Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec nebo začátek? 13

13.10.2009 (20:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2583×

ALICE
Po naší, snad ne poslední, společné intimní chvilce musela zákonitě nastat ta vážná chvilka. Ta, kterou jsem s ním přišla probrat a teď už není návratu a dokonce není ani čas na odklad. Prostě teď je ta správná chvíle.

“Jazzi, až se oblečeš, mohl by sis prosím sednout ke mně?”
“Jistě, dej mi chvilku.” Nevím na co by chtěl chvilku, když mohl být oblečený za mžik, ale v tuto chvíli jsem byla vděčná za každý odklad. Bylo na něm vidět, že i on to protahoval. Musel ze mě cítit všechny ty smíšené emoce, ale nedal na sobě nic dát. Ale na to jsem ho znala dlouho, aby to přede mnou skrýval. Po pár minutách dlouhého oblíkání konečně došel k posteli, na které jsem seděla a posadil se vedle mě a vzpříma se mi díval do očí. Tohle je ta chvíle, kdy se toho musím ujmout.

“Jaspere, chtěla bych ti něco navrhnout. Nejdřív si to prosím promysli, než se nějak rozčílíš nebo jakkoli odpovíš.”
“Ale proč…” umlčela jsem ho ukazováčkem na rtech a pokračovala dál.
“Chtěla bych po tobě, aby odjel do Voltery.” Viděla jsem, že chtěl pokračovat a tak jsem jen zavrtěla hlavou a naznačila mu, aby byl ještě potichu.
“Chci to proto, abys měl čas. Čas pro sebe na to, aby sis uvědomil, co vlastně chceš. A až to budeš vědět, tak bych se to také ráda dozvěděla. Chtěla bych vědět, jestli mám v tvém životě ještě pořád tak důležitou roli, nebo jestli jsi mě odsunul na jinou kolej. Vím, že v tuto chvíli ti to přijde absurdní když se tě takhle ptám, ale promysli si to prosím. Teď mě omluv.” S těmito posledními slovy jsem se vydala pryč. Potřebovala jsem být chvíli sama se sebou a se svými myšlenkami. 
Když jsem byla už na balkóně, tak jsem se ohlídla a on tam seděl se sklopenou hlavou a přemýšlel nad mými slovy. V tu chvíli jsem věděla, jak tohle dopadne. Odjede. Ale jestli se vrátí, tak to mi nebylo souzeno, abych věděla. Tohle je jen ve hvězdách, ve kterých já číst neumím.

EDWARD
Chvíli jsme s Carlislem ještě diskutovali, když jsem uslyšel rychle bijící srdce, které bylo v mém pokoji. Bella se probrala a já jdu nahoru na popravu. Nikdy jsem nebyl tak nervózní jako teď. O to je to horší, že právě ji nemohu číst myšlenky.

Na mě hodně pomalu jsem šel nahoru do svého pokoje. Opravdu jsem si připadal, jako bych šel na rozsudek smrti a dopředu věděl, že rozsudek bude vinen.
Zaklepal jsem na dveře.
“Dále.” Kdybych měl srdce, tak se mi rozskočí tou rychlostí. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř, kde na mě už čekala moje Bella, ale ona se teď vůbec netvářila jako moje, naopak na jejím obličeji byla nepropustná maska. Maska kata.

BELLA
Ozvalo se zaklepání a já vyzvala dotyčného dále. Už dopředu jsem věděla, kdo se za mnou přijde podívat jako první a nemýlila jsem se. Byl to Edward. Byla jsem na něj naštvaná jako nikdy na nikoho a to na mě bylo samozřejmě poznat. Nedokázala jsem udržet své emoce na uzdě. Vřelo to ve mně. To co mi udělal, to se prostě nedá omluvit jen tak, že stáhne ocas mezi nohy jako spráskaný pes a připlazí se. Nepomohlo by mu ani to plazení ani nic jiného. Ne v tuto chvíli. V jeho očích jsem viděla strach a bolest. Taky se měl čeho bát. I když je upír, tak to neznamená, že nemůže mít strach. 


“Bello, já bych…” zarazila jsem ho, nechtěla jsem ho poslouchat. Už jsem nechtěla dál poslouchat ty jeho lži, kterými mě prý údajně chce jen chránit. Na to už nemám sílu ani trpělivost.
“NECH toho Edwarde. Nechci nic slyšet. Už nikdy!!!!” Ke konci jsem ztrácela v hlase na síle. Doufám, že mi moje odhodlání vydrží, protože pohled na něj mě bolel, ale on si tohle zasloužil nebo ne? Vždyť si o to přímo říkal za to co udělal. Kdyby to neudělal, tak by se teď nemuselo tohle dít.
“No tak Bello, prosím nech mě ti to vysvětlit.”
“Edwarde, jedna otázka. Spal jsi s ní?” Sklopil jen hlavu s provinilým výrazem.
“Tohle mi jako odpověď stačí…a teď vypadni.” Šokovaně se na mě podíval.
“Myslím to vážně Edwarde, nelez mi na oči.” Téměř jsem to zašeptala, ale myslela jsem to vážně.
“Bello, lásko…”
“Neříkej mi lásko!!!!NE po tom co jsi udělal…jak jsi Edwarde mohl…jak jsi sakra mohl tohle udělat? Pořád jsi tvrdil, jak mě miluješ a zahneš mi s první upírkou, která se tady najde? To jdi mě opravdu tak málo miloval? Proč jsi mi lhal? Víš co nechci to slyšet. Nechci slyšet už vůbec nic.” S těmito slovy jsem se zvedala, ale on mě chytl za ruku. Jindy bych se možná nechala, ale teď jsem ho jen zpražila pohledem. Jakmile si ho všiml, tak mě pustil a zůstal sedět a už nic neříkal. Já si vzala kabát a šla dolů, kde jsem potkala Carlisla. Určitě všechno slyšel, tak jako všichni v tomhle domě. Ten jejich sluch. No co, stejně se tady asi neukážu hned tak, jedině snad když tady nebude ON, ten zrádce.
“Bello, měla bys být opatrná.”
“Neboj Carlisle, dám na sebe pozor, jen se projdu domů. A děkuji za ošetření.”
“Pro tebe všechno, jsi jako moje dcera.”
“Děkuji.” Opatrně jsem ho objala a on mě. Pomohl mi obléct si kabát a doprovodil mě ke dveřím, ale jen co jsem je otevřela, tak se v nich objevila Alice. Strašně jsem se ji lekla a udělala krok dozadu a zakopla. Kdyby mě Carlisle nezachytil, tak bych si jistě něco udělala.
“Promiň Bells, já jen, že budeš potřebovat odvoz.”
“Já nic nepotřebuju Alice.”
“Ale potřebuješ, venku prší a akorát by ses nachladila.” Chtěla jsem něco namítnout, ale ozvala se ohromná rána a na obloze prosvištěl obrovský blesk.
“Vím, že půjdeš, tak se nebraň a ušetříme si spoustu času.” Jen jsem si povzdechla. Co mám s tou Alicí dělat. Ona se jen usmála a už si to mířila do garáže pro auto a já se šourala za ní. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Přesněji řečeno Edwardův pohled, ale neotáčela jsem se. Nechtěla jsem se na něj teď dívat. Nevím jestli ještě někdy vůbec budu moct.

Nasedly jsme mlčky do auta a vyjely. Až dostatečně daleko od domu, kde nás už jejich dokonalý upíří sluch nemohl slyšet teprve promluvila.
“Bells, mohla bych tě o něco požádat?” Co by po mě Alice mohla potřebovat?
“Pro tebe cokoli, ale to ty přece víš.” Nervózně sebou ošila.
“Mohla bych u tebe dneska přespat?” Musela jsem v sobě zdusit smích, ale stejně si toho všimla a také se usmála. Jsem ráda, že i přes to všechno vím, že se dokážu usmát. Ale myslím, že to bude díky Alici.
“Přespat? Ty hodláš spát?” Smála jsem se na plné kolo.
“No vždyť víš jak to myslím.” 
“Dobře můžeš. A co Jasper, ten není doma?”
“Je, ale potřebuje čas na promyšlenou. Zítra ho uvidím, doufám že ne naposled.” Viděla jsem, že se o tom nechce moc bavit, tak jsem ji nechala být. Už jsme byly doma, tak jsme vystoupily a šly dovnitř, kde na nás už čekal Charlie. Vypadal dost naštvaně, ale jen co uviděl moji ruku, tak se jeho výraz změnil na strachující se. 
“Co se ti Bells zase stalo? Ty se jednou přivedeš do hrobu.”
“No víš tati, spadla jsem a špatně jsem dopadla na ruku, ale naštěstí mě Alice odvezla a zavezla k nim, kde se o mě Carlisle postaral.”
“Mockrát ti děkuji Alice, bez tebe by už tady třeba ani nebyla.”
“To nestojí za řeč, Bella je jako moje sestra.”
“Tati mohla by tady dneska Alice přespat prosím?” Udělala jsem na něj smutnej kukuč Alice se zářivě usmála. No kdo by ji odolal že?
“Jistě, že může. Ale ne, že budete vykládat do rána.” Dopověděl a šel se přesunout na své oblíbené místo k televizi.

My dvě se přesunuly do mého pokoje, kde jsem zaplula do koupelny, ale měla jsem trochu problém se vysvléknout, tak mi nezbývalo nic jiného, než zavolat si na pomoc Alici. Po uvolňující sprše jsem konečně vyšla do svého pokoje. Alice seděla v křesle, kde normálně sedával on. Trochu mě bodlo u srdce, ale snažila jsem se na sobě nedát nic znát a snad se mi to i povedlo, nebo aspoň Alice dělala, že si ničeho nevšimla. Sama to teď nemá lehké. 

Alice se dívala chvíli z okna. 
“Omluvíš mě na chvíli? Hned budu zpět, tak nezavírej okno.” A vyskočila z okna. Šla jsem se podívat, ale v té tmě jsem nic neviděla, ani neslyšela, tak jsem si šla ještě dolů do kuchyně pro pití a když jsem přišla nahoru, tak už Alice opět seděla na svém místě. Chtěla jsem se jí zeptat, co to mělo znamenat, ale předběhla mě.
“Ani se raději neptej. Nechtěla bys to vědět. Věř mi.” Došlo mi, co to znamenalo a měla pravdu, nechci to vědět. Nechci vědět vůbec nic.

Lehla jsem si do postele a chystala se zhasnout, když v tom měla Alice vizi. Jakmile se probrala, tak se trochu usmívala. Věřím tomu, že kdybych se í nezeptala co viděla, že by mi ani nic neřekla…a já bych se jí nedivila.

« SHRNUTÍ »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec nebo začátek? 13: