Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kolik chceš za noc, kotě? - 2. kapitola

20.10.2010 (20:15) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2023×

Nathalie:

„La Push?“ zeptala jsem se. „Vždyť to vypadá jako chudá čtvrť u nás v Kanadě,“ řekla jsem mu kysele.

„Ty bydlíš v Kanadě??“ podivil se a vykulil oči.

„No, ehm... Bydlela jsem tam. Nyní žiju v...“ To mu asi nebudu říkat. Raději si něco vymyslím. „V... Port Angels, víš?“ Zase začal slintat. Ano, jeho vyvolená bydlí tak blízko. Netěš se, Jacobe Blacku, protože tahle tvoje vyvolená tě už dávno opustila... „Tak provedeš mě tu, nebo mám jet radši domů?“ Okamžitě přestal.

„Jasně, jasně,“ řekl hned. „Kde chceš začít?“

„To je jedno, vyber si ty,“ nechala jsem ho. Ať si myslí, že nemám drápky.

„Tak dobře. Co se třeba projít po pláži? Mohl bych ti vyprávět Quiletské, ehm... legendy našeho kmenu, jo?“ Konečně! Začal mluvit aspoň trochu normálně.

„Jo, klidně,“ zamumlala jsem a doufala, že už začne, ať to mám co nejrychleji za sebou.

„Dobře. Sice bych ti to neměl říkat, ale pro tebe cokoliv, krásko. Tak tedy... Quileti - náš kmen – pocházejí z vlků. Někteří z kmene se dokážou ve vlky proměňovat, ale to je jen stará povídačka. Prý v sobě mají nějaký zvláštní gen, který zajistí, že budou nesmrtelní, pokud se budou často měnit.“

„Tak z vlků, jo?“ přerušila jsem ho, předstírajíc zájem. Ve skutečnosti mi jsou jeho nějaké pohádky Vy víte, kde...

„Jo, jo, ale takhle to říká legenda. Jsou to jen nepravdivé a smyšlené báchorky, kterými se lidi bavili. No tak zas dál... Jediným úkolem, který vlci musí plnit, je tohle: Zabíjení upírů a chránění lidí. Upíra podle pověsti poznáš tak, že bude mít hodně světlou pleť, červený oči a bude vypadat nadpozemsky krásně. Ale kdo by tomu věřil?“

„Takže žádný kolíky do srdce? A proč jsi říkal, že ti vlci upíry zabíjejí?“ přerušila jsem ho. Najednou mě to začalo zajímat. Líbilo by se mi být nesmrtelná. To bych si mohla užívat napořád.

„No... údajně se upír kolíkem do srdce zabít nedá. Ale jiný způsob už legenda nesděluje,“ usmál se. „Proto je mohou zabíjet jen ti ‚vyvolení.‘ Upíři jsou prý totiž silní a neuvěřitelně rychlí, kdežto vlci jsou rychlejší a silnější. Legenda upozorňuje, že se máme upírům vyhýbat a nevyhledávat je. Ale nikdo tomu nevěří... tedy až na pár poblázněných jedinců. Většina to jsou kluci stejného věku a mnohem vyšší a svalnatější než já a pak ještě hrstka nějakejch staříků. Já mám ale svaly z posilování, víš?“ řekl. Jako by mě to snad zajímalo, že má svaly. Pff!

„Jo? A jak se někdo může proměnit v upíra? Jde to vůbec?“ zajímala jsem se.

„Co já vím. Asi nějaký upír musí člověka kousnout, ne? Tohle legenda neříká.“ Tak jo, chybí mi jen nějaký upír... Ale teď zpátky do reality k tomuto... mamlasovi.

„Hmm, zajímavý. Ale co my? Docela jsme odbočili, Jakeu,“ prohlásila jsem sladce a nepozorovaně se uchechtla. Já si umím vybrat. Někteří kluci (no... i chlapi) mi docela dobře posloužili. Jacob není výjimka. A teď přijde ta falešnějsí část.

„M-my? No...“ nevěděl si rady. Asi v to jen doufal, ale netušil, že by se to mohlo splnit. Neboj, taky že se to nesplní, chlapče.

„No přeci my dva. Jak to s námi bude? Musím se ti přiznat (i když je na to trochu brzo), že za tu chvíli, co tě znám, jsem se do tebe zamilovala, Jaku.“ Ještě štěstí, že umím tak přesvědčivě lhát.

„Víš, já jsem přemýšlel a-“ Položila jsem mu prst na pusu. Když se uklidnil, políbila jsem ho. No fuj! To byla teda hrůza s velkym H! Slintal jako pes, byl to takovej mokrej „polibek“. Ani polibek se tomu nedalo říkat. Začal mi rozepínat pásek u mé minisukně, ale já ho zarazila.

„Počkej, počkej, počkej! To nedokážeš vydržet ani k vám domů?“ zeptala jsem se ho se zdvihnutým obočím a s úsměvem na tváři. Inhed zrudnul.

„No... Ona doma bude máma a-“ Víc jsem mu nedovolila říct. Přitiskla jsem svoje rty na ty jeho „slintáky“ a pakračovali jsme tam, kde jsme skončili. Hladila jsem jeho obnažený hrudník a on mi sundal můj top. Ale tentokrát nás vyrušil někdo jiný.

„Fíhy!“ zahvízdal nějaký svalovec podobný Jacobovi, akorát s delšími vlasy. „Tak už sis taky našel ňákou kočku, kámo?“ Jacob zase zrudnul.

„Ehm... Nathalie, tohle je můj retardovanej kámoš Quil. Seznamte se,“ představil mi ho Jacob.

„Hééj! Komu říkaš retardovanej, ty retarde?“ zeptal se s úsměvem Quil. Začali se naoko prát a nepřestali by, kdybych nezakašlala.

„Haló! Já jsem tady taky, pokud vám to ještě nedošlo,“ oznámila jsem jim. Ihned přestali a oba měli oči jen pro mě.

„A ty se přede mnou jako nestydíš?“ zeptal se mě Quil s nepředstíraným zájmem. Až doteď jsem si neuvědomovala, že jsem tu jen v minisukni a podprsence.

„No a? Jsem snad ňáká postižená, nebo co? A navíc... v plavkách je vidět to samý,“ setřela jsem ho s úsměvem. „A nechtěl bys už náhodou jít?“ zeptala jsem se ho mile.

„Vlastně jo,“ řekl.

„Koukám, že jsem vás asi vzru-, teda vyrušil. Kdybyste mě hledali, budu kdyžtak s klukama tam dole u tý dřevěný chatrče. Ale jak tak koukám, vy si asi vystačíte, co?“ Po dlouhém monologu konečně odešel.

Když se Jacob vzpamatoval, vrátili jsme se zase k naší předešlé (pro mě už nespočetněkrát ohrané) činnosti.

Svlékali jsme se děsně dlouhou dobu. Ten kluk je děsné pako! Trvalo to snad věčnost. Když jsem byla nahá, roztrhla jsem nedočkavostí po jeho... no prostě těle kraťasy a slipy. Slipy? Ježiši! Jacob se zastyděl a snažil se skrýt si svého malého Jacobka.

„Ty se stydíš?“ zeptala jsem se ho s předstíranou zvědavostí. Jen těžko se mi zakrýval úšklebek. „Škoda, no. A to jsem si myslela, že budeš dobrej.“ Jako jsem se otočila, sklonila se a hrábla po své sukni. Stejně jsem věděla, že ho prostě mám jistého.

Ani jsem si sukni nestačila zvednout, protože jsem na svém pozadí usítila doteky a lehké polibky. Otočila jsem se k němu a pohladila ho po tváři. I tohle stačilo k tomu, aby se Jacobek postavil. Tak tohle bude rychlý.

Uchopila jsem to miniaturní stvoření do rukou a začala ho hladit. Velký Jake zasténal a já pokračovala. Pohybovala jsem s tím ‚ničím‘, co jsem měla v rukách a postupem času přidávala tempo. Jacob vzdychal čím dál, tím víc, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by mohl on uspokojit mě.

Když jsem si jeho penis vložila do pusy, nepatrně jsem se zamračila. Fujtajbl! Už jenom jeho obličej se mi hnusí! Tohle by nešlo! Přestala jsem a stoupla si k němu.

S velkou touhou jsem se mu podívala do očí a doufala, že ho něco kopne a on se začne snažit. Nic. Jen touha, kterou zastiňovaly otázky: Mám něco udělat? Co teď? Je něco špatně?

Jasně, že je! Taky by se nic nestalo, kdybys teď začal makat, chlapče! Po pravdě řečeno, už mě to tu s tebou nebaví!

Asi pochopil, o co se tu celou dobu snažím a začal mě líbat nahoře. Postupně se sunul níž a níž... Konečně! Moje trpělivost se mi konečně vyplatila! No... nevím, jestli se tomuhle dá říkat odměna, ale útěcha se k tomu hodí dokonale. Konečně byl tam dole.

Nevěděl asi, co má dělat, tak jsem se na něj usmála a trochu ho povzbudila. Už jsem nemohlla dál čekat. Spojila jsem naše těla, ale nebylo to takový jako třeba s Mikem. Zlatej Mike! Kam se na něj hrabe Jacob.

Pohybovala jsem se a on tam stál jako prkno. To už jsem mohla rovnou masturbovat a nikdo by mi nepřekážel. Ale tohle je úplně o něčem jiném...

„Ááá!“ vykřikl Jacob a odtrhnul se ode mě. „T-támhle na tvý sukni je p-pavouk!“ A dost! Natáhla jsem se pro sukni.

„A to jsem si myslela, že jsi chlap, Jacobe,“ zavrčela jsem naštvaně při oblékání. Tupě na mě zíral, ale to už jsem nevnímala, protože jsem se rozeběhla k dřevěné chajdě...

Doufám, že se vám kapitolka líbila, budu ráda za komentáře...

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kolik chceš za noc, kotě? - 2. kapitola: