Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kočičí žena 8. kapitola

15.06.2010 (09:30) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2886×

8. Bezzubka v akci

Probudila jsem se, ale něco bylo divého. V mém pokoji byl cítit… no fuj, ten buzerant! Tak on mě bude očumovat, jo?! Naštvaně jsem na sebe naházela oblečení a šla se připravit do školy. Člověk se těší na pátek celý týden, a pak mu ho jeden upírskej úplně zkazí. Však já mu ve škole ukážu. V autě jsem jela jako šílená, takže nebylo divu, že jsem to do něj tentokrát skoro napálila já. Naštěstí stříbrné volovo Volvo zastavilo včas. I přes to jsem si ale neodpustila malé ducnutí do té jeho nablýskané parády. Sice se ozvalo pár zavrčení i zasyčení, ale alespoň jsem si poupravila výraz na zákeřný škleb.

Na parkovišti jsem zajela rovnou do řady a neobtěžovala se nějakým výstupem. Městečko Forks ve státě Washington má o zábavu postaráno, dokud v něm bydlí upíři… a já.

„Bello? Co ti je? Proč vraždíš Culleny pohledem?“ ptala se Jessica na obědě. Ani jsem ji nevnímala.

„Eh… Cullen mi v biologii ukradl tužku,“ pronesla jsem a dál se věnovala praktikování známé vraždící metody, která očividně nefunguje… teda, mrtví už jsou.

„Na co on potřeboval tvou tužku? Vždyť mají peněz dost?“ vyzvídala Jessica neschopná pochopit, že mi to její kvákání vadí.

„Víš, on mi jí záviděl! Byla nová, s tučňákem místo gumy!“ stěžovala jsem si. „Asi je na zvířátka,“ dodala jsem. Edwardův pohled se ještě zúžil. S těma škvírečkama místo očí vypadal jak nějakej japončík. Vyplázla jsem na něj jazyk jako pětiletá holka a uraženě odvrátila pohled, po očku jsem ho ale sledovala, takže jsem uviděla, jak se mé reakci pousmál. Po obědě jsem odkráčela přímo do učebny biologie, ale zase mě předběhl. Při příchodu jsem pohlédla do jeho tváře a neodolala.

„Ale no ták!“ pronesla jsem směrem ke zdejšímu stropu a dramaticky vztáhla ruce k nebi. On jen protočil oči, ale jinak to nekomentoval.

„Ták,“ zamumlala jsem, když jsem došla ke stolu a opřela si o jeho desku ruce. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsem měla dneska ráno v ložnici upíří parfém?“ Trochu zbledl. Pravděpodobně mu došlo, že čich taky mám.

„Jseš úchyl, bezzubko?“ pokračovala jsem, když neodpovídal. To teprve zacloumalo tím jeho frajerským výrazem.

„Bezzubko?“ ptal se uraženě.

„Ále prosím tě. Co jsi to za upíra, když nemáš ty zuby? Já upír nejsem a mám špičáky delší než ty!“ vysvětlila jsem jeho dnešní pojmenování.

„Já nechápu, co ti na mě pořád vadí. Já nemůžu za to, čím jsem a mimochodem. Byl jsem u tebe, protože sis v lese zapomněla mikinu,“ zavrčel po mě.

„Víš, vedle dveří je taková malinká věcička, které se říká zvonek!“ Stáli jsme naproti sobě a zuřivě si hleděli do očí, dokud se nestalo něco zvláštního. Cítila jsem, jak to zlato v jeho očích odnáší můj vztek a vnáší do mě cit, který jsem nikdy nepoznala. Byl tak cizí a přes to tak známý. Pod jeho omamnou vůní se mi motala hlava a já bleskla očima k jeho bezkrevným rtům. Všimla jsem si, že i on se zaměřil na mé rty, když tu se ozval zvuk, který všechno překazil.

„Swanová! Cullene! Jestli se vám chce něco řešit, rád vás uvidím po vyučování ve svém kabinetu, ale teď začala hodina!“ syčel na nás učitel. Bleskově jsem obešla stůl a sedla si, stejně jako on. Celý zbytek hodiny jsem na sobě cítila pohled jeho zlatých očí, ale já, zbabělec, jsem nevzhlédla. Po zazvonění jsem si rychle sbalila učebnice a rychle utíkala do holčičích šaten. I přes to jsem ale slyšela, jak za mnou něco křičel.

„Líbíš se mu, víš?“ zamumlala malá Alice, která si přišla stoupnout vedle mě.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Edwardovi,“ upřesnila. Co to do těch upírů vjelo? Mají snad dobu páření?

„A?“ ptala jsem se podrážděně.

„A? Co je to s tebou Bello?! I slepý vidí, jak mezi vámi létají jiskry.“

„Při řezání dřeva cirkulárkou taky létají jiskry,“ odsekla jsem.

„Nebuď jako malá. Navíc, teď, když už o tobě něco vím, začínám v tobě vidět,“ stála si na svém.

„Vidět?“

„Četla jsem pár legend. Mňau!“ zapředla. Zděšeně jsem si jí měřila. Vědí o mě. Rychle jsem se podívala stranou, abych srovnala svůj výraz, takže když jsem znovu vzhlédla, moje tvář byla ledově klidná.

„Mě neporazíte,“ pronesla jsem neochvějně.

„To nikdo nemá v plánu,“ vymlouvala mi. „Tedy až na Rosalii,“ zamumlala si, když si myslela, že ji neslyším. Usoudila jsem, že Rosalie bude ta barbína.

Dělala jsem, jako že jsem tu poslední část neslyšela. Alice se mi zdála celkem fajn, na upíra.

„Alice? Můžu se zeptat, jaký máš dar? A tvůj bratr?“ Nevěděla jsem, jestli je to něco, co smím vědět.

„Vidím budoucnost a můj bratr čte myšlenky,“ odpověděla a já vyjekla. Čte myšlenky? Á kruci, ví, že jsem ho dneska chtěla políbit.

„Bez obav, na tebe nic z toho nefunguje,“ ujistila mě. Tep mého srdce se radikálně zeslabil. Tohle mi na mě vždy vadilo, když jsem byla rozrušená, srdce mi bilo tak nahlas, že to musel slyšet i každý člověk. Nejhorší na tom bylo, že na srdce kolečko "volume" neexistuje.

„To je dobře, ale už musím jít,“ řekla jsem a vybíhala z dívčí šatny. Ještě jsem slyšela, jak za mnou Alice volá, že je hodina.

<< Moje shrnutí >>

Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kočičí žena 8. kapitola: