Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Konec může znamenat i začátek - 1.

07.04.2010 (14:15) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1235×

Rosalie se vrací temnou uličkou od své přítelkyně Very a cestou potkává svého podnapilého snoubence a jeho kamarády. Nic netušíc k nim jde. Bezbraná Rosalie je jim vydaná na pospas a nedokáže se ubránit přesile, muži si na ní vybijí své sexuální choutky a ubohou dívku zanechávají ležet na ulici.

Ach. Konečně už přestali, myslím, že už si na mě užili dost. Už ani nepřemýšlím, kde mě to všude bolí. Nejraději bych křičela o pomoc, ale na to už se myslím nezmůžu, zbývá mi jen doufat, že mě tu někdo najde a odnese do nemocnice. Měla jsem poslechnout Veru a dovolit jejímu manželovi, aby mě doprovodil, kdybych to udělala, tak by se nic z toho nestalo. Nepodkala bych svého snoubence a jeho,,přátele" a určitě bych neskončila takhle, pomlácená, zubožená a celá od krve. Až se opět dostanu na nohy, tak si to s ním vyřídím. Věřila jsem mu, dokonce sem ho začínala mít i ráda, měli jsme se přeci za týden brát a on mě tu zmrzačí. Kdybych necítila po celém těle tu pulzující bolest, tak bych se možná dokázala i pohnout, ale nešlo to, ta bolest byla příliž velká.

Pokusila jsem se vykřiknout, ale nešlo to, můj hlas se vždy zlomil. Kousek odemne se někdo zasmál. Poznala jsem ten hlas, byl to ON, můj snoubenec. Asi do něčeho narazil, protože se vzápětí na to ozvala rána při které jeho smích ustal a nahradil ho bujarý smích jeho přátel. Ještě chvíli jsem poslouchala jak se spolu baví a smějí se přitom. Bylo mi zceja zřejmé, čemu se smějí... MĚ!

Pomalu se jejich hlasy vytráceli, už jsem si myslela, že je to můj konec, umírám, ale pak jsem si uvědomila, že pouze odcházejí. Odcházejí a nechávají mě tady, nechávají mě tu zemřít! Pulzující bolest ještě stále neustala, nemůžu se hnout a nedokážu zavolat o pomoc, jak dlouho ještě vydržím? Jak dlouho potrvá než mě tu někdo najde? A pokud mě najdou příliž pozdě, což jsem si ani nechtěla připouštět, tak najdou i mého vraha? Ne. Nenajdou. Vím, že ne. Jak krutý je život, přece jsem toho nechtěla tolik, toužila jsem jen po kousku něhy, kdybych teď mohla, vzala bych si hned nějakého chuďase, jen když by mě měl rád, nosila bych pod srdcem dítě a byla bych šťastná stejně jako Vera. Už nemá smysl se tím trápit, už je pozdě, cítím jak každou chvíli ztratím vědomí.

NE! Nesmím se tomun poddat, musím vydržet, byť jen proto, abych mohla říct kdo mi to udělal,aby se každý ve městě dozvěděl co je on zač, aby ho zavřeli a odsoudili. Ano ať ho odsoudí ať si odpiká trest, několik let v žaláři, nebo ještě lépe, rovnou na šibenici s ním,nic jiného si ten mizera nezaslouží. Musím vydržet už jen kvůli pomstě. Musím se udržet při vedomí, prostě musím!

Nemám dost síli, cítím to, ta pulzující bolest pomalu ustává, ale s ní přichází únava, tíživá únava. Jak ustupuje bolest, přichází otupělost, nejdříve v nohou, pomalu se mi dostává do stehen, můj dech se zdá stále obtížnější. Jediné co sjiším je tichý tlukot mého sdrce, pomalý namáhavý tlukot. Dlouho už to nevydržím, vím to!

,,Rossalie... Rossalie jsi to ty?" někdo mě oslovil. Že by to byl už anděl, který si pro mne přišel? Umřela jsem snad? Je už pozdě? Ne, ještě ne, musím přece někomu říct, kdo mě zabil. Cítím, jak někdo hýbe mím tělem, otáčí ho, místy mě na kůži stlačuje. Že bych ještě nebyla po smrti? Nemohu být mrtvá, když něco cítím! Takže ještě žiji! Cítím jak mě někdo nese v náruči, velmi opatrně, jako bych byla křehounká a mohla se kažkou chvíly rozpadnout na tisíc kousků, ale já jsem křehká. Nenesl mě dlouho, muselo to nýt jen několik vteřin, opatrně mě položil a já jsem s tím pohybem zalapala po dechu. Bohlo mě na prsou a to hned na několika místech, jako by mi tam probodlo ostří nože. Opět jsem slyšela onen hlas, mluvil na mě konejšivým tónem, ale nerozuměla jsem jeho slovům. Mluvil velice rychle, až nesrozumitelně.

Nevím proč, ale ten hlas mi někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Stále jsem měla zavřené oči, byla jsem příliž vyčerpaná, než abych je dokázala otevřít. Vnímala jsem, že se něco děje z mím tělem, ale nedokázala jsem určit co, neměla jsem v těle žádný cit.

,,Rossalie..." promluvil opět, tentokrát zněl jeho hlas zmučeně a poraženě.

,,Rossalie slyšíš mě? Nedokážu tě i přez mé zkušenosti, které mám zachránit... ztratila si příliž krve." Poslední slova pronesl téměř šeptem. Ano to je můj konec, není pro mne záchrany, umřu. Musela jsem si vzpomenout na Veru a jejího manžela, jak já jí teď závidím, jak ráda bych teď byla na jejím místě a držela v náručí malého Henriho. Už nikdy se neuvidím se svou rodinou, už nikdy se neprojdu po mém milovaném parčíku, už nikdy nespatřím tento svět. Poslouchala jsem tlukot svého slabého srdce, snažilo se jak jen mohlo, ale jeho bitva byla předem prohraná, nebylo mi pomoci, umřu.

,,Přísahal jsem, že... už to nikdy nikomu neudělám." Hlas znět tak blízko, jakoby mluvil těsně u mého ucha.

,,Ale... umřeš jesti to neudělám." Jeho hlas mi zněl tak povědomě, ale nedokázala jsem ho nikam zařadit. Jeho slova mě nedávala smysl, nechápala jsem co mi to tu právě říká. Přicházela otupělost a já už nechtěla myslet na nic, na bolest, na svého vraha, ani na neznámého, který se mi tu zřejmě snaží pomoct, nic než prázdnota. Ale najednou... cítím teplo. Cítím na krku teplo a nejen tam, i na zápěstích a kotnících, nedovoluje mi upadnout do prázdnoty. Je to příjemné teplo... zatím.

Velice rychle se stupňuje, je to žár. Proboha já HOŘÍM! Plamen mě sežehává! Chce mě ten blázen snad upálit? Vždyť jsem ještě na živu, proboha cožpak nesliší moje ještě stále tlukoucí srdce? Ne, ještě nejsem mrtvá! Vykřikla jsem, konečně jsem opět našla hlas, ale plamen byl příliž intenzivní, dostal se mi i do hrdla. Křičím, ale on mě zřejmě nesliší, porotože by jinak určitě uhasil ty lameny. Uhořím, nechá mě tu uhořet! Tuhle smrt nechci, nechci žádnou další bolest, chci otumělost, nechni nic cítit, proč už mě prostě nenechá, proč? Nedokázala jsem se ani hnout, oheň, který mě spaloval mi to nedovoloval. Stále slyším své srdce, jak bujuje o život... nemá šanci. Ať už to skončí. Musím už mít ohoželé celé tělo, cítím žár pod kůží. Zase jsem vykřikla, při zvuku mého hlasu jsem se téměř lekla, že jsem v pekle, byl to příšerný zvuk, nebylo v něm nic... nic lidského. Jsem snad v pekle? Je toto pekelný oheň, ve kterém se já teď smažím, ale čím jsem si ho zasloužila? Proč? Proč já... co jsem provedla tak strašného, že jsem si zasloužila tohle?

,,Prosím... budeš mi to moci někdy odpustit?" opět ten hlas, tentokrát zněl vystrašeně. Takže on ví, že jsem stále na živu! Kdybych necítila tu ukrutnou bolest, kterou mi způsobuje oheň, tak bych ho zřejmě nakopala, ale takhle jsem nemohla nic než znovu vykřiknout. Ozvala se ostrá rána, někde blízko se roztříštilo sklo.

,,Co si to udělal!... Jak si mohl!" tento nový hlas zněl tak krásně, ale přitom tak nebezpečně, i u něj jsem měla pocit, jako bych ho už někdy slyšela, ale netušila jsem kde.

,,Měj jsem jí tam nechat? Umřela by... neměla šanci." Bránil se první.

,,Ano, možná to tak mělo být!" zavrčel na něj ten druhý.

,,Edwadre... nemohl jsem jí tam přece nechat. Oni jí tam nechali zemřít, nestarali se o ní." Opět se ozvalo zavrčení.

,,Já vím, sledoval jsem je, jejímu snoubenci přišlo velmi zábavné nechat jí tam ležet, aby si jí mohli sežrat pouliční psy." Řekl ten druhý bez jediné známky citu ve svých slovech.

,, Prošlo by mu to." Nebyla to otázka, ale fakt.

,,Ano, jeho kamarádíčkové by mu doznali, že byby celou dobu s ním a navíc... kdo by podezíral jejího snoubence?" ten druhý se trochu uklidnil, bylo to slyšet na jeho hlase.

,,Carlisle, co s ní teď bude?" zeptal se ten druhý. Dál jsem je už nevnímala, protože jsem si konečně uvědomila kdo můj zachránce vlastně je. Je to doktor Carlisle Cullen, neznám ho příliž důvěrně, spíše jen zběžně a jeho syna Erwarda jsem vyděla jen jednou.

,,Rossalie?" promluvil na mě opět Carlisle. Začala jsem ho opět vnímat.

,,To co ti teď řeknu se ti možná bude zdát jako hloupí žert, nebo lež, ale věř, že je to pravda a opravdu mě z celého srdce mrzí, že se to stalo." Jeho hlas se na konci zlomil.

,,Já... já totiž nejsem ten za koho se vydávám... nejsem UŽ člověk." Poslední slovo přednesl s takovou úctou, až mi z toho bylo téměř do pláče, kdyby to šlo, ale opamen mi spaloval všechnu tekutinu v těle, proč už proboha neuhasí ten oheň!

,,Chci, abys pochopila, proč jsem to udělal." V jeho hlase bylo cosi divného, nedokázala jsem to ani popsat, co mi to tu říká?

,,Rossalie, chtěl bych, abys věděla, že nejsem zlý, ani... nebezpečný, chci pomáhat lidem jak jen můžu. Vážím si lidského života..." Za ním se ozvalo slabé uchechtnutí.

,,Edward je vůči mému jednání jiného názoru." Povzdechl si.

,,Ano jsem!... Udělal si z ní zrůdu!" okřikl ho Edward. Co to řekl? Jakou zrůdu, o čem to tu mluví, nemůže mi někdo konečně vysvětlit, co se to tu děje?

,,Přeměnil tě v upíra!" řekl hrubě Erward. Upíra? Mě? Jak? Proč? Nerozuměla jsem tomu, i když mi to vysvětli, tak jsem tomu nerozuměla. Erward mi vysvětlil, že nehořím, ale, že je to jed, který mi koluje v těle. Carlisle se mi celou dobu stále dokola omlouval. Bylo mi ho téměř líto,... téměř, konec konců byl to on, kdo mi způsobyl tuto příšernou bolest. Stále jsem tam ležela, už jsem nekřičela, nemělo to smysl, ležela jsem a čekala až to zkončí, jak mi Carlisle stále dokola sliboval.

A pak to najednou přišlo. Začínala jsem cítit, jak mi z chodidel a dlaní postupně ustupuje žár, šlo to pomalu, ale pravidelně. Ruce už jsem měla zcela uvolněné od žáru a nohy téměř také. Horko se postupně drželo v hrudi a stahovalo se k srdci. Nakonec hořelo jen srdce. Slyšela jsem jeho tep, jak prohrávalo. Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté, poráté, kolik úderů ještě zvládne, než se nadobro zastaví? Počítala jsem to, bylo jich patnást, poslední byl takřka neslišitelný. V místnosti se najednou rozhostilo ticho. Chtěla jsem se nadechnout, ale uvědomila jsem si, že to nepotřebuji, byl to zvláštní pocit, nepotřebovat dýchat. A pak jsem konečně po třech dlouhých dnech ztrávených ve zpalujících bolestech otevřela oči.

Ležela jsem na lůžku uprostřed velkého pokoje a kolem mě stál Edward, jeho otec Carlisle a jeho žena, kterou jsem nikdy dřív neviděla, všichni tři na mě hleděli ustaraným pohledem a já věděla, že teď na něco čekají, ale já netušila na co. Rozhlížela jsem se po místnosti, můj zrak se zdál být ostřejší než dřív. Zaslechla jsem nějaké hlasy, ale nebyby to Cullenovy, tyto hlasy přicházeli z venku z ulice, ale slyšela jsem je stejně zřetelně, jakoby stáli přímo vedle mě.

,,Budeš si muset zvikat na hodně věcí." Připustil Edward a já mu nemohla odporovat. Vše se mi zdálo tak nové, jako bych se právě narodila a ne jako bych zemřela, což se právě stalo, protože mi srdce v hrudi už nebilo. Ne, nebyla to Carlisleova vina... on se mě snažil pomoct. Jediným viníkem tu byl můj, ,,snoubenec" a jeho kamarádi.

shrnutí

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Konec může znamenat i začátek - 1.: