Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kočičí žena 7. kapitola

26.04.2010 (07:00) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3061×

7. Ohledně mé inteligence neberu kladná označení!

Probudilo mě nezvyklé světlo, které proudilo přímo oknem do mého pelechu. Zmateně jsem zamžourala očima do jasné sluneční záře, s kterou jsem tady opravdu nepočítala. I přes to, že bych mohla změnit počasí, jsem se šťastně dívala na nebe rozhodnuta, že si dnes toho „přírodního“ slunka užiju. Seskočila jsem na podlahu a jako vždy se pořádně protáhla, při tom jsem sledovala mé drápky, které mi ze slunce narostly. Vidím to na takový rudý lak na nehty…

Pomalu jsem seskákala dolů do kuchyně ještě v županu a s pantofllíčkama ve tvaru prasátek a šla si udělat snídani. Zatímco se palačinky smažili na pánvičce, došla jsem si vyčistit zuby. Snídaně byla výborná. Palačinky s karamelem a šlehačkou neměly chybu. Chvíli jsem ještě seděla na židli, koukala na prázdný talíř a přemýšlela, jestli ho taky nepožvýkám, ale nakonec jsem ho s povzdechem odnesla do myčky.

Po krátkém zvažování typu „Dneska bych mohla…“ jsem si na sebe oblékla teplákovku a vyrazila do lesa. Slunce odkrývalo mou pravou tvář a já měla chuť si jít zašplhat. V lese bylo ohromě živo, jak se zvířata, která si nemohla vynachválit slunečného dne, vyhřívala na slunci. Nejdřív jsem zase jako dřív zkoušela utíkat co nejrychleji a když už se mi nechtělo, tak jsem vyskočila na strom a začala šplhat. Někde při tom mém šplhání jsem se dostala až za silnici a „hrála“ si v okolí řeky. Nevšímala jsem si, že jsou tu všude cítit upíři, dokud mě neupoutalo něco, co do lesa nepatřilo.

Přímo přede mnou, jakoby z jiného světa, stál majestátný bílý dům. Byl moderní, nadčasový a naprosto úchvatný. Mé reflexy byly ve střehu, protože tohle rozhodně nebyl dům, který obývají lidé. Ačkoli to nevypadalo jako upíří doupě, pár Drákulů by se tu našlo.

Skrz skleněnou stěnu bylo vidět až do pokoje, kde se bárbína ve spodním prádle kroutila před zrcadlem… Brzy se u ní objevil i ten valoun a vypadalo to, že si chce hrát na doktora. Ve snaze nešpehovat jsem udělala krok zpět, ale jako vždy se nepovedlo.

„Á kruci!“ Zanaříkala jsem, když mi pod nohou, nebo mám říct kopytem, zakřupala větvička. Otočila jsem se k úniku, ale samozřejmě už tam byl. Nervózně jsem se zasmála a snažila se najít východisko z téhle pekelné situace.

„Tohle je soukromý pozemek?“ Hrála jsem si na neviňátko. Nečekala jsem na odpověď docela vykolejeného upíra a pokračovala. „Tak to promiň, šla jsem nakoupit a ztratila jsem se.“ Ve městě by tohle zabralo. „Nevíš, kudy je sámoška?“

„No, asi patnáct kilometru tímhle směrem,“ zamumlal sarkasticky a ukazoval do nejhlubší části lesa.

„Áha, tak to já jdu.“ S úsměvem jak magor jsem vykročila očima upřenýma na Drákuláka. Mohlo mě napadnout, že stromy ve zdejším lese jsou osamělé a jeden mě hned objal. Nebo já jeho?

„Aúúúúú!“ zaúpěla jsem a třela si čelo, kterým jsem to napochodovala přímo do stromu.

„Není ti něco?“ ptal se starostlivě.

„Ne! Vypadám snad na to, že mi je blbě? To nevidíš, že umím lítat?! Upíre jeden blbej, hele, koukni, ta veverka vypadá nebezpečně! Určitě bude mít vzteklinu. Kudy že je ta sámoška? Já jdu koupit tý veverce prášky!“ Snažila jsem se odvést pozornost a zdrhnout, ale pravděpodobně byla ta rána do stromu větší než jsem si myslela.

Pohled Edwarda

Dělá si ze mě srandu? Ta holka to očividně nemá v hlavě srovnaný. I když ta Veverka… co to meleš Edwarde?

„Víš jistě, že –" začal jsem, ale okamžitě mě sjela pohledem, až jsem na prázdno polkl. „- že to je vzteklina?“

„N – n - n, jasně! A já jdu do sámošky!“ obrátila se pochodovala přímo na k našemu domu. Chtěl jsem ji zastavit, když v tu chvíli vstoupila do sluneční záře a moje ústa to brala střemhlavým pádem k zemi.

„Jů!“ podívala se na svou ruku a pak se střetla s mýma očima. Ty její byly náhle zelenější, než listí ve slunečním světle. Najednou vykulila oči a v tu chvíli to brala přímo do lesa rychlým během. Tentokrát se jí ale nepodaří zdrhnout! Rozběhl jsem se za ni překvapený, jak je rychlá. Doběhl jsem ji až kousek před mou loukou, na které jsem tu holku konečně chytil. Rychle jsem si ji přitiskl na hruď, aby se nemohla pohnout. Okamžitě spustila ruce podél těla a zvedla hlavu – podívala se na mě se zaťatou čelistí, nakrčeným nosem a tím nejuraženějším pohledem, jaký jsem kdy viděl. Místo toho, abych ji vyslýchal, jsem ji pustil a začal se neuvěřitelně smát jejímu výrazu. Naštvaně si založila ruce na prsou a měřila si mě naštvaným pohledem.

„Čemu se tak směješ, upíre?“ zasyčela na mě.

„To – tobě!“ vykukal jsem se sebe neschopný přestat bláznit. Ten její pohled stál za všechny prachy. Chvíli přemýšlela a pak se začala taky hrozně smát a při tom ukazovala na mě. Rychle jsem zkontroloval, jestli mám kalhoty, ale vše se zdálo normální.

„ A čemu se směješ ty?“ ptal jsem se podrážděně.

„Tobě přece, ne? Když ty se můžeš smát mě, já se můžu smát tobě!“

„Nebyl náhodou ten náraz do stromu… moc velký?“ Jen co jsem to dořekl, upřela na mě své oči v tom nepodivnějším výrazu. Bojovně zvedla hlavu a falešně se usmála.

„Stromu? To myslíš ty větvičky, co tu máte? Tohle, je strom.“ Natáhla ruku k dvacetimetrové borovici, stojící na kraji louky, která náhle začala růst do výšky o dalších třicet metrů. Se zakloněnou hlavou jsem sledoval ten gigantický strom, neschopný slova. Když jsem se znovu podíval po ní, po Belle, nikde tu nebyla. Ta holka se mi snad jen zdá!

<< Moje shrnutí >>

Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kočičí žena 7. kapitola: