Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kočičí žena 11. kapitola

05.10.2010 (07:15) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1909×

11. Past

„Jak se ti tohle povedlo?“ vyzvídala Jessica hned na první hodině a zuřivě gestikulovala rukama. Snažila jsem se od ní odklonit, aby ze mě neudělala slepou kočičí ženu, ale nedala se.

„Já nevím, Jess, potkali jsme se, pokecali, a tak nějak dali do hromady,“ odříkala jsem verzi pro lidi a doufala, že jí to stačí.

„Ach jo, ty máš takový štěstí! A co, jak líbá?“ Och, ta je tak nechutná!

„Úžasně, žádný člověk na něj nemá!“

„Fakticky? To chci taky zkusit!“ Šálí mě sluch?

„Tak na to zapomeň, holka. Je můj!“ řekla jsem možná až moc majetnicky, ale naštěstí se neurazila, jen se zasmála a zašeptala něco ve smyslu „Zatím“.

„Plánuješ něco?“ zasyčela jsem na ni. Vůbec nechápu, co to do mě vjelo.

„T – tvoje oči! Jsou zelené!“ vykřikla Jessica na celou třídu. Okamžitě jsem je zavřela a uklidňovala se. Když jsem pak oči znovu otevřela, byly už hnědé. Jess na mě vykuleně hleděla a po chvíli si odtáhla židli dál. Bezva, bojí se mě!

Když zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy a skoro vrazila do Edwarda, který na mě čekal se zvláštním výrazem před třídou.

„Co to bylo? Měl jsem hodinu s Jasperem a on asi v půlce začal cítit návaly zlosti,“ ptal se. Já jen pokrčila rameny. Co mu mám říct? Že žárlím?

„Nevím, co se stalo. Půjdu domů, dnes se necítím na školu.“ Edward mě jen něžně objal a zašeptal, že mě odveze. Ještě jsme se stavili do ošetřovny, kde jsem jim navykládala svou báchorku o bolesti hlavy a Edward jim vysvětlil, že s rodiči jede pryč a že omluvenku donese zítra.

V autě jsme jeli mlčky, jen se drželi za ruce a dívali se na sebe. Znovu jsem si uvědomila, jak je krásný. Jeho oči měly dnes teplý odstín tmavě medové, ale v obličeji stále zůstávalo trochu růže po posledním lovu. Vlasy měl stejně jako vždycky v lehkém rozcuchu a s černým  trikem, pod kterým se rýsovaly svaly, vypadal trochu jako anděl smrti. Můj anděl smrti.

Ani jsem si nevšimla, že jsme dojeli, než mi Edward zmizel z očí a objevil se z druhé strany, aby mi otevřel dveře. Usmála jsem se a chytla ho za nabízenou ruku. Ovšem ten dotyk vyvolal ono příjemné mravenčení a já se k němu přivinula celá, abych ho mohla políbit. On si jednou rukou přitáhl mou hlavu a druhá se uhnízdila na mém pasu. Já mu na oplátku zavrtala prsty do těch úžasných vlasů a přitáhla jsem si ho k sobě blíž, což se mi, i s mojí silou, špatně dělalo.

Na nějaké ukončení polibku jsem nechtěla ani pomyslet a on zjevně taky ne, když mě něžně chytil do náruče a mučivě pomalu odnášel do ložnice. V tu chvíli jsem děkovala oné zapomenuté mikině, díky které věděl, kde se ve velikém domě nachází postel. Ještě ani nedošel do druhého patra a jeho černé tričko se už válelo kdesi pod schody. I moje oblečení nezůstalo pozadu, jen já měla trochu více svršků. Když jsme se ocitli v ložnici, měla jsem na sobě pouze podprsenku a rifle, stejně jako on, akorát bez té podprsenky. Položil mě opatrně do polštářů, jako bych byla pouhá porcelánová panenka, a pomalu mi stahoval kalhoty. Och, jak já děkovala, že jsem si zrovna dneska vzala to krásné černé prádlo!

Leželi jsme na posteli oba jen ve spodním prádle a navzájem poznávali svá těla. Konečně jsem naživo viděla ty svaly, které vždy zůstávaly ukryty pod těsným oblečením, které nosil. Objížděla jsem jejich tvary a kochala se hladkou, tvrdou kůží, která se pod mými prsty zahřívala. Konečně zmizely i naše poslední kousky oblečení, a pak už neexistovalo nic jiného než on. Naše těla se spojila v jedno jediné a já si užívala ten neuvěřitelný a krásný pocit, cítit ho tak blízko, jak jen to šlo. Milovali jsme se celý den a pak, když jsem večer usnula vyčerpáním, zůstal u mě a broukal mi ukolébavku, která odháněla zlé sny a jeho blízkost mi dopřávala snít jen a jen o něm.

Ráno mě probudilo světlo, které si prodralo cestu pod mými víčky a přinutilo mě přikrýt si oči rukou. Pomalu jsem se rozkoukávala a zjistila, co se to třpytilo. Slunce, které pronikalo do mé ložnice skrz velké francouzské okno, se odráželo od Edwardovy kůže.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě. Já zůstala na chvíli jako omámená při pohledu do jeho rozjasněné tváře a taky se usmála.

„I toběeeaaa!“ řekla jsem a slovo protáhla i do zívnutí. Zasmál se mi.

„Mmm… když jsi spala, přišla pošta.“ Při těch slovech mi podával bílou obálku. Všimla jsem si jeho zvláštního pohledu, a pak pochopila proč.

„Isabella Brown?“ vyjekla jsem. „Ale… jak to? Vždyť pro všechny jsem mrtvá! Teď jsem Bella Swan!“

Při těch slovech jsem roztrhla obálku a vytáhla hebký, bílý papír a při každé další větě se mi ústa otevírala čím dál víc.

Drahá Isabell,

vím, že tohle bude pro Tebe překvapení, ale nemám jinou možnost. Potřebuji, abys za mnou přijela, protože já za Tebou nemůžu. Pochop, Esmé zná moji matku Beu. Nemohu se v dopise rozepisovat, ale všechno Ti vysvětlím tady. Sejdeme se za týden ve 21:00 na náměstí v Mazzole (Malé město v Itálii, provincie Pisa). Prosím, buď tady, jde o život a nejen můj. Jsme v nebezpečí, všechny ženy jako MY. A přijeď sama.

Prisila

„Kdo to je?“ zeptal se Edward, který mi četl přes rameno.

„Dcera mé učitelky, která podle všeho zemřela před jedenácti lety,“ vysvětlila jsem, a pak se rozhodla. „Pojedu tam.“

„To se mi nelíbí,“ řekl Edward.

„Proč?“

„Mazzola leží vedle Volterry.“

<< Moje shrnutí >>

Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kočičí žena 11. kapitola: