Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec může znamenat i začátek - 2.

26.12.2009 (07:45) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1278×

První věc, kterou jsem si uvědomila, byl hlad... ne, nebyl to hlad, ale ŽÍZEŇ. Spalující žízeň v mém hrdle, která mě upalovala téměř jako ten tělo- spalující oheň, který před necelou chvílí ustal. Carlisle, Esmé a Edward mě celou dobu pozorovali, v jejich tvářích se odrážela lítost, láska, ale i strach. Oni se mě bojí? Mě, křechké a zranitelné dívenky se bojí dva vzrostlí a silní muži?

Rozhlédla jsem se po místnosti a zahleděla se posléze ven z okna.Cosi mě tam na tom okně fascinovalo a zajímalo. Popošla jsem blíž, ani jsem si to neuvědomila a už jsem stála u okna, pohybovala jsem se tak rychle, ale přitom jsem si uvědomovala, že mi to nedělá žádné potíže. Mé hrdlo bylo vyprahlé a volalo po uhasení, ale jen připomyšlení na vodu se mi div nezvedl žaludek. Ale čím mám uhasit tedy tu žízeň? Dala bych bůch ví co za něco,co by uhasilo ten už silně bolestivý žár, tu spalující žízeň.

,,Carlisle... musíme jí vzít na lov... hned!" Erwardův nebezký hlas se ozval těsně za mnou. Bleskově jsem se otočila, kdybych se takhle rychle otočila dřív tak by se mi nejspíš zatočila hlava, ale nyní mi to připadalo jalo ta nejpřirozenější věc na světě. Erward stál těsně vedle mě a vedle něj se už postavil Carlisle za nímž vykukovala Esme. Jelí pohled mě v této situaci poněkud mátl, v jejích zlatavých očích se odráželo pochopení, chápe snad moji bezmeznou žízeň? Opět jsem se podívala na Ewarda a Carlislea, jejich výrazy byly ochranitelské.

,,Pojď Rossalie vezmeme tě na lov... to ukojí tvoji žízeň." řekl opět Edward. Co on ví jak velká a bezmezná je moje žízeň, je nejméně o rok nebo dva mladší než já a bude mi říkat co je promne dobré.

,,Pojď musíme jít." naléhal znovu. V tónu jeho hlasu bylo cosi skličujícího, nehodilo se to k němu, k jeho dokonalé tváži a jasně karamelovým očím. Něco předemnou zatajoval a to se mi nezamlouvalo, z hrdla se mi najednou ozvalo vrčení a v mřiku jsem se před Edwardem útočně nahrbyla. Edwardův postoj se spolu s mím také změnil a postavil se mezi mě a ostatní dva.

,,Rossalie... prosím uklidni se drahoušku." promluvila zvonivým chlácholivým  hláskem Esme. Ani jsem se nehnula a pomalu se ve mě začal hromadit vrtel z neukojené žízně a jediní v této místnosti,na kterých bych si ho mohla vybýt byly tito tři.

,,Jestli brzy neukojí žízeň... tak na nás zaůtočí." řekl Edwar a mírně přitom naklonil hlavu ke Carlisleovy.

,,Rossalie prosím... já vým, že tvá žízeň je nesnesitelná a právě proto musíš jít s námi a potom ti to vše v klidu vysvětlím, ale teď nám důvěřuj, je to opravdu pro tvé dobro." řekl klidným a konejšivým hlasem Carlisle. V jeho hlase jsem, ale cítila ještě něco... strach. Je opravdu možné, aby se mě bál, nebo se snad bojí něčeho jiného? Možná mého snoubence, nebo mé rodiny. Určitě se o mě strachují, možná už vyhlásili pátrání.

,,Rossalie... ano bojíme se tě. A budeme se tě bát ještě víc, když s námi teď nepůjdeš na lov. Jsi teď velice silná a řídíš se hlavně jen instinkty a pokud brzy neuspokojíš své potřeby, tak budeš nekontrolovatelná a mohla by jsi někomu ublížit." vysvětlil Edward. Čte mi snad myšlenky,nebo to co si myslím je tak zřetelné. Ale něco na tom, co řekl mě zarazilo... oni se mě opravdu bojí a musím uznat, že mé chování se opravdu liší od toho jak jsem zviklá. Jako bych své tělo ovládala jen z poloviny a zbytek byl ovládán chtíčem, měla jsem nepředstavitelnou potřebu ukolit tu strašnou žízeň. Něco v tom co řekl mě konečně přesvědčila, abych je poslechla a uvolnila bojové postavení. Ani jsem si to neuvědomila, ale celou dobu jsem se nehnula ani o milimetr a atála tam nahrbená a připravená k útoku.

Bez dalších námitek jsem je následovala z domu. Běželi jsme lesem takovým tempem jsem si myslele, že letíme, stromi kolem nás svištěli a já ač jsem běžela tak rychle jsem si plně všímala každého detailu v lese ani sebemenší lísteček neunikl mé pozornosti. Bylo to neuvěřitelně fascinující, kdybych neměla tu ukrutnou žízeň tak bych tu dokázala běhat celé hodiny... ne celé dny a kochat se krásami lesa. Po několika vteřinách se před námi objevila řeka, myslela jsem, že poběžíme podél ní, ale pak jsem spatřila Esme jak se ladným skokem přenáší na druhý břeh. Dopadla ledně jako srnka na druhém břehu a rukou mi jemně naznačila abych ji následovala. Příliž dlouho jsem o tom nepřemýšlela, touha s ukojením žízně byla příliž velká, rozběhla jsem se pár kroky a vyskočila. Letěla jsem vzduchem, najednou jsem se lekla, že narazím do nějakého stromu na druhém břehu,ale to se zázem ukázalo jako nemožné, protože jak jsem byla nahože, opět jsem vše kolem sebe vnímala tak sitě. Můj pohyb mi spíše připadal pomalý, takže, když jsem konečně dopadla spět na zem, tak jsem ani nezavrávorala a stála pevně na lesním podrostu. Sotva jsem stála, už u mě byly i ostatní tři a vedli mě dál do lesa. Běželi jseme ještě několik vteřin, až se najednou všichni zastavili v tu samou chvíli jsem se zastavila i já. Nevím kde jseme to byly, ale museli jsme uběhnout určitě několik kilometrů, zvláštní bylo, že jsem nebyla vůbec udýchaná ba ani unavená. Kdyby mi teď mohlo být srdce, tak by bylo o závod a po takovém běhu bych se určitě fyzicky zhroutila, ale se mnou to nic neudělalo. Mé srdce už netlouklo a vlastně jsem už ani nepotřebovala dýchat, ale dýchání bylo objakživa mojí součástí a nejde s tím jen tak z minuty na minutu přestat, když vás to boprovází po celý váš předešlí zivot. Poslouchla jsem ostatní, i jejich dech byl klidný a vyrovnaný, nebylo v něm ani památky po vyčerpání. Nikdo z nich se ani nehnul. Stáli tu jako mramorové sochy.Lesem foukal mírný vítr, svičtěl v korunách stromů. Kolem sebe jsem cítila nezpočet vůní bylinky, dřevo, houby, rozkládající se lislí na zemi, mokrou zem,bylo toho tolik, tolik co jsem ještě nikdy doposud ve svém životě nezažila. A pak jsem ucítila ještě něco, byl to jiný pach, nepodobal se ničemu co jsem znala, zhluboka jsem nasávala tu vůni, byla omamující a lákavá. Několikrát jsem opětnabrala onu vůni doplyc. Okamžitě se opět ohlásila spalující žízeň a něco mi napovídalo, že právě to co vydává tu omamnou vůni ji může uhasit.

,,Jsou jen pár metrů před námi." řekl sotva slyšitelným hlasem Carlisle, ale já ho slyšela stejně, jako by to pronesl nahlas.

,,Edwarde?" otočil se ještě na syna. Ten jen přikývl a lehce rukou naznačil, že mám jít. Následovala jsem onu lákavou a omamnou vůni. Dovedla mě až na malý palouček, kde se právě páslo stádo jelenů. Ani si nemohli všimnou, že jsem tam a už jsem u jednoho stála. Pod kůží jsem mu zřetelně vyděla každou žilku a cítila nádhernou vůni. Byla to krev, která mě sem přilákala, byla jsem jako smyslů zbavená, když jsem se sklonila nad jelenem a tlačila ho k zemi. Zvíře se mi snažilo vykroutit, ale nemělo šanci, kopalo nohama, slyšela jsem jak se na mě trhá látka,ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Naklonila jsem se nad jeho krk a zcela se poddala chtíči.Zakousla jsem se mu přímo do tepny a hltala každičkou kapku teplé tekutiny,cítila jsem jak hasí oheň v mém hrdle. Sotva jsem ho dopila, už jsem se ohlížela po dalším, protože tento jediný na uhašení tak velké žízně nestačil. Vrhla jsem se k dalšímu již prchajícímu zvířeti, ale to nemělo šanci. Jak jsem ho tlačila k zemi, tak jsem mu nechtěně zlomila vaz. Zvýře sebou přetalo házet a já tak měla volnou cestu k jeho krvy. Trvalo několik minut než jsem byla schopna opět normálně uvažovat a uvědomit si, co jsem to právě udělala. Ze stáda zbylo už jen pár vyplašených jedinců, které už jsem nechala běžet, protože mě hrdlo konečně přestalo pálit a já mohla začít uvařovat nad tím, co se se mnou právě stalo. Pila jsem krev! A nejen to, já po ní dokonce toužila! Hnusila jsem se sama sobě. Kousek ode mě jsem zaslechla Esmé.

,,No tak Edwarde... nezabije tě když budeš bez košile!" ohradila se na syna. Sotva to řekla, tak stála vedle mě a přez ruku měla přehozenou košili.

,,Neboj se to bude v pořádku zlatíčko." řekla konejšivým hlasem a podávala mi košili. Nechápala jsem proč to říká a ani proč mi dává ku košily, ale pak můj pohled sklouzl na mému oblečení. Měla jsem na sobě letní béžové dlouhé šaty, tedy aspoň to co z nich zbylo. Všude na nich byla krev, nebyla moje, ale od mé ,,svačinky" a místy byly celé zpřetrhané, nejvíce dole a...,, ach můj bože" ihned jsem si dlaněmi zakrila přez cáry obnažená místa na choulostivých místech. Teď už jsem chápala, proč mi Esmé dávala tu košily.

S vděkem jsem si ji oblékla a byla ráda, že je dostatečně dlouhá,aby zakryla všechna obnažená místa na mém těle. Konečně zahalená jsme se s Esme, Carlislem a Erwardem vydali zpět k jejich domu.

shrnutí

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec může znamenat i začátek - 2.: