji, ale nevěřím ti, aspoň ne natolik, abych si tě k sobě pustila tak jako dřív, i když je pravda, že jsem tě nepustila tak daleko jak bych chtěla. Počkat, ty jsi vlastně nechtěl, to je ono. Ty to všechno možná bereš jinak než já, ale mě to hodně zasáhlo a nejspíš i změnilo, nebo otevřelo oči, říkej si tomu jak chceš, ale prostě já už nemůžu takhle dál. Prosím odejdi, nech mě prosím.” 
Z očí ji stékaly další a další slzy, ale pohledem byla pořád zaklesnutá do mých očí. Chtěla, abych věděl jak moc jí to bolí, ale netušila, jak moc to bolí mě samotného. Jak moc bych si přál, aby bylo všechno jako dřív, ale bude to ještě někdy možné? Podle jejích slov, nebude. Jenže já se nevzdám tak snadno.
“Odejdi prosím.” Zvedl jsem se z postele a se sklopenou hlavou si to zamířil, ani nevím kam, prostě pryč. Ve dveřích jsem se ještě zastavil.
“Bello, ještě jednu otázku prosím. Myslíš, že bych ještě mohl dostat šanci. Jen jednu, prosím.”
“Nevím Edwarde, dej tomu čas.”

Odešel jsem z pokoje a zamířil do svého. Musím to tam dát do pořádku, než se Esmé vrátí, už tak jsem toho zničil až moc. Uklizeno jsem měl během chvilku, ale to už jsem ze zdola slyšel jak se Esme a Alice vítají. Bude malér. Sešel jsem pomalu po schodech, po kterými už na mě čekala popravčí četa. 
“Ahoj Edwarde,” její hlas zněl dost vážně i na to, co jsem provedl.
“Ahoj mami, já chtěl bych se omluvit.”
“Edwarde, na tohle ti omluvy stačit nebudou a synu, myslím, že v poslední době se všem omlouváš až moc často nemyslíš?” Měla naprostou pravdu, v poslední době jsem pokazil všechno co jsem mohl. Všechno na co šáhnu, to zničím.
“Já vím, jdu to uklidit a zařídit, aby to někdo spravil. Bella nejspíš spí, tak na ni prosím dohlédněte.”
“Je mi líto, že to mezi vámi není v pořádku, ale věřím, že se to urovná.”
“Víš mami, já si tím nejsem až tak jistý.” Nemohl jsem dál poslouchat, jak moc mě lituje a její myšlenky nebyly o moc lepší, jen přikládala do ohně.


BELLA
Jen co odešel ze dveří, tak jsem se zhroutila do peřin a celé hodiny tiše brečela. Snažila jsem se nevydat ani hlásku a o to horší a bolestivější to bylo. Vždyť jsem mu právě řekla, že už s ním nejspíš nechci mít nic společného. Udělala jsem to, čeho jsem se bála, že udělá on mně? Dala jsem mu právě košem? Nejspíš jo. Jak můžu být tak blbá a odkopnout kluka mých snů? Co když už se skutečně nevrátí? Nevím co bych dělala.

Po pár hodinách jsem vyčerpáním usnula. Zdál se mi zvláštní sen. 
Seděla jsem sama na hřbitově, aspoň jsem si myslela, že sama. Seděla jsem nad nějakým hrobem, jehož nápis už nešel pořádně přečíst. Chtěla jsem dotyčnou osobu oplakat, ale jediné na co jsem se zmohla byly vzlyky bez slz. Byl tam ještě někdo, kdo mě vyrušil. Rychlostí blesku jsem se vydala za tím zvukem, chytla jsem toho dotyčného pod krkem a přirazila na strom. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale byl to Edward.
“Proč jsi jí to udělala? Proč?!” Řvala jsem na něj, ale než stihl odpovědět, tak jsem se z toho snu probudila.
Seděla jsem zmateně na posteli a byla jsem totálně v šoku, co to bylo za sen, co měl znamenat? Nejspíš nic, je to jen ob obyčejný sen.

“Alice,” sice jsem její jméno pouze zašeptala, ale věděla jsem, že mě i tak uslyší. Během chvilky byla u mě. 
“Co potřebuješ Bells?”
“Jako bys to nevěděla,” pokusila jsem se o úsměv, ale byl to pouze chabý pokus.
“To, že to vím, neznamená, že mi to nemůžeš říct.” 
“Děláš to těžší. Nemám moc náladu na to se vybavovat.”
“Já vím, ale pomůže ti to a navíc moc dobře víš, že se mnou mluvit budeš muset. To, že můj bratr všechno zkazí neznamená, že se se mnou nebudeš bavit nebo snad jo?”
“Samozřejmě, že ne, ale prostě chci chvíli klidu. Mohla bych jet domů prosím?”
“Neměla bys být teď sama Bells.”
“Tak pojď se mnou, nechci být sama, ale nechci být tady, rány jsou moc čerstvé.”
“Dobře, dej mi chvilku, jen něco sbalím a vyjedeme jo?” 

ÓDRY
Jela jsem na letiště, teď je můj další cíl Voltera. Hned z několika důvodů. Jeden z nich byl ten, že jsem tam stejně měla brzy jet se ohlásit, že ještě stále existuji a ten další byl ten, že přesně na tom místě byl teď ten, kterého jsem hledala. Už to nebyla jen poblázněnost, která mě hnala. Teď to byla touha a snad i láska? Nejsem si jistá, jestli jsem takového citu vůbec schopna, ale velmi se to podobalo tomu lidskému citu, který jsem kdysi měla. 
Na letišti jsem byla během chvilky a koupila si nejbližší let do Itálie. Za hodinu vzlétá letadlo. Chtělo by to se nějak zabavit, ale nechci na sebe příliš upozorňovat, i když jak se tak dívám, tak je asi pozdě, víc jak půlka letiště na mě hledí jak na boží zjevení.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 22: